11. březen každoročně lékaři „slaví“ takzvaný Evropský den mozku. Není třeba zmiňovat, jak moc je mozek pro život důležitý, ale zajímavé je, že se stále jedná o nejméně probádaný orgán nejen lidského těla. V souvislosti s tímto dnem se koná mnoho odborných přednášek, což v Česku zajišťuje Akademie Věd ČR. Na přednáškách se dozvíte nejen o fungování mozku, ale také o konkrétních případech, jako jsou zpracování bolesti, chutí, vnímání obrazů nebo přenosu sluchových informací. V LP-Life.cz jsme si o mozku a hlavně jeho onemocněních povídali s primářem Neurologické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michalem Milerem.
Především pro neurologii, neurochirurgii, psychiatrii, psychologii, neurovědce to znamená, že mohou se svými obory a výsledky své práce seznámit veřejnost, kterou to zajímá.
Ona je to akce pořádaná Akademií věd. Probíhá série přednášek především na Akademii věd a vím z ohlasů kolegů, že ty přednášky bývají plné a že to veřejnost zajímá.
Já bych šel asi na přednášku ohledně nových pokroků v léčbě roztroušené sklerózy.
Nemá ji naštěstí každý druhý, roztroušenou sklerózu řadíme mezi takzvané autoimunitní onemocnění, a nikoliv mezi civilizační choroby, to jsou většinou choroby cévní. Ale s výskytem poruch imunity a autoimunity stoupá i bohužel počet nemocných s roztroušenou sklerózou, a to jsou většinou mladí lidé. Jejich včasná diagnostika a léčba jsou velmi důležité.
Jak jsem zmínil, jedná se o autoimunitní onemocnění a v současné civilizaci je zřejmě mnoho podnětů, které ten imunitní systém nějakým způsobem narušují, nebo na něj musí reagovat. To není nová nemoc, ale zvyšuje se její četnost u mladých lidí.
Neurologie se zabývá velmi často onemocněními takzvaně neurodegenerativními, což jsou typická onemocnění starší generace, jak se prodlužuje doba přežití. Tím myslím například Alzheimerovu nemoc, Parkinsonovu nemoc nebo jiné typy neurodegenerativních onemocnění nebo jiné typy demencí. Samozřejmě s prodlužováním života se zvyšuje i výskyt cévních mozkových příhod a těchto onemocnění.
15-20 % pacientů s cévní mozkovou příhodou jsou opravdu mladí lidé. Přibližně pod 50 let bereme, že je pacient mladý na to, aby měl cévní mozkovou příhodu. Kromě typických rizikových faktorů, které se projevují u starších lidí, jako je vysoký tlak, vysoký cholesterol, cukrovka, to u mladých lidí kromě těchto faktorů může být například kouření, některé typy hormonální antikoncepce, některé prokoagulační stavy, což znamená stavy zvýšené srážlivosti krve, které mohou být dědičné v rodině, srdečné vady... těch příčin může být víc. U každé cévní mozkové příhody se snažíme zjistit podtyp té příhody, aby se, pokud možno, odhalil.
Úspěšní jsme v celém léčení mozkových příhod, hlavně pokud pacient přijde včas. Existuje něco, čemu říkáme terapeutické okno neboli čas, kdy s tím pacientem můžeme něco dělat. To znamená nějakým způsobem ho léčit. Léčba v posledních, dejme tomu, deseti letech se výrazně zlepšila. V tom akutním stádiu můžeme podávat látky, které jsou schopné krevní sraženinu, která blokuje proud krve do mozku buď rozpustit, nebo i mechanicky vytáhnout. Laicky řečeno to výrazně zlepšuje výsledky, jak pacienti po cévní mozkové příhodě dopadnou.
V neurologii, bohužel, máme celou variantu různých nemocí, kterými se zabýváme a snažíme se léčit. Mojí specializací jsou tzv. polyneuropatie neboli onemocnění periferních nervů, které vznikají též autoimunitním způsobem, jako jsme zmiňovali už roztroušenou sklerózu. Ale v tomto případě jsou většinou napadané struktury na obalech periferních nervů. Ty polyneuropaty jsou zajímavé z důvodu, že dokážou rychle zhoršit stav pacienta, že třeba není schopen chodit, nebo dokonce se může zhoršit tak, že není schopný polykat či dýchat. Ale jsou při včasné diagnostice léčitelné a většina z nich může mít velmi příznivý průběh i přes ta první stádia, která vypadají velmi vážně.
Amyotrofická laterální skleróza.
