Zadržování dechu na hranice lidských možností. Jak může dech pomoci tělu lépe využívat kyslík
Kdo si vzpomene na své dětství, na film Pelíšky nebo zkrátka na to, že se potápěl pod vodou a na chvilku měl pocit, že je minimálně malá mořská víla Ariel? Dnes nebude řeč o tom, jak dlouho vydržíme koukat na kapra, který už na půl bez dechu plave o svátcích v naší vaně, a ani nebudeme závodit s Pepíkem od vedle o to, jestli vydržíme "do deseti" nedýchat. Půjdeme totiž mnohem dál. Vlastně až za hranici všech svých možností. Naučíme se nedýchat a přesto vnímat krásy, které nám jistojistě vezmou dech.
Zadržování dechu může pomoci s celkovým zlepšením fyzické kondice. Naučit se správně zadržovat dech vyžaduje trénink, zároveň je to pak ale mocný nástroj k vylepšení celkové fyzické kondice a zdraví. Zádrže dechu totiž naučí naše tělo lépe využívat kyslík, což se nám v dnešní době covidové velmi hodí. Se správným zadržováním dechu pracují i nádechové potápěči, freediveři. Trénink v podmínkách mírného nedostatku kyslíku zlepšuje odolnost našeho organismu proti řadě patogenů a hypoxický trénink zlepšuje rozvoj kompenzačních rezerv organismu. Kdy se do toho tedy vrhnout jiny, než teď?
Ponor na jeden nádech
Volné potápění neboli freediving či apnea diving je druh sportu, kdy se člověk k tomu trénovaný potápí bez dýchacího přístroje, tedy jen se zásobou vzduchu v plicích, kterou si vytvoří nádechem v momentě nad hladinou vody.
Tento druh apnoe se pak dělí na statickou a dynamickou, při které je však kyslík obsažený v plicích spotřebováván daleko rychleji než při apnoi statické. Obě disciplíny jsou ale náročné rovnou měrou. Musíte se zkrátka naučit nedýchat a pod hladinou vody svůj dech pak co nejdéle zadržet. Natrénovat se to jistojistě dá, je k tomu však potřeba odborníka, který vás celým procesem BEZPEČNĚ provede. Pokud se totiž do trénování pustíte sami, máte možná o malér postaráno.
"Zadržování dechu ve vodě musí probíhat za přítomnosti kouče, který problém identifikuje (pozná to, např. závodník nereaguje na pokyny, nebo vydechne do vody) a včas zasáhne,"
řekla pro LP-Life.cz Gabriela Grézlová.
Trocha historie
Freediving (Potápění v apnoe) je historicky nejstarším způsobem naplnění lidských snah o proniknutí pod hladinu vody. Už z dob před 4 500 lety př. Kr. se datují archeologické nálezy perel či mušlí, jež nebylo možné vylovit sítí, pouze sesbírat na mořském dně za pomoci lidské ruky. Navíc představy o tom, že tehdejší lidé měli žábry nebo dokonalou techniku, jsou možné jen v pověstech či bájích.
Nezbývalo než vydržet. Z dob starověkého Řecka je známé nádechové potápění pro mořské houby, které měly od antických dob až do nedávné minulosti velkou cenu, než je nahradily porézní syntetické hmoty. Ale nejen Řekové v historických dobách intenzivně pronikali pod vodu. Marco Polo v zápiscích ze svých cest popsal potápěče schopné ponořit se na jeden nádech do hloubky více než 20 metrů.
Známé jsou potápěčské aktivity sběračů perlorodek ze souostroví Tuamotu, či potápějících se žen, známých jako Ama, sběraček perlorodek, krabů a jedlých mořských mušlí v Koreji a Japonsku, které se takto potápěly po 2 000 let, až do nedávné současnosti.
Nádechové potápění se stalo kvůli minimálním ekonomickým nákladům rozšířenou rekreační volnočasovou aktivitou. Rekreací to ale přímo nazvat nelze, protože k tomu krom toho, že se chcete ponořit, skutečně potřebujete tvrdý výcvik, abyste do dali.
"Trénovat je nutné především na strečink bránice a hrudníku, s cílem zvýšit vitální kapacitu plic,"
dodává Grézlová.
