Judista David Klammert: Když to nejde silou, jde to ještě větší silou. Chci být pro lidi vzorem a inspirací

V jednom rozhovoru jsi prozradil, že už odmalička jsi byl bojový a hravý. Tatínek tě tedy dal na judo, tebe to tak pohltilo? 

Je to tak. Chtěl jsem se hodně prát, byl jsem takové akční dítě. Díval jsem se na bojové sporty a miloval jsem to. Vždycky jsem chtěl vidět místo pohádek to, jak se lidi perou a jak bojují. Vždy jsem chtěl něco takového. Tatínek usoudil, že judo je pro začátek a hlavně pro malé dítě ideální sport. Nejsou tam žádné údery, naučím se padat a prát. S tímhle úmyslem mě dal na judo, že si pak ale budu moct zvolit a vybrat jakýkoliv sport. Judo si mě tak získalo, že jsem u něho i zůstal. A o 22 let později jsem pořád tu.  

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Ty jsi říkal, že sis odmalička vždycky přidával. Kde sis tedy přidával? Více tréninků?

Nechci to takhle škatulkovat, ale vždycky jsem byl vychovávaný tak, že mám udělat něco navíc a nic potom nechtít. Vždycky zkrátka udělat něco navíc a brát to jako samozřejmost. Takže vždycky, když skončil trénink, řekl jsem si ok, musím udělat něco navíc. Udělal jsem třeba pár shybů, pár nástupů, pár shodů. Je to už taková moje klasická rutina a každý den se snažím udělat něco navíc. Teď jsem to ještě upgradeoval a píšu si svůj diář, kam si zapisuji svoje myšlenky nebo tréninkový deník. A než jdu spát, tak si píšu, jaké věci jsem udělal navíc, věci co jsem se naučil a jestli jsem udělal nějaký dobrý skutek. Nevím, jestli to změní svět... 

Pokud to změní tebe a pomůže ti to... 

Ano (smích). Jak říkám, snažím se udělat něco navíc a brát to jako samozřejmost.  

Kdo je tvůj vzor? Je to Lukáš Krpálek? Hodně s ním trénuješ...

Ano. Už v juniorech pro mě byl vzorem, ale vzdáleným. Až jsem ho potkal osobně, tak si mě hodně získal. Jedna věc je totiž sportovní stránka, druhá věc je osobní. A já se hodně i dívám právě na tu lidskou, charakterovou. V tom je ještě větším vzorem, než v tom sportovním. Nejenom, že ve sportu dokázal všechno, ale je to takový správný, rodinný, čestný typ. Správný chlap se správným srdcem. A ještě k tomu umí to, co nikdo neumí. V judu je radost se na něj dívat. Je to pro mě vzor po všech stránkách. 

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Dal ti nějaké rady? Proč je on tak dobrý?

Určitě. Hodně se spolu připravujeme a bavíme se o soupeřích, technice... Navzájem si dáváme různé tipy. I já mu říkám, co mi funguje a co ne. Třeba i před zápase se snažíme podpořit a uklidnit se navzájem. 

Ano, podpora je důležitá...

Přesně. My spolu takhle komunikujeme. Pár tipů mi rozhodně dal, ale některé si určitě nechává pro sebe, protože není možné, že on pořád vyhrává a já... Asi mi ještě neprozrazuje všechno. Možná, když s ním ještě pár let objezdím, dostanu to z něj.  

Třeba ti prozradí něco u piva...(smích) 

Snad mě pár rad ještě čeká... 

Tvůj trenér Marcel Frenštánský vyzdvihl tvé silné stránky, cituji: „Buldočí povaha, jít za vítězstvím“. Co to tedy přesně znamená a mohl bys mi sám sebe popsat? 

