Rychlá zpověď – Vendula Pizingerová a její dobrodružné manželství: Zkusíme se nechat zavalit lavinou

Vendulo, jak bys zhodnotila rok 2017?

Byl fajn, slyšela jsem hodně kritiky od různých lidí na uplynulý rok, že byl katastrofický, ale pro mě ani ne, já si myslím, že byl v pohodě. Samozřejmě až na nějaké pracovní peripetie, ale to se děje vždycky.

V prosinci jsi dělala velký benefiční koncert…

… to už bylo vysilující, na konci roku, to ano. My jsme takhle velkou akci dělali poprvé na konci roku. Bylo to takové napjatější – lidé jsou přecitlivělejší, mají mnohem více práce. Takže to bylo v napjatější atmosféře, ale všechno to dobře dopadlo.

Vždycky, když máš takhle velkou akci, míváš nádherné šaty …

No jasně, protože kdybych měla pořád ty samé a nějaké neznačkové, tak by mě novináři pomluvili. A kdybych měla zase pokaždé jiné, tak mě taky pomluví. (smích)

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tentokráte jsem zvolila šaty z půjčovny. Musím říct, že byly nádherné. A druhé byly od Táni Kovaříkové, to je pro mě už srdeční záležitost, s tou dokážeme ušít šaty po telefonu. Spolupracujeme spolu už dobrých dvacet let.

A šperky?

To je věc, která se půjčuje, na to se musí dávat obzvláště velký pozor, ty jsem potom uschovala v trezoru. Byly taky nádherné! Byly diamantové. Já sama samozřejmě nějaké šperky také vlastním, ale rozhodně ne takové.

Kolik jsi vybrala peněz?

Bylo to 13,5 milionu.

Už to trumflo předchozí ročníky?

Ne, myslím, že to byl rok 2005 a to jsme vybrali v přímém přenosu 22 miliónů.

Proč jdou ty částky dolů?

Nejde to dolů, ale tohle bylo v rámci pořadu Vyvolení a mělo to naprosto jinou skupinu diváků. Ti lidé byli nastavení na tu reality show. Ten pořad měl ohromnou sledovanost a od toho se odvíjí i počet odeslaných zpráv, DMS.

Co hodláš pořídit za tolik peněz?

Další přístroje do nemocnic po celé České republice. Na to se fakt těším. Je tam zčásti i podpora IKEMu, kde se dělá nábor dárců kostní dřeně a kde se i vzorky kostní dřeně zpracovávají pro další dárcovství.

Vím, že vždycky, když máš závěrečný proslov, musíš do něho v rámci sázky s manželem zakomponovat nějaké slovo…

Poprvé to byla jízda, toho si nikdo nevšiml, to bylo dobré, ale předloni to bylo slovo "žoužel". To už jsem musela nějak vymýšlet se scénáristou, což byl Libor Bouček a samozřejmě to musíš říct režisérovi. Já jim to vždycky řeknu ale až ten den na generálce. Vždycky tak koukaj… "Žoužel" byl dobrej, to znamená staročesky hmyz a tehdy tam jely ukázky z Pevnosti Boyard, kde na mě padali brouci. To byl dobrý oslí můstek. A teď naposledy to byl kotlík. Třikrát po sobě.

Manžel nejprve vymyslel kočku do kotle, ale to jsem řekla, že kočku do kotle nikam nedám, tak se to změnilo na třikrát kotlík. To jsem zvládla.

Co jsi vyhrála?

U žoužele jsem vyhrála to, že manžel vstoupil do registru dárců kostní dřeně. Letos jsem vyhrála osobní dárek, musíme přece taky někdy myslet na sebe.

Je mi jasné, že ti každoročně projde pod rukama hodně příběhů, ať už jsou s dobrým nebo špatným koncem. Mohla bys říct jeden, co tě za poslední rok chytil za srdce?

Těch příběhů je fakt hodně. My s dětmi, co jsou po transplantaci kostní dřeně nebo i po léčení, spolupracujeme dál. Já jsem si vzpomněla, že někdy v roce 2002 nebo 2003 jsme natáčeli Kapku z pražské Lucerny. Moderovali jsme to ve trojici – já, Karel Černoch a kluk, kterému bylo osm let, byl odléčený z leukémie. Na toho kluka jsem si vzpomněla, zavolala jsem mu a pozvala na tento poslední koncert. Přišel s maminkou, tatínkem a se svojí holkou, se kterou žije. Je mu dvacet, má svůj život a dobře se mu daří. To je fajn, když to potom takhle vidíš.