Amyotrofická laterální skleróza je, bohužel, jedno z těch onemocnění, která zatím neumíme léčit. Neurologii dělám čtvrť století a léčba se za tu dobu nezlepšila, i přes rozsáhlý celosvětový výzkum této nemoci. Víme mnohem víc o mechanismech, jak toto onemocnění vzniká, ale abychom měli účinnou léčbu, tak daleko ještě nejsme. Je to samozřejmě onemocnění, které je, bohužel, smrtelné. Postihuje lidi ve středním věku, často velmi aktivní. Je to samozřejmě tragédie nejen pro toho člověka, ale pro celou rodinu. V posledních letech díky akcím jak celosvětovým, tak v České republice, i díky pacientským organizacím, jako je např. Alsa, se o ní ví mnohem víc. Což je pozitivní, že se získávají peníze na výzkum této nemoci a v budoucnu snad i léčbu. Negativní na tom je, že sem chodí pacienti, kteří o tomto onemocnění něco zaslechnou, pak si přečtou něco na internetu a pak velice nervózně dorazí k nám do ambulance. Naštěstí v drtivé většině bývají naprosto zdraví. Ale máme výskyt mnoha úzkostných pacientů, kteří na sobě pozorují, naštěstí falešně, příznaky této choroby.
Pokud já vím, tak za prvé existují léky tzv. inhibitory acetylcholinesterázy, které dokážou mírně brzdit průběh té nemoci, ti lidé zůstanou o něco déle soběstační. Ale nedokážou zastavit proces té Alzheimerovy choroby. Druhá věc je, existuje samozřejmě symptomatická léčba, protože pacienti mohou být úzkostní, neklidní, mohou být depresivní, to jsou všechno příznaky, se kterými umíme pomoct, které umíme léčit. Ale byly dělané studie s tzv. biologickou léčbou Alzheimerovy nemoci. Pokud vím, zatím nebyla v České republice schválena a ten lék, pokud vím, je registrován ve Spojených státech amerických, ale jenom pro určité případy. Není to lék zatím běžně používaný v rutinní praxi, výsledky studií nebyly natolik přesvědčivé, aby se daly použít v rutinní praxi. Takže, bohužel, to zatím vypadá, že budeme muset chvíli počkat.
Já bych se teď držel těch neurodegenerativních onemocnění, u kterých je hlavním rizikovým faktorem věk. To podle definice samozřejmě zastavit nebudeme moct, ale věřím, že se najdou účinnější léky, které ty lidi udrží aktivní a soběstačné ještě do vyššího věku, než je to v současnosti. Roztroušená skleróza je jiná kapitola, to je onemocnění imunitního systému a tam už v posledních letech došlo k obrovskému rozvoji v možnostech léčby a podařilo se v některých případech tu nemoc zcela zastavit, že pacient nemá žádné příznaky, ani na vyšetřeních pomocí magnetické rezonance nevidíme žádnou aktivitu té nemoci, tak to je obrovský pokrok a úspěch.
Neřeknu vám statistiku, záleží to také region od regionu. V Praze asi relativně ano, ale mimo Prahu určitě ne. Projevuje se to hlavně dlouhými čekacími dobami. Než se pacient dostane na vyšetření, než absolvuje nějaké další vyšetření, jako je třeba CT nebo magnetická rezonance mozku, pak je znova pozván na kontrolu, tak uběhne často dost týdnů až měsíců. K tomu, aby péče o pacienty probíhala dobře, tak bychom potřebovali tyto doby zkrátit. Kapacity našeho RS Centra jsou v tuto chvíli, bohužel, vyčerpané, hlavně teda personální. Což je obrovská škoda, protože pro ty lidi není důležité jenom zjistit tu nemoc a léčit ji, ale i reálný čas. Je to něco podobného situaci v soudnictví. Když se dočkáte rozsudku za 20 let, tak už je to zřejmě asi celkem jedno. Tak špatná ta situace není, ale bojujeme s tím. Krátce to shrnu: podle mého názoru by mělo být neurologů více.
Neurologická onemocnění, která jsou způsobena nějakou genetickou predispozicí, úplně ovlivnit nejdou, ale drtivá většina onemocnění, o kterých jsme mluvili, nějakým způsobem ovlivnitelná jsou. Jsou to především režimová opatření, to znamená nezatěžovat mozek alkoholem, drogami, cévy kouřením, držet dietu a nezvyšovat si hladinu cholesterolu. Velice důležitý je pohyb, dostatek spánku. Vlastně k tomu, aby se člověk nedostal do soukolí zdravotnického systému nebo oddálil nástup, tak opravdu režimová opatření se jeví jako rozhodující.
Pokud nejsou přímo zraněni, tak podle mého názoru se to projeví hlavně na psychice těchto lidí, kteří prošli takovýmto otřesným zážitkem. Všichni známe, že existuje něco jako posttraumatická stresová porucha. To je otázka na kolegy psychiatry, ale neumím si představit, že nebude dramatický nárůst těchto pacientů. Úzkostných, nespavých, depresivních. Je to strašné.