Děti se v Tanzanii rodí do škarpy a pohazují se na smetiště. Unášejí se na prodej orgánů, otevřeně říká Sarah Haváčová

Sáro, čekáš na svou životni roli nebo si myslíš, že už jsi tu životní roli dostala? 

Dostala jsem spoustu krásných životních rolí, ale určitě takovou tu výraznou si umím ještě představit, že ještě potkám. Kde budu opravdu ta hlavní postava a bude se to celé motat jenom kolem té postavy, kterou jednou možná budu hrát.

Na České televizi tě na podzim čeká role ve filmu o Bedřichu Smetanovi, kde budeš hrát jeho druhou manželku. Myslíš si, že to bude pro tebe právě ta nejvýznamnější role?

Co se týče filmu, tak ano. Je to vlastně první film, co točím pro Českou televizi. Dřív jsem natočila pohádku, případně nějakou epizodní vedlejší roli pro Českou televizi, ale film jako takový to bude první. Bude to důležité a jsem zvědavá, co na to řeknou diváci. Ten film se jmenuje Smetana, nikoliv Betti Smetanová, takže se to netočí jenom kolem mě. Je to ale jedna z těch hlavních postav, první je Smetana já hraji jeho druhou ženu, potom je tam Denisa Barešová, která hraje Elišku Krásnohorskou. Takže je to o takovém milostném trojúhelníku těchto tří postav.

Co tě na takové velké produkci bavilo při natáčení nejvíce?

Práce s těmi konkrétními lidmi. Setkání s Markem Najbrtem, Václavem Neužilem a Denisou a to, že jsme měli prostor a čas se na to připravit ještě před samotným začátkem natáčení. Že nám všem na tom hodně záleželo a myslím si, že jsme do toho všichni vložili kus sami sebe i nad rámec těch příprav, které jsou obvyklé. To mě potom baví, když nám vše jde o to, aby to dobře dopadlo, to společné dílo.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

V rychlé zpovědi jsi říkala, že by ses rozhodla pro divadlo. Jaká role v divadle je tvá zatím největší?

Prvně řeknu, ještě proč. Já miluji film, miluji kameru a jsou to dvě různé disciplíny. Je to jiný druh herectví. Takže nechci to úplně porovnávat, co mám a nemám radši, ale co je opravdu nenahraditelné a nezastupitelné, tak je to přímý kontakt s diváky. Ta přímá situace tady a teď, kdy nemůžeš nic změnit. Ty to řekneš na jevišti, divák na to nějak zareaguje nebo nezareaguje a už to nemůžeš střihnout. Film má tu výhodu, že má střih, což divadlo nemá. S divadelních rolí, která je pro mě významná, zásadní, je monodrama o Almě Rosé. Byla to židovka a vídeňská houslistka, která založila orchestr a posléze vedla orchestr i v Osvětimi, kde teda bohužel její příběh končí. Já to hraji sama spolu se smyčcovým kvartetem. Pokud hrajeme v Praze, tak hrajeme ve Werichově ville, ale cestujeme s tím i po Česku. Hráli jsme to i v ženských věznicích, na školách, ale i pro německy mluvící obyvatelstvo například v Mnichově.

Takže mluvíš plynule německy a dokážeš to zahrát?

Dokážu to zahrát a naučit se to, ale pokud jsem v hospodě v zahraničí, tak spíš mluvím anglicky. Ale dokázala jsem se to naučit a zahrát, což je prostě taky fascinující vnímat německé publikum. Je naprosto napojené na každé slovo. Tam pořád ještě ta vina za ten holocaust probublává. My jsme to hráli letos v Düsseldorfu v předvečer výročí konce druhé světové války. My jsme měli co slavit, ale Němci 7. května neslaví. Bylo naprosto mimořádné, s jakou pokorou přijali to představení. Já tam v jednu chvíli zpívám nacistickým Němcům a najednou se ve mně promítlo to, že to můžu říkat opravdovým Němcům a ta emoce byla o trochu opravdovější. Zpívala jsem konkrétně těm lidem, co seděli v hledišti, ale zároveň jsem je v duchu objímala. Bylo to v něčem mnohem silnější než pro české občany.

Ty ses vydala na poutní cestu do Portugalska, kde mi přišlo, že jsi objevila sama sebe. Proč ses rozhodla na tu cestu vydat?

