Rychlá zpověď – televizní moderátor Ray Koranteng: Volby je důležité přežít, ale i prožít

Pocházíte ze smíšené rodiny, maminka je Češka a váš otec z Ghany. Prožil jste tam i kousek svého dětství. Pamatujete si na tu dobu? Když ano, jaké to bylo?

Vůbec se na to nepamatuji, protože mi byly necelé dva měsíce až dva roky. Takže se ty vzpomínky rozplynuly. Vím pouze z fotek, že jsem měl nějakého „chůváka“. Byl to kluk, nebyla to žena. Tehdy mu bylo asi patnáct, jmenoval se Rú a měl mě na starosti. Respektive ho měla k ruce maminka jako pomocnou sílu. A to je asi tak jediné, co si vybavuji, ale opravdu spíš jen prostřednictvím fotek. A bílý dům ve městě Akkra na pláži u Atlantického oceánu, takové jako kýčovité místo z našeho evropského pohledu. Byly tam palmy, písek, bílé domy, taková honosnější čtvrť.

Viděl jste se ještě někdy s otcem?

Neviděl a už se s ním neuvidím, protože zemřel před dvěma nebo třemi lety. Ono to strašně letí. Takže už jsme se vlastně nepotkali. Mám tam však část rodiny a s těmi jsem pořád v kontaktu, píšeme si přes whatsApp, když se někdo žení či vdává. Často se ptají, jestli je tady všechno v pořádku. Vždycky, když se tady v České republice něco semele, zajímá je, co se stalo. Dlouhá léta si mysleli, že Praha je země. Neznají Českou republiku, ještě tak možná Československo, ale to také moc ne. Musel jsem jim tedy vysvětlit, že Praha je město. Je tam hodně sledovaná BBC, jelikož to tam má dlouhou tradici, ještě z koloniální doby a vždycky, když je nějaký velký problém v Česku a BBC to přenáší, tak mi hned volají. Ať už to bylo během covidové vlny, nebo když tady řádil střelec v nemocnici v Ostravě. Vždy se mě dotazují, co se to tady děje a říkají: „Koukáme tu na to a to je strašné místo!“ Vysvětlil jsem, že se jedná o extrémy, že jinak je to tu poklidná, krásná země.

Mnoho let žijete v harmonickém manželství. Máte v době, kdy se mnoho manželství rozpadá, nějaký tip jak na to?!

Teď jsem se rychle snažil spočítat, jak dlouho žiji v manželství. Od roku 1995, to znamená, že to bylo teď v červenci 26 let. Nemám na to recept. Jak říkala Meryl Streep: „Učiňte ten krok a proste Boha o slitování.“ A je to pravda. Na to recept neexistuje. Každý jsme jiný. Zatím, musím to zaťukat, doma všechno funguje a kéž by to tak bylo dál.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Vystudoval jste VŠ Institut CEVRO, konkrétně obor politologie a mezinárodní vztahy. Proč jste si vybral zrovna tento obor a co vás na něm zaujalo?

Já jsem byl divné dítě, protože už za komunistů jsem rád sledoval Televizní noviny. Tehdy se ten pořad takto jmenoval, běžel od půl osmé na Československé televizi a hlavně jsem sledoval mezinárodní politiku. Jak Američané někde přemisťují pershingy, rakety středního doletu, a jak se někde válčilo, tehdy to byla Sovětská válka v Afghánistánu. Vždycky mě to strašně fascinovalo. Pak šel život dál a se mnou i ta politika. Čistě teoreticky, nikdy by ze mě nebyl politik, chraň Bůh, ale politika mě prostě zajímala. Když jsem se rozhodoval, co budu v životě dělat dál, tak jsem si říkal: „Chtělo by to politologii.“ Přivedla mě na to vlastně jedna kamarádka. Na bakalářském studiu byl tehdy jeden obor politologie a mezinárodní vztahy a pak už na magisterském to byla jen politologie.

Bavila vás tato škola a splnila vám všechna očekávání nebo bylo i nějaké zklamání?