To je krásné. Ty sama máš dvanáctiletého syna Kubu. Už když byl menší, tak jsi ho do těchto akcí zapojovala. Teď ale přichází puberta… Pořád ti chce pomáhat?

On to, co dělám, vnímá pozitivně. Tuhle měli nějak školní bazar, zapomněl si doma peníze, a tak mi volal, abych mu dovezla tisíc korun. Já byla zděšená, na co potřebuje tolik peněz. Řekl, ať to vezmu z jeho nastřádaných peněz z kasičky, že to nevadí, že to je tolik. Já jsem pořád apelovala, že to je ale hodně na školní bazar, tak mi suše odvětil, že to je prostě na nemocný děti. Tak jsem sklapla, vzala tisícovku a jela do školy. Tohle je prostě fajn, že to v sobě má. Jinak samozřejmě v rámci puberty je všechno trapný. (smích)

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Takže i ty jsi…

Přesně, takže i já.

Já si ale myslím, že ty přece nemůžeš být trapná. Od té doby, co máš mladého manžela, jsi neskutečně akční.

To jo, ale dám ti příklad. Vezu Kubu do školy a říká mi: "Já vím, mami, že nejsi jako ty jiný mámy, že ty vypadáš třeba jinak. Ale já si myslím, že jsi třeba něco jako Lucie Bílá a té je sedmdesát!" (záchvat smíchu)

To je prostě pohled dítěte. Vem si to, když nám bylo dvanáct, tak pro nás byl starej třicetiletej člověk. Takhle se na to prostě Kuba dívá. Jenže pak říká, že jsou ještě jedny maminky a ty hrajou tanky, ty jsou prý taky dobrý. Já tanky nehraju, samozřejmě. Jednak na to nemám čas a taky nevím, proč bych jako někde někoho střílela. Pro mě je taková hra ztráta času.

To chápu.

Mám ráda karty, občas hraju s Kubou třeba prší, dokonce jsem měla vlastně i aplikaci na telefonu, ale už mám novější telefon a na tom to nefunguje. Taky občas doma hrajeme Sázky a dostihy. Aktivity nebo jiné vědomostní soutěže se mnou nikdo hrát nechce, protože vždycky vyhraju.

Jako rodina ale hodně cestujete. Třeba v prosinci jste jezdívávali do exotiky...

Ano, jednou jsme byli v Thajsku a jednou na Novém Zélandu… to byl náročný trip. To jsme byli na Štědrý den v údolí, kde se myslím točil Pán prstenů. Byly tam vodopády a tak když jsme ráno vylezli z těch spacáků, bylo to neskutečně nádherný. Ke štědrovečerní večeři jsme měli sušené hovězí stroganoff z pytlíku. Na Zélandu jsou obrovští zelenošedí papoušci a žerou umělou hmotu, stěrače nebo věci z auta. Kuba byl přikrytý takovou celtou a ta má umělohmotné spojky, takže mu chtěli sežrat celtu. Kuba nám to pak nevěřil, myslel si, že si z něj pořád děláme legraci. Ten track byl dvoudenní, nešli jsme totiž stezkou pro turisty, protože to je nuda, samozřejmě. Takže jsme šli dva dny řekou a tekoucí břidlicí a lesem a kameny a nevím, čím vším. V té tekoucí břidlici jsem málem spadla do té řeky… V  tu chvíli jsem viděla ty filmy, jak ti někdo podává tu ruku a ty padáš (smích). Na zádech máš těžkej batoh a víš, že musíš přejít tu řeku a taky víš, že když budeš mít vodu víc než nad kolena, že tě to může semlejt.

Tuhle jsem to někde vyprávěla, jak to bylo nebezpečné a můj muž říká, že zas tak hrozné to nebylo. Ale já na to teda budu vzpomínat do konce života. A to je to "ono", když to přežiješ, tak je to fajn.

Tenhle příběh mi nahrává na otázku – v čem jsou výhody mít mladšího muže?