Bylo to v době covidu. Měla jsem vztah, který nebyl úplně šťastný. Čekala nás druhá vlna covidu, druhé zavírání divadel, restauraci a podniků. Já jsem se probudila s kocovinou, bylo mi blbě, byla jsem naštvaná a cítila jsem obrovskou frustraci v sobě, ve společnosti, všichni se báli. Seděla jsem tady v bytě na parapetu okna, pokuřovala jsem a najednou jsem si řekla, že už nemůžu, že musím z toho utéct. Vzpomněla jsem si na poutní místo ve Fatimě, což je v Portugalsku. Sbalila jsem batoh a ze dne na den jsem odjela. Nebyla jsem si jistá, jestli se přes hranice dostanu, protože tehdy začalo už uzavírání hranic. Naštěstí jsem se tam ale dostala a šla jsem týden pěšky s Lisabonu do Fatimy. Měl to být turistický výšlap, ale nakonec z toho byla duchovní pouť, kde jsem nečekaně dospěla ke konverzi a znovu jsem objevila Boha. Znovu objevila říkám proto, že jako dítě jsem byla pokřtěná, chodila jsem do náboženství, ale nikdo mě ve víře nevychovával. Náboženství bylo pro mě jako jeden z kroužků, jako dramaťák, sportovky atd. Pak jsme se přestěhovali, moji rodiče se rozvedli a já jsem úplně opustila od církve a neviděla jsem v tom smysl. A na té pouti jsem měla dva duchovní zážitky, které mě navedli na tu cestu zpátky a já jsem se nechala ve 33 letech biřmovat, po této zkušenosti ve Fatimě.

Takže jsi po této cestě, této zkušenosti objevila sama sebe? Stal se s tebe jiný člověk?

Stále jsem to já, ale uzrála jsem. Objevila jsem část Sarah Haváčové. Svoji novou kapitolu. Svoji novou stránku. Tam kde jsem byla nepopsaná nebo poškrtaná, tak jsem něco vygumovala, přepsala a taková jsem znovuobjevená. Sarah po Fatimě je stále tatáž Sarah, co před Fatimou, ale je zralejší, ukotvenější, pevnější a troufám si říct šťastnější. Je mi lépe.

V jednom rozhovoru jsi zmínila, že ses setkala na poutní cestě se sexuálním obtěžováním. Jak jsi na to reagovala tehdy?

Mně se to stalo přímo na té pouti, když byl covid. Nikdo z poutníků na pouti nebyl, takže jsem byla jediná, která tam kráčela s batůžkem po silnici. Zastavilo auto a já jsem si myslela, že mi chce jistý muž poradit, kterým směrem mám jít. Já jsem ho ani nestopovala. Myslela jsem si, že mi chce jenom poradit, kudy mám jít, protože chvíli před ním mi jedna paní radila, kterým směrem je Fatima. V naivní víře jsem si myslela, že každý Portugalec mě chce podpořit na mé pouti. Koukla jsem se na ruce, kam ukazoval a on mi jenom ukazoval pojď za roh. Podívala jsem se zpátky do auta a on masturboval. To byla velká směs emocí, kdy jsem nejdříve pocítila velký strach. Já jsem v tu chvíli sklopila oči, otočila jsem se a zvolila jsem útěk. Nejlepší boj je ten, který nezačne. Strašně jsem se bála, a zároveň jsem měla vztek. Měla jsem buchtu v ruce a má úplně první vnitřní reakce byla, že tu buchtu po něm hodím. Neudělala jsem to. Místo toho jsem sklopila oči a rozutekla se. Vím, že jsem se tak hodinu až dvě bála, že otočí volantem a přijede mi dát druhou lekci.

Zareagovala bys nějak jinak, kdyby se ti to stalo dnes?

Těžko říct. Myslím si, že jsem zareagovala správně. Možná by bylo fajn, ho okřiknout, ale člověk se opravdu bál, protože tam byl sám a nevěděla jsem, jestli vystoupí z auta a nerozmlátí mi hlavu o dveře. Paradoxně se mi to stalo rok na to znovu. To jsem ještě nikde neříkala. V Lechovicích, tam je studánka a já jsem tam šla se svým psem. Všimla jsem si, že třeba 100 metrů ode mě, za stromem, že mě chlápek špehoval a taky masturboval. Tehdy jsem měla u sebe tu fenku, a jelikož jsem už tu jednu zkušenost z Portugalska měla, tak jsem se najednou rozběhla proti němu a řekla jsem: „Mášo trhej!“. Máša samozřejmě nechápala, co po ní chci. Ona mi ale dodala odvahu a začala jsem po něm křičet. On se lekl a utekl. Já vím, že kousek od lechovické fary byla ubytovna pro sociálně slabší občany, takže je dost možné, že to byl někdo odtamtud. Taky jsem si říkala, že jsem měla opravdu krátké kraťasy, vlastně jsem byla dost obnažená.

