Rychlá zpověď - Zdeněk Piškula: Herectví si musel u rodičů vybojovat
Když pán bůh rozdávál talent, Zdeněk Piškula si pro něj, zdá se, šel hned několikrát a je možné, že ještě navíc k tomu předbíhal. Kromě filmových rolí má v pouhých devatenácti letech na kontě vítězství ve StarDance, vyniká v řadě sportů, hudbě a zajímá se o charitu. Je možné, že filmové role bude časem přehazovat vidlemi, on ale se vší pokorou přiznává, že jeho životním cílem je něco jiného - mít spokojenou rodinu. O tom, kolik by si jednou přál mít dětí, ale i o tom, jak moc jsou jeho role vydřené se rozpovídal v rozhovoru pro Luxury Prague Life.
Tanec, fotbal, golf, tenis, lyžování, snowboard, balet, break dance, zpěv, hra na kytaru, ukulele, klavír, jízda na koni, horolezectví. Tohle všechno prý umíte. Nepřipadají si lidé vedle vás trošku méněcenní?
(smích) To nevím. To se musíte zeptat jich, ale není to tak, že bych tyto věci ovládal na sto procent. Například to horolezectví - jednou jsem točil film o horolezcích a tak jsem se naučil jakž takž lézt. Nevylezl jsem nějakou obrovskou horu. Jízda na koni - zase kvůli filmu - Tři bratři. Ty ostatní věci, jako je lyžování nebo snowboarding, dělám tak nějak od mala. I tu hru na kytaru a ukulele. Je to postupný vývoj.
Od začátku vás k tomu vedli rodiče nebo jste se zajímal sám a řekl si, že to je to, co chcete?
Ten snowboard jsem řekl, že chci. To jsem chtěl vyměnit lyže.
Tak co si budeme povídat. Snowboard je asi víc pro frajery, že? (smích)
No právě (smích). Asi ve dvanácti mě to popadlo a začal jsem jezdit. Úplně v tom ale nevynikám. Při jízdě na snowboardu jsem si zlomil už dvě kosti, takže tady se vedle mě rozhodně nikdo méněcenně cítit nebude. Celkově mě ale rodiče vedli spíš ke sportům než uměleckým věcem.
Takže, když se zeptám, co říkali na konzervatoř, čeká mě zajímavá odpověď?
Nebyli z toho moc nadšení, když jsem jim oznámil, že tam chci jít, protože se o konzervatoři říká, že ti umělci jsou takoví rozlítaní a paří. Ona to je sice pravda, ale mně ta škola opravdu hodně dala. Objevil jsem v sobě spoustu věcí.
Teď už ale můžou být rodiče asi spokojení, ne? Máte za sebou už pár filmů nebo vítězství ve StarDance..
Teď už snad jsou tak nějak pyšní a spokojení.
Před tím nebyli?
Ano, samozřejmě, ale teď už vidím, že se maminka někde i ráda pochlubí. Původně chtěli, abych šel radši někam na gympl a já jim vysvětloval, že bych se na gymplu oběsil.
Gympl by vás asi moc nepodpořil v tom, co umíte.
Na gymplu bych seděl deset hodin v lavici, zato na konzervatoři jsem v lavici třeba dvě hodiny, pak mám nějaký pohyb, pak tři hodiny v lavici, pak jdu na akrobacii, na zpěv a není to jen vysedávání a vypisování vzorečků.
Hodně se o vás taky píše, že se vám líbí holky. Je vám devatenáct let, tak se vlastně není ani co divit. Tak jak to s nimi máte? Máte teď někoho?
Teď mám sedmým měsícem přítelkyni, což je můj nejdelší a nejkrásnější vztah.
Kdo je to?
Je to Simona Lewandowská. Taky herečka. Je o rok mladší a studuje konzervatoř. Teď zrovna maturuje.
Když jsem vám volala poprvé, bylo to před prázdninami. Říkal jste, že si chcete prázdniny užít a pak až dělat rozhovory. Co jste tedy o prázdninách dělal?
Začátkem prázdnin jsem byl ve Varech, pak jsem letěl na Krétu. Když jsem se vrátil, lezl jsem s kamarády po horách, letěl jsem na hudební festival do Maďarska na Sziget, pak s přítelkyní do Amsterdamu a to už byl konec prázdnin, takže pak už to bylo jen o koupání v lomu nebo chatě u kamarádů. Vůbec jsem neřešil pracovní věci. Vlastně až na jednu, ale to je pro mě spíš zábava než práce. Začal jsem se učit hrát basketbal, protože budu natáčet film Zlatý podraz v režii Radima Špačka o československých basketbalistech.
