Politička, právnička, statečná bojovnice, manželka, matka a především oběť komunistického režimu. Milada Horáková se za řadu let po své smrti stala symbolem proti totalitnímu režimu a dnes si celé Česko na řadě míst připomíná její památku. Žena, nad jejíž odvahou i po uplynutí sedmdesáti let, mnohým z nás zůstává rozum stát, věřila v demokracii a chtěla nejen pro svou malou Janičku, ale pro celé tehdejší Československo svobodné zítřky. To, co se nám v dnešní době zdá jako samozřejmost, bylo ještě nedávno snem a přáním ženy, která šla na popravu s hlavou vztyčenou.
Píše se rok 1950 a léto je v plném proudu. 27. června se tehdejší děti v Československu netrpělivě těší na prázdniny. V pankrácké věznici ale v té době seděla žena, která byla smířená s tím, že se dalších slunečních paprsků již nedožije.
tak zní slova z posledního dopisu doktorky Milady Horákové, která byla pět minut po půl šesté ráno na dvorku věznice oběšena. Důvod byl jasný. Nebála se vystupovat proti tehdejšímu totalitnímu režimu a dokázala se zastat pravdy.
uvedl primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib. Podle historiků umírala doktorka Milada Horáková na šibenici čtvrt hodiny. Tato ukrutná smrt byla jen dalším důkazem komunistického zla.
Možná jste si v Praze na mnohých místech všimli velkoplošných vizuálů s portrétem Milady Horákové a titulkem ,,Zavražděna komunisty”. Tyto bannery lze vidět například na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde Milada Horáková studovala a nebo třeba na budovách Národního muzea, Karolina, FAMU, Rudolfina či Veletržního paláce.
uvedl předseda klubu Spojené síly pro Prahu Jiří Pospíšil. Památku její smrti si mohli lidé v Praze připomenout také prostřednictvím obecního rozhlasu, kdy byla několikát za sebou vysílána audio koláž ze soudního procesu a z dopisů, které Milada psala své rodině.
Příběh této ženy je pro mnohé z nás v dnešní době inspirací, dodává nám sílu a odvahu. Na omylu je proto ten, kdo tvrdí, že Češi nemají své světové hrdiny. Když se ohlédneme do naší historie, můžeme být hrdí na to, jaká jména v ní objevíme. Například bez Gabčíka a Kubiše, kteří do posledních sil bojovali proti nacistům, bez Milady Horákové, Jana Palacha nebo Václava Havla bychom jako národ společně v roce 1989 nestáli na Václavském náměstí a necinkali klíči na uvítanou svobodě. A samozřejmě bychom mohli zmínit ještě dlouhou řadu jmen hrdinů, kteří se nebáli vystoupit a bojovat.