O tom by mohla povídat luxusní bonsaj z National Arboretum v americkém Washingtonu, která roste už 391 let. I když se nacházela blízko Hirošimi, pouhých 5 km od místa výbuchu, nic se jí nestalo. Paradoxem je však to, že ji v roce 1976 její majitel Masaru Yamaki daroval USA.
Nyní se vyjímá na luxusním místě, na očích návštěvníků, kteří by jí stěží hádali tak vysoký věk. Datem „narození“ je to úplný stařec, na první pohled však strom v nejlepších letech.
Slovo bonsaj pochází ze dvou japonských slov: bon= miska, sai= strom / sázet. Jedná se o pěstění malých stromků v miskách a jejich miniaturizace. Právě miska je základ pěstitelství, neboť síla náběhu kořenů by se měla rovnat právě její výšce. U takto zakrslých stromků se zdůrazňuje mohutný kmen a rozvětvená koruna, která se nikdy nepne do výšky. Zastřihává se pravidelně každých 14 dní, zalévá podle barvy lístků. Je to koníček pro opravdu trpělivé ruce pěstitele. Práce totiž neustává, stromy rostou stále dál a stávají se luxusním rodinným dědictvím.
Tímto způsobem se mohou pěstovat fíkusy, borovice, javor, jalovec a jiné jehličnaté stromy.
Lidé se snažili vypěstovat iluzi starého stromu, a to se jim povedlo. Tato tradice se předává z generace na generaci. V Číně je vlastnit bonsaj něco jako národní tradice.
Zakoupit si takový „zakrslý“ stromeček můžete od několika tisíc výš. Záleží na stáří a typu bonsají: zda se jedná o uro, sabamiki, nebo neagari. Rozhodující je i původ, podle kterého se dále dělí na jamadori, potensai, kóradabuki.