Žijeme v době, kdy se gender u lidí mění jako den a noc, a kde ani barva pleti, neboli odlišnost etnika, už není žádným kritériem. Tedy neměla by. Přesto se stává, že jakákoliv odchylka od společností nastaveného normálu zvedá stále ještě lidi ze židle. U xenofobních společností více. Důvodem je většinou strach z něčeho, co se vymyká normálu.
V roce 1967, kdy byly ve Spojených státech zrušeny zákony o miscegenaci, byly 3 % všech novomanželů sezdáni s někým, kdo měl jinou rasu či etnický původ. Od té doby se sňatkové sazby neustále zvyšují. V roce 1980 se podíl těchto sňatků smíšených novomanželů zhruba zdvojnásobil na 7 %. A do roku 2015 se počet zvýšil na 17%.
Celkově řečeno, více než 670 000 novomanželů v roce 2015 uzavřelo manželství s někým jiné rasy nebo etnického původu. Pro srovnání, v roce 1980, prvním roce, za který jsou k dispozici podrobná data, to udělalo asi 230 000 novomanželů.
Dlouhodobý roční nárůst novomanželů, kteří si berou někoho jiného rasy nebo etnického původu, vedl k dramatickému nárůstu celkového počtu osob, které jsou v současné době v manželství - včetně těch, kteří se nedávno vzali, i těch, kteří tak učinili před několika lety nebo dokonce desetiletími. V roce 2015 činil tento počet 11 milionů - 10 % všech sezdaných. Podíl se ztrojnásobil od roku 1980, kdy 3 % sezdaných lidí - celkem asi 3 miliony - měli manžela / manželku jiné rasy nebo etnického původu.
Gender jako takový má vyjadřovat především sociální pohlaví. Na rozdíl od pojmu pohlaví, který je chápán výhradně v biologickém smyslu, označuje pojem gender kulturní charakteristiky a modely přiřazované mužskému nebo ženskému biologickému pohlaví a odkazuje na sociální rozdíly mezi ženami a muži.
A tak se stává, že smíšený může vlastně být i vztah stejnopohlavního páru, jakožto také vztah dvou lidí odlišné barvy pleti či národnosti a kulturních zvyků.
V dnešní době se vlivem multikulturních změn tak často stává, že spolu začnou žít lidé, kteří mají naprosto jiný původ, jsou z jiné země, a tak možná očekávají i jistá pravidla, kterými se jejich vztah nakonec bude řídit. Je tedy jedno, kdo s kým žije, otázkou zůstává, zda si ti dva rozumnějí. S původem ale dědíme i svou kulturu, kterou si chtě nechtě do vztahu neseme. A tak to, v čem jsme vyrostli a co nakonec formovalo naši osobnost, ale také pohled na to, co ve vztahu je a co není přípustné, neseme dál a nelze se od toho zcela odprostit.
Celkově se o zvýšení počtu sňatků genderově odlišných partnerů zapříčinily páry, kde si manžel černoch bral bělošku, v roce 1980 tyto páry tvořily zhruba 3 % a do roku 2015 došlo k procentuálnímu nárůstu na 18 %. U Asiatů je to pak 29 % a u Hispánců 27 %.
Důvodem je také to, že mnoho z nich se přestěhovalo za lepšími podmínkami do zemí původně "bílých" obyvatel, a tak je třeba zmínit, že pravděpodobnost sňatku úzce souvisí s tím, kde daný člověk žije. Vlivem migrace pak vzniká mnohem více smíšených párů a jednoznačně záleží na komunitě, kde daný člověk žije.
řekl pro LP-Life.cz, PhDr. Karel Humhal.
Velikost každé rasové a etnické skupiny může také ovlivnit míru sňatků tím, že ovlivní skupinu potenciálních manželských partnerů na „trhu s manželstvím“, který tvoří všichni novomanželé a všichni svobodní dospělí dohromady. Například u bělochů, kteří tvoří největší podíl populace USA, je více pravděpodobné, že si vezmou někoho stejné rasy jednoduše proto, že většina potenciálních partnerů je “bílá”. A příslušníci menších rasových nebo etnických skupin mohou mít větší pravděpodobnost uzavření manželství, protože jejich rasu nebo etnický původ sdílí relativně málo potenciálních partnerů.
Přestože mezi novomanžely neexistuje žádný celkový genderový rozdíl v sňatcích, u některých hlavních rasových a etnických skupin se objevují zcela odlišné genderové vzorce.
Jeden z nejdramatičtějších vzorců se objevuje u černých mužů: Černoši mají dvakrát větší pravděpodobnost než černošky, že si za partnera zvolí jedince jiné rasy nebo etnického původu (24 % vs. 12 %). Tento rozdíl mezi pohlavími je dlouhodobý - v roce 1980 bylo 8 % nedávno ženatých černochů a 3 % jejich ženských protějšků sezdaných s někým jiné rasy nebo etnického původu.
Významná genderová propast v sňatku je zjevná i mezi asijskými novomanžely, i když tato mezera probíhá opačným směrem: něco málo přes jednu třetinu (36 %) asijských žen má manžela jiné rasy nebo etnického původu, zatímco pouhých 21% asijských mužů má za partnerku ženu jiné rasy. Tato genderová propast trvá již od roku 1980, kdy dosahovala téměř stejných cifer.
