- CZ
- EN
- SK
Beru si Tatara: Tataři nejsou jen pohostinní a dobře vychovaní lidé. Mají smysl pro humor, emocionalitu a etiku
Zástupci tatarského lidu žijí nejen v Tatarské republice a dalších regionech kolem Volhy, ale i v hlavním městě Ruské federace. Obyvatelé Tatarstánu, usazení po celém Rusku, jsou národem s bohatou kulturou a historickým dědictvím.
Etnonymem Tatar se označují všechny skupiny tvořící tatarské etnické společenství - kazaňští, krymští, astrachánští, sibiřští, polsko-litevští Tataři. Já budu mluvit pouze o jedné z těchto větví a o jejích svatebních zvycích. Krymští Tataři jsou malá etnická skupina pocházející z Krymského poloostrova (Evropa, severní pobřeží Černého moře). Většinu tvoří muslimové, ale jejich svatební tradice se mírně liší od zvyků v jiných muslimských zemích. Hovoří původním tatarským jazykem, který patří do rodiny turkických jazyků. Ti z nich, kteří jsou věřící, se převážně hlásí k sunnitskému islámu.
Nesprávná záměna Mongolů za Tatary v historii
Vzít si za manžela Tatara? Podívejme se nejdřív trochu do historie. Mongolský vpád do Uherska je někdy nesprávně označován jako tatarský. Tataři byli východomongolským kmenem, který žil v blízkosti jezera Bujr núr ve východním Mongolsku a na území dnešní Číny. V roce 1202 proti těmto mongolsky hovořícím Tatarům, v té době patřícím mezi nejsilnější mongolské kmeny, vojensky vytáhl Čingischán, porazil je a téměř všechny přeživší dal popravit. Nechal naživu jen malé děti a několik žen, a tak tento mongolský kmen zanikl.
Odkud se vzalo nesprávné označení Mongolů a později i obyvatel Zlaté Hordy za Tatary?
Podle historiků se název Tataři používal v Číně a v muslimských zemích (Chórezmánská říše, Persie) k označení všech kmenů a národů, které žily v oblastech Střední Asie. Když začal Čingischán sjednocovat a dobývat okolní mongolské kmeny, okolní národy si navzájem předávaly informaci, že vede vojsko Tatarů. Tento pojem se v jejich jazycích stal synonymem pro Mongoly. Nesprávné označení Mongolů názvem Tataři přinesli do Evropy Polovci (nazývaní též Kumáni), kteří utíkali před mongolskou invazí do Ruska a dále do střední Evropy. To oni rozšířili zvěst o tomto strašlivém národu z východu. Po vzoru Kumánů začaly i ostatní národy nazývat tyto vetřelce Tatary.
V ruských ani v evropských kronikách proto nenajdeme označení Mongolové, ale Tataři.
Tatarská kultura
Pravidla vyplývající z islámu jsou v krymské tatarské kultuře o něco méně přísná. Tatarská dívka má proto při zásnubách své slovo. Její otec jí sice může navrhnout nebo poradit manžela, ale je to dívka, která rozhoduje, jestli si ho vezme nebo ne. Tradiční krymsko-tatarské svatby jsou překrásnými a velkolepými událostmi také díky tradičním oděvům, které si nevěsta a ženich obléknou.
V kulturním životě každého etnika se vyskytuje celá řada osobitých fenoménů, které mají mnohdy svůj původ v dávné historii, kdy plnily určité funkce a přetrvaly v podobě lidových zvyků a tradic. Svatba je pro budoucí muslimskou tatarskou rodinu velmi důležitou událostí. Jedná se o jedinečnou slavnost s bohatými rituály. Dodržování tradic muslimských předků činí tatarskou svatbu originální a skutečně barvitou.
Měla jsem spolužačku, která patřila mezi krymské Tatary. Jmenovala se Sylukay. Byla muslimka a vzala si manžela, který byl také Tatar. Ten musel být také muslim. Vyprávěla mi svůj příběh a vysvětlovala jejich tradice.
