Třicátníkům jeho jméno nic neřekne, ale mladší posluchači ho milují. Samozřejmě, že většinou dívky a ženy. Sebastian Navrátil se může pochlubit už několika oceněními – a jeho píseň Toulavá má na Youtube už skoro 30 milionů zhlédnutí. Mladý kluk z Liberce se vypracoval na jednoho z našich nejúspěšnějších mladých muzikantů. S kapelou vyprodává haly a také nechtěně láme dívkám srdíčka. V rozhovoru pro Luxury Prague Life se dozvíte, jakým úskalím musel Sebastian ve své kariéře čelit, a jestli je hudba skutečně tím, co ho v životě nejvíce naplňuje.
Asi si ty písničky našly cestu ke svým lidem, to nemůžu ovlivnit.
Právě že ne, záměr byl dělat hudbu pro všechny. Teď, když se na to dívám s odstupem, tak ty písničky jsme se po prvním CD snažili dělat stejným modelem, byly trochu teenage, nebo jak to nazvat… Asi jak jsme to udělali, tak to dopadlo.
Asi určitě. Taky těmi klipy, které jsme točili. Byly postavené na tom být hezký a podobně.
Ano, přirozeně. Nemusím být namalovaný, v těch klipech to bylo přehnané. Nové klipy na novou desku teď děláme jinak.
Chtěl jsem ho mít v ruce, ale neměl jsem na něj peníze, takže jsem si ho nekoupil, když jsem býval v tom věku, kdy ho všichni četli.
Já umím být právě asi obojí, umím být drsňák i romanťák. Mám takové dvě osoby a někdy je to plus, někdy je to mínus.
To úplně ne. Ale moje máma je úplně jiný člověk než můj táta, a můj táta není dobrý člověk.
To ne, prostě má takovou temnou minulost. Beru ho jako člověka, kterého už v životě nechci. Už to není můj vzor.
Máme vztah nastavený tak, že je utnutý, takže tam pro to už žádný prostor není.
Já jsem zpíval už předtím s jinou skupinou, kde jsme měli taky nějakou známou písničku. Takže možná pět, šest let.
Beru to tak, že jsi slavný, až když tě znají všichni. To si, myslím, znamená, že třeba deset let tě musí hrát v rádiu. Lidé už musí o tobě fakt vědět, i když vědět nechtějí.
Neřekl bych, že nějaká sláva… Ale celkově ten život se určitě změnil. Když mluvím sám za sebe, myslím si, že na tom muzikantovi se to, že pět let v kuse hraje každý víkend na koncertě, určitě podepíše.
Má to různé projevy.
Záleží na tom, jak se k tomu ten člověk staví. Já jsem si to užíval, byl jsem hodně mladý, když jsem do toho naskočil. Různě jsem popíjel, jel jsem takový rock'n'roll…
To ani ne. Měl jsem šest let holku, takže holky jsem moc nejel. Bylo to divoký. Ale nevnímám se stejně v tom, jaký jsem byl předtím.
Ne, naopak. Jeli jsme různé pecky, to na mě určitě něco zanechalo. Neberu se tak, že jsem úplně normální člověk. Být normální je těžké.
Takhle to tady nechodí.
Já nevím. Beru to tak, že asi jak se někomu zalíbíš. My jsme dokázali za tuhle krátkou dobu poměrně dost úspěchů, někdo jich dokázal třeba méně, ale mluví se o něm daleko více. Nemyslím si, že je to úplně o těch číslech.
Jsem a do Prahy bych nechtěl. I když jsem tady poslední tři týdny každý druhý den.
Tak se podívej ven, to je ten důvod. Je to tady na mě moc „industry“. Liberec je hezký, víš? Krásná krajina, hory, parky, lesy…
Jsem doma sám. A když nejsem doma sám, chodím boxovat. Teď už málo, protože nemám čas, ale když mám, tak chodím. Někdy chodím do sauny nebo si s kámošema jdu zahrát, anebo jdu za mámou, vyvenčit psa… Různě, nic velkého.
Teď bylo takové trochu těžké období.
Měl jsem nějaké zdravotní problémy. Celkově z toho velkého boomu, co byl… Samozřejmě ta cesta může jít ještě nahoru, nebo dolů. U nás to šlo trochu dolů, a bylo poměrně těžké se s tím srovnat. Neříkám, že jsme na tom nějak špatně, ale není to jako tenkrát, když jsem v každém rádiu slyšel svoje jméno sedmkrát za den. Teď vidím, že ty věci, které se nám povedly, je poměrně těžké dokázat znova, udržet je. Mám spíš hodně práce, jsem fakt extrémně unavený dneska.
Jasně, byla tam praxe.
Takhle to úplně nebylo. Ta škola byla spíš náhoda, předtím jsem byl na zdrávce, kam jsem šel kvůli tomu, že jsem neuměl matiku – a tam jí bylo méně. Ale já jsem hrozně jezdil na snowboardu v prváku a nechodil jsem do školy.
Spíš sportovec. Oni mě tam kvůli tomu neměli rádi. Prvák jsem udělal, ale už jsem tam měl blbé jméno. Tak jsem šel na jinou školu s maturitou, kde jsem nemusel dělat zkoušky, a bylo tam taky méně matiky. A to byla textilka. Takže to nebylo tak, že bych tam vyloženě chtěl jít.