Tak hele, za prvé bych chtěla říct, že je to pořád chlap. Je jedno kolik mu je, pořád je to chlap. Ale samozřejmě můj muž je vitální a navíc sportovec. Takže mě to občas přinutí, abych vyvíjela aktivitu. Ale zase na druhou stranu, když děláš něco jenom kvůli někomu jinýmu, tak si to pak můžeš vyčítat. Což je blbost. Já se snažím mezi tím tak nějak hezky proplouvat.

Hrozně dobrý je to ale v pohledu na lidi, na situace. Já už jsem lety obroušená, třeba v práci. Říkám si třeba: "Dobře, nebudu si tolik prosazovat svoje, nebudu se tolik přít, ustoupím. Potom ale když slyším názor mého mladého muže, ten je diametrálně jiný a vzpomenu si na sebe ve třiceti, že jsem taky rozrážela dveře, šla jsem hlavou proti zdi a výsledky byly lepší. Takže se to snažím kombinovat.

Navíc on má dobrý odhad na lidi. Taky je nesmírně pracovitý, má dobrou práci, tím pádem nám může vytvářet solidní rodinné zázemí. Jsem v tomhle ohledu spokojená. Navíc má také hezký vztah s Jakubem. Mají teď takovou novinku, jezdí na crosskách. To jsou motorky, co nemají značku, nemůže to na silnici, skáčeš s tím v terénu, jsi celá od bahna a tak…

Tak to máš asi radost, ne? (smích)

To mám velkou radost, protože jezdím s nimi, kdyby se jim něco stalo.

Máš teda svou motorku?

Ne, koukám na ně, jak jezdí do kola. Pak jim peru ty zabahněný věci wapkou. To totiž pračka nevezme!

Říkám si, že je otázkou času, kdy začneš jezdit taky, ale když ty máš taky pořád něco zlomeného…

Tak to jsem dlouho neměla. Měla jsem natržené šlachy. V Tatrách na mě spadl kámen, co někdo omylem odvalil a mně spadl na ruku. (smích)

Ale na motorky nejsem talentovaná. Někdy před čtyřmi lety jsem si na ní udělala řidičák, a skončilo to tím, že jsem si rozbila pusu. Nejsem na to technický typ. Mám pocit, že když se na ní nakloním, tak upadnu. Vím, že je to proti fyzice, že neupadneš, ale mám to v hlavě a nedokáže mi to nikdo vymluvit. Po tom pádu jsem na to sedla ještě jednou, ale měla jsem takový strach, že to opravdu nemá cenu. Se strachem nemáš ty věci dělat.

Jaké máš plány, vize do tohoto roku?

Chci, aby "jela" Kapka, abychom uskutečňovali nové projekty, abychom oslovili nové, mladé lidi. To mě zajímá. Ta práce mi zabírá v životě hodně. Samozřejmě Kuba, aby byl šťastnej, zdravej, aby se dobře učil a našel něco v životě, co ho baví. Teď to budou asi ty motorky, protože když z nich teď v sobotu slezl, tak říkal, že to byl nejšťastnější den v jeho životě.

Ještě ho baví hra na klavír. Teď mi paní učitelka psala, že je velice talentovaný, ale není pilný. (smích) Takže bych měla dohlédnout na to, aby dvakrát, třikrát týdně cvičil. On slyší muziku, ale nechce se učit noty, to mu přijde zbytečné. Ale musí se je prostě naučit.

Když jsme u hudby.. Ještě tě čeká nějaký koncert…?

Ano, v březnu budeme dělat v rámci Febiofestu koncert Karel Svoboda 80. To jsem zvědavá, děláme to narychlo. Teď hledáme prostor a vzhledem k tomu, že to je sobota, tak jsou prostory vybookované.

Máš už v plánu nějakou cestu?

Zatím ne, ale k Vánocům jsem od manžela dostala pobyt v Řecku na Santorini. Řecko mám ráda. Za 14 dní jdeme také na lavinový kurz.

Co to proboha je?

To tě zasypou lavinou. Manžel mi volal, že už má lopatu a pípák. Nevím, co to je ten pípák.

Já tomu asi nerozumím…

Normálně jedeš do Krkonoš, tam tě zasypou pískem a učí tě, jak z té laviny ven.

Aha, tak to se těšíš ne…?

No nevím, čím víc se to blíží… tady můj nový ředitel Kapky Jan Fischer má nějakou bundu s lavinovým čipem, tak mi ji prý půjčí. (smích)

Vendulo, moc děkuji za rozhovor. Přeji ti hlavně, abys přežila.