Rychlá zpověď - zpěvák Pavel Callta: Chybí mi zázemí

Proč jste tak unavený už první pracovní den?

Přiznám se, že jsem do noci řešil klip, který brzy vydávám, takže jsem šel spát asi ve tři. Pak jsem ještě hodně přemýšlel, zkrátka jsem usnul moc pozdě.

K jaké písni videoklip bude?

Písnička se jmenuje Nechat vítr vát. Je to duet s Martou Jandovou, hymna o naději. Nazpívali jsme ji společně kvůli Avon pochodu.

Ano, já vím, že vaše maminka i maminka Marty zemřely na rakovinu. Jaká byla spolupráce s Martou?

Super. Ona je skvělá.

Prodej bytové jednotky 2+kk, Praha 2 Vinohrady, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Kdo neví o tom vašem spojení, pozná z písničky, že to má být poselství o ženách s rakovinou?

Určitě. Myslím, že je to tam řečeno. Sice ne doslova, tedy že by tam byla slova jako rakovina, ale jsou tam slova jako naděje. Nechat vítr vát – je to takové motivační, plné naděje a určitě je z toho slyšet a z toho klipu vidět, že je to k této příležitosti.

Píseň jste skládal vy?

Ano. Zakládám si na skládání písní.

Čerpal jste ze svých hlubokých emocí?

Jo, jo. To dělám v podstatě vždycky, člověk to musí prožít, aby o tom mohl zpívat.

Umělci ze sebe často vydají vše a v soukromí jsou introverti. Je to vyčerpávající brát až ze svého nitra…

Je fakt, že jsem asi trochu jiný na koncertě a v reálu. Ale třeba tyhle motivační songy mě nabíjí. Vím, že to má nějaké poselství a že to třeba někomu pomůže. To mě zase naplňuje.

Když máte v rodině zkušenost s rakovinou, chodíte na prevenci?

Chodím jednou za čas na celkovou prohlídku a na imunologii. Myslím si, že je hrozně důležité být psychicky v pohodě. Snažím se být psychicky vyrovnaný, i když to taky někdy nejde. Nemyslím si ale, že bych se nějak extra kontroloval.

Je vám teď třicet, rodiče vás opustili před čtyřmi lety. To člověka zasáhne i v praktických věcech, jako muset si sám vyprat, postarat se o domácnost, finance…

Spíš je to těžké psychicky, že vám chybí takové to kotviště, to zázemí. Že zavoláte tátovi „mám depku tati“, to mi docela chybí. Ale já jsem od osmnácti pracoval v zahraničí a jsem docela samostatný, takže se o sebe dokážu postarat.

Prarodiče ještě máte?

Z mamčiny strany. Jsou v Ostravě, ale vídáme se velmi zřídka.

A bratra máte, že?

Ano, ten bydlí v Dubaji, pracuje tam. Žije tam s manželkou a teď budou mít miminko.

Takže jste tady úplně sám?

Mám tady tetu, která žije v Děčíně, za kterou jezdím. Mám tam i bratránka, to je moje nejbližší rodina.

Pracoval jste jako delegát. Proč jste od toho upustil? Cestování musí být přece super.

Dal jsem přednost hudbě, vždycky jsem chtěl být zpěvák. Hlavní sezóna, kdy se zpívá na festivalech, je v létě, a práce delegátů je také hlavně v létě. Křížilo by se to a nedá se to skloubit.

Kde všude jste dělal delegáta? A máte nějakou veselou historku?

V osmnácti jsem dělal poprvé delegáta v Egyptě a hned rok poté v Turecku, kde jsem byl jako delegát a průvodce. A veselá historka? Jednou jsem šel s asi 80letou paní k místnímu doktorovi, jelikož se jí udělalo špatně. Byla velmi stará, ale velmi milá a sympatická, bývalá profesorka filozofie. A když jsem s ní vyplňoval papíry pro pojišťovnu, které byly v angličtině, já jsem jí všechno překládal. Ona jela očima napřed, došla ke slovu „sex“ a pak spustila: „Ježišmarja, pane Pavle! Sex? Tak to už jsem hodně dlouho neměla.“ To nás s panem doktorem naprosto dostalo, že jsme dostali všichni záchvat smíchu. Potom jsem jí vysvětlil, že jde pouze o informaci, jakého je pohlaví.

Znám hodně divadelních herců, kteří to mají skutečně náročné. Pak si říkám, jestli to tomu člověku skutečně stojí za to – že živoří, jde od výplaty k výplatě… Zpěváci jsou na tom tedy o něco líp?

Záleží asi jaký zpěvák. Ale jelikož jsem i autor všech songů, tak z toho pak chodí různé peníze z Youtube. A to je právě ta stálá složka, taková ta „aby bylo na chleba“.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 232m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Za co rád utrácíte?

