Rychlá zpověď - Veronika Kašáková: S partnerem se bavíme o adopci

V nějakém rozhovoru jsi říkala, že si myslíš, že to je dané, že jsi měla vyrůstat v dětském domově, abys pak mohla pomáhat ostatním dětem. Věříš na osud, že to tak mělo být?

Já jsem o něm přesvědčená. Každý máme v tomhle životě něco předat, máme nějaké poslání. Je to jako ve škole. Buď to to dáme a nebo si to zopakujeme a není to jen s jednou věcí, ale se spoustou situací, které řešíme. Buď to se na tom uzdravíme a posuneme dál nebo nám to vesmír pošle znovu.

A ty si myslíš, že tobě to pošle v dalším životě znovu?

Myslím, že do dětského domova se v dalším životě už nedostanu, protože jsem tu zkušenost už zúročila, ale to se bavíme teď a život ještě není u konce. Ještě mi toho může přijít do života spoustu. Ale snažím se tu zkušenost uchopit. Mám ráda jedno takové přísloví: Zkušenost není to, co se nám stalo, ale to, co s tou zkušeností uděláme. Já jsem ji uchytila tak, že se nechci litovat, nechci působit jako chudinka z dětského domova, ale snažím se tu situaci a ten pohled na ty děti změnit. Cítím se dobře. A pokud to cítím správně, tak to správně je.

Na začátku si mohl někdo myslet, že se snažíš hrát trošku na city. Zvláště u soutěží, jako je Miss, se říká, že každý příběh, je dobrý příběh. Máš pocit, že se pohled těch, co tě tak brali, změnil?

Zrovna teď jsme se o tom bavili. Ten příběh je atraktivní, utajit ale nešel. Všichni mají paradoxně pocit, že to začala Česká Miss, já jsem ale měla smlouvu na vydání knihy už dva roky před tím. Vyšla by i tak. Když přijdete na casting, tak se vás zeptají, odkud jste, nešlo to utajit. Tenkrát jsem si říkala, že na Miss jsem chtěla jít vždycky a přece se tomu nevyhnu jen proto, že jsem byla v dětském domově. Pak si ale říkáš, jestli tam jsi, protože si to zasloužíš, nebo jsi chudák z dětského domova. Bojuješ sama se sebou. Na nás s mým bratrem není zajímavé to, že jsme byli v dětském domově, jen se to omílá dokola. Na druhou stranu, proč by nemělo, když za tím stojí příběh tolika odříkávání, odmítnutí a nástrah, který nemusí pomáhat jen dětem z dětských domovů. Podle mého názoru, se spousta lidí někdy cítila odmítnutě, poníženě jako oběť, proto nevidím důvod o tom nemluvit. Prostě Miss z děcáku budu.

Prý chceš navštívit všechny dětské domovy v České republice. Je jich asi 144. Už se ti to povedlo?

Je jich opravdu 144, začala jsem minulý rok a zatím jsem jich navštívila 61. Postupuji (smích)! Někdy sedím v autě i sedm hodim. Časově to není nejjednodušší, protože se snažím navštívit každý týden jeden. Do mého slibu ale vešlo mnoho dalších, takže když se vracím také do mého dětského domova s našimi terapeuty, nemůžu být jinde. 

Jak moc je to náročné? Kolik lidí má tvůj tým?

Už bychom ten tým právě potřebovali rozšířit! (smích) Pořád jsme v nadačním fondu tři holky. Už máme tři velké projekty, od ledna budeme mít čtvrtý. Jsem ale ráda, že se o nás takhle ví.

Nabízí se otázka, jestli tě to psychicky nakopává a nebo to je spíš velká zátěž na psychiku.

Máme spoustu úžasných sponzorů, kteří s námi z devadesáti procent za dětmi jezdí a já od nich dostávám strašně krásné maily: “Já už nechci pracovat u nás ve firmě, vemte mě!” Ta práce je opravdu obohacující a tak smysluplná, že já za svůj život, ať mám za sebou cokoliv, tak jsem dosáhla neskutečného pocitu naplnění. Cítím se užitečná a našla jsem se. Když se ale najdete, milujete, co děláte, tak nemáte hranice, kdy přestat a to je spíš ten problém. Jsem vyčerpaná spíš psychicky, protože nedokážu vypnout to šrotování v hlavě, kdy toho spoustu vymýšlím. Navíc, když mluvíte o těch traumatech, tak se vás spousta věcí stále dotýká. Teď v úterý jsem musela doma poslouchat jen ticho a meditovat sama se sebou, protože ta práce je náročná a i já mám svého terapeuta.

Spousta lidí to neříká nahlas, že má terapeuta. 