I tak by se dal nazvat další faktor, který smíšená partnerství a následně i manželství bezesporu ovlivňuje, a tím je dosažené vzdělání. Lidé mající bakalářské a vyšší vzdělání jsou časteji ve vztazích s někým odlišné kultury než ti, jež vzdělaní nejsou. V tom je hlavní rozdíl oproti roku 1980, kdy vzdělání tuto formu partnerství neovlivňovalo prakticky vůbec.
Názory na mezirasové partnerství se také liší podle dosaženého vzdělání. Američané s alespoň bakalářským titulem mnohem častěji než ti s nižším vzděláním tvrdí, že více lidí různých ras uzavírajících manželství je pro společnost dobrá věc (54 % osob s bakalářským titulem nebo více vs. 39 % osob s nějakým typem magisterského vzdělání a 26 % osob s doktorandským diplomem nebo méně).
Ta se zdá být tomuto kroku vlastně nakloněná. Ve Spojených státech se většina dospělých shoduje v tom, že trend, kdy sňatek uzavřou lidé odlišných etnik, je vlastně přínosem pro americkou společnost.
Nový průzkum Pew Research Center uvádí, že zhruba čtyři z deseti dospělých (39 %) nyní tvrdí, že je to skutečně vítaný a dobrý krok pro společnost oproti roku 2010, kdy tento názor sdílelo pouhých 24 %. Oproti tomu počet těch, jež byli proti takovému svazku, od roku 2010 mírně poklesl, a to z 13 % na 9 %.
Tedy alepsoň co se názoru týče. Postoje k mezirasovému partnerství se tak skutečně liší podle věku. Zatímco 54 % lidí ve věku 18 až 29 let uvádí, že rostoucí prevalence je dobrým krokem pro společnost, pouhých 26 % lidí nad 65 let sdílí podobný názor.
Statistiky mohou být skvělým ukazatelem toho, jak obecně se na nějakou problematiku společnost dívá. Je ale třeba zaměřit se také na jednotlivce a jejich vlastní zkušenosti. Není to rozhodně jen o barvě pleti. S tím nezbývá než souhlasit. To, že má někdo jiný “odstín” kůže ve své podstatě nehraje žádnou roli. Buď se vám líbí anebo ne. Kulturní vzorce jsou však zaryté mnohem hlouběji než to, co vidíme na první pohled.
Obyčejná zdravotní sestra, která se vdala za muže neměcké národnosti, a kdyby jí to někdo řekl, co ji čeká, nikdy by se tam dle svých slov asi nehnala.
řekla pro LP-Life.cz Dagmar Schambeck.
Dagmar se zamilovala do Němce, a odstěhovala se s ním právě do jeho země. Lepší podmínky pro život však často sužovaly právě rozdíly způsobené tím, v čem oba dva vyrostli a na co byli zvyklí. Lišily se nejen kulturní vzorce, ale také vzorce z rodiny.
A nešlo jen o to, že odešla do země, kterou vlastně neznala, ale že právě tam byla cizincem, který se řeč učil za pochodu a všechny své blízké nechal “doma”.
Cizincem jste všude, kde jste se nenarodili. Alespoň na začátku ano. Postoje lidí k těm, jež do jejich země vstoupí, se liší na základě mnoha faktorů. Záleží na zemi, kam jdete, na vzdělání, protože čím vyšší vzdělání, tím více kultur člověk zná a je k nim více tolerantní.
Stejné je to také u nás. Postoje české populace k cizincům různých národností se výrazně liší. Mezi faktory ovlivňující vztah k jednotlivým národnostem jsou obeznámenost se zemí, ze které daný cizinec pochází, geografická a kulturní vzdálenost a dokonce podobnost politického či ekonomického systému České republiky a země původu cizince. Tak například historickou minulostí podmíněný vztah české společnosti k migrantům z východu, a zvláště z bývalého sovětského bloku, je výrazně jiný než k migrantům ze západních zemí.
Dle dostupných výzkumů je ukázalo, že nejvíce sympatičtí pro většinovou českou populaci jsou západoevropské národy a také Slováci a naopak, nejméně sympatičtí jsou národnosti bývalého Sovětského svazu a Asiaté.
By měl mít každý. Místo, kde se narodíte, jen stěží dokážete ovlivnit, ale to, kde se nakonec rozhodnete zakotvit, je plně na vás. Každý má totiž právo žít tam, kde chce a s tím, s kým je mu dobře. I přes to se ale jistá jinakost neobejde bez určité míry pozornosti nejbližšího okolí.
dodává Dagmar, která do Německa odešla krátce po Sametové revoluci, a tak se možná není čemu divit, když vlastně přecházela z východu na západ.
Opravdu je to tak. Lidé ze “západu” jsou zkrátka k jakýmkoliv odlišnostem více “friendly”, než lidé z východu, kterým bylo po dlouhá léta vštěpováno, že jistá stádnost je tou nejlepší a správnou cestou.
řekla pro LP-Life.cz Kateřina, která chodí s Brazilcem a žije více než deset let v New Yorku.
A je to tak. Západ vás neřeší, zatímco východ je tak nějak stále ve střehu a být jiný se zkrátka neodpouští.
řekl pro LP-Life.cz Jan Novotný dodal:
Stále ještě lehce “okleštěný” postoj Čechů ke smíšeným párům potvrzuje i PhDr. Karel Humhal:
Divné by to ale být nemělo. Jednak proto, že je plně na každém, jak a s kým prožije svůj život a zadruhé proto, že je na čase přijmout, že se svět vyvíjí a my s ním.
Zdroje: pewresearch.org, cvvm.cz, osobní dotazování