Ano, myslím si, že je to tak. Nikdy jsem neměl úplně dar od boha, že bych byl extrémně pohybově nadaný. Co jsem ale měl vrozené, byla houževnatost. Vždycky jsem byl takový, že co nejde silou, půjde ještě větší silou a vím, že to dokážu. Moje silná stránka je, že jsem nikdy nic nevzdal a věřím do poslední vteřiny. Vždycky věřím, že to dobře dopadne. I kdybych si celý zápas “neškrtnul” a zbývaly by dvě vteřiny... Mám to takhle vsugerované a věřím, že jsem schopný porazit kohokoliv. Věřím, že se vždycky všechno v dobré obrátí. Jsem takový trpělivý a houževnatý typ. Věřím, že to nejlepší mě ještě čeká.  

Co tě žene nejvíce dopředu a kde bereš motivaci? Sama vím, že když jsem dělala gymnastiku, občas mi ta motivace přece jen docházela. 

Vždycky je důležité, že to, co děláš, musíš milovat. Kolikrát jsem unavený, říkám si, má to ještě vůbec smysl... Člověk ale vstane a je to zkrátka rutina. Mám za úkol jít dvakrát denně trénovat a někdy se mi chce a někdy ne. Uvnitř, v hloubi duše vím, že to mám rád a že žiju nejlepší život, jaký mohu žít. Já pro judo žiju a je to můj život. I když se mi nechce, tak na ten trénink jdu a nějak to odtrénuji. Takhle to je i v životě. Ne vždycky je to jenom růžové, jsou tam i ty špatné chvilky. To k tomu ale patří. A díky těm špatným chvilkám, poznáme to dobré. 

Já už jsem z toho rozhovoru tak motivovaná. To je neuvěřitelné mít to takhle srovnané v hlavě.  

Povím ti ale, že moji trenéři by ti někdy řekli, že jsem psychopat. Z devadesáti procent ale převládá to, že jdu na trénink s radostí, baví mě to a miluju to, co dělám. Z deseti procent to někdy je tak, že jsem naštvaný, nechce se mi tam jít a můj ďáblík hledá nějaké výmluvy. Nakonec to ale dobře dopadne a odmakám, co mám. Ne vždy si to člověk užívá, ale musí zvládnout i ty špatné chvilky.  

A jak to máš v soukromém životě? Na tréninku jsi “buldočí povaha”, ale jsi stejný i mimo trénink?

To přávě ne. Jsem hodně cílevědomý, obklopuji se i takovými lidmi. Občas mám ale rád jen “pohodu” a užít si čas s kamarády, co mám rád. Co se týče sportu, to jsem hodně houževnatý, ale život je krátký a musíme si ho i užít. Někdy klidně celý den proležet a umět vypnout a odpočnout si. 

Ano, odpočinek je důležitý. Dovolí ti trenér udělat si čas na ženy? 

On mi to dovolí, ale musí to být mimo tréninkový čas a to je těžké. Každý má svůj životní rytmus, chodí do práce. Když jsem v Česku, tak to jde. Je to o alternativách, ale jde to. U juda je to tak, že více než půl roku trávíme v zahraničí. To je myslím, největší kámen úrazu. Vždy to ale jde nějak vymyslet.  

A co nějaká judistka? Říkal jsi, že Chorvatky jsou hezké.  

Ano, ale v Česku jich tolik není. Jsou dobré, ještě o nich určitě uslyšíme. Jak ale říkám, v Česku jich moc nemáme, tak to moc nevychází. V zahraničí jsou úspěšné judistky, ale zase jsou v zahraničí (smích)... V judu to teď zatím moc nevidím, ale doufám, že se najde něco mimo judo.  

Podle mě to musí být žena, která tě bude podporovat, a nebo tu bude taky nějaká sportovkyně.  

Já bych hlavně spíše potřeboval to pochopení. Tu podporu zvládnu sám. Nechci přijít domů a ještě se omlouvat, že se snažím být dobrý. Zase chápu, že ten život má i osobní rovinu. Když vám někdo věnuje čas, tak se to musí vracet se vším všudy. Vím, že v tomhle trošku mezery mám, ale jsem trpělivý. Jak věřím v dobré v judu, tak i v osobním životě. A věřím, že vše dopadne jak má.  

