Vzhledem k tomu, že nás vláda kvůli šíření koronaviru drží doma pod zámkem, tráví mnoho lidí večery místo restaurací, divadel nebo kin v domácím prostředí. Umělci, které živí zpěv nebo hraní, mají tak utrum. Iva Kubelková následky lockdownu také pocítila, i když nějaké projekty jí i přes zákazy stále pokračují. V rozhovoru pro LP-Life.cz se svěřila, jak jí koronavirus ovlivnil život.
V rámci možností se mám dobře.
Já si dokonce myslím, že si většina umělců nestěžuje, jenom popisují svojí situaci.
Když jsem doma, tak buď dělám s dětmi distanční výuku, hlavně s tou starší, která je v prváku na gymplu a je to pro ni docela náročné, a nebo něco doma renovujeme, uklízíme nebo natíráme. Předělávali jsme dětské pokoje, malovali jsme a tak.
Mám výhodu, že jsem vždycky byla jednou nohou na čtyřech místech, co se týká profese. Samozřejmě, že mi v posledních letech 80 % mého času zabralo moderování různých společenských akcí. To pochopitelně odpadlo, zůstalo mi ale moderování v televizi, moderování pořadu Jak se staví sen, kde se má natáčet nová série, a přibylo moderování Show Timu.
To byl Top Star Magazín, bylo to oddělené. Byl samostatný, šel od půl desáté, a oni potom udělali novou verzi po zprávách. Postupně Top Star Magazín zanikl a zůstal jenom tenhle Show Time.
Po pěti letech. Dokonce mám pocit že i na měsíc přesně je to pět let.
Některé redaktorky zůstaly stejné, pro tento pořad už točí strašně dlouho. Tým se samozřejmě trochu obměnil, tenkrát to dělali jiní lidé, co se týká dramaturgie. To prošlo změnou, jinak si ale myslím, že se ten pořad více vyprofiloval spíše do magazínu méně bulvárního. Dnes mám pocit, že je to sonda do kultury a jde to správným směrem.
Zvažovala jsem to velmi krátce, protože to není to samé místo. Je to úplně nové krásné studio v rámci CNN, prostředí je moc hezké. V dnešní době odmítat práci v televizi by bylo téměř rouhání. Myslím si, že je to taková třešnička na dortu moderování. Udělají z tebe princeznu a odmoderuješ patnáctiminutový pořad v nejvyšší sledovanosti, v prime timu.
Teď v listopadu se začal točit.
Tam tě všechny příběhy vezmou za srdce, ještě jsem nezažila, aby mě nějaký za srdce nevzal. To jsou takové příběhy, které jsou chvilkami až neuvěřitelné. Buď tím, co všechno se lidem v životě stane nebo tím, jak neuvěřitelně stateční a silní jsou, a ještě z toho vyjdou posílení.
Ta pomoc je tam od pořadu tak veliká, až je to kolikrát o kus víc, než jsou ti lidé schopní vstřebat. Samozřejmě s nimi mám nastavenou lidskou rovinu a mnozí z nich mi stále píší na sociálních sítích, jak se mají, informují mě, jak se jim daří. Je tam spousta takových, se kterými si dopisuji a v rámci mých možností si vyměňujeme myšlenky a podobně.
Je tam například jedna paní, která v době natáčení měla snad 150 kilo, velkou nadváhu. Bohužel její dcera spáchala sebevraždu, žila jenom s mladší dcerou a trpěla depresemi, že nemohla ani chodit ven. Pravidelně mi píše, jak se má a jak moc jí náš pořad pomohl, kolikrát mi píše, že se jí opakovaně vybavují věci, které jsem jí řekla. Že to byl pro ni takový motivační prvek, že to dokáže a sebrala odvahu. Dodnes zhubla už asi 40 kilo, vrátili se k sobě s bývalým partnerem. Po takových příbězích si říkáš, že to opravdu má smysl.
To je radost, pro mě je to obrovský koníček a radost dohromady. Vydali jsme s Michalem Pavlíčkem desku, na které jsme dělali dva roky. Tam korona samozřejmě taky výrazně zasáhla, protože jsem měla v plánu koncerty, vyrazit za lidmi a sdílet s nimi atmosféru desky a tu práci, kterou jsme s Michalem udělali. Já si ale myslím, že všechno má svůj smysl a význam, takže možná je potřeba, aby se lidé s deskou více seznámili, zvykli si, že jsem vůbec nějakou desku vydala. Je mi jasné, že ne každý má hned potřebu poslouchat moje písně.
Já se snažím být ohleduplná, situaci nepodceňuji. Myslím si, že když se člověk setká s něčím, co je pro něj neznámé, je vždycky lepší trocha opatrnosti než riskovat.
Nemám. Osobně si myslím, že jsme si tím všichni prošli, neznám ale zatím někoho, kdo by měl těžký průběh. Věřím ale, že těch lidí je spousta a jediný důležitý ukazatel je pro mě stav nemocnic, JIP, doktorů a sestřiček, kteří tam jsou. To pro mě byl vždycky nejdůležitější ukazatel toho, jak moc vážně to brát. Samozřejmě se všichni k tomu vyjadřují, celá republika je teď plná epidemiologů. Informací bylo tolik, že jsem se vždycky řídila tím, co říkali doktoři v první linii.
Omezila jsem se na pracovní záležitosti. Zůstalo moderování a reklamní smlouvy, které mám, firmy, se kterými spolupracuji. Vyjíždím jenom kvůli práci, jinak jsem ale doma. Mám dvě děti na distanční výuce.
Zrovna dneska jsem myslela, že vylítnu z kůže (směje se).
Strašně. Co jsou děti doma, tak pochopitelně je v jejich věku přirozené, že ztrácejí nějaký cit pro disciplínu, začíná se to rozpadat. Člověk v roli rodiče musí být ten, který nastavuje řád a strukturu. Jak jsou doma, tak je to samozřejmě svádí k tomu dělat všechno možné než to, co mají v tu chvíli dělat.
Jo, jinak jsou zlaté. Šestnáctiletá Natálka a jedenáctiletá Karolínka, jejich věk s sebou nese samozřejmě určité náležitosti, jinak jsou ale obě dvě fajn.
Nemá, nebo aspoň o něm nevím. Nějaké kluky už měla, momentálně ale žádného nemá.
Ona je v tomhle docela rozumná, alespoň to tak na mě působí. Všimla jsem si, že už měla pár „vztahů“, které jí třeba i zklamaly, kluci v tomhle věku jsou nároční, stejně jako holky jsou v pubertě a moc neví, co se s nimi děje. Mám pocit, že je teď docela opatrná, myslím si, že je to dobře.
Já jsem čekala, že se mě ptát nebudeš (směje se).
My se pořád poznáváme, zjišťujeme, jestli spolu vůbec chceme být (směje se).