Takže si myslíš, že to byla tvá vina?

Moje vina to nebyla, to že se za mnou rozběhl a masturboval, ale nepřekvapuje mě, že muže vzrušuje poloobnažené ženské tělo. Stejně tak jako ženy přitahuje poloobnažené mužské tělo. Já jsem se teď před dvěma dny vrátila z Afriky a zaznamenala jsem tu kampaň, která teď běží. V té Africe mě stále nutili chodit oblečenou. Musela jsem mít sukně pod kolena a být zahalená. Nemohla jsem mít ani rifle, protože by to lákalo tamní řemeslníky. Ani volné džíny jsem nesměla nosit, maximálně volné kalhoty. Z džínů mě poslali se převléct. Měla jsem pro to pochopení, je to jiná kultura. Vlastně si říkám, ano, to dává smysl, chodit zahalený. Zároveň si ale člověk říká, že je šťastný, protože ta naše kultura je dál a smíme chodit svobodně, můžeme se koupat v plavkách, a ne v oblečení. Myslím si, že to je velký problém i s tou jinou kulturou, která sem přichází. Jestli v Německu mají problém na koupalištích, kde dochází ke znásilňování, což u nás naštěstí zrovna není.

A co říkáš na tu kampaň proti tomu?

Myslím si, že ta kampaň je správně. Myslím si, že je správné podpořit ty oběti, nad kterými si muži masturbují. Na druhou stranu nevím, jestli jsou třeba šťastně zvoleny ty plakáty. Já jsem neviděla všechny. Jestli je zíraní špatně? Já nevím, jestli je zírání špatně, já se také koukám na hezké muže i ženy. Záleží situace od situace. Primární je ochránit ženy před útoky mužů, a ty jsou, to je jako fakt. Na to by se mělo upozorňovat, a to je za mě v pořádku.

Když už jsi zmiňovala tu Afriku, tak ty jsi se vydala na dobročinnou akci do Tanzanie. Jak jsi se k tomu dostala?

Já už jsem tam byla podruhé. Byla jsem tam už před pěti lety. Teď to pro mě bylo, že jsem chtěla pozdravit své staré známé a udržet ty kontakty, které jsem nabrala před těmi pěti lety. V roce 2019 mě k tomu dovedla situace, kdy jsem měla natočeného Profesora T. Měla jsem nějaký finanční obnos a chtěla jsem ho nějak smysluplně využít. Tehdy jsem neměla ještě potřebu nějakého ukotvení se, takže jsem ty finance chtěla využit na cestování. Vždy mě lákala exotická země. Už za dob studií jsem si říkala, když na Haiti bylo zemětřesení, že by mě to lákalo tam jít třeba jako dobrovolník, ale to mi neumožňovalo studium. Až v Praze jsem měla volnou ruku. Chtěla jsem odcestovat do exotické krajiny za dobrodružstvím a chtěla jsem, aby ten život byl i nějak smysluplně naplněn. Našla jsem si přes kamarádku kontakt na sirotčinec v Tanzanii, který se jmenuje Karibu Nyumbani, v překladu ze svahilštiny „vítej doma“. Je hodinu a půl od hlavního města. Sirotčinec založily před 12 lety dvě ženy, jedna z Velké Británie a jedna z Tanzanie. O rok později se k nim připojila řádová sestra Ludmila z České republiky, takže tvoří 3 mamas. Sirotčinec byl založen pro opuštěné děti. Vize je taková, že ty děti není možné adoptovat, není možná přímá adopce, protože pro ty děti je ten sirotčinec domov. Když tam přijdou, jsou tam až do dospělosti, potom tam můžou pomáhat a žit tam, jestli budou chtít. Jiné sirotčince třeba fungují tak, že tam jsou děti do 7 let a pak jsou poslány zpět do širších rodin, většinou proto, že dítě v 7 letech už může pracovat.

Kolik v sirotčinci je dětí a jak se tam děti ocitnou?