Nejvíce asi za jídlo, jelikož hodně jím, a také za cestování a kino. Jsem milovník kina a dobrých filmů a taktéž jsem často na cestách. A vlastně bych zapomněl, že největší položku financí investuji do videoklipů. Sice něco zaplatí sponzor, ale videoklipy mám celkem nákladné, takže zbytek platím se svého.

Co se týče vašich songů, sám si je skládáte. Přijmete ale i píseň od někoho jiného?

Já jsem si řekl, že chci, aby to bylo stoprocentně moje autorství. Zeptám se třeba někoho na názor. Nebo co si myslí o nějakém slově, jestli to není moc patetické nebo sladké slovo. Lidé mi posílají texty, někdy mi přijde zpráva, že mají pro mě písničku. Tak jim slušně odepíšu, ale odmítnu.

To jsou spíš fanoušci?

Ne, normálně textaři.

Když vás někdo požádá, napíšete písničku pro někoho jiného?

Občas ano. Psal jsem například song pro Aquababes (Tvoje múza) a pro mladou zpěvačku Naty Hrychovou (Píseň z klišé). Takže sem tam ano, když mám něco v šuplíku. Jestli myslíte napsat přímo na míru, to teď nedělám. Nemám na to bohužel čas a raději píšu pro sebe na další album. Mám pořád hodně songů v šuplíku, a když mi někdo řekne, nabídnu něco, co mám v zásobě.

Jaká je vaše cílová skupina?

Asi jak který song. Začínal jsem na takových veselých písničkách, takže myslím, že to přitahuje spíše mladší nebo holky. Poslední dobou, když jsem udělal takové motivační songy jako Píšem si svůj sen nebo Nechat vítr vát, to zaujme starší publikum. Je to takový mix, já vlastně nevím. Skládám song od songu, každý song je tematicky jinak zaměřený. Věkový průměr je do třiceti, na koncert ale chodí i ženy kolem 40 let, protože znají moje songy. Samozřejmě nejvíce jich tvoří ti mladší, kolem dvaceti let, ale třicet procent fanoušků jsou různého věku. Jsem rád, že to je takový mix.

Který song měl tolik zhlédnutí, až vás to překvapilo?

To byly asi čtyři. Neštěstí, Zrzka, Terapeut a Píšem si svůj sen. U Terapeuta jsem nečekal, že bude takhle oblíbený u lidí. Ten je takový motivační. Nejvíce zhlédnutí mají ty motivační songy, ne ty o lásce.

Máte tendenci motivovat lidi k lepším činům? Snažíte se je třeba edukovat?

To si nemyslím. Spíš, když někdo hledá nějakou podporu, tak bych chtěl, aby se našel v tom songu a aby mu bylo líp. Myslím, že tyhle zmiňované songy to svým způsobem dělají.

Pomohl vám duet s Leošem Marešem k větší slávě?

Určitě se mé jméno dostalo k širší skupině posluchačů a zejména k těm nad 30 let. Navíc společně má tento song ještě větší záběr, takže to zná téměř každý.

Leoš neumí zpívat. Nebál jste se, že vám to bude kazit? (smích)

Nebál. Já ani nechtěl, aby tam zpíval. Dá se říct, že ve slokách oba rapujeme. Zpěv jsem si vzal na starost radši já. (smích)

S kým byste si chtěl ještě zazpívat?

Rád bych někdy měl nějakou společnou kytarovou písničku s Tomášem Klusem, jelikož jsem na jeho prvotní tvorbě vyrůstal.

Zanedlouho poběžíte inSportline Prima Run. Jaký máte vztah ke sportu a k podobným akcím? Kdy vás chtějí využít, protože máte slavné jméno, slavnou tvář?

Nikdy se nenechám natlačit k něčemu, co mě nebaví, musím k tomu mít vždycky nějaký vztah. Rád běhám, teď jsem běžel půl maraton. A inSportline Prima Run je jen pět kilometrů, takže to bude pohodička. Je to taková společenská událost, kde budu mít kámoše, zaběhnu si.  Je to ve Stromovce v sobotu 11. května a startujeme v pravé poledne. Tak dorazte, pokud se chcete přijít podívat nebo si zaběhat s námi.

Koncerty jsou určitě fyzicky náročné, musíte se udržovat ve formě. Jak to děláte?

Mám takové nárazové období, že se hecnu a začnu makat, každý den chodím do fitka nebo běhat. Dříve jsem devět let závodně plaval, takže mám v sobě sportovní návyky. Pak mám ale třeba období, že makám na songách a fakt nic se mi nechce.

To jsem měl teď v březnu takovou krizi, chodil jsem každý den do Světozoru na dort, na větrník. Fakt se mi nechtělo nic dělat, nedokopal jsem se. Ale v dubnu jsem si řekl, že od pondělí začnu, konec sladkého, najedu zase na to aktivní období. Mám to takové nárazové. Jsem v tom, uznávám, takový nestabilní, ale takový jsem.