V padesátých a pozdějších letech minulého století se nakonec začaly objevovat první experimenty s nádechovým potápěním do větších hloubek (Raimondo Bucher 30 m/1940, Enzo Maiorca 50 m/1962, Jacques Mayol 100 m/1976). Nádechové potápění do hloubky se nakonec prosadilo jako akceptovaná sportovní disciplína, která má svou mezinárodní organizaci. A Češi jsou v něm zatraceně dobří!
Ztráta vědomí jako možná hrozba
Záměrné zvýšení frekvence a hloubky nádechů před ponořením může u nádechového potápěče navodit ztrátu vědomí pod vodou a následnou smrt utonutím.
Odborně se tato ztráta vědomí nazývá posthyperventilační hypoxická synkopa. Spontánní fyziologické dýchání je u člověka regulováno především rytmickou vzrušivostí respiračního centra, které je lokalizováno v retikulární formaci kaudální části prodloužené míchy. Toto centrum řízení dýchání je stimulováno změnami chemizmu arteriální krve, v níž vzestup pCO2 zvyšuje úroveň aktivity respiračního centra. Další senzory (chemoreceptory), informující respirační centrum o aktuálním chemizmu krve, se kromě prodloužené míchy nacházejí také v karotických a aortálních tělískách.
"Dech člověka je sám o sobě nějak přednastavený, jakékoliv zásahy zvenčí pak mohou způsobit poruchy organismu,"
uvádí pro LP-Life.cz Mudr. Anna Velísková.
Když potápěč po předcházející hyperventilaci zadrží dech a navíc se v apnoe pohybuje pod vodou, dochází vlivem metabolických nároků organizmu k dalšímu poklesu pO2 a k současnému zvyšování pCO2 v krvi. Podíl pCO2 v krvi je v této situaci podstatně nižší v porovnání se stejnou situací bez předcházející hyperventilace. Tak může dojít ke vzniku paradoxní situace, kdy pCO2 v arteriální krvi dosáhne koncentrace dostatečné ke stimulaci respiračního centra až v době, kdy celý organizmus a především centrální nervová soustava CNS potápěče je už ve stavu pokročilého nedostatku kyslíku (hypoxie), která se projeví obvykle náhlou ztrátou vědomí.
Dekompresní choroba
Syndrom nazývaný „syndrom taravana“ je popsán výskytem příznaků dekompresní choroby, ale u potápěče v apnoe.
Historie popisu a vědeckého vysvětlení tohoto jevu má kořeny v polynéském souostroví Tuamotu. Zde se po celé generace uskutečňoval výlov perlorodek. Domorodý potápěč po hlubokém nádechu sestupoval ke dnu s použitím závaží uvázaného s košíkem na perlorodky na laně, pracovní hloubka ponoru byla 10–40 metrů, jednotlivý ponor trval 30–60 sekund, interval na povrchu mezi dvěma ponory s rozdýcháním na hladině byl 3–10 minut. Denní pracovní doba, sestávající z opakovaných ponorů, byla kolem šesti hodin. Na konci takového pracovního dne se až u 20 % domorodých nádechových potápěčů objevilo vertigo, nauzea či anxiozní stavy. Vyskytly se také zrakové poruchy, ztráta sluchu, někdy až paralýzy končetin se ztrátou vědomí a smrtí do dvou hodin po ukončení potápění.
Při opakovaném ponořování se na nádech do větších hloubek jsou hrudník a plíce potápěče zvenku stlačované hydrostatickým tlakem vody, stejně je tedy komprimovaný i objem alveolárního vzduchu s příslušným nárůstem parciálních tlaků jednotlivých plynů. Parciální tlak dusíku v alveolárním vzduchu během sestupu a pobytu v hloubce krátkodobě narůstá, přičemž malá množství tohoto inertního plynu se rozpouštějí v krvi pulmonální mikrocirkulace. Když se tento proces zvyšování pN2 v alveolárním vzduchu periodicky a frekventovaně opakuje, za daných okolností dochází k postupné mikrosaturaci krve dusíkem, která je nakonec dostatečná na to, aby uvedený plyn pod přiměřeným tlakovým gradientem pronikl i do tkání, zpočátku do těch, které mají bohatší mikrocirkulaci.
Při potápění do větších hloubek po dobu několika hodin následně může dojít ke kumulaci dusíku v těle potápěče do té míry, že v těle může začít proces vytváření mikrobublin tohoto plynu v procesu opakovaných vynořování. U takto hyperbaricky exponovaného jedince jsou za uvedených okolností vytvořeny vhodné biofyzikální podmínky pro manifestaci různých příznaků dekompresní choroby, včetně těch nejtěžších, jako je paralýza či smrt.
