Rychlá zpověď - ředitelka Plesu v Opeře Zuzana Fryaufová: Mám takovou blbou vlastnost...
K postu ředitelky Plesu v Opeře přišla Zuzana Fryaufová, dříve Vinzens, jako slepá k houslím. Osobně ráda říká, že Ples je její první dítě. Vzhledem k rekonstrukci Státní opery má ale maminka dvou dětí plesovou pauzu. V mezidobí absence nejprestižnější události roku si ale Zuzana našla spousty dalších aktivit, o nichž se mimo jiné rozpovídala v rozhovoru pro Luxury Prague Life.
Zuzko, máme březen, končí plesová sezóna… Bude ještě někdy Ples v Opeře?
Bude, za dva roky. Jsou to už dva roky bez Plesu. Dohromady to budou tedy čtyři roky. Byť to měly být jen dva. Poslední byl roku 2016 a dá-li Bůh, další bude v roce 2020.
Nenudíš se? Co v tomto mezidobí děláš?
Nenudím, odrodila jsem si děti… (smích) Začala jsem také pracovat pro jednu soukromou sbírku současného umění – TBA 21, založila jsem si blog Zuzeta a pořád ještě dělám nějaké menší věci C&B Group. Já se rozhodně nenudím.
Není to ale zvláštní, že ten Ples prostě najednou není? Necítíš se jak bez ruky?
Byla to přece jenom trošku i naše volba. Mohli jsme ho udělat jinde, zájem investorů byl, poptávka také, ale dělat Ples v Opeře bez Opery nám prostě přišlo absolutně mimo.
Už máš nějakou představu, jak bude Ples vypadat?
Samozřejmě, mám dost času to promýšlet…Většinou je to tak, že jeden skončí a okamžitě začnou přípravy na další. Přípravy skutečně zaberou rok, pokud hovoříme o velkých zahraničních hvězdách nebo účinkujících, tak i déle, protože jejich diáře jsou naplněné dlouho dopředu. Takže teď mám tak poslední rok na to, to ještě řádně promyslet a pak se do toho vrhneme.
Můžeš něco prozradit? Jaké bude téma, nebo o jakých hvězdách přemýšlíš?
To je ještě předčasné, ale můžu říct, že přemýšlím o úplně jiném konceptu. Tím nechci říct, že bychom slevili například z dress code standardů. Lidé se na to těší a média také. Ale chtěla bych vymyslet efektivnější systém, jak vybrat víc peněz na charitu. Chtěla bych, aby z toho byla ještě větší filantropická událost.
Jak ty vnímáš vývoj plesů v Česku? Jsme tu zvyklí na maturitní plesy nebo inaugurační, ale Ples v Opeře tady podle mě zas takovou tradici nemá. Jak se na to díváš ty z pohledu organizátorky?
Plesy u nás mají tradici už od Rakouska-Uherska. Rakousko tím hodně žije. Nikde jinde směrem na západ už takovéhle akce nemají, neznají to. Občas je i bizarní těm zahraničním hostům vysvětlit, co je to za typ události. Ještě měli pár plesů ve Francii, ale to si nevybudovalo žádnou tradici. U nás tradice je, ale co se týká Plesu v Opeře, tak chybí kontinuita. Byl strašně mockrát přerušený, ať už totalitním režimem nebo jinými událostmi. Po revoluci byla také velká pauza.
My jsme dělali Ples v Opeře od roku 2011 do roku 2016, to je nejdelší kontinuální období, které kdy bylo a myslím si, že i díky tomu se nám to podařilo někam posunout a vybudovat lepší renomé. Vymanili jsme to ze škatulky bulvární snobské události… I když jsme zase nuceni kvůli rekonstrukci Státní Opery Ples vynechat, tak to vnímám pozitivně. Můžeme začít znovu, jinak a ještě lépe. Ráda bych té pauzy využila.
Mluvíš o Plesu doslova jako o svém dítěti.
Ano je to mé první ze tří dětí. (smích)
Ale proč? Kde se v tobě vzala takováhle zapálenost kulturně vůbec vzdělávat český „buranský“ národ?
Já bych to takhle vůbec neřekla. Češi jsou spíš takoví švejkovští. Oni si myslí, že nedodržení daného striktního dress codu bude cool, což všude jinde berou možná za křupanství, ale tady je to bráno jako „fajn rebelie.“ Možná máš pravdu, tím, že jsme skutečně velmi striktní, co se dress codu týká, tak je to možná určitá forma vzdělávání lidí.
