Rychlá zpověď – Taťána Gregor Brzobohatá: Na děti se mě neptejte
Když vejde do místnosti, nelze si jí nevšimnout. Česká topmodelka a světová vítězka Miss World 2006 Taťána Gregor Brzobohatá stále patří k nejkrásnějším ženám na světě. Díky její úspěšné kariéře ale dosáhla i jiných cílů. Téměř deset let pomáhá v oblasti, která není pro většinu donorů příliš atraktivní. Holka, původně z českého venkova, se stará o důstojné stáří seniorů po celé republice prostřednictvím své nadace Krása pomoci. Její práci ocenila vláda, i OSN. I když je Taťánin diář narvaný, i tak si kráska udělala čas pro Prague Luxury Life, kde hovořila nejen o společenském problému stárnutí nebo šovinismu, ale prozradila i něco ze soukromého života s neméně slavným muzikantem Ondřejem Gregor Brzobohatým.
Taťáno, zmínila jste, že se potýkáte s předsudky lidí o ženách, co dělají modeling. Neštve vás to po tolika letech?
Mluvila jsem o předsudcích o ženách obecně a nevztahuji si to na sebe, ale vidím předsudky, které mají lidi obecně o všem možném. O ženách nebo také o stáří a seniorech. Jsem přesvědčená o tom, že pokud se máme někam posunout, tak se toho musíme zbavit. Lidé jsou u nás často stále ovlivněni postkomunistickou mentalitou a tyhle rysy jsou tu stále hodně znát. Zároveň každý z nás může přispět právě v boření těch hloupých předsudků o různých oborech nebo profesích, tím, jaký je. Ti, kdo jsou například zaujatí vůči modelingové profesi, tak chápu, že má někdo například špatnou zkušenost s některými lidmi z této branže. Ve většině případech to tak asi může být. Ale já jsem právě mluvila o tom, že stále silně vnímám, že je společnost vůči ženám sexisticky a šovinisticky zaměřená. Když je žena úspěšná, nezávislá, třeba i talentovaná nebo pohledná, tak má většinou společnost tendence ji spíš shodit, pomlouvat nebo odsuzovat. Když jde o muže, je to úplně jiná věc. A třeba média tenhle přístup podporují a speciálně v bulváru v tom jsou experti, kdy se právě po ženách vozí objektivně, nejvíc štve lidi proti sobě. Úspěšným ženám se fandí málo, a i ženy navzájem se málo podporují. Při mém posledním pobytu v NYC jsem každé ráno chodila běhat do Central Parku a záměrně jsem si všímala, jak se ženy navzájem pozorují a okamžitě se posuzují. Sledují, jestli běží rychle nebo pomalu, co mají na sobě, jestli ta, či ona mají udělaná prsa... Vlastně jsem si zase uvědomila, že ta konfrontace žen se ženami je mnohem drsnější. A je to špatně. Myslím si, že bychom si měli navzájem více přát, dávat si to najevo a podporovat se. A bez mindráků a bez předsudků. Protože ty předsudky nejvíce brzdí nás samotné. A ukazovat si příklady toho, že člověk může být mladý, hezký, úspěšný a lidský a může to být žena.
V 21. století stále vidíme nesmysly, jako jsou menší platy ženám za stejnou pracovní pozici. Na ženy jsou kladeny obrovské nároky, starají se o rodinu, jsou pracovně diskriminované a při tom všem musí za každých okolností ještě dobře vypadat. Ženské téma a genderová rovnost hodně silně rezonuje ve společnosti i OSN. Nedávno jsem měla prezentaci na Pražském studentském summitu pro stovky studentů nebo Leadership Prague 2017, kde jsem mluvila právě o tom, že nám chybí pozitivní ženské vzory, že je důležité, aby se ženy navzájem podporovaly a byly těmi pozitivními vzory pro ostatní. Čím dál častěji mám příležitosti o takovýchto tématech veřejně hovořit a zdá se, že to lidi čím dál víc zajímá. Při Leadershipu bylo 400 posluchačů v sále, v zahraničí na konferencích OSN Vás i díky livestreamingu slyší miliony lidí. Čeká nás účast na Ted Talk nebo Fóru 2000 a dalších akcích, to jsou dobré příležitosti, jak předat poselství...
Nemáte z toho hrůzu?
Trému mám vždycky. Na mě jsou fyzicky vidět i pozitivní emoce a zrůžovím. Jsem přirozeně emotivní člověk a mám to třeba i z toho, když se na mě usměje hezkej kluk. Takhle to mám odjakživa, je to rodinná genetika. Nedávno mi řekl jeden můj známý, "To je tak hezký, že některý holky se ještě vůbec umí červenat!" Když stojím před tím davem lidí, co poslouchá, je v tom až zvláštní magická síla a když cítíte tu zpětnou vazbu, je to mimořádný pocit. Snažím se využít těchto příležitostí a motivovat další lidi.