On je to tedy spíš kouč. Mám dva. Jeden se mnou pracuje už deset let a bylo to pro mě největší plus v životě a teď mám také byznysového kouče, který mi pomáhá, aby šel fond dobrým směrem, aby byly holky, co pro mě pracují, spokojené, protože jsem nikdy neměla možnost od někoho odkoukat práci ve vedení.

Tobě je 27 let, jsi dost mladá na takovou pozici. Jak se na tebe dívají lidé, od kterých chceš peníze? Berou tě vážně?

Přiznám se, že z každé schůzky chodím z devadesáti procent s kladným výsledkem. Nesnažím se nějak působit nebo něco hrát, on ten příběh a celý fond je tak autentický a přirozený, že ve chvíli, kdy s tím daným sponzorem, ředitelem, manažerem jsem, jde to přímo ze mě. Nebudu někoho přesvědčovat o své práci. Jen jim překnu, co dělám a oni ucítí, jestli to smysl má nebo ne.

Luxusní penthouse Troja 311m, Praha 7

Zobrazit nemovitost

Shání se peníze na konkrétní věci a nebo je ideální měsíčně dostat částku, která se rozdělí?

Jsme pořád na začátku a jsme rádi za jakoukoliv formu podpory. Řekneme si, co je pro nás nejlepší. Bylo by příjemné mít měsíční paušál, abychom mohli organizačně fungovat a nebát se. Takhle to ale nefunguje. Lidé chtějí přímo vědět, na co peníze jdou, takže máme tři projekty, oni si vyberou a podporují přímo ty projekty. Někdo posílá materiální věci, ale to trošku zakazuju, protože děti v dětských domovech mají po materiální stránce všechno. Ale pak jsou tady třeba lidi ze společnosti Beko, co nám posílají spotřebiče, Oriflame posílá kosmetiku, mám auto od Hyundai, i palivo do auta. Zkrátka věci, které existenčně potřebujeme. Finance dostáváme po menších částkách. Snažíme se to udržet na malé údržbě. Nemáme žádné kanceláře v Praze, nemáme sklady. Všechny moje tři holky mají doma pytle s hračkama a ostatními věcmi.

Jaká je Veronika Kašáková, když nepracuje?

 A kdy nepracuje? (smích) Já mám fakt problém nic nedělat. Když se nudím, tak jsem protivná. Mám ráda i aktivní dovolené, nejsem opalovací typ, nejsem ani moc jako typická holka, nechodím nakupovat oblečení.

Na to, že nechodíš nakupovat oblečení, jsi hezky oblečená.

Děkuji, ale to je díky mým miláčkům z HMka, se kterými spolupracuji. Vždycky mi dají tašku a jdu.

Tebe fakt nebaví nakupování?

Mě strašně zdržují nějaké oblíkačky, zkoušení. Vždy jsem si brala věci z výlohy nebo to, co jsem viděla na figuríně. Až doma jsem často zjistila, že mi to není nebo že mi to nesluší. Nemám ani cit kombinovat věci a ani nevidím, co mi sluší. Víc mi řekne partner, co mi sedí. V tomhle jsem takový pankáč. Přiznávám, že je super si nechat poradit. A jaká jsem? Snažím se mít důvěryhodný mediální obraz. Snažím se, aby lidé věděli, že jsme dobrý tým a děláme to s nejlepším vědomím a svědomím a proto málo kdo ví, že jsem i holka, která je pro každou srandu. Můj brácha říká, že jsem i strašně komická, ale já to v médiích nedávám najevo. V soukromí mám ale ráda legraci, dobrodružství a velkou pohodu.

Asi by bylo divné, kdyby sedmadvacetiletá holka neměla ráda zábavu. Jak se odreagováváš?

Jednou za čtrnáct dní jde partner s klukama a já zavolám jedné ze šesti kamarádek, jdeme na drink, tam vypneme a jsme najednou znovu holkama ze školy, které řeší kraviny. A tak, jak se v normálu snažím nesoudit lidi a být taková čistá, tak tam si podrbu a trošku vypnu z té Veroniky Kašákové, která se snaží být seriózní. Často jezdím na chatu, kde si užívám nenalíčená v teplákách. 

Je přítel rád, že má partnerku, která radši tráví čas v lese v teplákách než na podpatcích?

Já jsem to i to. Myslím, že mu to vyhovuje, že jsem ta, která s ním půjde do kina, na večeři nebo do divadla v podpatkách, ale pak jdeme na tůru a to si vezmu baťůžek a udělám chleby.

Děláš řízky???

