Rychlá zpověď - lékařka Martina Vašáková: To, co se děje kolem covidu-19 považuji za přemrštěné
Ještě před nástupem koronavirové pandemie v Česku by jméno profesorky Martiny Vašákové bylo známé spíše jen v lékařském okruhu. Ale sympatická přední česká specialistka na léčbu plicních onemocnění, předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti a přednostka Pneumologické kliniky 1. lékařské fakulty a Thomayerovy nemocnice v Praze, se stala „koronavirovou“ celebritou, která má k tématu co říct. V rozhovoru pro LP-Life.cz se rozpovídala nejen o koronaviru, ale také o samotných plicích, které jsou pro lidský život nesmírně důležitým orgánem.
Když se řekne »měsíc plic«, co to znamená pro lékaře a pro běžnou populaci?
Abychom se více soustředili na plicní zdraví. Je to velmi komplexní věc, protože musíme začít zdravím našeho okolí a prostředí. Chceme čisté prostředí, abychom měli zdravé plíce. Ať už to znamená expozice tabákovému kouři, čili zamyslet se nad tím, jak je možno lépe preventovat, aby nezačínali mladí lidé kouřit, aby začali odvykat ti, co už kouří, nebo externí zdroje znečištění ovzduší, jako jsou zplodiny hoření, výfukové plyny, chemická a mikrobiální kontaminace potravin až po tovární emise škodlivin.
To je vnější část zdraví. Vnitřní část zdraví plic znamená, že já sám nebudu škoditi sobě a svým plicím, to znamená, že je budu udržovat v dobré kondici. Mezi to patří přiměřená fyzická aktivita a kondice, optimální hmotnost a samozřejmě nekouření, případně to, že nebudu inhalovat jiné zplodiny hoření, tedy nejen kouř z tabáku, ale i z marihuany, které také velmi škodí plicím.
Je třeba se nad tím velmi komplexně zamyslet, čím může jedinec i společnost pomoci plicnímu zdraví. Máme i akci v rámci České pneumologické společnosti zaměřenou na zdraví plic, máme Den zdravých plic, máme k tomu i jednodenní konferenci. Měla být prezenční zejména pro pacienty, ale samozřejmě i pro poskytovatele, lékaře a nelékařské zdravotnické pracovníky, bohužel proběhla pouze online.
Zlepšit si prostředí, to bychom se ale všichni museli odstěhovat někam do lesa. Prostředí kolem nás jen tak nevyčistíme.
Proto bychom se měli zamyslet. Mně třeba nejde do hlavy, proč někteří využívají auto jako dopravní prostředek, pokud se přesunují doslova a do písmene pouze pár bloků do práce a proč jezdí sami. Jeden člověk tak likviduje životní prostředí neskutečně mnoha lidem.
To, co se děje kolem covidu-19 považuji v řadě případů za přemrštěné, nicméně to, že se prakticky ze dne na den omezila letecká doprava velmi podstatným způsobem v době prvního lockdownu, neskutečným způsobem vyčistilo prostředí. Najednou se ochladilo a obloha byla jasná. Klesly zplodiny hoření a toxické páry a plyny, které vypouštíme. Zlatou střední cestou jsou rozumné kompromisy. Myslím si, že se nikam stěhovat nemusíme, konec konců, kdybychom se všichni přestěhovali do lesů, tak je za chvíli zamoříme a zlikvidujeme také. Jde o rozum.
Z chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN) se prakticky stala civilizační choroba. Je vůbec možné, aby se jí lidé z velkých měst ve stáří vyhnuli?
Samozřejmě ano. CHOPN je pořád u převážné většiny pacientů způsobeno kouřením cigaret. Pokud nebudete kouřit, určitě nevyvinete závažnou CHOPN. To byste musela být žena v rozvojovém světě, která je vystavena otevřenému ohništi, na kterém budete vařit v hliněné chýši. Nebo budete mít tu smůlu, a to je velmi malá část populace, kdy máte genetický defekt, který neumožňuje reparaci následků způsobených inhalací škodlivin, a to je také velmi málo lidí. Kdyby se nekouřilo, tak by to potom nebyl prakticky žádný problém.
Mluvila jsem s jedním z plicních lékařů, který žije na venkově, nikdy nekouřil a CHOPN má. Dá se s tím žít?
