Rychlá zpověď - adiktolog Martin Vlček: Problémem koronavirové doby jsou děti hovořící o smrti

Jak se změnila vaše praxe adiktologa od loňského roku?

Určitě si myslím, že přibyl nárůst pacientů, kteří ve větší míře konzumují alkohol. O lidech, kteří konzumovali alkohol nadměrně se dá říct, že dnes pijí naprosto katastrofálně.

Přestože se nedá nikam chodit?

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Pijí víc doma, což je nebezpečnější, protože nejsou v dohledu společnosti, tudíž nemají žádný impuls ke změně. Mohou pít od rána do večera.

Máte takové klienty?

Teď zrovna mám pacientku, která přišla po velkém konfliktu, který skončil i domácím násilím. S manželem měli cestovní agenturu, poslední rok nemají práci, jsou doma s dětmi a oba dva pijí.

U takových lidí mě zaráží, že člověk je i přesto natolik příčetný, že ví, že potřebuje pomoc.

Se závislostmi je to tak, že po určitou dobu nemají lidé náhled na svojí situaci. Impuls ke změně přichází ne tím, že by si člověk najednou řekl, že přestane pít, ale protože se kolem něj něco děje. Rodina už to nechce trpět, má problémy v práci, přijde o řidičský průkaz. Nakopnutí ke změně je nějaký impuls, který je většinou z vnějšího okolí. Teď je najednou impulsů, které mohou přijít, mnohem méně. Kontakt s okolím, který by mu dával najevo, že už to není žádoucí, je malý. Teď sedí od rána do večera doma a není na ně pořádně vidět, tak když zrovna nemají důležitý online rozhovor, popíjejí.

S alkoholem a návykovými látkami to takto je, člověk nevnímá, že už situaci přehání, vždycky si to nějak omlouvá. Víme, že když už to dospěje do hodně pokročilé fáze, hraje roli i fyzická závislost. Když ráno nemají alkohol nebo návykovou látku, je jim špatně.

Co k vám dohnalo tu klientku?

Po nějakém zásadním domácím konfliktu přijela policie a vykázali jednoho z rodiny z bytu, nevím, jestli ji nebo manžela. To byl ten impuls, kdy se něco muselo začít dít.

Jakým způsobem takovou pacientku začnete léčit? Má děti, musí vydělávat nějaké peníze.

Je to stejné jako kdykoliv předtím. Forma léčby je různá, může jít na ústavní nebo ambulantní léčbu. To si musejí vybrat sami, my jim samozřejmě doporučíme, jaké má možnosti. Spousta pacientů zvládne ambulantní docházku, když je to alkohol, tak dochází ambulantně do skupin. Má psychiatrické vyšetření, zjistí se, jak na tom je, jestli nepotřebuje nějakou medikaci. U lidí se závislostí na alkoholu se to dá podpořit Antabusem.

Ten se pořád používá? Nevymyslelo se něco lepšího?

Já jsem proti tomu nikdy nic neměl. Dneska už se samozřejmě nedělá to, co se dělalo dřív, že lidi dostali Antabus a napili se alkoholu, aby zvraceli. To se dělalo běžně v léčbách, ale od nějakých osmdesátých let už se to nedělá. Lidé se poučí, co Antabus dělá, když se kombinuje s alkoholem. Víme, že abstinovat nestačí. Pokud chtějí lidé zachovat životní styl, se kterým sem přicházejí, k němu závislost patří. Pokud alkohol nebo návykovou látku jen vystrčíme, tak se většinou vrátí zpátky.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Já jsem přestal úplně pít jen tak, držel jsem suchý únor a řekl jsem si, že to prodloužím a už druhý rok nepiju. Je to období ztráty. Mají pocit, že mají hendikep, protože jsou znevýhodnění. Ve společnosti, kde všichni pijí. Hendikep je ale pití, protože je to toxická látka. Když lidé zůstanou ve fázi u jejich životního stylu, protože se jim po čtrnácti dnech detoxu udělá líp a řeknou si, že je jim dobře, když nepijí, ale moc nevyřeší. Psychické důvody toho, proč pijí, nezmizely. Jediná šance je tedy cesta změny životního stylu.

