Docent Býma o zbrojních průkazech. Na pravidlech pro zdravotní způsobilost není nutné nic měnit, statistiky o držitelích zbraní nemáme

Jak jsou podle vás nyní nastavena pravidla pro vydej zbrojních průkazů?

Samozřejmě se o tom nyní vede velká diskuse, ale z našeho pohledu je současná právní úprava dostačující. Je ale nutné zlepšit informační toky o pacientech mezi lékaři a také zlepšit pravomoci policie, aby mohla zasáhnout v případě, kdy lékař nabyde dojmu, že dotyčný ztratil schopnosti ovládat svoji zbraň nebo je v takovém stavu, který vylučuje, aby byl nadále držitelem zbrojního průkazu. 

Je něco, co byste změnil a proč? 

Představa, že stačí změnit jedna věc a vše bude vyřešeno je mylná. Těch věcí, o kterých se mluví je celá řada, souvisí spolu, a proto bych tady nerad vypichoval jednu věc. 

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Při prosincovém útoku na vysoké škole se začalo říkat, že dnes zbrojní průkaz dostane každý. Myslíte si, že to tak opravdu je? 

Každý jej rozhodně nedostane, setkáváme se s celou řadou lidí, která žádá a zbrojní průkaz nedostane nikdy. Je ale potřeba si uvědomit, že jsme demokratická společnost, a díky tomu máme i právo držet zbraň. Nicméně můžeme se podívat do Velké Británie, která se dává za příklad, co se týče nastavení držení zbraní a je tam velice obtížné získat oprávnění k držení zbraně. A jak to násilníci řeší tam? Bodají nožem, sekají mačetami. Tito psychopatičtí jedinci si vždycky najdou způsob, jak ostatním uškodit. Tím nechci říct, že by se měl přístup ke zbraním zjednodušit, to v žádném případě. Spíš si ale myslím, že podobné útoky jsou vždy velmi výběrová záležitost. 

Myslíte si, že i ta věková hranice je nastavená správně? Přeci jen tehdy ten atentátník na škole byl opravdu mladý hoch. 

Jestliže má někdo volební právo od 18 let, tak je těžké mu zároveň říkat, že nemá právo nosit zbraň. Nehledě na to, že u některých lidí je to i sociální záležitost – jestliže je někdo členem mysliveckého spolku a dodržuje veškerá pravidla, tak není důvod mu to neumožnit, podobně když třeba studuje střední školu, která se zabývá podobnou tématikou. 

Říkáte, že praktičtí lékaři nemohou často zkontrolovat dotyčného, zda došel na případné odborné vyšetření. Je třeba v tomto udělat nějakou velkou změnu? 

Nemyslím. Pokud já jako praktik odešlu pacienta na psychologické vyšetření a on mi nedonese posudek, nebo se ke mně nedostane, tak mu zbrojní průkaz prostě nedám, to je jednoduché. 

O jaká odborná vyšetření se případně může jednat? Kam může prakticky lékař žadatele poslat?

Je to celá řada odborných vyšetření. Může jít i o to, že dotyčný špatně vidí nebo špatně slyší, to jsou věci týkající se smyslového vnímaní. Pak jsou to zmiňované záležitosti týkající se naší psychiky, ale i pohybu končetin, teda zda je dotyčný fyzicky schopen ovládat tu zbraň. Je to celá řada věcí, které jsou v současné legislativě dobře popsány, takže tam nevidím problém, že by praktický lékař nevěděl, kam má dotyčného poslat. 

Pokud se jedná o klasickou zbraň, například tu, kterou se střílelo na Slovensku nebo potom nějakou odbornou (jako na škole) bylo by třeba tam rozlišovat případná zdravotní vyšetření podle typu zbraně o kterou žadatel žádá? 

To se vždycky nějakým způsobem řeší, první věc je samozřejmě vyzpovídat dotyčného, proč takovou zbraň potřebuje. 

Máte k dispozici nějaké́ statistiky a víte, jestli drží více zbrojní průkaz a legálně zbraň ženy nebo muži (pokud nepočítáme policisty a kompetentní́ osoby)?

Takové statistiky nemáme. Ale občas jsem překvapený tím, kolik žen drží zbraň, když mi to řeknou. Já naopak jsem bývalý voják a nemám ani zbrojní průkaz ani zbraň, takže opravdu vždy záleží na dané situaci a daném člověku. 

Možná trošku laický dotaz pro veřejnost. Jak moc může být nebezpečná plynová pistole? 

Relativně ano, samozřejmě záleží, kde se používá. Nicméně to je spíš otázka na zbrojní specialisty, já v tomto ohledu nemám úplně přesné informace. 

Neměli by mít zbraň pouze ty osoby, které ji potřebuji pro výkon své profese? 

O tom už jsme trošku hovořili, záleží na přístupu celé společnosti. V Anglii je to prakticky zakázáno, výsledkem je, že to násilníci řeší jiným způsobem. U nás je to povoleno a myslím, že to funguje poměrně dobře, až na velmi výjimečné tragické události, jako je například ta na filozofické fakultě. Tam se to vždy musí detailně analyzovat, jaké byly příčiny a motivace, vyvodit z toho poučení a zapracovat jej, pokud se zjistí, že je něco špatně, do legislativy. 

Zdroje: redakce, autorský text, vlastní dotazování, rozhovor s s doc. MUDr. Svatoplukem Býmou, Ph.D.