Napadlo vás někdy, jako tu holku z vesnice, že někdy budete mluvit na půdě OSN, že budete běhat v Central Parku. Co byste byla jiného než modelka?
Od holky z českého venkova jsem urazila dlouhou cestu, ale pořád se tam ráda vracím. Postupně se stáváte tím, kým jste. Asi by mě to všechno nenapadlo, ale vždycky jsem věřila, že si splním svoje sny a byla jsem pro to ale taky ochotná udělat hodně práce a využívám svůj potenciál na maximum. Přála jsem si jít svoji vlastní, originální cestou a jsem ráda, že se od začátku neprofiluju jen jako modelka, ale mám přesah i do jiných oblastí. To jsem si vždycky navíc přála – jít tou svou originální cestou a taky jsem na začátku nevěděla, co to bude. Věděla jsem jen, že se chci věnovat věcem, které mě budou naplňovat, že těch aktivit bude asi víc, protože ten potenciál mám širší. A chtěla jsem mít hlavně svobodu v tom, co dělám, nebýt řízená nějakou agenturou, agentem, institucí. Samozřejmě v určitém období mého života to tak být muselo, v rámci Miss World, ale to se dalo těch 14 měsíců vydržet a pak to zas bylo na mně a byla to výzva to všechno zúročit. Jsem schopná v jedné osobě obsáhnout několik rolí, a to mě baví.
Trošku mě mrzí, že mě rodiče v dětství nepodporovali víc v některých talentech. Vždycky mě bavily sporty, tancovat, hrát... Ale na svůj osud si ani trochu nestěžuju! (smích)
Vždyť sestra zpívá.
To jo, teta zpívala a u sestřičky se to předpokládalo už od mala. Naši se rozvedli, když mi bylo dva a půl roku. Ale i když není někdy dětství ideální, nesmíte být oběť a celý život to vléct s sebou, musíte jít dál. Jako nejstarší jsem musela být ta, co všechno musela pochopit a přizpůsobit se. Dnes chápu, že pro mě rodina chtěla to nejlepší. Jsem ráda, že dneska se to řeší mnohem víc, existuji meditační cédéčka pro děti, knihy pro děti, terapie… dřív se vás moc nikdo neptal, jak se jako dítě cítíte, když jdou rodiče od sebe. Všechno se to mění, a to je dobře!
Co vás momentálně čeká v nejbližších dnech?
Kde bych začala... Můj business je modeling. Pracuji v komerční a reklamní sféře a konstantně spolupracuji s českými a zahraniční klienty z různých oborů, pro které průběžně fotím, natáčím, účastním se jejich akcí. Z každého oboru spolupracuji s top klienty - většinou dlouhodobě a takových dlouhodobých spoluprací si vážím. Pro mě je to zpětná vazba, že se vyvíjím správným směrem a i po 11 letech od Miss World mám čím dál víc práce a stálých spokojených klientů. Letos budu fotit jubilejní 5. kalendář. Je to projekt, který nedělám každý rok a v tomhle projektu budu zase úplně jiná, v jiné roli. Čekají mě do konce roku dvě větší fashion shows, natáčení a focení reklamy pro mého nového klienata HP, letím pracovně kvůli předsednictví ČR ECOSOCU do NY a také se ještě letos podívám díky práci do Kambodži. Ve svém volnu se věnuji své neziskové organizaci a seniorům. Jsem stále na dobré vlně, jsem pracovitý člověk a baví mě to.
Do kdy myslíte, že to takhle může trvat?
To nevím, ale prozatím nenasvědčuje nic tomu, že to tak nemůže být i další roky. Tohle je především na mně. A třeba se jednoho dne stane, že mě to přestane bavit, anebo to tak nebude, ale … já jsem kozoroh, mám ráda dlouhodobé plány, a i díky práci mé organizace věřím a přála bych si třeba jednou pracovat pro OSN.
Já jsem modeling na začátku brala jako přivýdělek při škole, jako super zkušenost, jako možnost cestovat a poznat svět a taky jsem si velmi přála být brzo samostatná. Díky misi Miss World, i práci v mé nadaci se k diplomacii, spoustě těch jednání, konferencí, kde jsou ambasadoři, úředníci OSN, diplomaté, politici, zástupci nevládních organizací nebo businessu, tak trošku dostávám a i já to určitým způsobem vnímám jako diplomatickou misi. Takže kdo ví, třeba mi jednou bude umožněno se tomu věnovat naplno. Pokud ne, tak si ale myslím, že za těch jedenáct let jsem chytře investovala do dalších věcí, které mi generují prostředky. Takže kdyby přišel moment, kdy by mě modeling přestal bavit a nadobro skončím, nebude mě nic mrzet. Navíc i starší žena má v naší branži místo. A je to dobře. fandím tomu.
Když jsem se ptala na dietu, tak žádnou neznáte. Pamatuju si, že když jste tančila ve StarDance, tak jste pořád jen jedla.
No to byla bomba, to jsem si mohla dát svíčkovou k snídani a pořád jsem hubla!