A učíte se to tedy kvůli filmu nebo proto, že to vypadá, že jde o jedinou věc, kterou zatím neumíte? (smích)
(smích) Je to vždycky všechno kvůli filmu.
A kdybyste se měl učit něco, co by bylo jen kvůli vám, co by to bylo?
Jazyky, jógu, nějaký bojový sport.
Ještě se vrátím k těm rodičům. Takže rodiče nejsou z oboru? Podle toho výčtu vašich dovedností jsem přemýšlela, jestli je váš táta superman a máma superwoman….
(smích) Ne, to ne. Rodiče nejsou vůbec z oboru. Máma dělá v novinách a táta šéfa zahraničního obchodu v jedné firmě. Jediný, kdo je jakž takž z oboru byla moje prababička a praděda. Prababička byla operní pěvkyně v Brně a praděda byl docela známý swingový zpěvák. Nazpíval Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Milan Směták.
Vy na tom se zpěvem ale taky nejste úplně špatně, že?
Učím se a vím, že se mám ještě co učit. V patnácti, šestnácti se mě chytil takový pocit, že umím zpívat, tak jsem začal dělat nějaká pěvecká vystoupení, pak mi došlo, že vlastně neumím ještě zpívat, tak jsem toho nechal a řekl jsem si, že veřejně budu vystupovat až se to naučím a budu mít tu jistotu.
V pohádce Tři bratři ale zpíváte.
To jsou ale takové “Uhlířoviny”, to jsou hrozně jednoduché písničky.
No dobře, ale když se řekne, že někdo neumí zpívat, představím si úplně něco jiného. Například já zpívat neumím a kdybych se k tomu odhodlala, mohla bych tím vyklízet sály. Když vy řeknete, že neumíte a zpíváte v pohádce, tak asi na tom nebudete tak zle.
To zas ne, ale může to být ještě lepší. Sál bych tím ale nevyprodal, což bych jednou chtěl zkusit.
Kdybych s vámi nemluvila po telefonu, přečetla si veškerý výčet všech těch věcí, co umíte, tak bych si řekla, že takhle talentovaný člověk by mohl být i docela namyšlený. Teď když se vidíme, tak jsem překvapená vaší skromností a pokorou. Vedli vás k tomu rodiče?
Děkuju. Vedli mě k tomu jak rodiče, tak i kamarádi. Vždy jsem se držel v okruhu lidí, se kterými jsme se vzájemně drželi při zemi ve všech směrech a většinou to bylo tak, že když se konaly posh filmové party, kam chodily ty rádoby celebrity, tak jsem utíkal do hospody za kamarády než abych si někde na něco hrál. Myslím, že mě nebaví si na něco hrát.
Tak dobře, když vás to nebaví, tak tedy zcela upřímně: Kdo je Zdeněk Piškula?
Těžko říct. Já se ještě objevuji, poznávám se, je mi devatenáct.
Tak jaký je devatenáctiletý kluk?
Vím o sobě, že to bude znít jako klišé, ale mě baví pomáhat lidem. Rád bych se tomu v budoucnu věnoval.
Ale to není zrovna typické pro devatenáctiletého mladého muže.
Díky tomu, že jsem byl vidět, jsem se dostal k charitě a mohl jsem aktivně pomáhat. Zjistil jsem, že mě to naplňuje a baví, když můžu dělat radost ostatním. Jsem takový mírumilovný pacifista. Peacemaker (smích). Umím být ale i pěkně tvrdohlavý a vztekloun. Když mi něco dlouho nejde, tak se s prominutím na*eru a jsem naštvaný sám na sebe. Vždycky toho musím nechat, nadechnout se, chvíli dělat něco jiného a pak se k tomu vrátit.
Říkal jste, že nemáte rád posh akce a jdete raději s kamarády do hospody. Máte ale za sebou luxusní dovolenou v Řecku, pak jste byl v Resortu Svaté Kateřiny a to není úplně levná záležitost. Když si vybíráte místa, kam jet, tak jedete radši pod stan s kámarády nebo za luxusem?
