/KOMENTÁŘ/ Měl to být epochální triumf moderního věku v zastaralém Česku. Nový stavební zákon a jeho digitalizace byla příslibem mílového kroku, jenž mohl přinést vítr do pomalé české výstavby. Mávnutím kouzelného proutku však spása nepřišla, naopak mediální prostor zahltily titulky o nefunkčním systému a zoufalých úřednících. Média dokonce začala volat po hlavě ministra Ivana Bartoše, jenž se do odvážné změny pustil. Pod pokličkou se však možná vaří jiná polévka, než o které se píše na jídelním lístku.
Dlouhé roky jsme slýchali, že v Česku je délka stavebního řízení jedna z nejhorších na světě. Podle pravidelné zprávy Světové banky vše probíhalo hladčeji v řadě rozvojových zemí jako Honduras nebo Burundi. Pokud byste chtěli zjistit, jak si na tom stojí ČR letos, v kontextu diskuzí o digitalizaci stavebního řízení, tak budete hledat marně.
Světová banka v tichosti každoroční vydávání zprávy s touto pro ČR nelichotivou statistikou přestala vydávat. Mezi zainteresovanými totiž prosáklo, že za lichotivým hodnocením řady zemí byly úplatky a snaha přilákat investory. Kupodivu za Česko asi nikdo neuplácel.
Ačkoliv každý, kdo něco někdy stavěl, tak si na úřadech užil své, v oněch rozvojových zemích by na tom dost možná nebyl o mnoho lépe. Je sice jasné, že ve srovnatelném Polsku celý proces běží podstatně hladčeji, krize s povolováním staveb v mezinárodním kontextu nikdy nebyla tak divoká, jak jsme se dlouho dovídali z novinových titulků.
"Téměř polovina zapojených autorizovaných osob odpověděla, že délka trvání většiny povolovacích řízení staveb v ČR, a to včetně související inženýrské činnosti, je obvykle šest měsíců až jeden rok. Prakticky ve všech kategoriích jsme narazili na relativně složitější stavby povolené během několika dní i relativně jednoduché stavby s velmi problematickým a dlouhým povolovacím řízením,“
shrnul hlavní výstupy průzkumu mezi stavebními inženýry a projektanty Robert Špalek, předseda České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě.
A co se v těchto souvislostech stalo s digitalizací napasovanou na nový stavební zákon? Dozvěděli jsme se, že nevíme, jak dlouho se stavby povolované na lokálních úřadech povolovaly, právě kvůli "regionalizaci" stavebního řízení. S termíny pak souvisí i další otazník nad současným kolapsem.
"Úřady v novém systému stavebního řízení pracují. Jejich požadavky a připomínky jsou pro ministerstvo rozhodující. Díky nim si můžeme správně určit na jaké funkce se zaměřit nejdřív. Kritiku opozice chápu, ale soudit systém po měsíci je jako odhadovat výsledek maratonu hned po startu,"
vypůjčil si na svou obhajobu příměr ke zrovna skončivší olympiádě ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti)na X.
Zatímco se zodpovědný ministr tváří, že má půdu pod nohama, média se zabývají jeho odvoláním o němž se zmínil jeden vládní poslanec, který není členem vlády. Asi není potřeba dodávat, že je členem TOP 09, vládní strany známé nezájmem o zasedání ve vládních funkcích.
To by byla legrace, ale kritici již hovoří o ztracených miliardách. Jak vidno z faktů zjištěných výše uvedeným průzkumem, povolování staveb tradičně trvalo cca půl roku až rok, žádná velká rychlost. Po měsíci částečné nefunkčnosti systému je s podivem interpretovat situaci jako konec stavebního světa. Lhůty jsou aktuálně legislativně nastavené na 60 dní s výjimkami.
Se zajímavým rozkladem situace přišel ekonom Libor Dušek. Upozornil na analýzu, jenž spočítala škody poloviční nepropustnosti stavebního řízení na 770 miliónů korun denně. Ačkoliv nevíme, co to je ona nepropustnost, ani jestli je poloviční, analýza poskytla krásné hausnumero pro novinové titulky o ztracených miliardách. Dušek spočítal, že pokud by stavební řízení bylo propojené s uvedenou sumou peněz pro českou ekonomiku, znamenalo by to, že doposud by povolení jedné stavby trvalo 38 let a do budoucnosti by trvalo 76 let.
Nejen, že by tato suma ospravedlnila onen kritizovaný žebříček zohledňující korupci v rozvojových zemích, ale zároveň by také znamenala, že od vzniku samostatné ČR by se ještě nezačaly stavět objekty naplánované za polistopadového Československa.
V pohledech na druhou stranu problému bychom mohli pokračovat. Ve velkém si ztěžují úředníci, při tom stovky z nich nesplnily úkoly, jenž dostali, aby systém fungoval. Sami si pak ztěžují, že za to může ministr. Vkrádá se představa o stereotypu lenivého úředníka, který se v rychlosti odmítá naučit nové postupy "na počítači". Možná pro to, že penze se blíží a za těch par šupů už se rozhodně nic nového složitého učit nechce.
Hodnocení celého ambiciózního legislativního projektu je obtížné, pro jeho samotnou složitost. Na tu však novinový titulek nehledí. Jak známo negativa živí čtenářská zájem. Ač je pravda, že okurková sezóna již není, co bývala, a zásadní světové události se dějí už i v létě, jednu kardinální chybu ministr Bartoš rozhodně udělal.
Kdyby spuštění systému naplánoval na dobu, kdy se toho děje v politice více (např. projednává státní rozpočet), stížnosti úředníků by rychle ztratily mediální zájem. Takhle jsou vděčným soustem v době, kdy letní vedro je na druhém místě v rekordní teplotě za loňskem a letní olympiáda Čechům nepřinesla pravidelný přísun medailí.
Zdroje: seznamzpravy.cz, hn.cz, ckait.cz, autorský článek, komentář