Rychlá zpověď - idol Sebastian Navrátil: Bojím se komplikací s hlasivkami

Jak si vysvětluješ, že tě znají spíše mladší fanoušci?

Asi si ty písničky našly cestu ke svým lidem, to nemůžu ovlivnit.

Plánoval jsi to tak?

Právě že ne, záměr byl dělat hudbu pro všechny. Teď, když se na to dívám s odstupem, tak ty písničky jsme se po prvním CD snažili dělat stejným modelem, byly trochu teenage, nebo jak to nazvat… Asi jak jsme to udělali, tak to dopadlo.

Tobě je 27 let, ale když jsem tě viděla na fotkách, upřímně bych ti nehádala ani 20. Není to možná i tím?

Asi určitě. Taky těmi klipy, které jsme točili. Byly postavené na tom být hezký a podobně.

Pronájem Luxusního mezonetu, 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Cítíš se být hezký?

Ano, přirozeně. Nemusím být namalovaný, v těch klipech to bylo přehnané. Nové klipy na novou desku teď děláme jinak.

Měl jsi v ruce někdy Bravíčko?

Chtěl jsem ho mít v ruce, ale neměl jsem na něj peníze, takže jsem si ho nekoupil, když jsem býval v tom věku, kdy ho všichni četli.

Tam se vždycky rozdělovali kluci typově na drsňáky, romantické kluky a dobrodruhy. Jaký typ jsi ty?

Já umím být právě asi obojí, umím být drsňák i romanťák. Mám takové dvě osoby a někdy je to plus, někdy je to mínus.

Jako rozdvojená osobnost?

To úplně ne. Ale moje máma je úplně jiný člověk než můj táta, a můj táta není dobrý člověk.

Jak to myslíš? Protože zůstal v Německu?

To ne, prostě má takovou temnou minulost. Beru ho jako člověka, kterého už v životě nechci. Už to není můj vzor.

Nebojíš se, že bude parazitovat na tvé slávě?

Máme vztah nastavený tak, že je utnutý, takže tam pro to už žádný prostor není.

Proslavil ses v roce 2015, to už jsi dostával ceny…

Já jsem zpíval už předtím s jinou skupinou, kde jsme měli taky nějakou známou písničku. Takže možná pět, šest let.

Zajímavé je, že já jako třicátnice tě fakt vůbec neznám.

Beru to tak, že jsi slavný, až když tě znají všichni. To si, myslím, znamená, že třeba deset let tě musí hrát v rádiu. Lidé už musí o tobě fakt vědět, i když vědět nechtějí.

Takže myslíš, že to s tebou za těch šest let nic neudělalo?

Neřekl bych, že nějaká sláva… Ale celkově ten život se určitě změnil. Když mluvím sám za sebe, myslím si, že na tom muzikantovi se to, že pět let v kuse hraje každý víkend na koncertě, určitě podepíše.

Jak?

Má to různé projevy.

Jaké například?

Záleží na tom, jak se k tomu ten člověk staví. Já jsem si to užíval, byl jsem hodně mladý, když jsem do toho naskočil. Různě jsem popíjel, jel jsem takový rock'n'roll…

Holky…

To ani ne. Měl jsem šest let holku, takže holky jsem moc nejel. Bylo to divoký. Ale nevnímám se stejně v tom, jaký jsem byl předtím.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Vystřízlivěl jsi z toho rychlého skoku?

Ne, naopak. Jeli jsme různé pecky, to na mě určitě něco zanechalo. Neberu se tak, že jsem úplně normální člověk. Být normální je těžké.

Žiješ v Liberci. Proč už nejsi v Praze? Máš na Youtube nějakých 28 milionů zhlédnutí písně Toulavá. To je poměrně hodně a už by se tady o tebe měli všichni prát…

Takhle to tady nechodí.

Ne? Jak to tady chodí?

Já nevím. Beru to tak, že asi jak se někomu zalíbíš. My jsme dokázali za tuhle krátkou dobu poměrně dost úspěchů, někdo jich dokázal třeba méně, ale mluví se o něm daleko více. Nemyslím si, že je to úplně o těch číslech.

Takže jsi v Liberci spokojený?

Jsem a do Prahy bych nechtěl. I když jsem tady poslední tři týdny každý druhý den.

Proč bys sem nechtěl?

Tak se podívej ven, to je ten důvod. Je to tady na mě moc „industry“. Liberec je hezký, víš? Krásná krajina, hory, parky, lesy…

Co děláš, když neprodukuješ hudbu, nenahráváš, nepřipravuješ se na turné a nejezdíš po koncertech?