Můžeš našim čtenářům, prosím, popsat, jak má tedy vypadat správný dress code na Ples v Opeře?
Ples v Opeře má nejvyšší možný dresscode – black tie, případně white tie. Pro dámy to znamená jednoznačně dlouhou róbu, zakryté kotníky. Pro pány buď smoking nebo dokonce frak.
Vraťme se krapet do historie, jak se tedy z Plesu stalo tvé první dítě?
Já se k němu dostala jako řadová produkční v době, kdy ho přebíralo C&B Group, v době, kdy se začal vymýšlet nový koncept. Ono je to hrozně hezké a motivující být u vzniku, u úplné nuly. Vymýšleli jsme grafiku, strategii, komunikaci, co má vůbec Praze taková událost přinést. Pak se nějak stalo, že jsem se v hierarchii posouvala a začínala jsem dělat víc a víc věcí. A najednou jsem věděla o Plese všechno. Já přesně vím, co který člověk má na starost a to je jich v ty poslední dny asi 300. Strávila jsem s ním šest krásných a náročných let. Mám ho ráda, i když nejsem plesový nadšenec, a dokonce jsem náš první Ples absolvovala celý bez podpatků, za což by mě Františka Čížková nechala asi viset z okna. (smích)
Tu akci mám prostě ráda. Potkala jsem díky ní neuvěřitelně zajímavé lidi, mnoha lidem jsme pomohli a já v ní zkrátka vidím víc než jen to, na co je to zploštělé v novinách.
Musela sis doplnit vzdělání? Například naučit se tančit či absolvovat kurz rozpoznání pravého šampaňského?
S tím šampaňským by nebyl takový problém, tuto znalost si doplňuji poměrně ráda, ale s tím tancem každý rok problém je. (smích)
Každý rok propuká panika, když se zjistí, že hlavní host má být muž, který by měl mít úvodní tanec a s kým jiným než s ředitelkou celé akce. V tu chvíli povolávám profesionální tanečnici Evu Krejčířovou ze StarDance a snažíme se nějak ze mě něco dostat, ale bohužel mám pocit, že se to za ty roky ještě nepovedlo. (smích)
Na vídeňském Plesu v Opeře jsi byla?
Ano, byli jsme pozváni radnicí a rozhodně musím říct, že to byla zajímavá zkušenost. Ten ples je jiný, než si to asi většina lidí tady představuje, jsme s nimi často srovnávaní. Nechápu ale proč. Hlavním rozdílem je kapacita. Vídeňský je dělaný pro téměř 5000 lidí. Celá Vídeň tím žije. Většinou ještě před začátkem, který je v deset večer, jdou všichni v těch róbách a smokinzích ještě na večeři.
Nejlevnější vstupenky stojí přes 300 euro a za tuhle cenu nemůžeš jít ani do hlavního sálu, jsi vlastně na chodbě a koukáš se na předtančení na plazmových televizích. Zatímco my máme jídlo v ceně vstupenky, tak tady si můžeš tak akorát koupit předražené chlebíčky nebo v mínus druhém patře ve sklepě guláš. Neexistuje tam systém all inclusive jako u nás. Všechno si platíš extra.
Takže my jsme na tom lépe.
Já bych spíš řekla, že je to trošku jiná akce. Má to společnou záštitu města Vídeň, na kterou jsme tedy patřičně hrdí, protože ji má jen devět plesů na celém světě, a má to společnou budovu Opery, ale to je v podstatě vše.
To jsem netušila. Proč to s tím tedy Češi tak rádi srovnávají?
Tak my se na ně i odkazujeme. Každoročně je přítomen při zahájení vídeňský starosta. Kromě záštity nám na to také dávají peníze, takže ono to nějakou logiku má, proč to lidé srovnávají. Ale upřímně si myslím, že to srovnávají lidé, co tam nikdy nebyli. Kdyby tam totiž byli, tak zjistí, že ta událost je nesrovnatelná.
Co tě nejvíc za tu dobu překvapilo a tím myslím v chování lidí? Živě si totiž vybavuju, jak byla z Plesu vykázaná Ornella Štiková…
Ta mě zas tolik nepřekvapila… Určitě mě vždycky překvapí, jak se v reálu chovají některé zahraniční nebo i ty české takzvané „celebrity“. Jak k tomu, kdo z nich přistupuje. Některé zveme jako čestné hosty, to znamená zadarmo... a za celá léta třeba ani nepoděkovaly. Zatímco třeba Leoš Mareš je vždycky ten, co druhý den pošle smsku s upřímnými dojmy a poděkováním. Je teda smutné, že tohle mě překvapuje.