Je škoda, že ze svatební praxe téměř vymizel zajímavý zvyk, kdy si nevěsta zabarvila konečky prstů a vlasy hennou. Na druhé straně se už moc neprovádí ani rituální holení ženicha, které bylo široce praktikováno ještě před sto lety. Před příchodem nevěsty se hosté shromáždili v domě ženicha a holič mu slavnostně oholil vousy. Proces to byl zdlouhavý, protože byl přerušován tancem. Dnes se už spousta věcí podřizuje moderní době a mnoho zvyků se už neprovádí. Je to trochu škoda...
Pro Tatary je rodokmen důležitý
Rodiče obou snoubenců zjišťují rodinnou historii předků mladého páru až do sedmé generace. Pokud mezi rodinami ženicha a nevěsty není žádný vztah, nestojí svatbě nic v cestě. Podle tatarských tradic platí rodina ženicha výkupné (kalym) za nevěstu, a to v den svatby nebo i dříve. Zajímavým faktem je, že se nediskutuje o výši nevěstina věna. Pokud se obě strany dohodnou, nevěsta daruje ručně vyšívaný ručník nebo tkaný ubrus a příbuzní ženicha peníze. Dohazování končí okázalou hostinou.
Zápis manželství v matrice, který legálně zpečetí manželský svazek, je důležitým úkonem
Žádost se podává v den zásnub, po nichž se nevěsta považuje za zasnoubenou dívku. Proces zasnoubení začíná návštěvou domu potenciální nevěsty. Mladý muž a několik jeho nejbližších příbuzných se vypraví do domu dívky, aby se setkali s její rodinou a přinesou nevěstě dárky. Ty obvykle zahrnují zlaté šperky, parfémy, drahé oblečení nebo doplňky. V minulosti ženichové často obdarovávali své vyvolené drahými látkami, které byly mezi ženami vysoce ceněny, ale jelikož jsou látky v dnešní době cenově dostupnější, muži je svým nevěstám už moc nedávají. Pokud rodina nevěsty hosty přijme, podělí se s nimi o jídlo a přijme dary, znamená to, že se svatbou souhlasí. V opačném případě dárky nepřevezmou a chovají se k příchozím chladně.
V mnoha muslimských zemích rozhoduje o tom, koho si dcera vezme, její otec. V krymsko-tatarské kultuře má naproti tomu poslední slovo dívka. Nevěsta má právo rozhodnout se, jestli souhlasí s tím, že se provdá za toho konkrétního muže. Zatímco hosté jedí a konverzují, zajde matka budoucí nevěsty do jejího pokoje a zeptá se jí, jestli si chce dotyčného muže vzít. Teprve pokud souhlasí, jsou zásnuby oficiálně zpečetěny.
Únos nevěsty
V některých případech se odehraje tradiční únos nevěsty. Tento akt je spíše ceremoniální a k únosu dojde až po předchozím souhlasu zúčastněných, jinak by se jednalo o trestný čin. Historicky se únosy většinou praktikovaly, pokud rodiče nevěsty se sňatkem nesouhlasili nebo byl-li ženich příliš chudý na to, aby si mohl dovolit náležitý zásnubní obřad. V takových případech, pokud chtěl mladý pár i přesto zůstat spolu, byl občas zorganizován únos nevěsty. Ženich přišel do domu nevěsty, aby si ji odvedl. Ta musela třikrát vykřiknout, aby bylo rituálním pravidlům únosu učiněno zadost. Poté ženich odvedl svou nastávající do domu některého ze svých příbuzných, nikdy však do vlastního domu – to by bylo pro svobodnou dívku považováno za hanbu. Potom vyslal příbuzného k rodičům nevěsty, aby vyjednával. Podle tradice nemohl otec dívky v takovém případě odmítnout dát svůj souhlas ke svatbě. Pár byl tedy považován za zasnoubený. Až do svatby však byly samozřejmě vyloučeny jakékoli intimnosti.