Jsem doma sám. A když nejsem doma sám, chodím boxovat. Teď už málo, protože nemám čas, ale když mám, tak chodím. Někdy chodím do sauny nebo si s kámošema jdu zahrát, anebo jdu za mámou, vyvenčit psa… Různě, nic velkého.

Jsi šťastný a spokojený? Působíš na mě znuděně.

Teď bylo takové trochu těžké období.

Co to znamená?

Měl jsem nějaké zdravotní problémy. Celkově z toho velkého boomu, co byl… Samozřejmě ta cesta může jít ještě nahoru, nebo dolů. U nás to šlo trochu dolů, a bylo poměrně těžké se s tím srovnat. Neříkám, že jsme na tom nějak špatně, ale není to jako tenkrát, když jsem v každém rádiu slyšel svoje jméno sedmkrát za den. Teď vidím, že ty věci, které se nám povedly, je poměrně těžké dokázat znova, udržet je. Mám spíš hodně práce, jsem fakt extrémně unavený dneska.

Mě zaujalo, že jsi studoval textilku. Umíš šít?

Jasně, byla tam praxe.

Tvůj příběh je pro mě neuvěřitelný. Když chceš být zpěvák, chodíš na konzervatoř, do lidušky nebo se zúčastníš nějaké talentové soutěže. Ale ty si studuješ textilku, jednou jsi brnknul omylem do kytary a je z tebe zpěvák…

Takhle to úplně nebylo. Ta škola byla spíš náhoda, předtím jsem byl na zdrávce, kam jsem šel kvůli tomu, že jsem neuměl matiku – a tam jí bylo méně. Ale já jsem hrozně jezdil na snowboardu v prváku a nechodil jsem do školy.

Byl jsi rebel, jo?

Spíš sportovec. Oni mě tam kvůli tomu neměli rádi. Prvák jsem udělal, ale už jsem tam měl blbé jméno. Tak jsem šel na jinou školu s maturitou, kde jsem nemusel dělat zkoušky, a bylo tam taky méně matiky. A to byla textilka. Takže to nebylo tak, že bych tam vyloženě chtěl jít.

To musíš být ale šikovný, na zdrávce musíš umět píchat jehly, na šití musíš umět šít…

Nemám nějaký výjimečný dar na ruce, tam se to zase tolik nehrotí. Ale nešikovný nejsem.

A kdy tedy přišla myšlenka být zpěvákem?

Už někdy od patnácti jsem měl vizi, nebo sen, že bych chtěl hrát a zpívat s kytarou. Jenomže máma a všichni mě od toho odrazovali. Pak to chvilku vypadalo, že bych mohl zkusit nějakou hudební školu, ale ono se to blbě dohánělo, když jsem nechodil do žádné „ZUŠky“, takže z toho sešlo. Ale měl jsem svoje první kapely a šli jsme do nějaké soutěže.

Potom jsem dostal nabídku zpívat s kamarádem ze stejného města, kterému se povedlo udělat velký hit, a byl ze stejných poměrů jako já, měl podobný životní příběh. Viděl jsem v tom šanci – že když se to povedlo jim, tak se to může povést i mně. Tak jsem s nimi nazpíval písničku, která byla jedna z nejhranějších v republice. Pak jsem pracoval v O2, kde byla taková televize pro lidi v čekárně, a já jsem se tam viděl vždycky v tom klipu. Úplně jsem to tam nenáviděl, tak jsem řekl, že sem nepatřím, a šel jsem pryč.

Ale musíš se přeci nějak živit. To jsi měl peníze z té písničky?

Neměl jsem vůbec nic. Na první koncerty mě kluci vzali s sebou, abych měl aspoň na nájem, to mi dávali 500 za koncert. A já jsem tomu prostě věřil. Teď zpětně vím, že to zní jako šílenost. Řekl jsem si „teď to dám a budu hrát koncerty“.

A dostával jsi 500 za koncert.

Tenkrát. Pak jsem udělal svoji písničku a přesně v den, kdy mi došly peníze, jsem hrál svůj první koncert.

To jsi dítě štěstěny, zřejmě nad tebou musel někdo stát.

Asi jo.

Předpokládám, že dneska už nedostáváš 500 za koncert, ale je to dobře výdělečná činnost…

Ano.

Většinou umělci mívají různé „úchylky“, třeba na kožené boty, určitou drahou značku. Máš něco, na čem ujíždíš?

Baví mě auta. Mám auto, které jsem vždycky chtěl.

Jaké?