Ne, zklamání bych neřekl. Já jsem tam našel spoustu kamarádů, do dneška se několikrát do roka setkáváme. Jsme z různých koutů republiky. Jezdíme spolu pravidelně na víkendy na jižní Moravu do sklípků a do jižních Čech. Když někdo mimopražský přijede do Prahy, tak se vždy setkáme a zastaví se za mnou třeba i v práci. Našel jsem tam spoustu nových přátel pro život, už je to přece jenom pár let a pořád to drží. Je to důkaz toho, že se jedná o vztah prověřený časem.

Máte ze studií nějaký emočně silný osobní zážitek, který by charakterizoval vaše studentská léta?

Je jich celá řada. Drobných zážitků je mnoho, opravdu silný zážitek? To by byl otřes, ale bylo mnoho drobných zážitků, kdy já jsem se vždycky těšil na přednášky. Mnohé z nich končily potleskem, což si myslím, nebývá úplně obvyklé. Přednášela tam i dnes zvučná jména. Některé dnes známe například jako ústavní soudce nebo soudce Nejvyššího správního soudu.  Třeba ústavní právo mě učil člověk, který je dnes ústavní soudce. Takže opravdu jsou to lidé, kteří dnes něco znamenají ve svém oboru, což koneckonců ten jejich kariérní postup dokazuje. To jsou ty vzácné momenty. A možná jeden je tam ještě něco navíc. Měl jsem jeden volitelný předmět, jmenoval se dějiny památkářství a přednášel ho pan Ing. Ševců. Tehdy, abych to nespletl, pracoval na památkovém ústavu, teď nevím, jestli nebyl přímo šéf v Praze. Architekt inženýr Ondřej Ševců, který nám vyprávěl neuvěřitelně poutavým způsobem o historii a dějinách Prahy a vůbec architektury v českých zemích. To bylo vždycky intelektuálně povznášející. Přestože to bylo úplně odtažité od té politologie, bylo to o kultuře. A kultura a politika spolu souvisejí.

Jestli se nepletu, je to nějakých 17 let, co jste se objevil v mediálním světě.

Tak to je víc, bylo to v roce 1994. Já jsem totiž dělal na Nově 5 let počasí.

Na to jsem se vás chtěla také zeptat, jak jste se dostal k profesi moderátora počasí?

Bylo to v roce 1994, respektive 1993, když TV Nova ještě vůbec nevysílala, ale už se ten projekt připravoval. Pracoval jsem tehdy ve společnosti Meteopress jako asistent pana Kračmera, což byl ředitel a právě on nosil tyto projekty do tehdy ještě neexistující TV Nova. Byla různě rozmístěná po Praze a jako televize se teprve budovala. Právě tam jsem přišel do kontaktu s tehdejším ředitelem zpravodajství panem Vávrou a s Jirkou Bendlem, producentem. Přišlo jim zajímavé, že mluvím úplně čistě česky, tehdy pražskou češtinou s přízvukem a jsem k tomu tmavý. A tak vznikl takový nápad, že bych pro ně mohl něco dělat. Já to blbě pochopil, a abych to zkrátil, jednoduše mi bylo nabídnuto, jestli bych chtěl dělat počasí. A protože Meteopress zpracovává informace o počasí a já jsem k tomu měl blízko, tak jsem na to tenkrát kývnul. Takže v roce 1994 při rozjezdu, televize začala vysílat 4. února a já jsem začal vysílat 7. února, to bylo pondělí, jsem vlastně vstoupil do veřejného života. Ono to je, teď to počítám, celých 27 let, říkám to dobře? V únoru to bude 28, jestli se tedy dožiji února.

Vlastně jste stál poprvé před kamerou, jaké to bylo a jak jste se na to připravoval?