První setkání u okna
Po oficiálních zásnubách navštíví ženich svou vyvolenou a obdaruje ji malým dárkem na znamení své oddanosti. Zprvu mu ale není dovoleno překročit práh jejího domu. Proto si s dívkou povídá a předává jí dar přes okno. Tak tedy vypadá jejich první oficiální schůzka. Až po tomto rituálu může ženich vejít do domu, setkat se s nevěstou a pozvat ji na rande. Mimochodem, poté co muž svou snoubenku pozval ven, musela si s sebou vzít mladšího sourozence, aby dvojice na rande nedělala nic příliš důvěrného.
Krymští Tataři dosud často pořádají tradiční svatby nebo alespoň začleňují různé tradiční rituály do svateb, které se odehrávají ve více západním stylu.
Tatarské svatební šaty
Na tradiční tatarské svatbě musí být nevěsta i ženich speciálně oblečeni. Oděv tatarského ženicha může být i klasický, evropský, ale jeho hlavu obvykle zdobí čepička nebo fez – klobouk, který se nesmí sundávat ani v interiéru. Čepička kdysi plnila výlučně praktickou funkci jako vycpávka pod přílbou bojovníka. Postupem času se však začaly čepce nosit jen tak na okrasu.
Také nevěsta si na tatarskou svatbu může obléct jakékoli šaty, ale podle tradic by její oblečení mělo zapadat do starého tatarského dress codu, který zahrnuje hidžáb - pelerínu zakrývající vlasy a krk a šaty bez výstřihu se zakrytými pažemi. Pokud chce nevěsta zdůraznit svoji tatarskou identitu, může si šaty nechat ušít na míru s národními vzory a výšivkami, případně je i ozdobit našitými mincemi. Podle tradic by barva šatů měla být sytě modrá, zelená nebo bordó. U tatarských nevěst je také zvykem, že si na šaty oblékají vypasovanou tatarskou bundu.
Nejčastější pokrývkou hlavy žen byl kalfak. Muslimské ženy si zaplétaly vlasy do dvou copů, které jim spadaly na záda. Přehozy jsou typické spíše pro starší ženy. Jsou různého tvaru: trojúhelníkové, čtvercové nebo ve tvaru ručníku. Přes pokrývky se nosily cylindry, které je pevně držely na hlavě. Nosily se i různé šátky a čepce. Mezi muslimskými duchovními se i mezi Tatary nosily turbany.
Výkupné za nevěstu
Podle tatarské tradice odvedou rodiče nevěsty budoucího zetě v den svatby k sobě domů do speciální místnosti, která se nazývá „dům ženicha“ (kiyau oko). Dříve to býval dočasný přístavek u domu dívčiných rodičů, vybudovaný specificky k tomuto účelu, v dnešní době si rodiče nejčastěji pronajmou hotelový pokoj nebo samostatný byt. Kromě vykoupení nevěsty ženichem, které probíhá v této fázi tatarského svatebního obřadu, je tato místnost určena i k první svatební noci novomanželů. Svatební doprovod přichází k domu ženicha. Příbuzní a přátelé nevěsty nenechají ženicha projít, dokud nezaplatí celé věno nebo dodatečnou sumu peněz.
Nikah
Nikah je oficiální součástí muslimské svatby, jedné z nejkrásnějších starodávných tradic. Tatarská svatba se koná 1-2 týdny po dohodnutí sňatku, a to buď v domě nevěsty nebo v mešitě. Předpokladem pro uskutečnění náboženského obřadu je to, že jak nevěsta, tak ženich jsou muslimové. Nikah začíná modlitbou a trvá asi hodinu. Podle staré tradice by měla mít nevěsta vždy zahalený obličej, což se ale v dnešní době už prakticky nedodržuje. V rámci obřadu proběhne i předání ženichova svatebního daru nevěstě. Většinou jde o drahý zlatý šperk, s nímž může nevěsta nakládat podle vlastního uvážení. V případě finančních potíží jej tedy může prodat a zajistit se tak. Můžeme to nazvat jakousi pojistkou, pokud by manželský svazek nevyšel podle představ zúčastněných.