Část lidí, i když opravdu malá, samozřejmě může CHOPN mít, i když nekouří. Je to pasivní kouření, expozice nečistému ovzduší, která to může způsobit spolu třeba s poruchou tvorby látek, které do jisté míry dokáží opravovat následky inhalace škodlivin v plicích. Projevy ale většinou nebývají závažné, žít se s tím dá. Existují účinné léky, které dokážou léčit CHOPN, zmírnit stažení průdušek, zánět v nich. Když chybí tzv. alfa 1 antitrypsin, tedy látka, která brání poškozování plic vlastními enzymy, může se dodat její náhražka a defekt tak pokrýt. Je důležitá rehabilitace, režimová léčba včetně nekouření, optimální hmotnost, klasická inhalační léčba, všechno. Záleží jenom na tom, aby byl pacient spolupracující. Hlavně a opět říkám, pokud kouří, tak výluka kouření, jinak se plíce budou zatěžovat dál.
Jak je možné, že i vy jste byla kuřák?
Když jsem vyrůstala, kouření byla ještě otázka takzvané frajeřiny a revolty proti společnosti. Nikdy jsem ale nekouřila doma, nebyla jsem žádný náruživý bezohledný kuřák. Před mnoha lety jsem přestala definitivně a dalo mi to neskutečnou svobodu.
Přestala jste proto, že jste plicní lékařka a viděla jste, co to s plícemi dělá?
Z řady důvodů, ale hlavním pro mě byla svoboda. Dá vám to vyšší stupeň svobody, že něco nemusíte. Je to neskutečně fajn, protože lidé, co kouří, jsou závislí a jsou strašní chudáci, protože oni musí kouřit, musí hledat, kde si mohou zakouřit, musí počítat cigarety, aby měli dost, přemýšet, kde by je mohli sehnat, když je všude zavřeno, počítat s tím, že v řadě zaměstnání a situací je prostě kouření nepřípustně a společensky nepřijatelné. Závislost je tam stejná jako na heroinu, odvyknutí je velmi bolestivá záležitost, stopa v mozku strašně dlouho zůstává. Jak říkám - to nejdůležitější, co mi to dalo, samozřejmě kromě pravděpodobně delšího přežití a měnšího rizika rakoviny a jiných nemocí, je svoboda.
Je tu snaha o to, aby lidé přestali kouřit a nestávali se zátěží pro zdravotní systém a zbytečně brzy neumírali. Je ale vysoké procento lidí, co pořád kouří. Nevěřím ale, že se to změní...
Restrikce asi nejsou v naší společnosti až takové. Stále ještě jsou metody, které ještě více znesnadňují přístup k cigaretám, tudíž u myslících kuřáků posilují myšlenku, jestli jim to vůbec stojí za to. Například v Maďarsku letos udělali důležitý krok, kdy odstranili prodej cigaret ze všech supermarketů a ostatních obchodů, nevidíte vůbec prodejny cigaret. Většinou jsou v nějakých zapadlých ohavných místech, kde už jenom to, že tam jdete, je nedůstojné, protože si každý o vás řekne, že jste závislí. Neprodávají tabákové výrobky v obchodních centrech se všemi upoutávkami.
Lze omezení ještě navýšit. Vím, že si řada závislých myslí kdovíjaká to není svoboda, kdy pan senátor Kubera, jinak charismatický politik a člověk, budiž mu země lehká, bojoval za práva kuřáků a sám zemřel na následky kouření, čímž negoval celou tu svoji „svobodu“. Položit život za svobodu kouřit mi připadá nešťastné.
Jak se liší vaše lékařská praxe před covidem a teď?
Diametrálně. Samozřejmě jsem nikdy neomezila, nebo nikdy zcela neuzavřela či nepřerušila péči o jiné diagnózy, než je covid. Je to nicméně velmi nesnadné. U nás na klinice stále fungují ambulance pro jiné nemocné, byli jsme ale nuceni omezit počty, tudíž pravidelné kontroly u nemocných, kterým se v zásadě nic akutně neděje, určitě omezené byly.
Řada lékařů byla vyvázaná prací, a stále je, na covid oddělení, protože kromě toho, že máme část plicní kliniky přímo na covid, a to tu větší část, tak máme celý JIP, který je covid. I jsme ho rozšiřovali, půjčovali jsme si lůžka z pooperačního oddělení hrudní chirurgie. Je ještě řada covid oddělení přetvořených z bývalých jiných klinik a oddělení, to znamená v rámci revmatologie, neurologie, ORL, chirurgie, interny. Tam všude poskytujeme konziliární činnost, takže naše činnost je hlavně covid, samozřejmě ale nemůžeme zapomenout na ostatní diagnózy.