Bylo to strašné a připravoval jsem se na to dlouho. Tenkrát se všechno bralo opravdu poctivě, vyloženě se to drtilo a meteorologii jsem se učil. Alena Zárybnická, dnes pracuje na ČT jako meteoroložka a lidé ji určitě znají, mi vysvětlovala meteorologické pojmy a spoustu věcí dlouhé hodiny. Před kamerou se zkoušelo, tehdy to bylo v klíčovací ploše, dnes už je to zase v reálném prostředí. Tehdy byla moderní právě klíčovací plocha, což je v podstatě taková hodně primitivní virtuální realita. Člověk se v tom musí naučit pohybovat. Bylo to hrozné, ale já na to rád vzpomínám, přestože to bylo vyčerpávající. Dneska už bych to asi nedal, po těch letech, také už je mi o sedmadvacet let víc. Šel jsem třeba do práce v úterý ráno v deset, vrátil jsem se ve středu v jedenáct dopoledne a nepřišlo mi to divné. Tenkrát jsme měli v sobě jistou sílu, 90. léta byla zvláštní, byla absolutně svobodná a lidé byli nadšení, že něco vytvoří. Právě to se na nás asi přeneslo. Dneska už je to asi jiné.

Vy jste se zmínil, že si na vás všimli jiné barvy vaší pleti, jaký to mělo vlastně ve výsledku efekt? Byly pozitivní reakce nebo i nějaké negativní?

Negativní byly určitě, ale televize mě od toho jaksi odstínila. Říkali mi tehdy a bylo to na rovinu jednání a platí to do dneška, že lidská přízeň je vrtošivá. Tvrdili, když to nepůjde z různých důvodů, nepůjde to tobě nebo lidé se s tím nějak neztotožní, tak se může stát, že tě stáhneme ze dne na den. A já řekl, že to zkusím a bral jsem to jako zajímavou a úžasnou životní zkušenost. Takže v tomto to bylo naprosto upřímné. Takže určitě nějaké negativní reakce byly a určitě jsou i do dneška, protože by bylo naivní si myslet, že nebudou. Ale televize vždycky, a to jí budiž ke cti, se snaží člověka od těch vnějších vlivů odstínit, aby se mohl soustředit na to, co se po něm chce. A chce se po vás nějaká práce, nějaký výkon. A zlé reakce jsou právě ty věci, které by vás od toho akorát zbytečně odváděly.

Narazil jste někdy v profesním či soukromém životě na jisté známky či projevy rasismu?

Ona je velká otázka, co mi tady vlastně označujeme za rasismus, na rozdíl od západního světa v tom tady nemáme tak úplně jasno, protože s tím nemáme zkušenosti. Jejich zkušenost je jiná a asi je nepřenositelná. Takže rozlišujeme nějaké to hulvátství, a s tím se setká každý. A to nemusíte být černoch, můžete být tlustý, zrzavý, brýlatý, nepotřebujete na to mít jenom jinou barvu kůže. S tím jsem se samozřejmě setkal. Ale s rasismem jako s ideologií, že vám je něco zapovězeno, tak to ne, to si myslím, že tady u nás, nebo doufám, není. Já tu zkušenost nemám, tady u nás to pro mě nebylo a nikdy jsem se s tím nesetkal, že bych něco nesměl, že jsem černý, že bych někam nesměl, nebo že by mi někdo nedal práci. Naopak, když jsem začal pracovat pro doktora Kračmera, tak on byl jak můj táta, on se o mě opravdu dobře staral ve smyslu pracovním. Směřoval mě, protože jsem byl v těch jalových letech, trošičku dá se říct bezprizorní. Říkal mi z velké části žertem: „ Víš, já tě vlastně zaměstnávám, protože pro mě je to jistá výhoda, tebe si každý pamatuje a když si tě zapamatuje, tak si zapamatuje i mojí firmu.“ Takže to vlastně jakoby v uvozovkách obráceně a v dobrém slova smyslu. Proto jsem poněkud citlivý, když někdo začne v ČR mluvit o rasismu a vždycky říkám, že je to podobné jako když někdo začne mluvit o spravedlnosti. Kdo určí tu správnou mez, vždycky mají lidé tendenci určovat ji jen výsekově. Takže hulvátství ano, to se tady stane kdekomu s čímkoliv, ale ten zlý rasismus, tak jak ho známe třeba z amerických filmů, to ne.

To jsme se dostali do dospělého věku. Zažil jste třeba nějaké náznaky rasismu už v dětství? Nebo to byla jenom ta odlišnost, děti jsou někdy nevyzpytatelné. Anebo naopak a v pubertě jste se třeba více líbil holkám? Nebo nikdy nic takového nebylo?