Během uzavírání muslimského manželství je povinná přítomnost svědků. Za svědky jdou ženichovi i nevěstě tradičně pouze muži. Pouze nelze-li nalézt mužské svědky ze strany nevěsty nebo ze strany ženicha, umožňují normy islámského práva, aby svědky byli jeden muž a dvě ženy (dva ženské hlasy se v islámu rovnají jednomu mužskému). Během nikah odříkají nevěsta a ženich speciální formule v arabštině nebo tatarštině, po nichž se manželství považuje za uzavřené. Mulláh může do zvláštní knihy zaznamenat i další podmínky – je zvykem, že muslimové uzavírají manželskou smlouvu, která specifikuje podmínky rozvodu nebo urovnávání majetkových sporů. Svatební obřad končí prohlášením páru za legitimní manžele před tváří Alláha, slovy duchovního a modlitbami z Koránu. Na konci posvátného rituálu předají příbuzní dary mulláhovi a blahopřejí novomanželům k legitimnímu muslimskému manželství. Po obřadu Nikah se svatební průvod odebere na matriční úřad, kde je manželství zaregistrováno.
Tui je u Tatarů vícedenní slavnost
Poté, co skončí oficiální svatebního obřad, začínají dlouhé tatarské svatební oslavy. Celá událost je rozdělena do několika etap: slavnostní hostinu v domě rodičů nevěsty, stěhování manželky k manželovi a svatební hostinu v rodném domě ženicha.
Moderní tatarská manželství, zejména v Moskvě, se častěji konají v banketních sálech a restauracích, nikoli doma, a dokonce i tradiční kalym (výkupné) se stává jen symbolickou příležitostí k zábavným úkolům od hostitele. V sovětské éře byly mnohé tradice přerušeny v důsledku masové migrace rolníků do měst, urbanizace, ale i represí vůči věřícím a duchovenstvu. V dnešní době se však mnozí mladí lidé vracejí k tradicím a zvykům svých předků, zejména k tradičnímu pojetí takové události, jakou je svatba. Podle tatarské tradice musí rodiče nevěsty ve svém domě prostřít slavnostní tabuli, u níž se po zápisu na matrice setkají s novomanžely. Nevěsta a ženich usednou do čela slavnostního stolu, přičemž novomanželka sedí po manželově pravém boku. Vedle manžela jsou místa rodičů mladých. Na levé straně stolu sedí příbuzní nevěsty a na pravé straně příbuzní ženicha. Oslava tatarské svatby začíná tradičními dobrotami, národními tanci, soutěžemi a zábavou.
Slavnostní hostina v domě rodičů nevěsty končí svatební nocí novomanželů v „domě ženicha“. Následujícího dne se novomanželé v souladu s tatarskou svatební tradicí vyhřívají v lázních.
Po několika dnech oslav přichází na řadu obřad, kdy se novomanželka přestěhuje do domu svého manžela. Svatební veselí poté trvá ještě několik dní.
Manželka se stěhuje do manželova domu
Tatarská svatba zahrnuje zvláštní rituál - ženino přestěhování se do manželova domu. Obřad má výrazný vliv na budoucí vztahy mezi rodiči manžela a jejich snachou.
V den, kdy se manželka přestěhuje do domu svého manžela, odvede muž svou ženu z rodičovského domu. Podle tatarské svatební tradice je přitom provázejí příbuzní novomanžela a dovedou je k jeho rodičům. Obřad v domě novomanžela začíná příchodem doprovodu. Pod nohy nevěsty podloží doprovod kůži nebo polštář na znamení speciální úcty k hostovi a srdečného přivítání. Matka ženicha, případně jeho starší sestra, pohostí nevěstu chlebem a medem, aby byl mezi nimi dobrý vztah. Příbuzní vybídnou novomanžele, aby ponořili své ruce do mouky, to aby v nové rodině vládla prosperita.
Novomanželka vejde do domu a provede tatarský svatební obřad osvětlení příbytku (өy kienderү) zavěšuje nové ručníky, nástěnné dekorace, krásné záclony, položí koberce. Stěhování manželky k manželovi končí výměnou dárků a svatební hostinou v novém domově.