Nemůžeme zapomenout na nemocné s rakovinou plic, to stále běží. Problém je ten, že lidé se někdy sami tak bojí, že s jinou diagnózou nepřijdou včas. Jsou to velmi smutné příběhy, kdy lidé přijdou a my můžeme v podstatě jenom konstatovat, že pacient má rakovinu a bohužel už je v takovém stádiu onemocnění, že už žádnou léčbu nemůžeme poskytnout.
Na jaře zemřela na covid jedna z vašich kolegyní, zdravotní sestra. Tehdy to byla ohromná zpráva. Jak to vnímáte s odstupem času?
Pořád jako smutek. Pořád se člověk vrací k některým momentům, kdy si říká, že kdyby něco bylo takzvaně jinak, nemuselo by to dopadnout takhle špatně. Kdyby se Věra rozhodla nechat se přemluvit, když jsme spolu mluvili a přišla, když jí nebylo dobře. Ona říkala, že to vydrží. Samozřejmě to znamenalo ohromnou ránu pro celé oddělení, které se pak muselo celé dát dohromady. Došlo k jakési katarzi, někteří odešli, nevydrželi. Jiní přišli, znovu se to postavilo. Od základů jsme museli přehodnotit náš postoj k práci, kterou máme rádi, k rizikům, které přináší, ke kolegialitě, k samotným principům daným Hippokratovou přísahou.
Vzpomenete si na ni ještě dnes?
Samozřejmě. Čas běží a hojí rány. Na začátku covidu mně velmi dramaticky zemřela maminka. Celé tohle období je pro mě osobní…ne neštěstí, člověku nezbývá než to přijmout, ale vyrovnávání se s těmito emocionálně těžkými věcmi. U mě to jde ruku v ruce. Člověk by neměl zapomínat na své blízké, kteří odešli, ale nosit si je stále v sobě i s tím, že to bolí, když si na ně vzpomene. Mít je ale s sebou, to je důležité.
Myslíte si, že jsme jako lidstvo covid potřebovali, abychom se trochu probrali? Že nám to mělo něco říct?
Nedá se říci, jestli jsme ho potřebovali, ale svým způsobem nám to leccos ukázalo. Bohužel celý covid je dle mého soudu zneužíván některými lidmi, a to považuji za velkou lumpárnu. Přiživují se na tom lidé s nepříliš kalými úmysly. Na druhou stranu nám to dalo lekci. V situaci, kdy si myslíme, že jsme zvládli skoro všechno, například v rámci medicíny se zabýváme převážně chronickými nemocemi, a i tam máme velké úspěchy, najednou přijde nemoc, kterou vůbec neznáme.
Pravdou je, že je až příliš mytizovaná, že není až tak smrtelná, jako řady jiných nemocí, které známe. Nicméně to, že najednou tady do imunologicky naivního terénu vpadla, způsobila početně velkou paseku tím, že se hodně lidí najednou nakazilo. A malá riziková část, která byla odsouzena k těžkému průběhu, je početně velká, i když je to procento dvě až čtyři procenta, stále je to velké číslo. Velmi to zatěžuje nemocnice. Byla a je to ohromná škola, myslím si ale, že většina z nás, kteří jsme měli takzvaně za úkol se s tím přímo potýkat od samého začátku a stále se s tím potýkáme, jsme se naučili se s tím potýkat a pracovat úspěšně.
Samozřejmě to, co tomu vadí a nepřispívá k pracovní pohodě, je nehezký humbuk kolem lockdownu, a dále protiepidemická omezení ve společnosti, která řekněme si, nejsou někdy příliš smysluplná, jenom komplikují člověku život. Přemýšlíte nad tím, komu tohle prospělo, nebo proč je to zrovna takhle.
Vy se nebojíte? Jste v první linii, ještě jste to neměla?
Mám svůj soukromý názor, že už jsem to měla mezi lednem a únorem tohoto roku. Dle mého soudu i další řada lidí. Já, jak nikdy netrpím na virózy, tak jsem prodělala poměrně velkou dvoufázovou virózu a myslím si, že to mohlo být ono. To ale samozřejmě nezjistím, protože protilátky mizí během tří měsíců a já si je v té době nevyšetřovala, tehdy se o nemoci ještě nic nevědělo. Bylo to něco, co se dělo v Číně a nás to tu ještě tolik nezajímalo.
Ale nebojím se, kdybych to měla dostat. Samozřejmě se chráním, nechodím nákaze naproti, i když se v tom pohybuji. Mohu ale dostat i jinou nákazu, třeba tuberkulózu, už jsem ji jednou měla, můžu ji dostat jednou třeba multirezistentní. Člověk to musí brát tak, jak to život přinese.
