Kandidát na prezidenta Karel Diviš: Jsem moc mladý na to, abych byl komunista nebo stihl něco vytunelovat

Pane Diviš, myslím, že máme něco společného. Vy jste téměř 21 let dělal sportovního redaktora na ČT1, je to tak?

Je to tak, ale překvapuje mě, že vy taky? Nebo co máme společného?

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Máme společného to, že jsem také redaktorka.

No to jo, v tomhle smyslu určitě.

A jaké to bylo, dělat rozhovory?

Hrozně mě to bavilo, hrozně rád na to vzpomínám. Bylo skvělé, že člověk mohl dělat rozhovory nejenom s českými sportovci, ale třeba i zahraničními. Mně se povedlo v Paříži, tuším v roce 1998 udělat rozhovor s vycházející hvězdou NBA Kobem Bryantem. Bohužel už není mezi námi, ale na to vzpomínám nejradši.

Je to teď trošku těžší úloha, když sedíte naproti mně a nejste redaktor?

Vždycky je těžší odpovídat, než se ptát. Vždycky si přece jen ty otázky můžete dopředu připravit jako redaktorka. Ten respondent to má myslím těžší, nebo alespoň z vlastní zkušenosti vím, že o malinko těžší…

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Sportovní redaktor, proč sportovní. Jste sportovně založen?

Odmalička mě sport bavil. Já jsem od 5 let začal hrát fotbal ve svém rodném městě za Vagonku Česká Lípa a hrozně mě to bavilo. Nejenom fotbal, do dneška rád sportuji. Například beach volejbal, včera jsem byl s partou kamarádů a kamarádek. Chodíme asi 20 let. Hraji také závodně futsal a občas tenis, sport mě odmalička bavil. Do sportovní redakce jsem „doputoval“ tak, že jsem měl na fotbalovém hřišti úraz hlavy. Tak to potom už nevypadalo na žádnou vrcholovou kariéru, ale i tak jsem u toho sportu chtěl zůstat.

To jste i zůstal. Vy jste členem Real Top Praha. Co přesně je to za tým?

To je Real Top Praha. Jako Real Madrid. Je to tým, který je složený z různých osobností kulturního a sportovního života. Jsou tam bývalí nebo i současní fotbaloví hráči, sportovní novináři a umělci, herci a zpěváci. A pod vedením manažera týmu a otce zakladatele Saši Smitha jedeme vždycky někam hrát. Vyberou se peníze v rámci nějaké akce. Je tam třeba výročí klubu nebo výročí města. Ty peníze spolu se sponzorskými penězi se použijí na pomoc konkrétnímu člověku, nejčastěji je to nějaké dítě se zdravotním handicapem. Samozřejmě my hráči tam jezdíme kvůli partě a abychom pomohli. Neberou za to žádné peníze, takže spojíme příjemné s užitečným.

Chcete dělat více takových charitativních projektů?

Tak já jsem nějaké takové charitativní projekty už také dělal. Loni jsme udělali projekt „Karlova Lípa“ ve svém rodném městě. Tam jsme pomohli jednomu chlapci s postižením. Měl jsem obrovskou radost, když jsem potkal jeho maminku. Skutečně se jeho zdravotní stav zlepšil. Ty peníze se použili na čínskou medicínu a pomohlo mu to. Já jsem tím mohl přispět a za to jsem rád.

Máte dva syny, také jsou sportovně založení?

Oni jsou ještě poměrně malí. Sedm let a dva a půl roku. Ten starší bohužel není vůbec sportovně založený, ale nevadí mi to. Naopak si myslím, že ho budou bavit více věci jako je zpívání, nebo teď by od nového školního roku chodil do divadelního kroužku. Ten mladší bude sportovně založený, ale zatím to nevypadá na fotbal. Zatím se s námi pořád pere. Tak jsem si dělal srandu, že z něho bude nový Jiří „Denisa“ Procházka a MMA bojovník. Na to je ještě skutečně brzo.

Nebo půjdou na vysoké školy, vy máte dvě. Jaké přesně?

