Erika Stárková stále kojí svou téměř tříletou dceru. Dítě mámu potřebuje, říká

Co říkáte na nové divadlo?

Je to naprosto úžasný prostor. On se tady s námi sžívá, protože on tady opravdu několik let spal. Byl potopený, prostě nefungoval, nebyl. Je to prostě takové nové malé dítě. Je to doopravdy spirála, která je napojena nahoru na vesmír. Taková nová raketa, která nás může vyvést někam jinam. Tak jí držím strašně moc pěsti, aby se to hezky vzkřísilo. Aby se tady dělaly hluboké věci, aby to nebyl jen nějaký barák, kde se bude dělat něco jenom jako „lážo plážo.“

Cítíte tady genius loci?

Ještě ne, ještě ho necítím. Ono to přijde. Ono se to musí zajet. Tady ty lidi musí opravdu být. Genius loci dělají lidi, kteří tady jsou. On ještě tak spinká, dává nám ještě prostor.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

V jakých inscenacích Vás lidé mohou právě tady vidět?

Tady mě můžou vidět v nové show, která se jmenuje Vzkříšení. Má i ten název, protože to je po těch letech, kdy tento dům spal, úplně nová věc. Kdy se tím znovu vzkřísí, aby se tady mohly znovu dělat další projekty.

Myslíte si, že role Dáši definovala Vaši kariéru?

Ne. Já jsem už dávno před tím hrála veliké věci v divadlech. Měla jsem už dávno za sebou oddřeno. Ano, v té televizi samozřejmě když mě to přišlo, tak ano, přišlo to evidentně asi ve správný moment. A ano, do podvědomí diváků se dostanete přes televizi víc asi než přes divadlo. Ale já už měla namakáno dávno před tím.

Je nějaká role pro Vás vysněná?

Ano, byla to role maminky. To se mi povedlo. Jsem máma.

Jak zvládáte skloubit mateřství a Váš kariérní život?

Zvládám, protože když se rozhodnete být máma, tak máte být máma. Žádné dítě nechce mít mámu herečku ve smyslu, která je od rána do večera pryč. Dítě mámu potřebuje. Bylo devět měsíců spojené s ní v břiše a bude na celý život. A ty děti tu maminku potřebují. Takže ano, natočila jsem nějaké věci, filmy, ale Alma byla vždy všude se mnou na natáčení.

Doteď kojím. Budou jí 3 roky.

Takže ráno před tím, než jsem sem v sedm jela, tak dostala mlíčko. Teď je s tátou a s ním je maximálně pár hodin a pak jsme zase spolu. Nebo třeba včera jsem ji vzala sem a byl to pro ni velký zážitek.

Váš manžel je pravý indián. Je Vaše domácnost bohémská?

(smích) Tak to je na dlouhou odpověď. Myslím si, že tento člověk mně ukazuje velkou cestu sebepoznání a respektu. Samozřejmě někdy je to náročné, protože jeho kultura je úplně jiná než ta naše evropská.

Vy jste podepsala petici pro příměří v Gáze a Izraeli. Myslíte si, že umělci jsou tady od toho, aby podporovali takové věci? Jak podepsání petice vnímáte?

Já podepsání petice vnímám, z mého pohledu jako matky, jako soucit. Já jsem se nemohla dívat na to, že na jedné planetě, kterou obýváme všichni společně, která nám byla dána jako obrovský dar život žít. Nemohla jsem se dívat na to, že prostě někdo se rozhodne házet bomby na matky a na jejich děti. Je to pro mě absolutně nehumánní, nelidské a nechápu, že jsme mohli jako lidstvo někam dojít. Díky ženám, Palestinkám, které tady žijí, díky rodině Klusů, jsme společně vytvořili petici Human To Human, o které mimochodem na svém koncertě tady v Praze mluvila Aurora, která ji velice podporovala. Myslím si ale, že my umělci v Čechách ještě nejsme bohužel natolik otevřeni. Nejsme zvyklí tady chodit do těch ulic a nejsme tak moc zvyklí říkat a ukazovat světu tohle nedělej. Kdyby to bylo na útulky pro pejsky nebo na kuřata z Lidlu, tak ano, to děláme, ale tohle ještě pořád moc neumíme. Když se kouknete, že celý svět a herci tohle dělají a vystupují a na red carpetu mají Palestinskou vlajku. My to prostě bohužel ještě neumíme. Ale spíš jsem chtěla jen poukázat na ten soucit, že přece představte si, že během vteřiny přijdete o rodinu.

Dává Vám tedy pomoc ostatním životní smysl?

Tak jsme tady a musíme pomáhat. Je to tak. Samozřejmě nesmíte zapomenout hlavně sám na sebe, na svůj zdroj. To je nejdůležitější. Nemůžete se rozdat a na sebe zapomenout. Je to strašně důležité se vzájemně podporovat. Někde to jde a někde to nejde. Narazíte. Ale tak se to učíme.

Nenechám na ulici člověka, když vidím, že tam leží.

Přála byste si, aby se česká společnost v tomto změnila a začala si pomáhat?

Ano. Mně pořád přijde „vtipné,“ že jsme tady součástí Evropské unie a hrozně si plácáme na rameno, ale nejsme kosmopolitní stát. Prostě nejsme! Když vyjedete vedle jenom do Drážďan, do Berlína, tak vidíte tu obrovskou změnu. Tady jsme ještě pořád takový zaprděnci. Bojíme se, máme strach. Ale máme to srdce, umíme. Já nechci český národ zatlačovat dolu. Já jsem hrdá a jsem šťastná, že jsem odsud, ale když vidíte ten svět a cestujete, tak vidíte ty velké nepoměry.

Na závěr mi prozraďte, jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Mír, klid. Čas sama pro sebe a pro Almu, pro moji dceru.

Mockrát děkuji za hezký rozhovor.

Zdroj: autorský text, vlastní dotazování