Mám rád audi, tak mám audi. Ale byla k němu poměrně dlouhá cesta. Takže audi mám, a to je tak jediná věc, která mě baví. Mám dobrou kytaru, mám jednu drahou koženou bundu…

Takže moc na ničem neujíždíš.

Popravdě, tohle moc nejedu.

Musíš mít denně plnou schránku zpráv od fanynek. Nedávno jsi skončil nějaký vztah. Jak to teď máš?

Já jsem o tom nikdy moc nemluvil, ani že ho mám, ani že ho nemám, protože to bylo jednou tak, jednou tak. A tak to trvá. A teď je to ještě v takové horší fázi, než to bylo…

Je ti 27 let, kluci kolem třicítky se začínají usazovat. Chtěl bys mít rodinu?

To bych chtěl.

Takovou tu klasickou představu – krásný baráček se zahrádkou, dvě roztomilé děti, krásná žena…

Mám. Nějak si plním sny. A ještě by byla dobrá ta žena, která mi bude oporou.

Myslíš, že je dnes těžké najít takovou partnerku?

Když jsi zamilovaný a nedokážeš odejít, tak jo. Ale myslím si, že je to hodně o tom, že třeba někdo, kdo měl takhle dlouhý vztah – beru, že šest let je hodně – a pak mu vztah skončí a má s někým nový vztah, kdo má také něco za sebou, tak lidi se už chovají k sobě trochu jinak, než tenkrát k tomu původnímu partnerovi.

Že jsou třeba více podezřívaví?

Ne, naopak. Vědí, co v tom vztahu dělalo problémy, a jsou třeba méně žárliví, víc si věří, nedělají ty chyby.

Stává se ti někdy, když jsi třeba někde s kamarády v baru nebo na diskotéce, že si tě vyhlídne nějaká holka a sbalí tě proto, že jsi, kdo jsi?

Nechodím na diskotéky. Určitě byly nějaké pokusy, ale nijak na tom neujíždím. Jsem klidnější povahy. Je to milé, určitě, když ti někdo dá najevo sympatie. Ale nejsem ten typ, co by zneužíval toho, že je více vidět a někdo ho nazývá třeba i slavným.

Teď vás čeká nové turné…

Jedeme teď turné k novému CD Rub a líc – podle písničky Rub a líc. Název vznikl podle toho, že jsem měl ty zdravotní problémy, a tak jsem měl čas přemýšlet o tom, jestli tu hudbu chci, nebo nechci dělat. Bylo období, kdy jsem už těch koncertů měl tolik, že jsem na to popravdě nadával. Pak bylo období, kdy jsem nemohl skoro zpívat, byl jsem na operaci s hlasivkou. A zase jsem si uvědomil, že to mám rád. Má to takhle dvě strany, proto ten název.

Zdravotní problémy byly s tou hlasivkou?

Byla špatná hlasivka, měl jsem polyp na hlasivce.

A už je to dobré?

Ano.

Zpátky k tomu turné…

Tohle turné jsme začali v Brně 28. března, pak jedeme do Prahy. Končíme v Liberci, protože jsem z Liberce, tak to beru jako takové moje domácí prostředí. To je pro mě teď hudebně asi nejdůležitější.

Všechny písničky máš české. Nechtěl bys mít nějakou anglickou a vyrazit s ní do zahraničí? Nemáš ambice, aby tě znali i za hranicemi?

Nepřeceňuji svoje pěvecké a muzikantské schopnosti. Jsou tady jiní odvážlivci, za mě je to úplně bláznivý plán. Myslím si, že už takhle je těžké se tady udržet, i když vím, že anglicky bych zpíval daleko líp a že by se mi daleko lépe skládalo. Mohl bych dělat jinou hudbu, než dělám. Baví mě jiný žánr, než děláme, poslouchám třeba úplně jinou muziku, ale nechci to dělat. Můj sen je u nás jednou vyprodat arénu, mít tady svoje české fanoušky a nebláznit někde za hranicemi. To je bláznivý nápad.

Kde se vidíš za deset let? Myslíš si, že se budeš pořád živit zpěvem? A máš nějaká zadní vrátka, když to tak dobře nepůjde?

I hudební branže, být zpěvákem, je práce jako každá jiná. Když ji děláš tak, aby byla dobrá a abys odevzdávala dobré výsledky, není důvod, proč bych to neměl za deset let dělat. Mám dobrý tým, povedlo se nám udělat už hodně písniček a máme velkou sebereflexi. Ta je, myslím si, nejdůležitější. Myslím si, že to budeme dělat dál, ale jediné, čeho se u sebe bojím, je, že bych mohl mít nějaké komplikace s těmi hlasivkami.

Díky za rozhovor, přeji hodně štěstí.