Do hlubin na jediný nádech
Freediving je extrémní sport, který neustále posouvá hranice lidských možností a odhaluje schopnost člověka přizpůsobit se prostředí pod hladinou. Stát se tedy na chvíli součástí mořského prostředí a pozorovat všechny ty krásy kolem.
Když irský přírodovědec Robert Boyle zkoumal v 17. století dopady vodního tlaku na lidské tělo, došel k závěru, že zhruba 30 m pod hladinou by nám tekutina jednoduše roztrhala plíce. Jeho teze vešla ve známost jako Boyleův zákon a dlouhá staletí se považovala za platnou. V roce 1949 se však maďarský pilot Raimondo Bucher vsadil a ponořil se do hloubky 30 m. Nejenže tehdy vyhrál v přepočtu na dnešní ceny 17 tisíc korun, ale také položil základy tzv. freedivingu, tedy potápění na jedno nadechnutí. V následujících letech pak padal v dané disciplíně jeden rekord za druhým: V roce 1976 klesl například Francouz Jacques Mayol až do 100 m, což je ovšem dnes již běžná hloubka freedivera, který se sportu věnuje.
Extrém plný extrémů
Primát v délce zadržení dechu pod hladinou dnes drží Španěl Alex Segura – vydržel tak 24 minut a tři sekundy. Rekord v hloubce ponoru náleží Herbertu Nitschovi z Rakouska, který dosáhl 214m. Spustil se sice také do těžko uvěřitelných 252m, ale daný výkon neplatí, protože cestou zpět ztratil potápěč vědomí. Polák Mateusz Malina se zas pyšní prvenstvím, pokud jde o uplavanou vzdálenost: Na jeden nádech pod vodou urazil 244m bez ploutví a 300m s nimi.
Je pravda, že se freediverem může stát téměř každý člověk ve slušné kondici, pod správným vedením a s dostatkem tréninku: 20m hloubky a dvě minuty bez dechu opravdu neznamenají problém. Rovněž je pravda, že freediving představuje v první řadě rekreační sport. Jak je však možné, že suchozemský tvor dosáhne pod vodou zmíněných extrémních výkonů? Z počátečních studií vyplývalo, že čistě na základě objemu plic a tvaru lidského těla by podobné rekordy neměly být dosažitelné. Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme k pobytu pod hladinou uzpůsobeni mnohem lépe, než jsme si mysleli.
"Naučit se dá skutečně všechno. Lidská mysl je v tomhle bezbřehá, záleží jen na tom, jak si to nastavíte,"
řekl pro LP-Life.cz trenér jógy Greg Walmont, který se specializuje právě na práci s dechem.
Meditace v ponoru
Zjistilo se kupříkladu, že při potápění člověku drasticky klesá tep, podobně jako vodním živočichům. Fyziolog Per Scholander ze Scrippsova oceánografického institutu v USA hovořil o „potápěcím reflexu“. A právě uvedená adaptace tvoří jednu z odpovědí ohledně neuvěřitelných výkonů potápěčů. Naše tělo se pod vodou dostává do stavu podobného hibernaci a srdce zpomaluje až na 40 úderů za minutu, ale u výjimečných jedinců i na pouhých deset. Klesá tak rovněž spotřeba kyslíku. Krev z končetin se navíc přesouvá do srdce, mozku a dalších vitálních orgánů: Z daného principu těží hlavně plíce, které ji do sebe natahují a vytvářejí si z ní pomyslný ochranný val. V hlubinách proto nepraskají, jak si myslel Boyle, pouze se smršťují.
Důležitá je také mentální průprava, protože freediving sice může být extrémním sportem, ale rozhodně ne adrenalinovým. Vzrušení výkonům neprospívá, naopak se vyžaduje maximální klid a uvolnění, čímž se opět snižuje spotřeba kyslíku. Mnoho freediverů přistupuje k potápění jako k meditaci: Snaží se pokud možno na nic nemyslet, což pozitivně ovlivňuje čas, který jsou schopni pod vodou strávit. Potápěcí reflex mají přitom už děti. A kmeny, pro něž se stal podvodní lov každodenní rutinou, vykazují další tělesné modifikace – jako úspornější metabolismus či mírně odlišnou stavbu oka (viz. Podvodní nomádové).