Přesně tak! Ani nechodíme na obídky. Udělám svačinu, po cestě si koupíme meruňky nebo natrháme třešně. Chci si v sobě hodně uchovat tu vesnickou holku. Lezeme spolu na stromy a říkali jsme si, že bychom chtěli mít pejska. Hrozně mě to baví.

Zatím pejska a miminko ještě ne?

Teď jsem ve stádiu, kdy je ten život pro mě konečně hezký. Vstávám a těším se, jaký ten den bude. A není to dlouho, co to takhle mám. Možná moje vrstevnice, co mají ta miminka a svatby, tohle už měly. Já chci ale zatím s mým partnerem jen cestovat a říct si, že si můžeme koupit, co chceme a být tady sobecky jeden pro druhého. Až se stanu maminkou, chci, aby ten fond už fungoval. První ale bude svatba, pak až chci mít rodinu.

Přemýšlela jsi nad tím, že bys dítě adoptovala?

My se o tom bavíme. Adoptovat dítě není úplně jednoduchá otázka a když se člověk jednou rozhodne, tak by to měl zvážit ze všech stran. Já jsem zrovna dítě, které bylo navrženo k adopci a můj tatínek to nedovolil. Mám spoustu kamarádů, co adopovaných bylo a prožilo krásný život, ale pak znám i ty, které z pěstounské péče vraceli několikrát. To jsou věci, u kterých se rozhodnu a už nikdy necouvnu, nebudu ale emočně ubližovat na všechny strany. Ono to není jen otázka toho, že chci, ale spíš o nějakém životním stylu a jak budeme úspěšní s partnerem, protože mít deset dětí, to už něco vyžaduje. Pokud tomu bůh dá a budeme tak úspěšní, že se budeme moci postarat o šest dětí, tak proč ne. Strašně ráda někomu věnuji domov a říkám “někomu”, protože z těch 600 dětí, které jsem za poslední rok viděla, ne všechny jsou právně volné. Stávají se případy, kdy dítě vychováváte, pak se projeví geny a ty vám ublíží. Přitom vy jste do toho šli s čistou láskou. Pokud se ale někde objeví nějaká Verunka a Kájík, jako jsem byla já s bráchou, všema deseti se je vezmeme. 

Poznáš je?

Já si myslím, že “čuch” trošku mám. Celý život vyrůstám s dětmi, pracuju s nimi, mám vystudovanou padagogiku. Nechci ale, aby to vyznělo, že si vybíráme, jak na jatkách. Je to ale asi o nějaké energii, že to člověk vycítí a hned si to sedne. Nebráním se ani tomu, nebrat si jen malé děti. Třeba si jednou vezmu starší dítě, které je hotový člověk a já mu dám jen ty záchranné kotvy, aby se mělo kam vracet. Pak nás bude třeba u vánočního stromku sedět dvacet a já budu úplně nejšťastnější člověk na světě. Já bych ale samozřejmě chtěla svoje děti.

Cítíš se teď jako záchranná kotva pro ty děti, kterým pomáháš?

Dělám pro to maximum. Snažím se, aby to takhle cítily. Když končím přednášku, předávám jim kontakt na fond, kdy můžou zavolat 24 hodin denně.

Poslední otázka. Ty máš tetování "Mám tajemství". Jaké máš tajemství?

To jsem si dělala, když jsem to tajemství měla, ale já už ho nemám (smích).

A co to bylo za tajemství?

Tenkrát jsem si řekla, že nikomu nebudu vyprávět to, co bylo před dětským domovem, o mojí mamince a o všem. Teď je to docela vtipné, protože to tajemství je veřejné pro celou Českou republiku. Snad ale v budoucnu ještě nějaké tajemství mít budu, takže to bude mít zase význam.

Podle tvé knihy se dá říct, že tajemství moc neudržíš (smích), ale přece se zeptám: Umíš udržet tajemství?

Když dám slib, tak se ho stoprocentně snažím dodržet. Ale nemyslím si, že by se mělo lhát, pokud by tam bylo něco, co by mělo někomu ublížit. Hned na začátku jsme si s partnerem řekli, že si nebudeme lhát a až budeme mít nějakou pozornost někde jinde, nebudeme chodit kolem horké kaše a radši si to řekneme. Nejsem ten člověk, který by s někým zůstával jen kvůli tomu, že je s ním dlouho nebo že s ním plánuje děti. Ve chvíli, kdy to necítím, odcházím. V tomhle jsem trošku sobecká. Dala jsem si slib dvanáctileté Verunce, že ten dospělácký život si udělám hezký a nechci mít pocity viny, že někomu něco dlužím. Až mi nebude s někým dobře, odcházím a nebudu lhát.