Žádná muslimská svatba se neobejde bez husy a gubadiyi
Moderní svatba u krymských Tatarů zahrnuje mnoho hostí. Pokud by se svatby účastnilo méně než dvě stě nebo tři sta lidí, označí ji za skromnou, až chudou.
Tataři jsou odedávna známí svou pohostinností. Berou ji jako svou tradici, která přetrvala až do současnosti. Tataři dokonce tvrdí, že nepohostinný člověk je méněcenný. To ale zdaleka není jediná vlastnost Tatarů, která stojí za zmínku. Kromě úcty k hostům jsou velmi zdvořilí, morální a emotivní ve svých projevech. Tatarská kultura je bohatá nejen na zvyky a tradice, ale i na specifická jídla místní kuchyně.
Tatarská svatba zahrnuje bohatou hostinu s velkým výběrem rozličných národních lahůdek. Tradičně se na začátku oslavy podávají studené a teplé předkrmy, po kterých následuje šurpa – hustá polévka z jehněčího masa s domácími nudlemi a další tradiční svatební chody. Během hodování se podávají kompoty, ovocné šťávy, sycená a nesycená voda. Alkoholické nápoje jsou během oslavy nikah zakázány.
Speciálně pro tatarskou hostinu jsou připraveny dvě velké husy, které symbolizují nový manželský pár. Krájením tohoto svatebního jídla je podle tradice pověřen pouze starší muž, kterého určí rodiče novomanžela. Jeho hlavním úkolem je nepoškodit během rituálu porcování kosti ptáků. Porcování je doprovázeno prezentací svatebních darů a předáváním peněz novomanželům.
Čestné místo na slavnostní tabuli patří sladkému koláči, který se nazývá gubadiya (gulbadia).
Jedná se o uzavřený svatební dort s vícevrstvou náplní (maso, rýže, tvaroh, rozinky), který je upečen na objednávku těsně před oslavou. Existuje rituál výkupného za gubadiyu, kdy ženichův otec přikryje dort šátkem a hosté na něj kladou peníze a pochoutku tím vykupují.
Gulbadia se jedním pohybem opatrně rozřízne na čtyři části, aby se nepoškodil střed svatebního dortu a zachovala se jeho vrstevnatost. Podle zvyku odeberou jednu čtvrtinu koláče rodiče ženicha, aby ji následně rozdělili mezi příbuzné, kteří se svatby nemohli zúčastnit, zatímco zbylé části se rozdělí mezi hosty.
Za vyvrcholení tatarské svatby se považuje servírování čaje se sladkým koláčem chak-chak, sestávající ze smažených kuliček přelitých medem - pochoutka od nevěsty.
Chak-chak je chloubou tatarské národní kuchyně. Stejně jako v případě gulbadie je i chak-chak rozříznut na čtyři části: jednu si vezmou rodiče ženicha, zbytek se rozdělí mezi přítomné.
Populární jsou hudební skladby moderních interpretů v tatarštině a ruštině
Během hostiny je zvykem, že nevěsta a ženich sedí v čele stolu, nevěsta po pravé straně. Svědci, rodiče a příbuzní nevěsty sedí tradičně na straně ženicha a naopak hosté manžela jsou blíže k ní. To usnadní hostům vzájemné poznávání se a konverzaci.
Výběr hudby na svatební oslavu je založen především na vkusu mladých. Za populární se považují skladby v tatarském a ruském jazyce. O půlnoci proběhne první svatební tanec novomanželů, obvykle v tradičním duchu. Po hostině začínají oslavy, které se mohou protáhnout na několik dní. Hosté pořádají soutěže o nejlepší výkony v tatarských tancích.
Rusové a Tataři vedle sebe žili už od dávných dob. Jak už to mezi sousedy bývá, docházelo mezi těmito národy v minulosti ke konfliktům, které byly vystřídány klidnějšími roky míru. A kde je mír, tam je i láska, která přeje i smíšeným rusko-tatarským svatbám.
