Vydat se poklábosit s Vladimirem Putinem do Moskvy je majstrštykem všech provokatérů současné evropské politiky. Potřásání si rukou s diktátorem, jehož armáda s gustem bombarduje civilní cíle, rabuje a má na kontě statisíce mrtvých ve svých i nepřátelských řadách včetně žen a dětí, chce asi silný žaludek. Oprávněně pak takovýto čin vzbudí velkou pozornost. Fico se u toho sice zaklínal jednáním o dodávkách zemního plynu, ale Rusové mu jasně řekli, že má smůlu.
Pokud bychom si chtěli Ficovu návštěvu vyložit s kartami reálpolitiky, tak mělo jít o zemní plyn. Surovina přestane na Slovensko z Ruska proudit 31. prosince, protože Ukrajinci už tento transport přes své území neumožní. Tak trochu je s podivem, že po stovkách tisíc mrtvých a po takřka třech letech bojů, k tomu došlo až teď.
Smlouva však trvala a plyn proudil, jenže smlouva končí a Ukrajinci s Ruskem v tomto ohledu nechtějí spolupracovat. Fico v Rusku předvedl podivné rétorické eskamotérství, kde obviňoval Volodymyra Zelenského z toho, že vystavil stopku ruskému plynu na Slovensku. V tomto má slovenský premiér samozřejmě pravdu, ale u Putina si spolupráci s Ukrajinci asi domluví jen těžko.
Ať je Robert Fico jaký je, rozhodně to není žádný hlupák. O problému s tranzitem plynu měl Fico hovořit i se Zelenským, což vedlo podle serveru Politico ke konfliktu mezi oběma politiky. Sám tak Fico dobře věděl, že v Rusku problém rozhodně nevyřeší. Přesto se tam vydal. V Moskvě hrál divadýlko pro slovenské, i jiné rusofily. Fenomén fascinace velkou zemí na východ od našich hranic se ve středoevropské kultuře nachází už od dob Rakouska-Uherska.
Očividně nepomohla varování Františka Palackého, že Rusové si na střední Evropu brousí zuby, ani celá kniha o Rusku z pera Tomáše G. Masaryka. První československý prezident Rusko navštívil několikrát a podal věrohodný obraz o bídě v níž v zemi žijí obyčejní lidé.
Svůj experiment s ruským jhem si Češi a Slováci vyzkoušeli mezi léty 1948 až 1989. Jedním z posledních reliktů toho, jak se nám v úzkém spojenectví s Ruskem dařilo byl jiný premiérský výrok. Ano, je jím ohnivá vize Petra Fialy (ODS) o dohnání německých platů. Nerealističnost jeho plánu v krátkém čase pobuřuje premiérovy odpůrce (a často i příznivce) dodnes.
Kdyby se však Češi nepustili do komunistického experimentu se sovětským imperialismem, nebylo by, co dohánět. Příklad Rakouska, jenž na tom ekonomicky nebylo ještě před 2. světovou válkou lépe a nyní výraznější hendikep v úrovni průměrného platu proti Německu nemá, je jasným důkazem.
Nutno si přiznat, že historická ohlédnutí za velkými dějinami Evropy nejsou možná to, co každého člověka zajímá tak intenzivně, jako částka na jeho výplatní pásce. Kdo si v nich libuje je však slovenský premiér.
"V dlouhém rozhovoru jsme si s V. Putinem vyměnili názory na vojenskou situaci na Ukrajině, možnosti brzkého mírového ukončení války a na vzájemné vztahy mezi Slovenskou republikou a Ruskou federací, které míním standardizovat. Napomohou tomu i aktivity související s 80. výročím konce druhé světové války a vítězství nad fašismem, kde rozhodující úlohu sehráli Rusové, Bělorusové, Ukrajinci a další národy bývalého SSSR,"
vracel se do časů světového konfliktu poloviny 20. století Robert Fico v Moskvě podle svého komentáře na Facebooku.
Patolízalsky tak naskakoval na oblíbenou udičku Putinova režimu. Vojenské úspěchy Sovětského svazu jsou totiž v tamější argumentaci na pozadí současných dobyvačných výprav Ruska. Na okraj zmiňme, jak kulantně Fico vynechal roli Velké Británie a především USA. Pozdější úhlavní soupeř SSSR nesehrál menší roli v porážce zločineckého Hitlerova Německa než ony zmíněné východní národy.
Přesto se nikdo nejezdí klanět na vojenské přehlídky do Washingtonu americkému prezidentovi, tak jak se těší Fico na svou další návštěvu v Moskvě. Nekonečné oslavy stínů minulosti nepřinesou ani levnější energie ani "platy jako v Německu".
Zdroje: autorský text, komentář, idnes.cz, facebook.com