V dětství samozřejmě ano, já tomu říkám to hulvátství, takže někdo na vás někde pokřikoval z dětí, tak to ano. Nebo taková ta zvědavost. Jé, hele, černoch a mluví česky. Tak to je dítěti nepříjemné. Ale třeba moji spolužáci s tím nikdy neměli žádný problém. Nebo na chalupě, a to je vesnice, tam mi vždycky říkali „mladej Růžička“, protože moje prababička si vzala pana Růžičku, sedláka. Starousedlíci a jejich děti tam vždycky říkali: „To je mladej Růžička“. Takže tam naopak, když někdo říká, že město je tolerantní a vesnice je konzervativní, tak je to pitomost. Život je daleko komplikovanější. No a pak v pubertě to samozřejmě přinášelo i ty výhody a u dívek to někdy zájem vzbuzovalo. Jsou to takové drobnosti a není to nic zásadního. Samozřejmě, že když jsem někam přišel, tak se za mnou všichni otočili, logicky, když jste černoch mezi bělochy a jste odlišný, tak se na vás podívají. Ale to není výraz nějakého rasismu nebo nezdvořilosti. To je prostě přirozená lidská vlastnost. Když vám vstoupí do místnosti člověk, který bude vážit půl tuny, tak se na něho také podíváte, protože je to jistý druh zážitku.

Televizní noviny moderujete na TV Nova od srpna 1999, jak k tomu došlo? Kdo a proč vás oslovil? Byla to pro vás velká změna? A jaké byly vaše začátky s pořadem v hlavním vysílacím čase?

Toto si nejlépe pamatuje Lucka Borhyová, protože mně už to tak nějak splývá, ženy si spíš potrpí na nějaká data. Ona to ví, myslím přesně, říkala, že asi 5. srpna. Ale někdy v červnu za mnou přišla Věra Dušková a říkala, že by se mnou potřebovala mluvit, že by se jim v televizi líbilo, kdybych dělal tento pořad s nějakou Luckou Borhyovou, to já jsem ještě nevěděl, kdo to je. My jsme se jen potkávali na chodbě, ale neznali jsme se nějak víc, ani jsme se spolu snad nikdy nedali do řeči. A jestli bych nezkusil Televizní noviny na dobu přechodnou a já jsem řekl: „No, jako… upřímně…“ a vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Za prvé jsem si říkal, co bude po době přechodné, bylo mi relativně málo let a já si myslím, že ve zpravodajství mají být lidé s nějakou životní zkušeností, protože je to hodně o životě, ale tím neříkám, že máte být starý, nebo že tam nemůže být mladý člověk. Mně bylo tehdy 25 let. Nechal jsem si ty 2 týdny na rozmyšlenou a pak se staly nějaké další věci a oni nám vysvětlili, jaký je jejich záměr, že tam pak přijde ta hlavní dvojice. Nakonec jsem na to kývnul, říkal jsem si, že to bude zajímavá zkušenost, ale nikdy to nebyla moje ambice. Já jsem nikdy nechtěl pracovat v televizi, na žádný konkurz jsem nešel, jsem stydlivý člověk, i když mi to nikdo nevěří. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, když to tak řeknu. Ale jsem zvědavý člověk a rád se učím nové věci, radil jsem se se spoustou lidí a někdo říkal: „Blbost.“ Jiný zas: „Hele, to není špatný, takovou druhou nabídku už nedostaneš.“ Tak jsem řekl ano, je to nakonec moje rozhodnutí. Kývnul jsem na to a Pán Bůh mě osvítil.

Jaké největší přeřeknutí ve zprávách se vám povedlo?

Největší přeřeknutí nevím, ve zprávách Televizních novin asi ne, takové to, že se někdy něco stane, to se někdy může stát. Když jsem dělal ještě počasí, tak jsem… a to si pamatuji, to mě zastavovali lidé a plácali mě po ramenou. Řekl jsem, že nějaká biometeorologická předpověď bude ovlivňovat orgasmus astmatiků, místo organismus. Tenkrát z toho byl takový „poprask“. Tak to se stalo.