Náboženské překážky smíšených manželství
Muslim se může oženit s dívkou, která není muslimka ale patří k „lidu Knihy“, tedy ke křesťanům nebo židům. Opačná situace, kdy by se muslimská dívka provdala za muže jiné víry, však není z hlediska islámu povolena. Rovněž pravoslavné kánony neschvalují smíšená manželství bez ohledu na pohlaví. A zvláštní potíže vzniknou, pokud se pozornost obrátí na děti – mulláh i kněz budou požadovat, aby všechny děti v rodině byly vychovávány pouze v jedné náboženské tradici.
Nemožnost uzavřít manželství podle náboženských pravidel vůbec neznamená, že mladí lidé různých etnik a vyznání nemohou být spolu. Pouze se nemůžete vzít v chrámu nebo podstoupit nikah. Ale i světskou svatbu můžete oslavit ve velkém, včetně tradic.
Pro Tatary je velmi důležité mít vlastní dům
Tradičně by neměl být příliš velký, ale ani příliš malý. Při jeho stavbě není zvykem spěchat. Podle zvyklostí by měla být jedna řada zdiva postavena za jeden den. Dům je zdoben vyřezávanými deskami a římsami. Podle tatarských zvyků je v domě zakázáno chovat psa, výjimečně je povoleno mít ho na hlídání anebo na lov. V domě by měl být pokoj pro hosty nebo samostatný domek pro hosty.
Kelin tušu
Poté, co nevěsta po svatbě poprvé přijde do domu ženicha, je tchyní pohoštěna chlebem a medem ve jménu budoucích dobrých vztahů se tchyní a sestrami ženicha. A když poté nevěsta ponoří své ruce do mouky, čeká nově vzniklou rodinu hojnost a prosperita. Kvůli tomuto obřadu chce matka v domě zachovat klid a ticho. Tchyně dává snaše sníst plnou lžíci medu proto, aby byly řeči nevěsty sladké jako med.
Zvláštní pozornost si zaslouží obřad posvěcení obydlí nevěsty. Zavěšení nových ručníků a záclon, jakož i rozložení koberců dodává nevěstě pocit pohodlí v novém domě.
Profesionální dohazovači v Moskvě a Kazani uvádějí, že tatarští ženichové mají na své protějšky typicky vyšší a konzervativnější požadavky, než je tomu v Rusku jako celku
Podle průzkumů veřejného mínění jsou požadované kvality budoucí tatarské nevěsty následující: 16-20 let, krásná, ale skromná, vzdělaná, ale zároveň upřednostňující domov a rodinu před kariérou. Tatarská kultura a společnost se formovaly pod vlivem islámských zákonů a tradic. Proto šaría, která upravuje polygamii, regulovala oblast manželství a rodinného života. Přestože se muž mohl oženit až se čtyřmi manželkami, do konce 19. století neměla většina muslimů více než dvě manželky. Korán dovoluje muži mít čtyři manželky s tím, že musí být dostatečně bohatý, aby je všechny uživil a přinejmenším poskytnul každé z nich samostatný pokoj nebo ještě lépe vlastní dům. Islám upravuje stejná práva všech manželek nejen na manželův majetek, ale také na jeho pozornost, dokonce i na počet nocí, které tráví s každou z nich. Mezi Tatary je vytvoření rodiny považováno za všeobecně akceptovanou nezbytnost. Za ideální nevěstu se považuje dívka, která má dobrý původ, je panna, může rodit děti, těší se dobrému zdraví a striktně dodržuje muslimské tradice. Od manžela se vyžaduje, aby měl pouze část z výše uvedených kritérií: musí být zdravý, mít dobrý původ a ctít muslimské tradice. Tatarské rodinné tradice jsou určitě jedinečné, ale v mnohém jsou podobné těm muslimským.
Tatarská rodina je založena na patriarchálním principu. To je vidět na skutečnosti, že muži a ženy mají rozdílné sociální funkce. Po sňatku má manžel nad manželkou plnou moc, žena se na něm stává závislou. Rodiče nevěsty nemají právo zasahovat do vztahů mladé rodiny, ať se děje cokoliv. Žena nemůže bez souhlasu svého manžela opustit dům, jít navštívit příbuzné nebo rodiče.
