Rychlá zpověď - fotografka slavných Lenka Hatašová: Ve sklepě mám Kellnera, Matušku, ale i Formana

Jak dlouho se profesionálně živíš fotografováním?

Loni jsem oslavila stejné výroční svého profesního života s fotoaparátem jako naše svobodná republika, takže je to třicet let, co jsem se focením začala živit. Dospívání jsem strávila ještě v totalitním režimu, takže si dobře pamatuji třeba večery, kdy naši poslouchali zakázané stanice Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa a jak měli obavy, aby to nikdo nevěděl. I když táta byl takový rebel, že svůj nesouhlas s režimem pořád někde vykřikoval – možná jsem to i trošku od něj pochytila. Během událostí okolo listopadu 1989 jsem napsala sprejem na zeď jednoho domu ve svých rodných Libčicích nad Vltavou lehce rebelující nápis, který tam pak vydržel ještě dlouhá léta.

Fotografie zmíněného nápisu byla navíc i součástí tvého výstavního projektu s názvem „30“.

Přesně tak, v rámci výročí sametové revoluce jsem se konečně dokopala k digitalizaci svého obsáhlého archivu a ze sklepa vylovila hotové poklady, mezi které patří i dosud nepublikované fotografie právě z listopadu 1989. Dala jsem jich dohromady přesně třicet, a s výstavou objela pár galerií včetně pařížského happeningu, který v prostorách Českého kulturního centra pořádal spolek Škola bez hranic.

Pronájem luxusní vily 7+1, Praha - Západ – 373,

Zobrazit nemovitost

Jak moc pandemie ovlivnila tvůj život, tvoji práci?

Především jsem konečně měla šanci si vydechnout. Ani jsem si nevšimla, jak už jsem dlouhá léta v zápřahu a pendluju hlavně mezi svým atelierem a svou pracovnou, kde v rámci postprodukce fotek sedím dlouhé hodiny u počítače. Prostě jsem hlavně díky první vlně, kdy jsem dobrovolně na pár měsíců pověsila foťák na hřebík, objevila nové dimenze života jako je třeba vaření, cvičení, meditace, trénink na mou další pouť do Santiaga de Compostela nebo třeba zahrádkaření. A musím přiznat, že mě takový život moc bavil! A taky jsem konečně našla čas na zmíněnou digitalizaci svého archivu a budování fotobanky portrétů, kterou jsme založily s mou oblíbenou kolegyní, fotografkou Monikou Navrátilovou. Nemůžu ale i tak říct, že bych se fotograficky nudila – nedávno jsem například nafotila pro Playboy titulní pictorial aktů s Gábinou Koukalovou,,ze kterých vznikl i nádherný charitativní kalendář, a letos potřetí mě čeká exkluzivní portrétování nositelů ocenění Český lev s jejich trofejí.

Co všechno ten tvůj archiv negativů ještě skrývá? Přeci jen jsi „na film“ fotila minimálně polovinu svého profesního života.

Je to taková moje noční můra. Ve sklepě mám velkou plechovou skříň, kde je přes sto šanonů, v každém šanonu nějaká stovka listů a každý list obsahuje šestatřicet políček, tak si to spočítej (smích). Bohužel jsem v těch hektických dobách nebyla příliš důsledná, takže ne všechno mám popsané, ale pomalu se tím kvantem vzpomínek začínám prokousávat. Jsou tam například vzácné fotografie dnes již nežijících osobností z jejich amerického prostředí, jako třeba Waldemara Matušky, Arnošta Lustiga, Áji Vrzáňové nebo Miloše Formana, ale také třeba portrét dnešního magnáta Petra Kellnera z jeho podnikatelských začátků, kdy ještě nosil plnovous a prodával první kopírky. A pak samozřejmě moje fotografie tenisových legend z grandslamových turnajů, mezi které patří Steffi Grafová, Andre Agassi, Ivan Lendl nebo třeba Martina Navrátilová a pak také Lady Diana, kterou jsem díky londýnskému Wimbledonu měla jednou možnost zahlédnout skrze hledáček svého fotoaparátu.

Tvůj archiv mimochodem skrývá i válečné fotografie. Jak je vidíš dnes s odstupem času?

Můj fotoreportérský výlet do skutečné války bylo snad to nejhorší, co jsem v životě zažila. Sarajevo bylo tehdy obklíčené téměř dva roky, srbští ostřelovači v okolních horách zabíjeli civilisty i novináře, nezbytná helma a neprůstřelná vesta díky jejich přesnosti v mnoha případech nepomohla. Potkala jsem tam dívku s dírou v hlavě, která kulku přežila, i kameramanku CNN, které chyběla téměř půlka obličeje. Po zotavení se do války vrátila dál vykonávat svou práci, kterou bych v tomhle případě nazvala spíš posedlostí. Mě už by tam nikdo znovu nedostal. Každodenní strach o holý život je takový stres, o kterém se nám v míru ani nesnilo. I proto mám dnes velký soucit s uprchlíky a strádajícími válkou celého světa, protože opravdu vím, o čem mluvím.

Může fotografie opravdu zachytit to, co se ve válce skutečně děje? Jak se vůbec pozná dobrá fotografie?

Nejdůležitější je vždycky to, kdo fotografii pořizuje. Objektiv je takové prodloužené oko člověka, a oko se na svět dívá přes filtry jeho nastavení, což je celkové vnímání reality, empatie a světonázor vůbec. Sto lidí vám ze stejné situace přinese sto různých záběrů. Fotografie vzbuzující pocity, ať už jsou jakékoliv, je prostě dobrá fotografie, tu válečnou nevyjímaje. Na tu já ale odborník nejsem, jedna zkušenost ze mě rozhodně válečného fotografa nedělá. Navzdory mým fotoreportérským začátkům se už roky považuji za portrétistku.

