Jak moc záleží na barvě aneb proč je krtek černý?
Krteček. Málokomu jej musíme představovat. Nemluvný, ale každý mu rozumí a každý si ho zamiluje. Dokonce natolik, že se stal populární daleko za hranicemi naší země. Řeč je o roztomilé animované postavičce, která proslavila malé Čechy až v Asii. Nenápadný, nemluvný, černý. Přirozený. Pro někoho smutný. Ale vždy sám sebou. Napadlo vás někdy, proč pan režisér Zdeněk Miler nenakreslil krtka barevného? Jen proto, že černá je jeho přirozenou barvou? Nebo proto, aby se odlišil od disneyovsky barevných až přebarvených líbivých postaviček se zdeformovanými tvářemi? Pro každého je přirozená nějaká barva a každý jsme jiný.
Krtek je černý. A dobyl svět. V kalhotkách, v raketě, v autíčku. A dokonce se dostal i do Číny, ale to už v jiné pohádce. Nebo do vesmíru, jelikož je oblíbenou postavičkou amerického astronauta Andrewa Feustela, jenž bez něj nevynechá jedinou cestu.
Kačeři z Kačerova vypadají jako kačeři, jsou bílí a odlišují se jen čepičkami, které skuteční kačeři nenosí. A co teprve Kačer Donald nebo Myšák Mickey? Bob a Bobek zase vypadají úplně jako bílí králíci, jen s tím rozdílem, že žijí v klobouku kouzelníka Pokustóna, kde by asi normální králíci nežili. A to je právě ta anotace. Kde žít, když tvá přirozená barva platí je trochu jiná, nebo je typická jen pro nějakou zemi nebo oblast.
Proč je tedy krtek černý? Proč Miler, jenž zkoušel namalovat bezpočet nejrůznějších roztomilých postaviček, získal srdce lidí daleko za hranicemi naší země? Mohlo to být právě proto, že vsadil na přirozenost? Černá je, jak všichni víme, skutečnou krtkovou barvou. Liška je oranžová. Tygr je žíhaný. Žába je zelená. Ledňáček jasně modrý. Krtek je prostě jednoduše černý a nikdo se nad tím ani v nejmenším nepozastavuje. Každý jsme zkrátka jiný. Narodili jsme se do rodiny, do jaké jsme se narodili. A máme barvu kůže takovou, jakou jsme dostali do vínku. Vybrat jsme si ji nemohli.
Porodník z Ghany rozdělil národ
V souvislosti s nadcházejícími volbami a děním ve světe jsme se rozhodli přinést v následujících týdnech sérii článků, rozhovorů, reportáží a osobních zpovědí v rubrice Na vlastní pěst, kde se budeme věnovat tématu xenofobie. Inspirovaly nás nejen dějinné novodobé události, ale i naše nedávno vydaná a velice úspěšná Rychlá zpověď s porodníkem z Ghany, která na sociálních médiích vzbudila tolik ohlasů, že jsme se nestačili divit. A víte proč? Protože víme z vlastní zkušenosti, že "na černochy se u nás nekliká". Články o etnických skupinách nepatří k těm nejčtenějším, takže se ptáme proč? Proč rozhovor s porodníkem jiného etnika vzbudil takový rozruch a úspěch, a tak bouřlivou a kontroverzní diskusi?
Naši diskutující se rozdělili na své skupiny. Jedna hodnotila kvalitu člověka, kvalitu lékaře a naprosto je nezajímala barva jeho pleti. Druhý skupina se bouřila. Objevily se názory, že se miminko, které vyleze na svět, ihned lekne. Nebo proč je pan doktor u nás, a neléčí raději lidi v jeho domovině, kterou je Ghana. Největším paradoxem bylo, že když se naše redaktorka Karolína pana doktora ptala, zdali cítí u Čechů xenofobní prvky a zdali se s nimi sám setkává, jednoznačně a bez váhání odpověděl, že ne, že se s tím nikdy nesetkal a nemá u nás problém. Tak jak to tedy je? A čeho se bojíme, nebo co se nám nelíbí?
Strach z jiného, nepoznaného
Právě proto vám v následujících týdnech přineseme malý exkurz nejen do současného smýšlení lidí v naší společnosti, ale i do historie. Budeme se věnovat pojmu xenofobie, ne přímo rasismu.
Politolog a odborník na extremismus Miroslav Mareš pro Dnes uvedl, že se v České republice objevuje "lidový rasismus", výraznější je však proti romské komunitě než proti černošské.
"Černoši v České republice čelí předsudkům, jako je bučení nebo jiná rasistická gesta vůči hráčům tmavé pleti na fotbalových stadionech. Jistý 'lidový rasismus' se objevuje v internetových diskusích. Ale nelze to samozřejmě paušalizovat, řada Čechů předsudky nemá,"
uvádí Miroslav Mareš, podle nějž jsou například Ukrajinci a Vietnamci v Čechách akceptováni mnohem více než Romové, i když i vůči nemalé někdy směřují zločiny z nenávisti.