Rozvody nejsou časté a vždy pouze z iniciativy manžela
Pokud se přesto manžel rozhodne rozvést, pak je povinen zaplatit část kalymu určenou k výživě manželky. Povinností manželky je vždy a ve všem poslouchat svého muže, dodržovat všechny jeho pokyny a být věrná. Manžel je povinen manželce obstarat oblečení a jiné potřebné věci.
Ve většině islámských zemí je právo na polygamii zakotveno v zákoně, i když v některých z nich je k uzavření druhého manželství třeba získat oficiální souhlas první manželky nebo úřadů. I v Rusku se v poslední době vyskytly případy polygamie, ale druhé sňatky nejsou registrovány a nevedou se žádné přesné statistiky, což vyvolává obavy ruských aktivistů za lidská práva.
Na začátku dvacátého století se začala prosazovat monogamní manželství, ale náboženská endogamie se přísně dodržovala až do roku 1917. Dnes je monogamní manželství normou a dohodnutá manželství jsou vzácná, ale etnicky smíšená manželství už nejsou výjimkou, ačkoli jejich počet v posledním desetiletí klesl.
K porodu bývá přivolána porodní asistentka
Když se narodí dítě, bývá vykoupáno ve speciálně připravené vodě, do které se musí dát sůl. Dítě je poté zabaleno do otcovy košile, aby novorozenec rodiče miloval. Porodní asistentka pak potře děťátku ústa medem nebo olejem a popřeje mu hodně štěstí. Nejváženějším hostem v den porodu je matka rodičky. Pro prvorozeného přinese dětské věno: deku, plenky, pamlsky a polštářek. Dítě dostávalo jméno na své sedmé narozeniny.
Děti vychovávají matky a sourozenci ženského pohlaví. Během sovětského období byly k dispozici státní jesle a mateřské školy. V rodině se kladl důraz na úctu a respektování názoru starších, zatímco v jeslích a mateřských školách se kladl důraz na důležitost kolektivu a respektování jeho potřeb. Tatarské děti jsou od dětství vedeny ke slušnému chování, k úctě ke starším a neubližování bezbranným.
Dědění
Děti mužského pohlaví tradičně dostávaly větší podíl na majetku svých rodičů a zodpovědnost za péči o rodiče obvykle připadla jednomu z nich. Dívky dostávaly věno, které podle islámského práva nadále plně kontrolovaly, a to i po vstupu do rodin svých manželů. Přestože zákony bývalého sovětského státu platily pro všechny občany a stanovovaly stejné rozdělení majetku, v mnoha tatarských komunitách síla tradice přetrvávala.
Etiketa tatarské řeči
Etiketa se vyznačuje respektem k partnerovi, taktem, pozitivitou a emocionalitou díky četným citoslovcím v řeči. Teď vám řeknu, co mě naučila kamarádka. V podstatě se Tataři navzájem pozdraví slovem „isyanmesez!“, což odpovídá ruskému „ahoj“. Pokud chcete znít více formálně, můžete říci „ hyaerle irtya / kon / kich“ (dobré ráno / odpoledne / večer), ale obvykle se tato slova používají v oficiální sféře komunikace. Existují i jednodušší, neformální způsoby, jak pozdravit: „syalam!“ (ahoj!), „saums?“ (jsi zdráv?), „nihal“ (jak se máš?). Zajímavostí je, že při pozdravu je zvykem, že si Tataři podávají obě ruce. Pozdravení jednou rukou, zejména u starších lidí, je projevem neúcty. Na rozloučenou říkají: „khush“, sbohem a „sau bul“ (anebo „bulygyz“) - buď zdráv.
Každý národ má své vlastní tradice a zvyky, zakořeněné v dávné minulosti
Tataři mají dvě slova, která znamenají svátek. Náboženské muslimské svátky se nazývají slovem gaet (ayet). Uraza gaete - svátek půstu a Korban gaete - svátek oběti.