A jak to tedy děláte teď?
Chodím běhat, jezdím na koni. Svatební dar od Ondry. To je pro mě i obrovský relax. Ráda se věnuji aktivitám, které nijak nesouvisí s mým vzhledem. Miluju také pohyb na čerstvém vzduchu a v přírodě. Také, dokud to jde, chodím běhat ven a pořád se věnuji tanci - argentinskému tangu a přála jsem se zase naučit něco nového, co ve StarDance nebylo. Takže už tak dva roky se vídáme s Eduardem Zubákem a ten se se mnou trápí, je to skvělý. Taková vášeň!
Zase bude StarDance?
Ano, myslím, že ano, dokonce mě už oslovili, zda bych nepodpořila Paraple, takže si tam po dlouhé době možná zas zatančím.
Pojďme trošku do vašeho osobního života… musím se na to zeptat, samotnou mě to skutečně zajímá…
Děti? To je otázka, na kterou začínáme být oba s mužem alergičtí.
To je mi jasné. Znám to ze svého okolí.
Nemám problém na to odpovědět, je to asi přirozené. Osobní život klape, jsem šťastná, nic se nezměnilo. Na jaře spolu budeme pět let, rok jako manželé… určitě chceme mít potomky, oba si to přejeme moc, ale teď na to ještě není vhodná doba, protože jak já, tak Ondřej jsme velmi exponovaní a máme tolik příležitostí pracovního rázu, já navíc stále často pracovně cestuju. Kdyby to přišlo, tak bychom to zvládli, ale nebylo by to asi teď zodpovědné. V mých devětadvaceti bych dnes měla desetileté dítě, kdybych byla jako moje maminka, ale dřív to prostě bylo jiné. Upřímně se na to ještě necítím ani mentálně. Až to jednou přijde, přejeme si to užít a trávit tím čas a Ondra také, bude úžasný otec... Teď na to není ta pravá chvíle.
Rozumím, nemusíte se víc trápit s touhle otázkou. Nicméně jsem si všimla, že nenosíte prstýnky – zásnubní a snubní.
Ne vždycky. Nemám to tak, že to musím neustále vystavovat, že jsem jako teď vdaná, a navíc jsou to tak výrazné a skvostné šperky, že je nosím spíš příležitostně. Je fakt, že Ondřej ho nosí pořád a občas mi to vyčítá. (smích) Já je nosím prostě pro speciální příležitosti.
V prosinci budete mít třicetiny, co si přejete, co plánujete?
Já si to vůbec neuvědomuju, že mi bude třicet a ani to nijak neprožívám. Věk je opravdu jenom číslo! A vím, že se nic nezmění. Nemám se stárnutím problém, líbí se mi, jak zraju. Cítím se líp než v 18ti. Plánujeme s Ondrou letos společné narozeniny, já 30 a Ondra 35. Oslavy narozenin vždycky ladíme tématicky, aby byla ještě větší sranda. Když měl Ondra 33 narozeniny, tak jsme měli biblické téma. Naposledy měl osmdesátky. A protože mně bude třicet, tak to budou třicátá léta a opět se vzdáme všech hmotných darů a podpoříme s přáteli seniory prostřednictvím mé nadace. To je ten nejkrásnější dar k našim narozeninám! A nějaké přání… no já si přeju pořád to samé – abych byla zdravá a měla na blízku lidi, které miluju, a kteří milují mě a abych mohla realizovat všechny své sny. Zatím se to daří.
Plánujete nějakou dovolenou?
To plánujeme velmi sporadicky, ne vždy jsme schopni sladit termíny. Takže kdykoliv máme příležitost společně někam odletět, tak letíme. Teď budeme pár týdnů v New Yorku. Míváme plonkovější léto a leden. To chceme vyrazit někam na lyže nebo k moři. Ale milujeme český a slovenský venkov.
Kdo vám naposledy udělal radost a čím?
Pořád někdo. Měli jsme premiéru filmu Sama o nezapomenutelné Lubě Skořepové, na který jsme pomohli s mojí nadací dovybrat nemalé peníze, aby se mohl dokončit. Je přesně o tom, jaké to je, když člověk ve stáří na všechno zůstane sám. Tam za mnou přišla jedna naše seniorská klienta a říká mi: Taťánko, děkuju za to, co pro mě a ostatní děláte, a ráda bych Vám něco dala jako poděkování. Nemám sice co bych Vám dala, ale mohla bych se za Vás modlit? To bylo tak silný, vyhrkly mi slzy. Tyhle momenty a zážitky pro mě mají váhu. Navíc mi denně dělá radost chlap mého života, moje rodina, ségry a taky si dělám radost sama sobě a každý den se snažím dělat něco pro sebe, ať si jdu zacvičit, zaběhat nebo si dám vanu, medituju. Mám ráda být občas jenom sama se sebou.
Moc děkuju za rozhovor, Taťáno, přeji vám mnoho dalších úspěchů na vaší cestě.