Obojí. Do Kateřiny jsem jel dvakrát. Jednou po Star Dance, kdy jsem po půl roce potřeboval ticho a masáže. Pak po maturitě. To byl jeden z nejtěžších roků, kde jsem měl Star Dance, nějaká natáčení, v květnu jsem roztáčel novou pohádku, kde jsem hrál hlavní roli a v tom samém měsíci jsem navíc maturoval. Takže jsem byl v šíleném stresu.
Jak se v takovém nabitém programu zvládá maturita?
Není to příjemné. Někde tam je ten vnitřní stres. Nakonec jsem to udělal a spadlo to ze mě.
Vy jste říkal, že máte natáčet film o basketu. Kdy začínáte?
V lednu. Teď už ale trénujeme - to abychom měli dost času na to, osvojit si hru. Teď v říjnu točím internetový seriál Lajna. Myslím, že je na co se těšit.
Vy tam hrajete hokejistu, co chce žít obyčejný život, ale táta ho pořád do něčeho tlačí.. Necháváte se takhle tlačit do věcí i v reálu?
To právě vůbec. První sport, kterému jsem se věnoval od čtyř do desíti let, byl fotbal. Dal mě tam táta a žil si sen, že bude mít syna fotbalistu. Občas mě do toho trošku tlačil, ale ne nijak násilně. Já jsem si ale uvědomil, že mě nebaví, jak tam na mě ti trenéři řvou, že mě nebaví, když mi někdo říká, co mám dělat. Rozhodl jsem se, že toho nechám a dal jsem se na tanec a po tanci na kroužek muzikálového herectví.
To je dost velká změna. Bojím se zeptat, co na to říkal táta. (smích)
(smích) Nikdy mi to nepřiznal, ale myslím si, že ho to trochu zasáhlo (smích). Teď už je ale snad v pohodě a spokojenej. Snad jsem jeho očekávání tak nějak splnil.
Bál jste se někdy, že nesplníte?
Občas jo, ale bylo to spíš v maličkostech. Ale celkově si říkám, co je komu do toho, jestli něco dokážu.
Před časem vám hackeři ukradli Instagramový profil. Někde jste říkal, že se to tomu člověku vrátí, protože KARMA. Věříte na tyhle věci?
No jasně. Karma je zdarma. To funguje, to platí. Dokonce jsem si to žažil na vlastní kůži, že se to vrací.
Například?
Obecně, když jsem udělal někdy něco, co někomu ublížilo, vrátilo se mi to. Věřím i na duchovno.
Jak dalece v něj věříte?
Nejsem studijní typ, že bych četl ty knihy, ale vyvářím si v sobě vlastní víru a přicházím si na ty věci sám. Chci se posunout v meditaci. Zdá se mi to jako pohodlné řešení, jak se víc poznávat. Ještě jsem k tomu ale nenašel čas, že bych to začal zkoušet.
Média vás vykreslovala trošku jako lamače dívčích srdcí. Nepůsobíte tak na mě, ale co se té karmy týče, tak to by bylo pro vás asi dost špatné, kdybyste lámal srdce na potkání….
No právě! Ale i kdybych na karmu nevěřil, tak mám svědomí a to je moje dost velká slabost. Když někomu něco provedu a ani to nemusí být záměrně, nebo není jiné východisko, tak mě to zevnitř hrozně sžírá. Nepodvedl jsem nikdy svojí holku, nechci to udělat, protože vím, že bych ublížil jí i sobě.
Máte nějaký cíl, ke kterému jdete nebo necháváte věci plynout a stane se to, co má se stát?
Mám takový cíl, že chtěl bych mít jednou postavený dům na hezkém místě, mít rodinu a vědět, že jí můžu dopřát určitý komfort. Ať už to bude jedno dítě nebo pět dětí, abych se o ně dokázal postarat. A taky bych rád začal víc cestovat dokud to ještě jde.
Než přijde těch pět dětí!
Než přijde těch pět dětí (smích). Popřípadě cestovat i s nimi, ale to už chce velký prachy.
Ten počet dětí máte už jasně daný?
Asi klasika jsou takové dvě, maximálně tři, ale třeba mě to chytne a bude to můj koníček.
Tak já vám do budoucna hlavně přeju, aby to chytlo i vaši partnerku.
(smích) To je věc druhá!