A všechny lidové, nenáboženské svátky se tatarsky nazývají bayram, což znamená „jarní krása“ nebo „jarní oslava“. Ta je spojena se svátkem, který se jmenuje boz karau (boz bagu), při němž se lidé chodí dívat na tání ledu na břehu řeky a na plovoucích ledových krách zapalují slámu.
Karga botlasu – svátek kaše
Tato tradice spočívá v tom, že děti chodí po vesnici a koledováním vybírají u sousedů suroviny na kaši. Chválí ty, kteří jim něco dají, zatímco těm, kteří nepřispějí, slibují neštěstí, neúrodu nebo uhynutí dobytka. Z vybraných surovin se ve velkém kotli pod širým nebem navaří kaše, která je rozdána všem vesničanům.
Kyzyl yomorka
O něco později se slaví svátek malovaných vajíček. Večer hospodyně nabarví vajíčka a ráno začnou dům od domu chodit děti. Přinesou do domu třísky, rozházejí je po podlaze a zpívají. Za to dostanou vajíčko.
Sabantui (sabantuy) – svátek pluhu
Snad nejmasovější a nejoblíbenější svátek, který zahrnuje slavnosti, rituály a hry, se koná ve všech vesnicích a městech Tatarské republiky. Dříve se konal v dubnu, dnes se slaví v červnu. Ve sváteční den se sejdou všichni příbuzní, bez ohledu na to, jak daleko žijí. Svátek milují hlavně děti. Vyvrcholením oslavy jsou soutěže, hry nebo dostihy. Na Sabantui je spousta zábavy. Každoročně tyto oslavy na pozvání kamarádky navštěvuji.
Ženy si vezmou své nejkrásnější šperky, do hřívy koní se vplétají stuhy, do oken se zavěšují zvonky. Všichni se sejdou na Majdanu - velké louce. Mezi hlavní atrakce patří národní zápas - kuresh. Vyhrát vyžaduje sílu, mazanost a obratnost. Platí přísná pravidla: soupeři mají široké pásy či šerpy, úkolem je zvednout soupeře za opasek do vzduchu a poté ho položit na lopatky.
Vítěz (batyr) dostane podle tradice za odměnu živého berana, v současnosti se však první cena nahrazuje jinými hodnotnými dary.
A co by to bylo za party bez jídla! Můžete tu ochutnat národní jídla (bishbarmak, chak-chak, byalish) a mnoho dalších pochutin. Povinným jídlem je také kaše nebo tatarská „bucasi“.
Isem kushu – pojmenování
Když se moje kamarádka narodila, konala se tradiční oslava pojmenování (isem kushu), na kterou byl pozván mulláh a čestní hosté z řad starších. Po přečtení úryvků z Koránu bylo několikrát provoláno její jméno. Slavnost pojmenování končila pomazáním.
Kaz umase - Svátek husího peří
Tato tradice se zachovala zejména na vesnicích. Svátek se koná na podzim a v zimě, kdy se na vsi zabíjely husy. U příležitosti draní peří a husích hodů se shromažďují mladí chlapci a dívky, zpívají písně, baví se a navzájem se seznamují.
Speciální vzdělávání pro dívky
V tradičních tatarských rodinách se dívky už od útlého dětství učily vést domácnost, věnovaly se vaření národních jídel a připravovaly se na manželství.
Zachování národních tradic a obřadů tatarského lidu si zaslouží pochvalu. Starodávné kořeny obřadů naznačují uctivý vztah k vlastní historii. Zjistila jsem, že Tataři nejsou jen pohostinní a dobře vychovaní lidé. Mají smysl pro humor, emocionalitu a etiku. Dodržují tradice, milují své rodiny a váží si blízkých. Není překvapující, že Tataři jsou šťastní lidé! Takže Tatar jako manžel je určitě ideálním partnerem.
Zdroje: WEproject, Radio Free Europe, The Strip, Weddingsallovertheworld, Every Culture, Keturist, Boyarov Weddings, Svadbavo.ru, tatar-media.ru, welcome-kazan.ru, tatarins.ru, tatarplanet.ru, www.tatar-rifs.ru
