S cestovatelkou a fotografkou predátorů Markétou Schusterovou jsme dělali rozhovor před více než třemi lety. Za tu dobu se mnohé změnilo, zvlášť pro lidi, co mají celoročně sbalený kufr - co kdyby náhodou... Koronavirus ale vášnivé milovníky objevování nových krás nezastavil. Ba naopak. S rodačkou z Kladna trvale žijící v kanadském Torontě jsme si v rozhovoru pro LP-Life.cz povídali o tom, jak pandemii zvládala, co díky lockdownu objevila a co by doporučila ostatním zážitkuchtivým dobrodruhům.
Určitě pandemie zasáhla všechny cestovatele hrozným způsobem. Nejdříve to začalo tím, že země přišly do lockdownu, nikam se nemohlo vyjíždět. Já jsem to řešila tím, že jsem cestovala okolo svého bydliště. Žiju v Torontě, tak jsem cestovala po Kanadě, hlavně po Ontariu. Cestovali jsme s přáteli vozem nebo jsme si najali obytný vůz a jezdili jsme po provincii. Když se otevřely další provincie, tak se začalo létat po Kanadě. To trvalo asi těch prvních sedm měsíců, kdy se ze země nemohlo vyjíždět.
Je to hrozně zajímavá otázka, protože já během celého svého života cestuju po celém světě a přesto, že v Kanadě žiju, tak jsem ji nějak zanedbávala. Takže díky pandemii jsem měla možnost vyjet na západ a objevit nádherné provincie jako Britská Kolumbie nebo Alberta a cestovat po horách, vidět krásná jezera a všechna tato místa. Měla jsem na to během té pandemie, těch prvních šest měsíců, hrozně času. Celé to západní pobřeží jsem si projela a hrozně moc jsem si to užila.
Určitě hory. Ty v Albertě a Britské Kolumbii. Tam je ledovec Vancouver Island, což je místo, kde se dají pozorovat divoká zvířata jako medvědi. A je tam spousta krásné přírody.
Samozřejmě. Tam je jedno místo okolo Vancouveru, kde se dají hlavně kosatky a keporkaci vidět během celého roku. Pořádá se tam spousta výletů. Já jsem se na to byla podívat asi třikrát během pandemie.
Určitě, to stýskání tam probíhá. Ale bohužel, když jsou zavřené hranice a neměli byste možnost vrátit se zpátky do země, kde žijete, nebo se dostat do země, odkud pocházíte, tak tu možnost zkrátka nemáte. Musíte sedět a čekat. A ten čas vyplnit tím, že člověk bude cestovat v okolí nebo po té zemi, ve které je momentálně zavřený a kde ty možnosti jsou.
Mně to připadá, že Kanada byla víceméně tak tři, čtyři týdny pozadu za Evropou. Že všechno tam probíhalo později. Že když se zavřela Evropa, tak Kanada pokračovala tím, že byla otevřená a zavřela se tak tři, čtyři týdny potom. Pak počty nakažených začaly hrozně rychle stoupat a začal totální lockdown. Nemohlo se vycházet z domů, všechno bylo zavřeno. Pak se to postupně začalo otevírat. Probíhalo to provincie od provincie, záleží na tom, kolik případů kde je. Člověk musí pořád koukat na vyhlášky a na pravidla, protože se to mění ze dne na den.
U očkování byl problém. Tam, jako tady, záleží na věkové hranici člověka, aby se mohl zaregistrovat. Ale ty vakcíny tam ze začátku vůbec nebyly. Takže Kanada čekala ještě měsíc a půl potom, co celá Evropa už byla naočkovaná, aby to očkování proběhlo u všech lidí. Jak s první dávkou, tak s druhou. A teď je to stejné i s tou třetí.
Když v Kanadě skončil nouzový stav, pořád nedoporučovali cestování a vláda hlásila, aby se nikam nejezdilo. Ale já, vzhledem k tomu, že tu mám rodinu a starší rodiče, tak jsem přijela do Čech na Vánoce, kde zrovna také probíhal lockdown. Takže to bylo několik opatření, testů a různých karantén, aby člověk vůbec tu rodinu viděl. To byly ty Vánoce v prvním roce pandemie. Pak přišel další lockdown. Normálně cestovat se začalo až v létě.
Zase do Čech, do Evropy, do Itálie.
Navštívila jsem Francii, několikrát Anglii, pak jsem byla na Mauriciu v Indickém oceánu, do Čech jsem přijela asi třikrát, hodně jsem cestovala po Kanadě. A v té Itálii jsem byla.
Byli jsme tam natáčet velryby. A to je jedno místo, kde je možnost je vidět ve volné přírodě a dostat se s nimi do vody. Už jsme tam byli podruhé, čekali jsme, až se ostrov opět otevře. Ten byl zavřený celý rok kvůli pandemii a pro turisty ho otevřeli až v září. Jakmile se otevřel, týden na to jsme přiletěli.
Viděli. Měli jsme možnost 10 dní s nimi strávit pod vodou.
Vzhledem k tomu, že ostrov byl velice dlouhou dobu zavřený, tak těch případů tam nebylo tolik, ale ta opatření dostat se na ostrov byla samozřejmě velmi přísná. Dvě dávky očkování, PCR testy a testování hned na letišti v době příletu.. A pak za tři dny po příletu další test. Tam to je docela přísně střežené, aby tam člověk koronavirus nepřinesl. Jinak co se života na ostrově týče, plyne úplně normálně. Žádné roušky, ani žádná omezení jsem tam nepozorovala.
