S manželem to bylo pro herečku Veroniku Arichtevu osudové setkání, přesto děti nejsou na pořadu dne. Na potomka už však Veronika trénuje díky péči o psa a rolí hodné tety, která navštěvuje dítko své kamarádky Nikol Štíbrové.
Já se přiznám, že mám šťastné období a cítím se spokojená. Mám hodně práce, sice často nadávám, že nestíhám, ale hodně si toho vážím.
Už jsme si na sebe zvykli. První natáčení v seriálu První republika bylo komplikované. Sehrát se, ujasnit si místa, trvalo to dlouho.
No, dalo by se to tak říct. Já jsem byla držkatá, často diskutovala o roli a došlo někdy i na hádky. On zase byl na mě hodně odměřený oproti jiným herečkám. K jinému režisérovi bych si to nikdy nedovolila a on zase k jiné herečce taky ne. Postupem času se to ustálilo a teď už je to super. Myslím si, že nás společná práce moc baví a těší.
To jsem slyšela hodně, zvlášť u té první série seriálu. Nikdo totiž ani neměl ponětí, že jsem prošla castingem, kde nesedí jen můj manžel. Sedí tam dalších asi deset lidí, kteří rozhodují o tom, zda se herec hodí na danou postavu. Tam jsem musela ukázat, jestli na to mám.
Naštěstí se karta obrátila ve chvíli, když jsem se objevila v televizi. Měla jsem hezké recenze a od lidí krásné reakce. Přitom jsem ani na casting nechtěla původně jít. Zavolal mi po čase producent, zda to nechci zkusit, protože ještě nemají herečku, která by se na roli Magdaleny hodila.
Řekla bych, že bylo opravdu osudové. Od prvního dne to mezi námi jiskřilo, ale oba jsme byli hodně stydliví. Nakonec během večírku v seriálu Vyprávěj se ta zeď prolomila.
Pamatuji. Na tom večírku proběhla i naše první pusa. Bylo to nádherné. Po pár měsících jsme spolu jeli do Thajska a já musím říct, že jsem si byla hned jistá tím, že jsem potkala člověka, který mi byl souzený. Mám s ním pocit štětí, lásky, ale i bezpečí.
Já to beru tak, že když člověk vydělá nějaké peníze, utratí je v cestování. Ty vzpomínky a zážitky ti nikdo nerveme. Nejsme cestovatelé tipu, koupíme si hotel a jsme tam 14 dní. Jedeme většinou tak, že si koupíme letenku a cestujeme. Hodně jíme místní kuchyni a objevujeme krásná místa.
U mě je známo, že já úplně vařit neumím a každý rok manželovi slibuji, že se už konečně vařit naučím. Teď už na to asi bohužel dojde, protože budeme mít nové bydlení a tím i kompletně zařízenou velkou kuchyni. Byla by škoda v ní pak nevařit, když za ní vyhodím tolik peněz. Máme oblíbenou thajskou kuchyni. Tu už vaří můj muž a je v tom opravdu šikovnej.
To je opravdu věc, která žere veškerý volný čas. Byla jsem přesvědčená, že v novém bytě na Slivenci prožijeme letos už Vánoce. Je leden a ještě nás čekají nějaké úpravy. Na druhou stranu se moc těšíme. Budeme mít vlastně domov přesně podle svých představ. Je to krásný mezonetový byt, kde jsou jen dva sousedé.
Jak jinak než za kabelky. Mám jich doma fakt hodně, a to jsem jich dost vytřídila kvůli stěhování do nového bytu. Dřív jsem šla po kvantitě, dneska se snažím vybírat si spíše kvalitu. Mám i pár drahých kabelek, co vydrží a jsou kombinovatelné. Navíc je pro mě důležité, aby byla kabelka praktická, aby se mi do ní všechno vešlo. Nejhorší na tom pak je, že v ní nakonec stejně nikdy nic nenajdu. Jsem totiž žena, která má v tašce hlavně bordel.
Že nemám co na sebe. Tedy, to je asi problém všech žen, takže neříkám nic neobvyklého. Móda mě moc baví. Občas s kamarádkou navrhnu i plavky pro značku Follia Intimo. Ohlasy jsou super a mě baví mít plavky, které vlastně nikdo nemá.
Točíme už od půlky listopadu. Budu tam hodně času trávit v posteli, takže jsem se přes Vánoce musela hlídat, abych nepřibrala. Snažím se i cvičit, když to čas dovolí. Nedávno jsem byla s holkama otevřít ledovou plochu v obchodním centru v Hostivaři a uvědomila jsem si, že bych měla začít bruslit. Spíš lyžuju, ale i ten pohyb na ledě má něco do sebe.
Mě je už třicet jedna let. Já bych byla šťastná, kdybych byla těhotná. Práce by šla automaticky stranou. Ale je pravda, že to není úplně na pořadu dne, chtěla bych ještě dva roky počkat. Nechci se však rouhat. Rodinu chci a dítě je dar.
Psa máme šest let, dostala jsem ho tenkrát ještě od Rudy z Ostravy k vánocům a pak se za čtrnáct dní se mnou rozešel. Tak jsem si ho nechala a myslím si, že je to dobrý trénink, ale teď se spíš testuji na miminku kamarádky Nikol Štíbrové.
Roli tety zastávám snad obstojně. Občas napíšu, jak se mají a Nikča pošle fotku, kterou pochválím slovy: „Jééé, krása.“
Vůbec jsme nepočítaly ani neplánovaly, že chceme dobít internet. Začalo to opravdu jako zábava, koníček. Hodně věcí nás inspirovalo a chtěli jsme si dělat legraci. Pak přišlo naše Prostřeno a najednou to vidělo hodně lidí a ti psali, ať točíme další a další díly.
Určitě. Za poslední rok se navíc událo hodně věcí a už není tolik času. Máme takovou tvůrčí pauzu. Já natáčím, Nikča vychovává malého, Martina zase zpívá s Čechomorem. Do toho děláme projekt pro Evropu2, večerní show 3v1. Vše nás na jednu stranu vybíjí, ale i nabíjí. Přesto chceme točit dál, protože nás pořád hodně lidí sleduje a kvůli nim i chceme neusnout na vavřínech. Snažíme se i natáčet samy.