Neříkám pacientům, že je primární abstinence, ale kvalita života s abstinencí. Je to dost podobné, ale je v tom velký rozdíl. Nechci vychovat zarputilého naštvaného abstinenta, protože výsledkem bude to, že když se mu nebude v životě dařit, zase se k pití vrátí. My chceme, aby lidé měli kvalitní život a abstinence se stala součástí jejich životního stylu. Musejí jít ze ztráty do zisku, tehdy smějí, tady mohou.

To je model, který jsem vytvořil, když jsem sám přestal pít. Myslel jsem si, že přestanu jenom pít a nic se neděje. Po dvou letech jsem ale překvapený, co všechno se v rámci nepití změnilo. Zjistil jsem, že jsem ho užíval vlastně všude. Na dovolené, na chalupě, s přáteli, pořád. Moc si neuvědomujeme, jak je alkohol toxický. Mám více energie, jsem klidnější, nevyvolávám žádné konflikty, život mi přijde jednodušší. Zjistil jsem, že benefity a zisky z mé abstinence jsou pro mě samotného tak velké, že už se mi nechce zpátky.

Tohle je věc, kterou musejí pacienti projít. Víme, že to trvá zhruba dva roky. První rok je abstinence vůlí, a pak se to začne měnit. Čím více zisku jako lidé máme, tím je nám lépe.

Jaký máte nárůst alkoholiků?

Vzal bych to jako závislosti obecně, nejen na alkohol. Tipl bych, že takových padesát procent lidí během koronavirové krize přibylo.

Kolik si myslíte že jich ještě přibude?

Myslím si, že to nejhorší období nás ještě čeká. Zatím jsme všichni nastartovaní k tomu, že to snad jednou skončí, musíme to vydržet a bude to dobré. Ve chvíli, kdy se rozvolní opatření… když poběžíme závod o život, tak poběžíme, dokud to jde. Když už to ale nebude potřeba, tak padneme. Lidé budou vyčerpaní. Myslím si, že hlavní nárůst bude během dalšího roku, dalších dvou tří let.

Nárůst není jenom co se týče pacientů se závislostmi, ale také pacientů s duševními onemocněními jako jsou deprese.

Kolik lidí jste u vás na klinice schopni přijmout? Jsou lidé, kteří nemají kam jít.

Snažím se kliniku rozvíjet, přijímáme nový personál. S touto klinikou jsme začali před rokem a půl po nasmlouvání smluvních vztahů s pojišťovnami. Pořád jsme ještě schopní kapacitně lidi přijímat, byť momentálně máme zhruba 1 100 pacientů.

Reálně jich ale musí být mnohonásobně více.

Je. Proto jsem zmiňoval problém s pojišťovnami. Ty se chovají jako výhradně soukromé subjekty a nerady nasmlouvávají nová zdravotnická zařízení. Získat smlouvu s pojišťovnou je naprosto hrdinský výkon a mně to trvalo dva roky. To jsme dokonce museli udělat tak, že jsme otevřeli ordinace v Chomutově, tím pádem jsme začali na pojišťovny tlačit. Vy sami vidíte, jak je situace katastrofální. Například před měsícem jsme žádali o nasmlouvání smluvního vztahu s pojišťovnou na psychiatrickou sestru. Odpověď náměstka inženýra Šmehlíka je, že péče je saturovaná. Bez toho, aniž by věděl, jak ta péče vypadá. Na konci dopisu je znění „považujte moje rozhodnutí dočasně za ukončené“. Ten člověk taky nikdy nebyl. Nejdál se dovoláte k sekretářce, domluvíte si schůzku a pak vás nepřijmou. Chovají se jako tvrdý soukromý subjekt, a ne tak jako že jsme jejich smluvní partneři.