V Česku jsi vnímaná jako fotografka celebrit, což je asi sen každého fotografa portrétů. Jak ses k nim dostala?

Právě přes ty své fotoreportérské začátky. Pracovala jsem kdysi pro jeden velký deník, do kterého nastoupila dáma jménem Halina Pawlowská, a ta tam založila, nám do té doby neznámou, společenskou rubriku. No a já coby nejmladší člen fotooddělení, a navíc holka, vyfasovala pozici společenského fotografa. Nejdřív jsem z toho byla nešťastná, chtěla jsem se věnovat takzvané street fotografii, dokumentu i sportu, ale nakonec jsem se mezi osobnostmi kultury a šoubyznysu zabydlela natolik, že jsem u nich už zůstala. Tehdy to bylo ale jiné, neexistoval dehonestující bulvár, o známých lidech se psalo laskavě a všichni jsme se přátelili. V těch dobách jsem s nimi navázala vztahy, které přetrvaly nejspíš dodnes.

Které například?

Třeba se Simonou Stašovou, se kterou jsem díky televizním festivalům objela svět od Soulu až po San Francisco, a vznikla díky tomu spousta jejích krásných fotografií.

Na jedné vlně jsem například i s Jitkou Zelenkovou, naše telefonáty někdy trvají hodiny. Nechci vyjmenovávat ale všechny, se kterými se moc ráda vidím a při focení si užijeme spoustu zábavy a hezké chvilky i právě proto, že se už dlouho známe a leccos jsme spolu prožili. Navíc jsem spíš introvert, nové lidi si do své těsné blízkosti pouštím jen zřídka.

Jak je to s tvou fotografickou technikou? Co všechno s sebou na cestách potřebuješ? Jak dalece ovládáš moderní technologie?

Zase tak často necestuji, a když už, vystačím si se svým Nikonem a jedním objektivem – zoomem, který pokryje potřebnou ohniskovou vzdálenost od takzvaného širokáče po tu portrétní. Nezbytná je ale pro mě odrazná deska, díky které se dá obličej mého objektu skvěle rozsvítit. Ale ta je naštěstí skládací, moc prostoru nezabere. Moderní technologie jen vítám, už i proto, že jsem sama zažila dřevní doby analogu, kdy jsme si o okamžité kontrole fotografie na displeji foťáku mohli nechat jen zdát. Co já zničila filmů tím, že jsem je špatně naexponovala nebo špatně ve vývojce vyvolala! Tenhle stres je naštěstí dávno pryč, a já bych se k němu nevrátila ani z nějakého retro sentimentu, který je dnes docela moderní. Navíc profesionální program Photoshop na úpravu fotografií považuji za novodobou fotokomoru, člověk v něm může doslova čarovat. Ráda si točím i videa na mobil, takhle mimochodem vznikl i můj videodeník při mé předloňské pouti do Santiaga de Compostela. A pozor, brzy se bude vysílat na jedné streamové televizi!

Máš nějaký fotografický sen?

Už v dětství jsem snila o tom, že budu fotografkou a vyfotím si Johna Lennona, což se minulo časem, ale vynahradila mi to aspoň Yoko Ono při své dávné návštěvě Prahy. Dokonce jsem od ní tehdy dostala plakát s nápisem IMAGINE PEACE s vlastnoručním podpisem, který dnes zdobí stěnu mého atelieru. A pak jsem si vždycky přála potkat Meryl Streep a Dalajlámu, což se také stalo, takže já mám hotovo (smích).

Kdo je tvůj fotografický guru?

Ten už mi bohužel předloni zemřel, byl jím americký fotograf německého původu Peter Lindbergh. S jeho vnímáním světla se naprosto ztotožňuji, vždycky, když vidím portréty od něj, běhá mi mráz po zádech.

Stalo se někdy, že jsi žádost o fotografování odmítla?

Ano, jednomu politikovi, který reprezentoval nacionalistickou politickou stranu. Skrytý nacismus, rasismus, xenofobii a šovinismus svou prací podporovat nechci. Za žádné peníze.

Jaká je vůbec tvoje cena za portréty, když přijde člověk takzvaně z ulice? Je tohle u tebe možné?

Pokud mi to moje kapacita dovolí, nafotím ráda každého. Cena je adekvátní mému současnému nastavení, což znamená, že chci mít také volno i na své jiné aktivity, než jsou ty pracovní (smích).

Plníš představy svých objektů, nebo si fotografování režíruješ sama?

Lety jsem se dopracovala ke svému vlastnímu stylu, díky kterému, věřím, mě lidé vyhledávají, takže pokud přijde někdo s představou zcela odlišnou od té mojí, tohle moc naplnit neumím. Musím vnitřně cítit, „že je to ono“, jinak bych se trápila a za takovou prací bych si nestála. Svou profesi považuji za umění, směrodatné je pro mě vnímání světla a jakési cítění, kopírování předloh mi moc nejde.

Kdo fotí tebe?

Jako správná kovářova kobyla svých portrétů moc nemám, já totiž nemám focení kromě mobilních selfíček moc ráda (smích). Mou dvorní fotografkou je už zmíněná Monika Navrátilová, mám od ní pár skvělých portrétů, které v případě potřeby pořád točím dokola a pak ještě existuje hezká fotka od Roberta Vana, a s ní je to vlastně podobné (smích).

A nesmím zapomenout na moc zajímavý portrét mé osoby s kočkou, který nedávno pořídil u sebe doma můj kamarád, režisér Jirka Věrčák.

Leni, moc díky za rozhovor.