Já mám vystudovanou matematiku a management na FISU na Karlově univerzitě. Současně jsem ještě vystudoval ekonomii se specializací na kapitálové trhy na fakultě sociálních věd, také na Univerzitě Karlově.

Matematik, sportovec, redaktor, muž mnoha tváří. Jak vás napadlo stát se prezidentem?

Napadlo mě to tak, že ten vývoj za posledních deset let v naší zemi, kterou mám moc rád, nejde úplně tím správným směrem. Myslím si to já, myslí si to i spousta lidí. Když se teď v rámci kampaně bavím s lidmi na ulici, říkají v zásadě to samé. Vůbec nevěří politice, nevěří politikům, zejména těm vrcholným. A myslím si, že pokud se tady nepodaří vybudovat znovu občanskou společnost, čím myslím, aby lidé vůbec měli pocit, že mohou něco ovlivnit nejenom ve vrcholné politice, ale i té regionální, tak tu zemi neposuneme dál. Takže i mě samotného to hodně mrzelo, a říkal jsem i trošku v legraci, všude to i citovali, že jsem neviděl nikoho, koho bych šel volit, tak jsem se do toho rozhodl jít sám. 

V čem tedy spočívá vaše síla?

Já bych chtěl být úplně normální, civilní prezident. Blízký lidem, který bude samozřejmě dobře reprezentovat Českou republiku. Také se zastane lidí. To je vůbec to nejdůležitější, protože vy když zvolíte jakoukoliv vládu, v této zemi, alespoň co já si pamatuji, tak ty vlády vždycky slibují vesměs to samé. Ve svém programovém prohlášení, že budeme mít lepší školství, zdravotnictví, důchody, infrastrukturu a bydlení pro mladé… A za ty čtyři roky, většinou, jak se říká, skutek utek. A udělá se toho relativně málo, a to všechny lidi v této zemi podle mě štve. A ten prezident by měl být někdo, kdo může vystoupit, kdo na to může upozorňovat, kdo může využít svého ústavního práva. Dále vystupovat na vládě, parlamentu a ty věci nějakým způsobem komentovat, nějaký způsobem také koučovat, když to tak řeknu. Také pomoci, aby se ty věci daly skutečně do pohybu, protože nemůžete společnost ani politiku měnit od prostřed. Já věřím ve zdravý základ této společnosti, máme tady skvělé lidi, ale musí i přijít určitá změna z vrchu.

Máme motto času na změnu. Jakou konkrétně?

Ta změna spočívá v tom, co jsem říkal. V tom stylu, jak by měl ten prezident vystupovat a co by měl dělat. My jsme na to za posledních dvacet let trošku zapomněli. Poslední dva prezidenti, budu k nim trošku kritický, si svůj úřad pletli s takovou stínovou vládou. Často jsme slyšeli, že ten či onen člověk nebo dáma by neměli být ministrem nebo ministryní. Vyhrožovalo se různými úřednickými vládami, dokonce potom tu i nějaké byly, když to bylo za jiné situace. Což by prezident přesně neměl. On má stejně jeden voličský hlas jako vy nebo já. Musí se smířit, ať už se tady zvolí demokraticky jakákoliv vláda, a pomoct té vládě v těch dobrých věcech. Pokud ale skutečně vláda neplní to, co slibuje, tak by měl vystupovat a měl by využít toho práva třeba i častěji. Dále aktivně vystupovat v parlamentu nebo na vládě v těch důležitých věcech.

Vaše další motto je: "Obyčejný muž pro neobyčejnou zemi", chcete se více přiblížit lidem…

Já doufám, že se jim nemusím přibližovat. Lidé snad ze mě cítí, že jsem pořád ten stejný Karel z České Lípy. Ať už jsem v životě zažil nebo dokázal cokoliv. To znamená i to, že dokážu s lidmi komunikovat, že dokážu zůstat autentický. Skutečně mi to i lidé na ulicích říkají, že by možná bylo dobré, aby tam byl někdo, kdo nejede v takových těch zaběhnutých politických kolejích. Někdo, kdo se na to podívá s odstupem, ale pohledem normálních, obyčejných lidí, ať už to nazveme jakkoliv.