Xenofobie je totiž pro naší populaci typičtější. Je definována jako nedůvěra, strach, v nejhorších případech nenávist ke všemu neznámému, a v přeneseném smyslu strach a nedůvěru k cizincům. Jako primární příčiny rasismu a xenofobie jsou přitom označovány ekonomické faktory, či kulturní odlišnosti. Na základě ekonomických faktorů jsou xenofobií nejvíce postiženi lidé na nižším společenském žebříčku, či lidé obávající se o své postavení, například v době ekonomické krize. Kulturní aspekty zase poukazují na odlišnost etnických menšin od majoritní společnosti. A konečně třetí teorie vidí příčinu rasismu a xenofobie v problémech moderní a postmoderní doby, která lidem bere jejich identitu. A zde se právě dostáváme do začarovaného kruhu. Příčinou xenofobie mohou být i imigranti či snaha o udržení hierarchie ve společnosti. Zkrátka příčinou může být vše "jiné".
Generalizace
Symbolem české demokracie je první republika. Tedy tato doba, jež bývá označována jakýmsi naším zlatým věkem. Mnohdy si ale neuvědomujeme nedostatky, které demokratické zřízení v té době mělo.
V České televizi se právě vysílá repríza seriálu První republika. Je to jen pár týdnů, kdy byl jeden z kultovních dolů věnován cikánům. A i zde již bylo viditelné, jak pouhé zaměstnání cikánů na statku za stravu vzbouřilo vlny nevole u jedné rodiny. Již za první republiky, kdy naše země stála na prahu historické změny a lidé se těšili na "svobodu", demokracii a volnost, existovaly předsudky. Tehdy pouze o tom, že "cikáni kradou a jsou to čarodějové", navíc nikdo nechápal jejich kočovný způsob života. Dnes je tento úzus jinačí. Inklinujeme k tomu zobecňovat. Házet lidi do jednoho pytle. Generalizujeme z jedné špatně zkušenosti. A to nám zůstalo.
Přitom dějiny hovoří jinak.
Může za tím stát syndrom malého národa?
Nemusíme chodit ani daleko, abychom viděli změnu. Proč se my, Češi, tolik bojíme, a čeho? Je to syndrom malého, velmi nadaného, ale často historicky utlačovaného národa? Je to strach z toho, abychom skutečně neskončili jen jako překladiště Evropy? Nebo to už jsem moc daleko a lepší by bylo "zamést si před vlastním prahem"?
Když se podíváme k sousedům, myslím do sousedních zemí, našli bychom příklad právě opačný. Například Anglie, Nizozemsko nebo Francie - tam všude je "multikultura" naprosto normální. Samozřejmě, jedná se o kolonizátory, ale to ani tak neomlouvá. V kosmopolitních zemích, či ještě lépe řečeno kosmopolitních a multikulturních městech, žijí etnické menšiny vedle sebe bez problémů. Lidé si zvykli a připadá jim to naprosto normální.
U nás jsme si nezvykli a zvykáme si jen ztěžka. U nás jsou těmito "jinými kulturami" nejen lidé jiného etnika, ale i menšiny, jako jsou Slováci, Poláci, Rusové, ale i Vietnamci, Ukrajinci a mnoho dalších. Zajímavé je, že právě národy nám nejbližší se často setkávají s méně tolerancí, než například Angličané nebo Američané. Přitom i v naší historii bychom se mohli inspirovat - vše neznámé pro nás bylo dříve lákavé, nové, neobjevené.
Oblíbenost modelek podle etnika?
A namísto abychom byli s moderní dobou i názorově modernější, jaksi stagnujeme, nebo se dokonce navracíme, retardujeme. LP-Life se v následujících týdnech podívá na to, máme-li cizince ve veřejných službách, jak se jim u nás žije, jaké problémy mají. Pracují u nás cizinci jako lékaři? Hasiči? Policisté? Podíváme se na etnické rozdíly. Podíváme se na módu a rozdíly v barvách nejen pleti, ale i oblečení, na barevnou typologii. Zabrousíme do problematicky vztahů mezi příslušníky jiných národností. Podíváme se na to, proč lidé neklikají na černochy na úvodní fotografii, nebo proč jsou modelky jiného etnika u nás naprosto opomíjené v porovnání s Evropankami či Američankami. Internetové chování lidé vůči jiným etnikům je navíc zcela nový - a velmi závažný a nebezpečný - fenomén. Pod rouškou anonymity jsme daleko "otevřenější". Tedy naše ústa jsou...
Zkrátka náš exkurz se bude zabývat tím, co by pro nás mělo být přirozené - snášenlivostí, pochopením a slušností.
Takže - buďme přirození. Respektujme, co nám a jiným bylo dáno. A buďme slušní. A čtěte LP-Life!
Zdroje: geografie.cz, thecut.com, migraceonline.cz, irozhlas.cz, iDnes, MAYER, N. (1996): Une approche psycho-politique du racisme. Revue francaise de sociologie, c. 37, s. 419-438.