Všichni se diví, co všechno je třeba udělat. Pojišťovny by měly začít uzavírat smluvní vztahy s nově vznikajícími zařízeními. Dva roky mi trvalo nasmlouvat všechno včetně psychiatrie, adiktologie, psychologů. Proces je nesmírně zdlouhavý. Nejprve musíte na Magistrát ke komisi, která vám má udělit souhlas s možností uzavřít smlouvu s pojišťovnou. Když vám ten souhlas udělí, nemusíte ale smlouvu získat, protože vám ji nedá pojišťovna. Pokud vám ale nedá souhlas Magistrát, nemůžete si o pojišťovnu ani zažádat. Máme kamarádku, která si chtěla udělat ambulanci na Praze 2, trvalo jí to pět let.

Už jste zmínil, že nárůst je i u pacientů s duševními problémy. Kolik jich je, jaké mají potíže?

Lidé jsou v úzkostech a nejistotách, všechny možné diagnózy, které s tím mohou souviset se probouzejí a lidé s tím chodí k odborníkům. Lidé, kteří dodnes neměli žádné potíže, sem najednou s takovými potížemi docházejí. Přibývají do současných psychiatrických diagnóz. Před covidem byla situace v psychiatrii, psychologii a adiktologii nevyhovující, protože zařízení kapacitně nestačila. Teď to nabývá do tragických rozměrů.

Uvedu příklad. V Chomutově ordinujeme pro Chomutov, Most, Louny. Například město Most nemá žádného psychiatra. Ordinujeme tam zatím jednou týdně, víckrát to nestíháme, máme tam dva lékaře. Kapacitně jsme úplně na dně, nejsme schopni přijímat nové pacienty. Duševně nemocní pacienti většinou potřebují dlouhodobou péči, takže musejí chodit na kontroly.

Můžou být tito lidé nebezpeční sami sobě nebo svému okolí?

Když bude špatně léčený psychiatrický pacient, tak může samozřejmě být nebezpečný sobě a svému okolí. Když nebude mít péči a má nějaké zásadní onemocnění vyžadující dobrou medikaci a terapii, a pacient nám vypadne ze systému, tak samozřejmě nebezpečný může být.

Máte takovou zkušenost?

Zatím nemáme, protože u nás všichni pacienti, kteří k nám docházejí, jsou v péči. Takovou zkušenost mají většinou města jako v regionu Chomutov. Tam odejde pacient z akutní lůžkové péče a je mu doporučeno, aby si do tří dnů našel specialistu lékaře. Ten ale není. Takže zůstává venku bez péče.

Takových lidí v současné situaci přibude hodně?

Ano. Psychiatrické diagnózy jsou pořád stabilní, ale přibydou lidé, kteří budou v bezvýchodné životní situaci. Dnes se stát samozřejmě zabývá více kšeftováním a osobními zájmy než tím, co koronavirus způsobil mimo vlastní infekci. Je třeba mluvit i o následných škodách jako tyto, které budou na jiných pacientech s jinými diagnózami.

Kdybychom si položili otázku, co je momentálně největší problém zdravotnictví, je to to, že se zdá, že neexistuje jiná diagnóza než covid. O tom mluví i jiní lékaři z jiných specializací. Mnoho plánovaných výkonů bylo pozastaveno, narostl počet lidí v čekacích lhůtách na ošetření. Pak jsou pacienti, kteří kvůli strachu zanedbali preventivní péči, takže si prošli infarktem, nikdo to nevěděl a nejsou dobře léčení. Lidé s onkologickými onemocněními nechodili na preventivní ošetření. Za rok budou nádorová onemocnění v takovém stavu, že lidé budou umírat. Systém je špatný v tom, že v rámci koronavirové infekce, která je problematická, chybí další aspekty k řešení. To znamená ekonomický pohled, sociální dopad, jiné diagnózy pacientů a samozřejmě psychosomatika, co situace s lidmi udělá.

Víte, kolik lidí si ročně sáhne na život? Současná situace by tento počet mohla navýšit.