Máš to neuvěřitelně srovnané v hlavě. Jak to děláš? Čteš nějaké motivační citáty nebo knihy? 

Vždycky jsem hledal to, co mě může posunout v judu. Čtu tedy různé motivační knížky, podcasty, rozhovory. Snažím se nasávat hodně informací. Hodně sportovců žije jen v té sportovní bublině. Mě baví si pustit kohokoliv úspěšného, ať už z businessu, nebo odjinud. Snažil jsem se vždycky najít tu inspiraci a naučit se něco od nich.  

Jak to třeba dělají jinak... 

Ano. A jak to třeba funguje v jiné životní etapě, než ve sportu. Vždycky jsem takový býval. Mám po bytě pověšené i citáty. V životě existuje takové to chlapské dogma, že byl měl chlap zvládnout všechno sám. Naštěstí ve sportu se to probíjí tak, že není ostuda jít na sportovním psychologem, za mentálním koučem a něco s ním řešit. Tito lidé vám dají hodně rad a typů a hodně mě usměrovali. Trenér není jen ten, co vám říká to, co máte dělat na žíněnce, ale měl by to být takový váš mentor.  

Tvůj trenér je tvým mentorem?

Ano, je to tak. Hodně s ním řeším různé věci a je super, že se můžu na někoho obrátit nejen po sportovní stránce. A říct mu, že mám problémy ve škole nebo v práci. Je to opravdu moc důležité, že vás vyslechne. Je i skvělé, že mohu otrénovat a jít domů, ale když tady mám to zázemí a cítím se tu dobře, zůstane tu člověk i rád. Zázemí je důležité všude. I když se vám někdy nechce kvůli tréninku, tak tam jdete kvůli lidem. To se pak sečte a můžete být úspěšný.  

Jak moc velkou roli hraje v judu psychika? 

Každý sport je o hlavě. Když si pustím do hlavy, že prohraju, zkrátka prohraju. Je tedy důležité se z toho soupeře nezbláznit. Když si řeknu, že to dokážu, tak to dokážu. Není to stoprocentně zaručené, ale moje šance se zvyšují. Takhle je to i s každým soupeřem. Když je třeba losování, tak jsem rád, když mi nalosují těžkého soupeře. Je to taková výzva. Chtěl bych porazit každého v mé váze. Ještě mi jich tedy hodně zbývá... Nehledám jednoduché cesty a chcí se prát s těmi nejlepšími, to je ten důvod proč soutěžím v zahraničí a snažím se dostat na OH. Jezdím na IGF Tour, kde jsou různé Grand Slamy, Grand Prix, kde získáváte různé body na kvalifikaci OH. Radši mi tedy dělá radost skóre 10:10 se zahraničními, než kdybych měl 30:0 v ČR. Mám zkrátka radost, že se peru s těmi nejlepšími ve světě.  

Svěřil ses, že si měl období, kdy jsi prohrál 7 zápasů za sebou…Co se ti tehdy honilo v  hlavě? 

Upřímně jsem už měl strach z dalšího turnaje a bál jsem se, že se ta série hodně prohloubí. Potom už jsem byl zlomený a říkal jsem si, jestli na to vůbec mám. Celý život tomu obětuji a nechci prohrávat, ještě v prvním kole v zahraničí, protože to každý vidí a sleduje to. Potom jsem si to ale přepnul v hlavě a říkal jsem si, že ta špatná série jednou musí skončit. Díky tomu jsem to překonal a naskočit na úspěšnou vlnu. Je to jak na houpačce. Člověk nemůže mít jen to dobré. Můžete mít za sebou nejlepší lidi, přečíst tisíc knih, ale stejně si tím dnem člověk musí projít sám. Já už jsem si potom říkal, že teď už to musí jít z toho dna jen nahoru.  