Určitě to chápu. Ale můj názor je, že pokud to má člověk chytit, tak to může chytit v obchoďáku, kde je daleko větší množství lidí než třeba na letišti. Já si myslím, že dnes pravidla, která musíte podstoupit, všechna ta testování a různé zkoušky, než projdete letištěm a dostanete se do letadla, jsou docela přísná. To mi připadá docela bezpečné. Ale hlavní je mít zdravotní pojištění, kdyby se člověku stalo, že by to na něj přišlo někde v zemi, kde je zdravotnictví finančně náročnější, hlavně pro Čechy. Je určité dobré ho mít, a hlavně koukat na různá pravidla, co se mění každý den pro vstup do různých zemí. Včetně testů a nařízení, protože jak jsem řekla, může se to změnit během dvou hodin. Vyrazíte někam a pak se vám stane, že po sedmnácti hodinách letu vás do té země nepustí, protože nemáte patřičná potvrzení nebo dokumentaci, která je tam potřeba.
Mně osobně ne, ale několikrát jsem byla na letišti svědkem toho, že někoho nepustili do letadla, protože měl třeba test o dvě hodiny starší, než bylo povoleno. Ne 72, ale byl 74 hodin starý. Nebo to byl antigen místo PCR. Každá země má jiné vyhlášky a nařízení, takže je potřeba si opravdu zjišťovat, co je potřeba.
Dron vám určitě dá úplně jinou perspektivu místa, na kterém se pohybujete. Protože vidět to z ptačí perspektivy, je nádherná věc, speciálně na místech, která nejsou člověku moc přístupná. Já jsem dronovala na ledovci, dronovala jsem ledovcové jeskyně uvnitř a různá místa v poušti. Je to o tom, jaká je vyhláška pro určitou zemi. V některých zemích musíte mít speciální povolení, protože se tam dronovat nemůže ve městech a blízko lidí. Já si většinou tyto vyhlášky předem načtu, zjistím, patřičná povolení si zařídím, abych si mohla zadronovat. Takže drony beru opravdu všude.
Ze začátku to určitě bylo znát, třeba co se týče letenek. Letecké společnosti měly nouzi a snažily se propagovat samy sebe. Na začátku pandemie se vůbec nelétalo, pak se začalo znovu, ale spousta lidí se bála, takže ceny šly docela dolů. Jenže pak v okamžiku, kdy se hranice zase otevřely, tak to vyletělo. Kolikrát byl let dvakrát tak drahý, než člověk zaplatil normálně.
Třeba i lety do Evropy. Z Toronta do Prahy se dá přiletět za 800, 900 dolarů a najednou ty letenky stály 1700 dolarů. Další věc, na kterou je třeba si dávat pozor, jsou ceny PCR testů. V jiných zemích to nemáte placené vládou, jako v České republice, nebo nemáte měsíčně jeden v ceně pojištění a je třeba hradit si to z vlastních nákladů. A ty částky jsou pak docela velké. Třeba 170, 200 dolarů za jeden test.
Cestování během pandemie je rozhodně dražší, časově náročnější a velice nákladnější o tyto další náklady.
Tyto závody určitě zpřísněné byly. Protože to nebyl první závod, tak vím, jak to probíhalo v minulosti. Ale teď spousta těchto závodů byla zrušena a tenhle v Arizoně byl jeden z prvních Iron-manů, který se zase začal konat po pandemii. I tam byly potřeba testy, dvě dávky očkování, musely se nosit roušky v areálu závodu. Během závodu samotného ne, ale při registraci, při různých závěrečných oceňování.
Jedna z našich hlavních aktivit je, že se snažíme dát do podvědomí lidí, že život zvířat v zavřených akváriích, v zoo nebo držení zvířat v zajetí, není vůbec dobrá věc. V Torontu je poslední orka, je to jediná kanadská orka, která tam žije v akváriu, v malinkatém bazénku. Žije tam 42 let, plave tam dokolečka, je to pro ni docela utrpení a my jsme to díky videím z dronu a záběrům tohoto zvířete dali do podvědomí lidí. A teď se rozjela veliká kampaň, která se snaží zachránit ji a nějakým způsobem ji posunout z tohoto prostředí, kde žije, do volné přírody. Tedy víceméně do vybudované záchranné stanice v moři, kde se bude moci pohybovat v přírodnějších podmínkách s ostatními velrybami.
V rámci pandemie, která nám ještě neskončila, si můžu plánovat, co chci, ale nikdy nevím, jakým způsobem se to všechno změní, protože země se otevírají a zavírají podle počtu případů. Pokud to ale bude postupovat dobře, tak bych se rozhodně chtěla vrátit na Island. V létě jedeme natáčet druhého největšího žraloka na světě, žraloka obrovského, do Skotska, to už máme všechno připravené, tak doufám, že se to opravdu stane, protože jsme to museli přeložit z minulého roku. A pak bych se ráda vrátila do Afriky a do Mexika.
V Mexiku je další velryba, kterou bych ráda natáčela. Všechny ty moje cesty se vlastně točí okolo zvířat. Kde je co možné vidět.