Nemám nějaký výjimečný dar na ruce, tam se to zase tolik nehrotí. Ale nešikovný nejsem.
Už někdy od patnácti jsem měl vizi, nebo sen, že bych chtěl hrát a zpívat s kytarou. Jenomže máma a všichni mě od toho odrazovali. Pak to chvilku vypadalo, že bych mohl zkusit nějakou hudební školu, ale ono se to blbě dohánělo, když jsem nechodil do žádné „ZUŠky“, takže z toho sešlo. Ale měl jsem svoje první kapely a šli jsme do nějaké soutěže.
Potom jsem dostal nabídku zpívat s kamarádem ze stejného města, kterému se povedlo udělat velký hit, a byl ze stejných poměrů jako já, měl podobný životní příběh. Viděl jsem v tom šanci – že když se to povedlo jim, tak se to může povést i mně. Tak jsem s nimi nazpíval písničku, která byla jedna z nejhranějších v republice. Pak jsem pracoval v O2, kde byla taková televize pro lidi v čekárně, a já jsem se tam viděl vždycky v tom klipu. Úplně jsem to tam nenáviděl, tak jsem řekl, že sem nepatřím, a šel jsem pryč.
Neměl jsem vůbec nic. Na první koncerty mě kluci vzali s sebou, abych měl aspoň na nájem, to mi dávali 500 za koncert. A já jsem tomu prostě věřil. Teď zpětně vím, že to zní jako šílenost. Řekl jsem si „teď to dám a budu hrát koncerty“.
Tenkrát. Pak jsem udělal svoji písničku a přesně v den, kdy mi došly peníze, jsem hrál svůj první koncert.
Asi jo.
Ano.
Baví mě auta. Mám auto, které jsem vždycky chtěl.
Mám rád audi, tak mám audi. Ale byla k němu poměrně dlouhá cesta. Takže audi mám, a to je tak jediná věc, která mě baví. Mám dobrou kytaru, mám jednu drahou koženou bundu…
Popravdě, tohle moc nejedu.
Já jsem o tom nikdy moc nemluvil, ani že ho mám, ani že ho nemám, protože to bylo jednou tak, jednou tak. A tak to trvá. A teď je to ještě v takové horší fázi, než to bylo…
To bych chtěl.
Mám. Nějak si plním sny. A ještě by byla dobrá ta žena, která mi bude oporou.
Když jsi zamilovaný a nedokážeš odejít, tak jo. Ale myslím si, že je to hodně o tom, že třeba někdo, kdo měl takhle dlouhý vztah – beru, že šest let je hodně – a pak mu vztah skončí a má s někým nový vztah, kdo má také něco za sebou, tak lidi se už chovají k sobě trochu jinak, než tenkrát k tomu původnímu partnerovi.
Ne, naopak. Vědí, co v tom vztahu dělalo problémy, a jsou třeba méně žárliví, víc si věří, nedělají ty chyby.
Nechodím na diskotéky. Určitě byly nějaké pokusy, ale nijak na tom neujíždím. Jsem klidnější povahy. Je to milé, určitě, když ti někdo dá najevo sympatie. Ale nejsem ten typ, co by zneužíval toho, že je více vidět a někdo ho nazývá třeba i slavným.
Jedeme teď turné k novému CD Rub a líc – podle písničky Rub a líc. Název vznikl podle toho, že jsem měl ty zdravotní problémy, a tak jsem měl čas přemýšlet o tom, jestli tu hudbu chci, nebo nechci dělat. Bylo období, kdy jsem už těch koncertů měl tolik, že jsem na to popravdě nadával. Pak bylo období, kdy jsem nemohl skoro zpívat, byl jsem na operaci s hlasivkou. A zase jsem si uvědomil, že to mám rád. Má to takhle dvě strany, proto ten název.
Byla špatná hlasivka, měl jsem polyp na hlasivce.
Ano.
Tohle turné jsme začali v Brně 28. března, pak jedeme do Prahy. Končíme v Liberci, protože jsem z Liberce, tak to beru jako takové moje domácí prostředí. To je pro mě teď hudebně asi nejdůležitější.
Nepřeceňuji svoje pěvecké a muzikantské schopnosti. Jsou tady jiní odvážlivci, za mě je to úplně bláznivý plán. Myslím si, že už takhle je těžké se tady udržet, i když vím, že anglicky bych zpíval daleko líp a že by se mi daleko lépe skládalo. Mohl bych dělat jinou hudbu, než dělám. Baví mě jiný žánr, než děláme, poslouchám třeba úplně jinou muziku, ale nechci to dělat. Můj sen je u nás jednou vyprodat arénu, mít tady svoje české fanoušky a nebláznit někde za hranicemi. To je bláznivý nápad.
I hudební branže, být zpěvákem, je práce jako každá jiná. Když ji děláš tak, aby byla dobrá a abys odevzdávala dobré výsledky, není důvod, proč bych to neměl za deset let dělat. Mám dobrý tým, povedlo se nám udělat už hodně písniček a máme velkou sebereflexi. Ta je, myslím si, nejdůležitější. Myslím si, že to budeme dělat dál, ale jediné, čeho se u sebe bojím, je, že bych mohl mít nějaké komplikace s těmi hlasivkami.