Máš za sebou velké úspěchy. Vyhrál jsi juniorský Světový pohár a kvalifikoval ses na mistrovství Evropy, například 2. místo na European Open Minsk v roce 2017. Momentální úspěch je pro tebe, že jsi získal 3. místo na světovém poháru v  polských Katowicích. A samozřejmě nesmím opomenout účast na OH v  Tokiu 2020. Jaké to pro tebe bylo dostat se na OH? 

To už je déle, ale měl jsem úspěch 3. místo na Grand Slamu v Turecku a 3. místo na světovém poháru v Rakousku. Na OH v Tokiu jsem se kvalifikoval. Výkon byl velmi dobrý a předvedl jsem svoje maximum, ale prohrál jsem v 1. kole a to nebylo to, pro co jsem si přijel. Chtěl jsem jít daleko dál. Svědomí mám ale čisté.  Odmakal jsem vše a nevynechal jsem jedinou minutu přípravy. Prohrál jsem v prodloužení. Soupeř byl ale lepší. Zjistil jsem ale to, že mám pořád na to prát se s nejlepšími, ale je hodně co zlepšovat. To je ale dobrá věc, protože představa, že všechno umím, by mě nikam netáhla. Vím, že se pořád mám co učit a je to velká motivace.  

Mám pravdu, když řeknu, že se teď připravuješ na OH v roce 2024, které se budou konat v  Paříži? 

Ano, je to cíl, ale musím k tomu udělat ty dílčí kroky. Nejdříve se soustředím na MS, ME a Turnaj mistrů, kde jsou největší příděly na kvalifikaci na OH. Na konci závodního období se sečtou body v rank listu a 18 nejlepších ze světa jede na OH.  

To není taková legrace... 

Vůbec. Vím, že musím zdolat dílčí kroky. Teď se soustředím na kratší vzdálenost a vždycky se soustředím na ten turnaj, co mě čeká. Takhle se lépe udržuji a jsem v lepší mentální pohodě, než kdybych se soustředil jenom na OH a nedařily by se mi plnit dílčí kroky. Připadalo by mi to, že se to vzdaluje, menší kroky jsou zkrátka lepší. 

Jak tedy vypadá příprava? 

Teď trénujeme hodně v ČR. V zimním období se nabírá kondice a síla. Potom jak se blíží jaro musíme to “přetavit” na zápasovou sílu. Protože je rozdíl zvedat činky a potom soupeře, který vás chce ještě hodit na druhou stranu. V únoru nám začínají turnaje a budeme se “mlátit” s cizinci. V květnu nás pak čeká MS. Veškerá příprava tedy směřuje na to, máme tam ale ještě nějaké Grand Slamy a Grand Prix. Tam je důležité posbírat nějaké body, protože teď jsem tak na 20. místě ve světovém žebříčku. To není špatné, ale na OH je lepší být na lepším umístění, aby člověk nenaháněl body na poslední chvíli. Teď je tedy cíl MS, Grand Slamy a pak OH.  

Jak moc je těžké naladit a udržet si správnou formu? 

Je to alchymie. V tomhle ale věřím trenérům. Moje práce je co nejvíce makat a jejich práce je, abych byl co nejlépe připravený. Takhle to můžeme zvládnout navzájem. Cítím se ale dobře. Měl jsem těžký prosinec. Měl jsem antibiotika, prodělal jsem covid a byl jsem zavřený v Japonsku v izolaci 5 dní. To opravdu nikomu nepřeji. Byl jsem v dobré formě před závody a musel jsem jít na poslední test, který bohužel vyšel pozitivní. Potom jsem ale začal hned makat kvůli zápasům a tělo dostalo opravdu zabrat. Teď mu to musím trošku vrátit. Teď mám přípravnější období, aby se to tělo dalo do pořádku.  

Ten covid pro sportovce je hodně těžký. Zasáhlo i například Lukáše Krpálka nebo Macha Muradova...