Je tam zhruba 27 dětí. Nejstarší dítě má 17 let a nejmladší má 3 měsíce. Tohle není nemladší, byly tam i mladší děti. Je to tak, že mnohé děti buď přišly o oba rodiče, kvůli nemoci, úmrtí při porodu apod. Teď mě třeba napadá pětiletý David, kterého máma porodila do škarpy a tam byl i nalezen. Našel ho tam jeden pán na motorce, ten ho odvezl do nemocnice, tam si ho převzala sociálka a ta ho předala k nám do sirotčince. Úplně první dvě děti, které tam byly, tak jeden z nich byl hozený na smetiště. I takové příběhy, dost přísně, tam jsou. Vnímám to tak, že tento sirotčinec je pro děti možná nejšťastnější kapitola jejich života, ale nic ti nenahradí matku a otce.

Velkým problémem, co se týče dětí v Africe, je aktuálně jejich únos na orgány. To mě velmi šokovalo. První týden, když jsem tam byla, tak jedna z provozovatelek se vrátila z jedné školy, kam jela navštívit jednu její bývalou dívku ze sirotčince, která je už dospělá. Ptala se jí, jak se má a ta jí řekla, že minulou středu byly unesené dvě její spolužačky a nikdo neví, kde jsou. To se tam děje velmi často, že v době, kdy se děti vrací ze školy, tak chodí dlouhé vzdálenosti často při stmívání, a to je moment, kdy dochází k únosu. Dětí tam je opravdu mnoho a ti lidé toho zneužívají. Obchod s orgány tam je aktuálně vážně velký problém.

Jak to celé funguje v takovém sirotčinci?

Tento konkrétní sirotčinec funguje velice dobře. Oni jsou podpořeni materiálně a zároveň je o ně dobře postaráno. Mamas je milují a snaží se jim dát maximum ze sebe. Jezdí tam dobrovolníci z Evropy, tráví s nimi čas a učí je. Děti mají možnost vzdělání, mluvíme s nimi anglicky, takže ty podmínky jsou pro ně velmi dobré. Pod tímto sirotčincem vznikla před 6 lety škola „Welcome home school“ pro děti předškolního věku a první stupeň a postupně se to rozrůstá. Tam se mluví jenom anglicky, což byl záměr. V té škole je aktuálně 220 dětí, které dojíždějí z širokého okolí. Takže se jim povedl takový zázrak, kdy nejen že pomáhají místním sirotkům, ale i pomáhají zlepšovat životní úroveň místních afrických občanů. Ve škole jsou vítání naprosto všechny děti, takže tam chodí jak křesťané, tak i muslimové.

Pronájem luxusního bytu, Praha 2 Vyšehrad, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Co tě na této zkušenosti překvapilo?

To už před těmi lety, jak ty děti jsou na tom dobře s angličtinou, jak jsou vlastně vzdělané, kultivované a v jakém dobrém stavu je ta škola. Když jsem tam před měsícem dojela, tak jsem se ptala, co je potřeba. Bylo mi řečeno, že tam mají nově postavenou knihovnu, ale že v této chvíli je úplně prázdná. Oni shání prostředky na to, aby mohli koupit lavice, židle, počítače, dataprojektor a knihy. Ty knihy měl být další krok, až budou mít peníze na ten zbytek. Tak jsem si řekla, že s knihami jim mohu pomoci já, protože vnímám, že vzdělání je cesta, jak pomoci dětem z chudoby. Jak můžou být ty děti z okolních vesnic na tom lépe, něž jejich rodiče a dostat se dál. Ty děti nemají v těch vesnicích nic, jsou opravdu chudí, mají jenom tu školní uniformu a roztrhané oblečení. Do té školy chodí i proto, že tam mají jídlo, takže mají energii, neusínají a můžou se učit. V tomto mi to dává smysl, jim umožnit a podpořit je ve vzdělání. Založila jsem tedy sbírku, která běží už třetím týdnem a vybíráme 350 tisíc.

Otázka na závěr. Co je aktuálně tvé největší přání?

Největší přání je, aby se vybrala ta požadovaná částka na knihovnu pro školu v Tanzanii. Za to budu moc vděčná. 1.9. mám 34 let, takže kdyby se to do té doby stihlo vybrat, tak budu ráda za tento krásný narozeninový dárek. Potom bych byla ráda, aby se mi povedl seriál, který začínám točit na Slovensku a v Chorvatsku. Do budoucna si přeji se usadit, ukotvit a založit jednou rodinu.

Skvělé! Děkujeme za rozhovor.

Zdroj: vlastní dotazování, autorský text