Za éry vaší kariéry v Televizních novinách jste měl po svém boku 3 kolegyně. Stálicí je samozřejmě Lucie Borhyová, ale po dobu její mateřské dovolené vám byly kolegyněmi i Michaela Ochotská a Kristina Kloubková. Jak jste vnímal jejich energie? Byl ve spolupráci s každou z nich nějaký rozdíl? Nebo si člověk musí postupně znovu a znovu zvykat… a jak se říká „vylaďovat“?

V zásadě jsme se nemuseli nijak ladit, vždycky tam přišla nějaká krásná žena, mám tu výhodu, že vždycky vedle mě posadí krasavici. Já jsem se vlastně s Kristinou znal už předtím, i s Míšou, takže to nebylo první setkání. S Míšou Ochotskou jsem dokonce něco moderoval, když se mnou ještě hrála v  našem seriálu Pojišťovna štěstí, takže to nebylo úplně setkání s neznámým člověkem. Každá je jiná, to je jasné a samozřejmé, ale vždycky to bylo fajn.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Cítíte nějaký rozdíl při práci v TV NOVA v éře před a po Vladimíru Železném? V 90. letech byla na televizním trhu právě vznikající TV NOVA velké překvapení a zažívala takříkajíc „boom“. Bylo to tehdy něco naprosto jiného, myslím nejen pro diváka, ale i pod vedením tohoto muže pracovat.

Je jiná technologie, jsou to v podstatě dva nesrovnatelné světy, dnes je všechno „digi“, dřív bylo téměř všechno „analog“, ale ta atmosféra, ten Genius loci, který tady prostě na chodbách je, to se nezměnilo. Spousta mých bývalých kamarádů, kteří odešli, říká, že je to vlastně mrzí. Ať už odcházeli v dobrém či zlém, někdo se třeba cítil nedoceněn a třeba demonstrativně odešel. Člověk by si řekl, že bude mít možná zpětně tendenci říkat: „Podívejte, jak já jsem udělal dobře, že tam nejsem.“ Ale v soukromí mi vždy tito lidé řekli, že se jim svým způsobem stýská po těch lidech, protože tady je taková zvláštní atmosféra. Těžko se to popisuje. V režii jsou třeba technici, kteří tady jsou se mnou od začátku, to už není jen kolega, to už je skoro taková rodina. Ne, že bychom o sobě věděli všechno, to vůbec ne, ale je tady taková zvláštní atmosféra souznění, taková pospolitost v osudu. Jsme na jedné lodi, když jste úspěšná loď, tak máte také hodně soupeřů a ono to lidi sblíží a sjednotí.

Blíží se čas voleb, chodíte pravidelně k volbám a půjdete i letos?

Já jsem v tomto možná pro někoho divný člověk, ale já mám volby rád a to z mnoha důvodů. Za prvé jsem podstatou demokrat a to k tomu samozřejmě patří, ale za druhé je to prostě turnaj. Je to souboj politiků, ani bych neřekl politických stran, protože ta strana je pouze nějaká obálka, ale je to souboj těch lidí uvnitř. Souboj charakterů a tváří. Bohužel některé lidi to nechává chladnými. Já říkám: „Vy koukáte na fotbal a jste vynervovaní. A o co tam jde? Jeden vyhraje, druhý prohraje. No a co?“ Já mám dva švagry, to jsou super chlapi, jak moji bratři. Jak se hraje fotbal, každý z nich fandí jinému klubu a ještě se ty kluby mezi sebou nesnesou, je to malá válka. A já říkám: „ O co jde?“ Pak jsou volby, kdy o něco opravdu jde a spousta lidí řekne: „Stejně nic nezměním.“ Já mám volby prostě rád, chodím k volbám pravidelně a neříkám, že bych vždycky někoho volil s čistým svědomím, že jsem učinil nejlepší rozhodnutí. Vždycky je to svým způsobem sázka do neznáma. Ale říkám: „Lidé, běžte k volbám.“

Máte již nějakou stranu jako svého favorita? A když proč?

Mám tady kolegu, který se také hodně zajímá o politiku a tak se tak špičkujeme a děláme takové soukromé sázky, kdo bude mít kolik procent, kdo se dostane a kdo se nedostane, takže nějaké tipy mám. Ale samozřejmě je říci nesmím, nemůžu a ani nechci, protože nemohu ze své pozice jakkoliv, ať už pozitivně nebo negativně někoho nebo jeho rozhodnutí ovlivňovat.