Myslíte si tedy, že je výhodou to, že nejste politik?

Já si myslím, že je to obrovská výhoda. Už jsem to v některých rozhovorech říkal, že to, že nemám politickou zkušenost, je výhoda. Speciálně v roli prezidenta. Ostatně ukazují to i některé příklady. Ať už se podíváte na Slovensko nebo na Ukrajinu. A tím teď nemyslím ten válečný stav, ale i předtím. Na Ukrajinu přišli lidé, kteří nebyli ve vrcholné politice a potom, co byli zvoleni, dokázali ten národ spojit. V tom smyslu, že jak Ukrajinci, tak Slováci, byli hrdí na svoji prezidentku nebo na svého prezidenta. I ten civilní prezident může udělat chyby, má ale určitě lepší startovací pozici. Jste bývalý předseda vlády a zakladatel ať už kterékoliv velké strany. Ať už sociálních demokratů, ODS nebo ANO, druhý den půlka lidí nebude mít svého prezidenta ráda.

Jak to tedy vypadá zatím s hlasy?

Myslíte, co se týká petičních podpisů?

Ano.

Jsme někde těsně za polovinou. To znamená, že máme přes 25 tisíc podpisů. Samozřejmě budeme teď ke konci prázdnin a zejména začátkem září finišovat. Cíl je takový, abychom na konci září mohli vyhlásit, že máme 50 tisíc podpisů. Tím pádem bychom byli na nejlepší cestě, abych se stal skutečným kandidátem na prezidenta.

Proč byste se právě vy měl stát prezidentem?

Z toho důvodu, co jsem říkal. Aby tam byl někdo mladší, normální a civilní. Někdo, kdo je z generace husákových dětí. Já vždy říkám, já jsem byl ve 13 letech, kdy přišla sametová revoluce, moc mladý na to, abych byl komunista nebo „estébák“. Současně i moc mladý na to, abych v raných devadesátkách něco vytuneloval, zprivatizoval, nebo ukradl. Já skutečně věřím té mojí, možná i té mladší generaci. My jsme si museli vážit té svobody, co jsme dostali. Začali jsme studovat, pracovat a jezdit po světě. Nikdo nám nedal nic zadarmo. Ta změna by mohla být i v tom, že přijde typologicky i člověk, jako jsem třeba já. Že tam skutečně nebudou vazby na tu minulost. Taky někdo moderní, kdo bude pro 21. století a posuneme tu zemi dál.

Oslovujete tedy jen mladší generace, nebo všechny?

Já určitě oslovuji a chci oslovovat všechny generace. Samozřejmě logicky mám blíž ke svým vrstevníkům, kde to cítíte všichni hodně podobně. Daří se mi ale oslovovat i mladší ročníky, myslím lidi od osmnácti do třiceti let. U těch prvovoličů, těch osmnáctiletých, si myslím, že je to docela dobré. Jsem i na TikToku a docela mě to i baví. Generace mezi dvaceti a třiceti je zvláštní tím, že mají úplně jiná primární témata, než jsme třeba měli my nebo moje generace. Zajímají je menšiny, stejnopohlavní páry, výchova dětí stejnopohlavními páry, manželství pro všechny a ekologická témata. Tam, myslím, jsem taky v pořádku. Shodnu se tam s nimi na všech těch tématech. Co se týká těch starších, když vezmu úplně ty nejstarší, tak tam je tvrdé voličské jádro jistého bývalého pana premiéra. Tam s tím skutečně nepohne vůbec nikdo. Pak jsou tam ale lidé i z této generace, kteří by taky chtěli změnu a někoho mladšího. Naopak často říkají: „Už je na čase. Nevíme, jestli vás budeme volit, pane Diviši, ale ať je to někdo, kdo prostě bude lidem blíž.“.

Dobře, mockrát děkuji za rozhovor.

Já taky, mějte se fajn.