Asi přibydou, protože pokud budou lidé, kterým se zhroutí svět, jejich podnikání a podobně, tak je možné, že počet sebevražd naroste. Co je ale nejzásadnější je, že víme dobře, že pokud jsou lidé ve špatném duševním stavu, tak mají kratší život. Problém je v tom, že pravděpodobně budeme kvůli plošnému vlivu na psychiku dříve umírat.

Koronavirová krize má dopad i na děti.

To, co dnes vidíme z pohledu našich odborností, jsou obrovské škody páchané na dětech. Bez jakýkoliv vědeckých podkladů nebo průzkumů jsou školy plošně uzavřené velice dlouho. Nemyslím si, že je v Evropě jiný stát, který by na tak dlouho zavřel školy. K tomu nejsou žádné pořádné studie, které by říkaly, že děti jsou hlavní přenašeči nemoci.

Už dnes víme, že nám přibývá dětí, které vypadávají ze školského systému, které úplně zmizely z výuky, a o kterých se neví, protože to nikoho nezajímá. OSPOD dneska neřeší, když se dítě nepřihlašuje na online výuku. Víme, že problematické děti, které byly sledované v tuto dobu sledované nejsou, nechodí do školy, nezlobí, a tudíž nikdo pořádně neví, co dělají.

Přibydou děti s poruchami chování, to bude velký nárůst. Výsledkem poruch chování je, že děti užívají návykové látky, páchají trestní činnost, záškoláctví a s tím spojené další věci. A v neposlední řadě s tím souvisí i kvalita vzdělání, která obrovsky klesá. Pokud budeme mít nevzdělané generace, bude to mít vliv na řemesla a podobně.

To, že děti ztrácejí sociální kontakt se svými vrstevníky je jedna z největších škod. To se nedá napravit. Když v rámci dospívání vypadne jeden rok, to je doba, kdy dospívají, potkávají se s kamarády, dochází ke kontaktům mezi chlapci a dívkami, interakce mizí, to nejde dohnat. Některé děti jsou z tohoto systému natolik otrávené, že běhají mezi ostatními a mluví o sebevraždách, což jako téma nepatří k dětem. Jsou výjimečné případy, kdy dítě spáchá sebevraždu, kdy si ani nedovedou představit, co to způsobí, že je to věc nevratná a podobně. Ale to, že se tohle téma začalo mezi dětmi řešit, je signál, že je něco špatně.

Přibývají nám také děti, které tráví čas po sídlištích, parcích a konzumují alkohol.

Dá se říct, že za poslední rok rostou z dětí asociálové?

Nelze to říct plošně. Jsou děti, které byly ohrožené před dobou koronaviru a teď samozřejmě vypadly z dohledu školní docházky a péče rodičů, kteří jsou sami ze situace unavení a jsou i rádi, když děti na chvíli někam zmizí. Z určitého procenta dětí nerostou asociálové, ale děti, které mají poruchy chování, a následkem toho může být až asocialita, závislosti a další věci. Je ale jasné, že nějak děti poškozené budou. Některé na vzdělání, některým to poškodí sebevědomí, některé problematické děti mohou jít cestou trestných činností, užívání drog.

Řešení má být, aby rodič vzal dítě a vyhledal pomoc?

Myslím si, že řešení je, aby stát okamžitě začal dělat nějakou změnu. Nemyslím si, že jsou rodiče schopni toto ovlivnit. Po roce jsou unavení, pro spoustu lidí je to beznaděj. Chodí sem s dětmi a říkají, ať s nimi něco uděláme. Já nemám co s nimi udělat, protože nemáme možnost doporučit volnočasové aktivity nebo sport, když je všechno zavřené. Rodiče jsou rádi, když jsou schopní zabezpečit chod rodiny a vydělat peníze, natož běhat s dětmi po parcích, to je absurdní představa. Pokud stát neudělá okamžité zásadní řešení… mění se neustále ministři, prodlužují se nouzové stavy, aby se mohly prodávat roušky. Dnes je zájem jiný než o děti a duševní zdraví lidí. Dnes je zájem kšeft a byznys.

Děkuji za rozhovor.