Pak mě vždycky mile překvapí atmosféra, která tam vznikne. Na začátku bývají lidé takoví sešněrovaní, což je i tím, že jsou jinak oblečení. Na konci si to ale strašně užijí.
Během tvého ředitelování se ti narodily obě děti.
Ano v rámci Plesu vznikly obě dvě.
Jak jsi zvládla skloubit mateřství s přípravou a realizací takhle náročné akce?
Když se narodila Amélie, tak byl Ples v době, kdy mi končilo šestinedělí. To bylo fajn, už jsem to měla všechno připravené, odešla jsem si porodit, pak byly Vánoce a pak Ples. To navíc bylo ve fázi, kdy miminko hodně spí. Takže největší problém jsem v té době měla s róbou, bylo pro mě nemyslitelné na tu postavu něco sehnat.
Na poslední ročník jsem se tedy zapojovala hlavně v roli spíše takové supervize, protože tým už byl po 5 letech sehraný a věděl, co je třeba, a pak už jsem byla zase těhotná… Mateřství, hlavně na tom začátku, je podle mě s prací na plný úvazek neslučitelné, ale já už měla ty poslední roky to know how a hlavně fungující tým. Takže to šlo zvládnout.
Kontaktují tě díky tomuto know how ostatní, co by chtěli uspořádat podobný typ akce?
Občas ano.
Ples je hodně o charitě a ty sama ses začala věnovat podpoře Nadačního fondu předčasně narozených dětí…
Já nepodporuju výhradně Nadační fond předčasně narozených dětí, ale podporuju tak nějak celkově všechno, co se týká předčasně narozených dětí. Sama jsem tou zkušeností prošla a strávila jsem docela dost času v Podolí, tudíž konkrétně podporuji intermediární oddělení podolské porodnice, ať už ve spolupráci s Nadačním fondem nebo sama nebo s dalšími organizacemi, které tam pomáhají.
Při tom jsem zjistila, že v našem českém zdravotnictví je složité někomu jen tak dát peníze, takže to řešíme trochu oklikou. Před Vánoci jsme ještě zkusili online list přání, kde jsme vypsali co všechno to oddělení potřebuje a skrz můj blog, Instagram a Facebook jsme to dostali mezi lidi. Podařilo se sehnat všechno, lidé nabízeli svoje služby i peníze v hotovosti. Nakonec z toho byla pomoc přibližně za 120 000 Kč. Líbí se mi, že i když je ta akce už dávno uzavřená, tak lidé pořád něco posílají, což se samozřejmě neztratí.
V tomhle mi přijdou Češi neskuteční. Vždycky se hodně semknou, když někdo potřebuje pomoct.
Ano, také to tak vnímám. Češi jsou hodně solidární a nastavení na charitu. Chtějí pomáhat i lidé, kteří toho sami moc nemají. Je tam třeba položka dudlík za pár korun a ta rodina, která má hluboko do kapsy chce prostě pomoci a pošlou tři. To je zvláštní v kontrastu s charitou na Plese. Jsou tam lidé, kteří neváhají koupit vstupenky za desetitisíce a pak mají problém vydražit položku za dvacet tisíc…
Jakou nejdražší položku jste tam kdy vydražili?
Závodní kombinézu Mika Häkkinena za milion.
Kam peníze šly?
Všechny ročníky jsme peníze posílali na Nadaci Terezy Maxové dětem a poslední rok jsme je posílali na UNICEF.
Věnuješ se charitě i na svém blogu Zuzeta?
Tam se věnuju hodně věcem, nepředstavuj si klasický mama blogisek. Od blogu se vyvinula i spolupráce s médii, takže občas napíšu něco třeba pro Marianne, Zdroj.cz apod. Píšu spíš takové názorové články…
Všimla jsem si, že tam reaguješ hodně na politickou nebo i bulvární situaci…
Já mám takovou blbou vlastnost, že komentuju hodně všechno. Politika mě zajímá hodně a veřejné dění a český bulvár je skutečná zábava. Když mě něco prostě zaujme, tak to okomentuji. (smích) Také ráda popisuji různé akce, které jsem zažila, jako třeba doporučení - kam s dětmi, kam na jídlo. Dávám hodně i kulturní tipy.