Jaké koncerty vás čekají v tomto roce?

Asi můj největší koncert v mém životě chystám na 7. listopadu ve Fórum Karlín. Budu tam křtít desku a knihu.

Knihu?

Mám rozepsanou knihu, kterou vydám pod vydavatelstvím Albatros. Je to takový autentický deník, od čtrnácti let si píšu deník. Je to takový průřez mým životem, co mě v životě potkalo.

Jsou tam i lásky? První sex?

Jsou. Ale ještě přemýšlím, jak to uchopit, nebudu tam dávat úplně detaily. (smích)

Kolik lidí na koncert očekáváte? Tam se vejde dost lidí…

Upřímně, když tam bude třeba dva a půl tisíce, budu fakt šťastný.

Takže takové ty ambice na O2 arénu nemáte?

Chtěl bych to jednou určitě prubnout, je to takový můj sen. Ale myslím, že je na to ještě dost času. Ať mám koncert opravdu složený z hitů, třeba jako Chinaski. Nejdřív musím zkusit Fórum Karlín, jak se povede, a pak můžu přemýšlet o O2 areně.

Přemýšlíte dopředu, že by vás za několik let mohli poslouchat i za hranicemi?

Vždycky jsem měl takové ambice – zkusit to do zahraničí. Pořád mám myšlenku, že bych to zkusil, píšu i v angličtině. Ale jak jsem teď cestoval, přišlo mi hrozně fajn, že si odpočinu. Nikdo mě nezná, a je to skvělé. Když si představím, že by mě znali někde v zahraničí, tak si pokládám otázku, jestli bych to vůbec chtěl. Samozřejmě je to velký cíl, být známý celosvětově, ale říkám si, že mi možná stačí Čechy, pak možná ještě Slovensko. Ale za hranicemi už to není takové, jak jsem po tom toužil… Být zahraniční star.

Co soukromý život?

V pohodě.

Dá se to skloubit? Asi nemáte takový ten režim jako ostatní pracující, od devíti do pěti.

To je někdy blbý. Někdy to chce fakt ten režim, protože pak máte různé změny nálad z únavy a podobně. Je to takový jiný život.

Je vám třicet. Přemýšlíte už o rodině, o svatbě?

Přemýšlím o tom, ale na děti se ještě vůbec necítím. Říkal jsem si třeba za pět let, ale nechávám vítr vát. Uvidím, co bude, na ničem nelpím. Říkám si, že až budu chtít děti a usadit se, tak to ucítím. Zatím to nějak necítím.

Pro vás jako mladého, pěkného, úspěšného a slavného zpěváka musí být těžké seznamovat se s dívkami…

Dávám si na to bacha, třeba když mi napíše nějaká holka – a může se mi i líbit. To ale poznáte během chvíle. Hodně se ptám, jsem hodně povídavý. Hlavně mám od malička radar na lidi a prokouknu je. Stačí mi si s tím člověkem chvíli povídat a hned vím, jestli je to nějaká pózistka, nebo fajn holka.

Nemám rád pózistky, lidi, co ze sebe dělají něco, co nejsou. Dneska je to hodně založené na pózismu. Instagram, všechno je tak fake, všichni tam dávají jen ty „happy chvilky“, a přitom je to úplně jinak. Pak si to podle mě lidi přenášejí do reálného života, všichni jsou takoví pózisti a dělají divadlo.

Kolik máte followerů na Instagramu?

146 tisíc.

Tak to tam taky musíte dávat „happy“ fotky.

Já jsem tam takový real. Postnul jsem tam happy fotku a napsal jsem tam, že je zajímavé, že lidi neví, jestli mám teď depku, nebo ne. Můžete tam dát cokoliv a celé to může být založené na fejku. Hlavně to takhle funguje – že se fotí páry, jak jsou šťastní, a přitom to tak není. Většinou lidé v páru, co jsou fakt spokojení, nemají čas dávat na Instagram „love“ a jak jsou šťastní. Podle mě pak nemá člověk důvod to pořád někomu cpát, když je fakt šťastný.

Umíte si představit týden bez sociálních sítí?

Já jsem to dělal. Dal jsem si tři týdny, úplně jsem si to vymazal, a bylo mi skvěle. Pak jsem si to ale zase musel založit kvůli koncertům. Je to blbý, kvůli práci bych neměl, protože je to dobrý promo nástroj. Ale teď dělám, že si vymažu tu ikonku, třeba na celý den, a je mi fakt líp, když na to nekoukám.

Snažím se poslední dobou tam dát jen nějaký příspěvek, kouknout se na ty, co sleduju já, co je nového, ale pak jdu od toho. Je to žrout času a je to úplně zbytečné. Pro mě je to takový nesympatický svět. Když tam strávím hodně času, tak mi to nedělá dobře.

Moc děkuji za rozhovor.