Ano, zasáhne to i plíce. Pro sportovce je to hodně náročné. 

Je možné vyhrát OH? 

Možné je všechno. Lukáš Krpálek nám ukázal, že možné je všechno. Mířím daleko. Aktuální sen je pro mě mít medaili z MS nebo OH. Toho bych chtěl, než ukončím svoji kariéru, dosáhnout. Vím, že se to v seniorech nikomu kromě Lukáše Krpálka nepovedlo. A já bych byl ten druhý, to by bylo skvělé. 

Já ti budu moc držet palce. Co ty a dodržování životosprávy? To do sportu přece jen patří...

Jím zdravě, ale tak nějak přirozeně. Jak říkám, dám si s kamarády i burger nebo ke kávě dezert. Jím z 80 % zdravě a 20 % nezdravě. Nemám z toho ale výčitky, protože vím, že převládá to dobré.  

V jaké jsi váhové kategorii v judu? 

Celkově máme 7 váhových kategorií. Já jsem do 90 kg. Judisté mají vždycky trošku přes váhu a potom před zápasem hubnou. Já mám teď zhruba 95 kg. Na hubnutí se potom upraví jídelníček a různě se odvodňuje. Když třeba člověk hubne 5 % své váhy, tak je to ještě v pořádku. Kluci z MMA to mají daleko těžší. Ti to ale dělají třeba jednou za 3 měsíce, je to totiž pro tělo hodně riskantní. My zhubneme hodně rychle těch pár kilo, odvážíme se a pak to hned dopijeme a dojíme. (smích) 

Jaké jsou tvoje životní cíle mimo judo?

Já chci být hlavně dobrý chlap. Každý chce mít hodně peněz a být úspěšný, ale myslím, že se zapomíná na tu stránku lidskou. Chci z toho života maximum, vyždímat ho, ale být i vzorem a dobrým chlapem. Chci být i vzorem pro svoje děti, jakým mi byl můj táta. Chci v sobě mít i tu férovost a za honbou za úspěchy nezapomenout být dobrým člověkem. 

Davi, ty sis prošel hodně těžkým obdobím a přišel si o oba rodiče. Je teď JUDO tvoje taková druhá rodina?

Nesmím opomenout sestru a babičku. To judo mi ale hodně pomáhá. Když jsem měl pocit, že mám všechnu tíhu na ramenou, šel jsem na trénink a snažil se zapomenout. Když na to myslíte i na tréninku, dostanete do "držky" dvojnásob a to nesmíte. Musíte se soustředit. Judo mi moc pomáhalo a měl jsem tam od všech velkou podporu. Každý mi řekl, že když budu potřebovat, jsou tu pro mě. Já už jsem potom o tom nechtěl mluvit a spíše dělat, že se to nestalo. Lítost vás nikam neposune. Byl jsem rád, že mi na tréninku dali "po hubě". V tom období jsem trénoval několikanásobně, protože mi to pomáhalo. Dokonce i 3x-4x denně. Ta fyzická aktivita je moc důležitá. Pokud máte "trouble", vezměte si sluchátka a běžte běhat. Unavte se a běžte spát. Opravdu každému doporučuji, pokud se cítí špatně nebo má špatné období, tak to řešit jakýmkoliv sportem. Je to super. 

Máš to vnitřně tak, že bojuješ pro ty rodiče? Ten vnitřní boj?

Ano, na OH jsem to tak měl. Teď to ale dělám i kvůli sobě. Snad to nezní sobecky...Určitě bych chtěl za ten celý život, aby si řekli, že by na mě byli pyšní. OH jsem dělal kvůli tátovi, aby na mě byl pyšný. Teď to mám nastavené tak, že bych chtěl ten život prožít tak, aby s tím oni byli v pořádku. Teď ale dělám judo pro sebe, protože to miluji a chci v něm něco dokázat. 

Moc děkuji za krásný a inspirativní rozhovor.

Taky děkuji.