Cover story: Návrat v čase! Prahu navštívila neznámá kráska z první republiky
„Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co na nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál — toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem k předu — dál, jen dál!“ (Jan Neruda, Zpěvy páteční, Jen dál)
S těmito slovy na rtech přistupuji k pomníku mého milovaného básníka Jana Nerudy. K umělci, jenž se nesmazatelně zapsal do myslí našeho národa. Je to již 27 let, co zemřel. Dnes, v roce 1918 se to zdá být jako věčnost.
Atmosféra místního Vyšehradského hřbitova je skličující. Cítím smutek, ale i nevýslovnou radost, že mám možnost naplno žít a dýchat. Mé nitro zahořelo touhou: „Kéž bych se jen mohla ocitnout na tomto místě za dalších sto let!“
Náhlý zvrat okolností
Co se to se mnou děje? Tlukot mého srdce přehlušuje okolní ruch hektického velkoměsta. Vzduch je najednou cítit nebývalým kouřem, vše houká. Točí se mi hlava. Kde je můj kočár? S nedůvěrou scházím k řece Vltavě směrem k lodím, které kotví na náplavce. Před sebou vidím barevné, nezvykle vyhlížející lodě s prapodivnými nápisy. Pohybují se a přitom od nich nejde pára. Zvláštní, pomyslím si...nepoznávám to tu. Ano, něco se muselo stát! Jsem zmatená, rozrušená, snažím si zachovat klid, i když mi to všechno připadá jako ve snu.
Konečně jsem zahlédla alespoň vůz, který je mi známý. Zastavuji ho a dávám pokyn k jízdě směrem ke kavárně Slavii. Po ničem jiném teď netoužím, než si dát kávu, odpočinout si a setkat se s mou drahou polovičkou. Jsem zde a on nikde. Ano, znám ho moc dobře, vždy mě nechává chvíli čekat. Z krátké chvíle se však stává nekonečné soužení a čekání. Objednávám si kávu a kochám se pohledem na Pražský hrad.
Pomalu si uvědomuji, že mé vyslovené přání na Vyšehradě, ocitnout se v Praze za dalších sto let, se zřejmě opravdu splnilo! Ale tím pádem nikdo nedorazí... Zatmí se mi před očima: „Doopravdy jsem v Praze o 100 let dopředu? Pokud je vše pravdivé, musí se dnes psát rok 2018. Nevídané!“
Velký moment překvapení
Dopíjím svůj poslední doušek kávy, ruce se mi lehce chvějí. Zanechávám nemalý obnos peněz a odcházím probádat krásy „nové doby“.
Cesta mě zavedla až před starožitnictví. „To snad není možné", překvapeně zašeptám. „Jak se sem dostal? Můj zásnubní prsten, důkaz naší nekonečné lásky s manželem, se nachází přímo před mýma očima!“ Dostavil se pocit úlevy, našla jsem alespoň střípek mého domova. Neváhám jít dovnitř a žádám milou paní, aby mi umožnila prsten vyzkoušet. Ano, je to opravdu on, padne mi jako ulitý. Při rozplývání nad rodinným klenotem můj zrak padne na cosi kouzelného: večerní šaty ladně střižené, má oblíbená starorůžová barva, pravé perly, rozkošná kabelka. Všechny mé smysly jsou zahlcovány příjemnými vjemy a má fantazie pracuje naplno. Budou se nádherně hodit na promenádu v ulicích, ponesu se ladně jako překrásná laňka. Svou touhu jsem dovedla k dokonalosti.
Co se to stalo s Československem?
Mé kroky mě vedou směrem k Malé Straně, míjím pamětní desku s nápisem Poslanecká sněmovna parlamentu ČR. Mé oči nevěřícně hledí, má mysl to není schopna pojmout. Již Česko a Slovensko netvoří jeden pevný stát? S bolavou duší pokračuji dále Nerudovou ulicí až k hradnímu ochozu. „Ach, Pražský hrade, majestátní to pamětníku. Upřímně doufám, že jsi zůstal zachován“. Dívám se na nádvoří a bránu, je stejná. Jímá mě pocit, že ani 100 let této skvostné stavbě neubralo na kráse. Pomalu se otáčím k čarokrásné vyhlídce, svůj zrak zaostřuji. K mému zděšení však spatřuji šedé velké „V“. Plno budov rozporuplné architektury. Tápu a mé oči se zalévají slzami.
Derou se mi do úst opět slova Jana Nerudy, se kterými souzním: "V vlasti jsem a předce divná tužba svírá prsa těsným okovem, stoupám místa od dětinství milá, a přede nejsem zde víc domovem. Cizé tváře, cizé chladné zvyky, cizé citům zvuky kolem znějí, že bych zaplakal si v domě vlastním píseň tužby — toužnou Odysseji!" (Jan Neruda, Kniha veršů, České verše)
Pociťuji rozervanost, žal i zmatení. Nechce se mi tomu věřit. „Přeji si být zase zpátky ve své době!"
