Psychoterapeut Jiří Vacek: Dát si sem tam do nosu je v Česku běžné. Rekreační užívání drog ale přerůstá v závislost

Před 10 měsíci jsem udělal, pro velkou část lidí, podivné až nepochopitelné rozhodnutí. Rozhodnutí, které pořád musím při společenských akcích vysvětlovat. Vzdal jsem se metly lidstva. Ano, čtete správně.

Už skoro rok vůbec nepiju.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Otázka "A proč nepiješ?" se najednou stala zvláštním heslem, které sjednocuje všechny tázající alkoholiky. Ti všichni totiž mají stejné přesvědčení – že pít karcinogenní alkohol, po jehož konzumaci má mozek až jeden měsíc od posledního loku tendenci "chovat se" úzkostlivěji, je normální. Je to zároveň asi 8 měsíců, co jsem přestal i kouřit. Ale na to, proč jsem přestal s cigaretami, se mě zatím nikdo nezeptal. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, mé střízlivé hlavě to nedává smysl. Možná právě proto, že je střízlivá.

Mezi abstinenty a konzumenty alkoholu je přitom jeden zásadní rozdíl. Abstinenti si svůj vztah k alkoholu sami vybrali.

Mám pocit, že o protistraně se to ale říct nedá. Rozhodnutí za ně udělala sama společnost, do které se narodili. Ta stejná společnost, která produkuje klienty psychoterapeuta Jiřího Vacka, který už 13 let abstinuje od všech návykových látek, a který se po svých drogových eskapádách rozhodl začít k abstinenci pomáhat i ostatním lidem. 

Před rozhovorem jsem vám říkal, že taky abstinuji od všech návykových látek už téměř jeden rok. A říkal jsem vám, jak si to nemůžu vynachválit. Setkal jsem se s názorem, kdy abstinence byla označena za superschopnost. Je podle vás střízlivost, s trochou nadsázky řečeno, superschopnost?

Já bych neřekl superschopnost, ale životní příležitost, která je velice cenná, barevná a zajímavá. Mluvím ze své zkušenosti, protože do svých 36 let jsem žil závislý život. Moje motivace byla, nejenom, že jsem na tom byl velice špatně, kdy jsem potřeboval léčbu, ale i to, jak vypadá nezávislý způsob život. Jak vypadá abstinence po roce, dvou, třech? Můžu říct, že je to krásná cesta. Takže bych to nazval příležitostí. Pro závislé je to jediná možná příležitost nebo cesta, pokud chtějí žít kvalitní život.

Když se vrátíme k vaší praxi, je nějaký pacient, který vám utkvěl v paměti? Třeba svým životním příběhem nebo čímkoliv jiným. 

Určitě, je jich spousta. Osloví mě klienti, kteří mi jsou svým osudem podobní. Nebo takoví, kterým hodně rozumím. A nebo to jsou klienti, u kterých bych vůbec neřekl, že to zvládnou. Že svou závislost překonají a budou schopní abstinovat. A takových klientů je taky celá řada. To mě na té práci právě nejvíc baví. Že jste s těmi lidmi propojený a jste jim kolikrát nejblíž. Ještě blíž než jejich nejbližší. Prožíváte s nimi kus života. Pouští vás do míst, do kterých nikdy nikoho jiného nepustili. A toho si hodně cením. Je to pro mě čest a zároveň i škola, protože já se od nich zároveň taky učím plno věcí. 

A co vlastně lidi vůbec motivuje k užívání návykových látek? Jaké jsou ty vnitřní příčiny? Možná i vnější. 

Myslím si, že žijeme v době, která je rychlá. Je založena na výkonu. To znamená, že žijeme ve velkém tlaku a jsou na nás kladeny vysoké požadavky. A to už od školních lavic, vidím to u svých dcer. Takže ta motivace je nějak z tohoto uniknout, nějak si ulevit. Drogy obecně umožňují únik z reality. Je to častá motivace lidí, ale oni to tak ani nevnímají. Dostanou se do stavu, kdy nemusí řešit problémy, vnější tlak. A když se bavíme o tom, jakého jsou nastavení, s čím ti lidé žijí uvnitř, s jakými bolestmi na duši – tak se ta droga stává sebemedikací. A to je to, co je na drogách nebezpečné. Že ztratíte náhled, co vám ta drogy přináší a co bere. 

Zmínili jsme závislosti. Ale jaký máte názor na rekreační užívání drog? Jaká je tam pravděpodobnost, že vznikne závislost nebo rizikové užívání?

Rekreační užívání drog tady vždycky bylo a vždycky bude. Je to záležitost hlavně mladých lidí, u kterých hledání určitých mantinelů běžné. Podle mě záleží, kam až jsou lidé při rekreačním užívání ochotní zajít. A také záleží na tom, s čím si zahrávají. O tom rozhoduje sociální skupina, ve které se pohybuji. V souvislosti s tím se často mluví o tanečních drogách, kde se hodně experimentuje. Je řada lidí, kteří si tím obdobím projdou, nestanou se závislými a dospějí v lidi, kteří mají rodiny a vychovávají děti. Nedá se říct, kdo bude a kdo nebude závislý. Závislost si nevybírá. U někoho rekreační užívání, stejně jako u mě, přeroste v závislost.

Hraje tedy v užívání návykových látek nějakou roli osobnost člověka? Jestli u určitých lidí existuje nějaká predispozice. 

Když se na to podíváme komplexně, určitě nějaké predispozice existují. Při práci s klienty najednou vidíte, že je jenom součástí nějakého rodinného systému, která toho závislého vyprodukuje. My pak pracujeme s celým tím rodinném systémem. Mohou tam být i genetické predispozice. V tom smyslu, že někdo vypije velice malé množství alkoholu a udělá se mu špatně. Nevstřebá ho takovým způsobem jako třeba někdo jiný, kdo může alkoholu vypít spoustu. To byl můj případ, kdy nemáte záklopku.

V současnosti se hodně rozebírá problematika vysoké konzumace kokainu, a to konkrétně tady v Praze. Zajímá mě, jestli to ze své praxe můžete potvrdit a jak tuto problematiku vnímáte. 

Určitě to můžu potvrdit. Řada našich klientů se potýká se závislostí právě na kokainu. Kokain je fenomén dnešní doby. Historicky je tady už dlouhou dobu. Dřív se o něm mluvilo jako o droze bohatých, což už dnes úplně neplatí. My jako společnost bohatneme, takže si kokain může dovolit i spoustu lidí ze střední nebo vyšší střední třídy. Užívají ho lidi od 20 let výše a nemusí to být vyloženě bohatí lidé. V tomto ohledu se ten trend rozhodně změnil. Změnil se taky přístup k němu, protože ho můžete koupit skoro všude. Objednávání drog nabralo jiných kvalit. Je spoustu jiných možností, jak se k té droze dostat, třeba prostřednictvím sociálních sítí. Změnila se nejenom dostupnost, ale hlavně i tolerance společnosti, která je v současnosti vůči kokainu velká. 

Celý rozhovor naleznete ve videu. 

Zdroj: vlastní dotazování