V minulosti jste moderoval politické debaty. Jaké to je? Ovlivnilo vás to třeba i v tom, jakou stranu jste nakonec zvolil?

Byla to pro mě nová zkušenost, tak samozřejmě ze začátku jsem z toho byl napjatý, postupem času jsem z toho napjatý méně a méně. Vždycky je to rozhovor. Politici jsou profíci, jsou v tom stále, od rána do večera, mnohdy několik let a jsou na to připravovaní, takže je těžké s nimi soupeřit. Ale neovlivnilo mě to žádným způsobem. Někdo vám je třeba lidsky sympatický, ale nesouhlasíte s jeho názory. A já vždy říkám lidem, že to, že někdo volí toho a druhý jiného, přece neznamená, že bychom měli být nepřátelé. Demokracie je o tom, že si každý myslíme něco jiného a bez následků. Je to o umění kompromisu. Proto nerad mluvím třeba o rozdělení společnosti. Lidé prostě mají různé názory a to je dobré, podstatné je, že se nemlátíme. Někdo je vám prostě více sympatický, někdo naopak méně lidsky sympatický, ale zase nějaké názory a hodnoty, které on zmiňuje, jsou vám bližší.

Budete moderovat politické debaty i letos?

Je to v plánu, ale se vším může zamávat covid. Já jsem nikdy moc neplánoval a nyní, co je covid, tak už vůbec ne, tak maximálně na tři dny dopředu. Máme v plánu jednu debatu, respektive více debat, TV Nova se tomu věnuje naplno. Jednu by měla dělat moje kolegyně Bára Divišová a jednu já, a pak je tam ještě sobotní volební vysílání. To mám rád, to je „jízda“, je to několik hodin. Teď jsme naposledy dělali americké volby, to bylo v noci, tak to jsme jeli v kuse 7 hodin a teď to bude ještě možná více. Chceme, aby to bylo pro lidi zábavné a něco se dozvěděli. Volby by měla být taková oslava, tak proč to neudělat nějak jinak. Máme pozvané hosty, a jak říkám, nechci prozrazovat detaily, ale tohle prozradit můžu. Oslovil jsem pana Paroubka a pana Nečase, bývalé premiéry, protože oba dva jsou zajímavé osobnosti. Je jedno, jestli s nimi souhlasíte nebo ne, ale myslím si, že ještě stále mají co říct ze zákulisí. A Bohumila Pečinku, což je podle mě jeden z nejlepších komentátorů v zemi, tak doufám, že se nám to podaří a covid to nezhatí.  A že se nikdo z nás nenakazí nebo nebude muset do karantény, to je vždycky taková nejistota.

Dost politických stran postavilo v minulých volbách svou kampaň na téma „strach z migrantů“ Jaký na to máte názor?

Já se nemohu veřejně vyjadřovat ke kampaním v době volební kampaně. To je otázka, kterou bohužel zodpovědět nemohu, i když na ní mám samozřejmě nějaký názor a můžeme si o tom promluvit po volbách, ale v době „horké“ kampaně to nelze. 

Jste poměrně dost času vytížen svou prací a rodinou. Máte také čas na nějaké své koníčky? Prozradíte nám, čemu se rád věnujete ve volném čase a proč?

Já mám vcelku na sebe času dost, nebo alespoň manželka mi to říká, ale když o tom tak přemýšlím, tak nevím… Hraji pravidelně každé ráno u snídaně šachy s kamarádem po internetu. Hrajeme badminton s dalším kamarádem, ale teď nám do toho trošku vrazil vidle covid. Zase jsme se k tomu však vrátili, jak to bylo možné. Když řeknu badminton, někdo se směje, že je to holčičí hra, tak říkám, přijďte se podívat. Hrával jsem nohejbal, ale to už teďka nejde, protože vlastně končím s prací večer, a to už jsou všichni z mých kamarádů doma, pomalu se chystají jít spát a ráno musejí do práce. Mám obracený režim, můžu jen dopoledne a nemůžu večer. Jezdím také na kole a samozřejmě všechno kolem lítání. Lítám, tedy teď už spíš o tom mluvím, než lítám, protože na to není čas. Zajímají mě letadla i po technické stránce. Také mám rád historii, starověk. Když řeknu, že mám rád starověk, tak musím říct, že mám rád i středověk. I dějiny 20. století, z nich čerpáme. Přestože by politolog řekl, že už čerpáme minimálně od dob Napoleonských válek nebo dokonce třicetileté války, myslím politicky ve vývoji. Všechno souvisí se vším, i v té historii. Mám prostě rád i historii. Znalost minulosti nám dává jakousi šanci pochopit současnost.