"Meditovat se dá všude, je to práce s myslí, kdy se snažíme naprosto zastavit tok všech svých myšlenek. Je pak jedno, zda sedíte na podložce, běžíte nebo se právě nacházíte pod vodou,"
dodává Walmont.
Freediving samozřejmě ukrývá jistá rizika, obzvlášť jeho extrémní sportovní varianty. Obecně však platí, že pokud dodržujete všechna opatření a nepotápíte se „na doraz“, jde o poměrně bezpečnou aktivitu. Největšího zabijáka tak představuje tzv. blackout neboli náhlá ztráta vědomí. Zjednodušeně řečeno nastává kvůli nedostatku kyslíku, jedná se však také o následek přílišného prodýchání před ponorem, změny tlaku při výstupu a podobně. Dochází k němu ovšem poměrně vzácně a rizikový je zejména proto, že o sobě většinou nedá vědět dopředu.
Jedinou nadějí potápěče v bezvědomí samozřejmě zůstává, že jej někdo vytáhne nad hladinu. Podobně jako v případě klasického potápění je tudíž vhodné se dolů vydávat v páru. Další bezpečnostní prvek spočívá ve správném vyvážení – až do své limitní hloubky by měl mít freediver lehký vztlak. Pokud by tedy například ztratil vědomí, jeho tělo by začalo samo stoupat vzhůru.
Mistři světa ovládání dechu
Když Aleix Segura zadržuje dech, myslí na své srdce. Na souši soustředění způsobí, že se jeho srdeční frekvence zvýší - ale pod vodou to má opačný účinek.
„Jakmile jsou mé svaly uvolněné a srdce se zpomalilo, tak trochu… se odpojím,“
říká mistr světa o svém dechu. Někdy se uvolní tak úplně, že usne.
Šestapadesátiletý chorvatský potápěč Budimir Buda Šobat překonal svůj vlastní světový rekord, když zadržel dech pod vodou po dobu 24 minut a 33 sekund. Svoje vlastní maximum tak překonal zhruba o dvě minuty. Doslova dechberoucí výkon předvedl Chorvat v plaveckém bazénu ve městě Sisak jihovýchodně od Záhřebu. Celý pokus probíhal za dohledu zdravotníků, ale také reportérů a fanoušků. Ještě předtím, než se Šobat ponořil do vody, dostal přísun kyslíku, aby bylo jeho tělo na výkon připravené. Poté už se položil na hladinu obličejem dolů a stopky se spustily. Při pokusu o rekord musel naplno zúročit trénink a překonat i křeče, které přichází po zhruba 18 minutách pod vodou. Jak sám potápěč říká, křeče mu ale naopak pomáhají zůstat pod vodou při vědomí.
Nakonec Chorvat vydržel s obličejem pod vodou 24 minut a 33 sekund a překonal vlastní rekord o více než dvě minuty. Oproti rekordu bez vdechování kyslíku před výkonem, který drží jiný potápěč, je jeho čas téměř dvojnásobný. Šobat se po úspěšném pokusu nechal slyšet, že jeho největší motivací je jeho dvaadvacetiletá dcera Saša, která prodělala dětskou obrnu, je autistka a má za sebou několik epileptických záchvatů.
V první řadě při zádrži dechu a ponoření obličeje do chladnější vody „naskakuje“ takzvaný savčí potápěčský reflex, mozek ví, že nedýchá, a aby se chránil před poškozením, zpomalí tepovou frekvenci, krev proudí pomaleji, stáhnou se cévy v periferiích, končetinách, víc krve tedy cirkuluje mezi plícemi, srdcem a mozkem. Srdci trvá zhruba minutu, než přečerpá veškerou krev, a tkáně přitom zdaleka nespotřebují veškerý kyslík, který během jednoho „cyklu“ krev nese.
Zadržet dech asi není úplně "hračka", je třeba ale myslet na to, že hlava v tomto případě hraje prim. Pokud se stanete pánem svého myšlení, dokážete možná víc, než jste si kdy uměli představit.
Zdroje: apneaman.cz, padi.com, quora.com, dinetures.com, menshealth.com, coach.nine.com.au, freedivingfreedom.com, freediveuk.com, vlastní dotazování