Čeká vás momentálně nějaký nový projekt? Mají se diváci na co těšit, překvapíte nás něčím?

Je toho teď tolik. Účinkoval jsem v takové krátké roličce brněnského divadla Husa na provázku. Když byl covid, tak tam kluci točili takový malý seriálek. Má to být legrace, tak jsem tam s takovou pidi roličkou, asi 5 sekund. Dneska mi volali, že je v pátek premiéra, ale já bohužel nemohu jet, protože jsem v práci a nestihnu to. Tak to je jedna věc. Druhá věc, kterou připravujeme, je projekt, který se týká, abych to nazval správně, já nechci prozradit úplně detaily, ale týká se to trošičku nových technologií a změny přístupu k energetice a k motorismu a tak. Bereme to vcelku z praktického pohledu. Pak jsou ty volby, to je velká věc. Do voleb neudělám nic jiného, než opravdu jen volby. Ještě se musím pokusit, nenakazit se covidem, já už jsem to měl a jsem očkovaný, tak snad v pohodě. A potom ještě další věci, ale to až po volbách, to na mě čekají ještě nějaké další role, nechávám to teď otevřené, protože nikdo nevíme, co v říjnu bude.

Jste patronem nějaké charitativní organizace nebo podporujete nějaký takový projekt?

Já už léta, oni to vědí lépe, než já, ale teď jsem se na to schválně díval. Od roku 2013 podporuji „Dobrého Anděla“. Zrovna zítra točíme nové spoty do nové kampaně na další rok. Vidíte, to jsem úplně zapomněl, když tak o tom mluvíme, to je zítra ráno. Posílám tam peníze a pomáhám v tom i tak, že s kolegyní točíme spoty. Jsem rád, že to má vždycky zásah, že vždycky po té kampani přibydou další přispěvatelé. Podle mě je to nadace, která má smysl, protože finančně pomáhá rodinám, které mají nemocné děti a rozdělují se všechny finance. Samotná organizace nespolyká nic, je to všechno do koruny pro ně a vy si tam můžete stanovit nějakou částku, kterou měsíčně posíláte. Nevím, jestli je nějaký spodní limit, ale myslím si, že když tam v podstatě pošlete stokorunu a teď mě neberte za slovo, možná že to je nějaká jiná minimální částka, tak to pomáhá. Je to ten princip, že čím víc lidí po malých částkách přispěje, tím vznikne větší finální částka. To je fajn, potkal jsem se díky tomu s lidmi, kteří byli nemocní a dnes to jsou dospělí fungující jedinci, tak to je dobré. Ještě spolupracuji s nadací, která pomáhá seniorům udržovat se stále aktivní tady v Praze. Jedná se o skupinu seniorů, kteří by za normálních okolností byli „zajatci bytů“ a neměli by kam chodit. Organizují se pro ně například vycházky, pěší závod po pražských lesoparcích nebo se dělají různé výlety. Byli jsme se třeba podívat společně i s jejich vnoučaty na výstavě Cosmos Discovery na Výstavišti v Holešovicích. Ale pak nám do toho trošičku hodil zase stopku covid, tak se to hodně přesunulo na internet, ale teď se to snad zase rozjede.

Děkuji moc za váš čas pro náš časopis, ať prožijete, co nejlépe volby a máte také dost volného času.

Také děkuji, bylo to příjemné. Samozřejmě je důležité volby přežít, ale i prožít, já na to koukám jako na hokejový nebo fotbalový zápas. Je to prostě zajímavé se vším všudy a snad ten podzim bude letos veselejší, než byl loni.