Rychlá zpověď – baletka Pavlína Kopecká: Nemoci u nás neexistují, prostě je přecházíme

Chtěla jste vždy být baletkou?

Ani omylem. Když jsem byla malá, chodívali jsme vždy za tatínkem do nemocnice a já jsem se chtěla stát chirurgem. Chtěla jsem být po tatínkovi, ale tak nějak se stalo, že jsem se dostala na konzervatoř, kam mě doporučila paní učitelka Kymplová z baletu v Chrudimi.

Takže jako malá jste chodila na uměleckou školu? Byla to iniciativa rodičů?

Ne, paní učitelky, rodiče s tím úplně nesouhlasili. Mysleli, že mě to přestane bavit a že ze školy odejdu. A pak budu dělat nějaké smysluplnější povolání. Takže je to tak trochu omyl. (smích)

Učitelka vás tedy doporučila na konzervatoř.

Ano, složila jsem zkoušky, přijali mě a studovala jsem tam pak osm let.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tomu muselo něco předcházet, když si to rodiče úplně nepřáli…

Od šesti let jsem chodila na gymnastiku, od sedmi jsem začala dělat balet a v jedenácti byly zkoušky na konzervatoř.

Co rodiče říkali na to, že se přihlásíte na konzervatoř, když si učitelka myslela, že jste celkem dobrá?

Řekli mi, ať to zkusím, protože mi nechtěli způsobit trauma tím, že to zakáží. Čekali, kdy mě to přestane bavit, ale to se nějak nestalo. Osm let jsem tak studovala na konzervatoři, až jsem teď dostudovala a dostala se do Národního divadla.

Než se dostaneme k Národnímu divadlu, tak by mě zajímalo, jak jste to vnímala. Přeci jen je rozdíl, když malé holčičky o něčem sní, jako právě o gymnastice či baletu, ale pak nastupuje ten tvrdý trénink, a už to není jen zábava. Je to o nějaké sebekázni, o píli, o dřině. Jak jste to vnímala jako dítě? Stále to byla zábava, nebo do vás učitelky vtloukaly to, že musíte tvrdě pracovat, abyste to někam dotáhly?

Tohle bylo vždy. Ale tím, že jsme na to byly zvyklé odmalička, nám to nepřišlo nějak zvláštní, protože jsme nic jiného nepoznaly. Furt jsme musely makat, každý den stát u tyče, šoupat sto tendu (prvek, kdy se vysouvá noha vpřed, stranou a vzad, pozn. red.). A to se opakovalo mnohokrát, protože tam pořád bylo něco špatně. Tak jsme to musely zopakovat znova, a pak jsme šly k dalšímu prvku. Takto jsme na škole osm let „šoupaly nohama“ s tím, že se to nějak zdokonalí, ale nikdy to není perfektní.

Opravdu ani po osmi letech tréninku jednoho prvku to není perfektní?

Ne, těch prvků je spousta a nejde je udělat dokonale. Pořád je co zlepšovat. To je na tom to krásné, protože nás něco žene kupředu. Chceme jít za tím perfektním cílem, kterého nemůžeme dosáhnout.

Předpokládám, že kvůli tomu jste nemohla jezdit na školní výlety, lyžáky a podobně.

Prvních pět let jsem byla normálně na základce, takže myslím, že dva lyžáky jsem stihla. Ale co jsem přešla na konzervatoř, tak to nešlo. Zakazovali nám jezdit na hory, i když jsme občas jezdili… Potajmu.

Co kdybyste si něco zlomila?

Tak to by byl problém.

Jak to vnímalo vaše okolí, kamarádi, kamarádky? Předpokládám, že na konzervatoři se styk omezil jen na lidi z tréninku.

To je pravda, protože nejsem z Prahy. Přátele, co jsem měla dřív, jsem celkem opustila, a vídala je jen o prázdninách. Ve škole se ale z naší třídy stala jedna velká rodina, protože jsme tam trávili většinu dne. Byli jsme tam od osmi ráno do sedmi večer.

Takže z Chrudimi jste přešla na konzervatoř do Prahy. To vám bylo kolik?

Přešla jsem v jedenácti letech.

To je celkem nízký věk. Kde jste bydlela?

Na internátě.

Už od jedenácti let?

Ano.

Vždyť jste byla dítě! Jak to, že vás rodiče pustili?

Já nechápu, že mě rodiče pustili. (smích)

Kdo vás měl na starosti, kdo vám vařil?

Obědy jsme měli ve škole, jinak snídaně a večeře byly zajištěné na internátu. Bydleli jsme na náměstí Míru u svaté Ludmily. Tam se o nás starali hezky, dobře nás vychovali, naučili nás uklízet.

Art Rezidence U Divadla Byt Galerie,

Zobrazit nemovitost

Takže jste byla vychovaná jeptiškami?

Dá se to tak říct.

Holky jdou do puberty přibližně ve třinácti letech, některé dříve, některé později. A teď jste v Praze, náměstí Míru, to už je centrum… Kdy u vás přišlo to období, kdy se chodí ven za zábavou, pije alkohol? Děje se tohle vůbec u baletek?

Děje se to většinou po představení, ale dost často jsme tak unavený, že jdeme prostě zpátky domů a spát.

Z čeho se skládala maturita?

Maturita se skládala z českého jazyka, z anglického jazyka, z dějin tance a baletu. A pak jsme měli praktickou ukázku, což znamenalo právě techniku, to „šoupání nohama“. Potom jsme měli scénickou praxi, kde se ukazují různé variace z baletu, nebo pas de deux, tanec ve dvou. Partneřinu jsme také měli.

Takže tam jsou i kluci?

Ano.

A žili taky u těch jeptišek?

Ne, ti měli internát naproti. Ale hodně spolužáků bylo z Prahy, takže to nemuseli řešit. Měli to o něco snazší.

Myslím si, že normální děti, ve vašem případě mladí dospělí, si to neumí představit.

Asi ne, my jsme museli rychle dospět. Prostě nám nic jiného nezbývalo.

Když jste během studia jezdila na víkendy domů, vnímali rodiče, že se z vás v jedenácti, dvanácti letech stává dospělá holka?

Rodiče to asi vnímali, ale pro mě to bylo dost přirozené. Já jsem si říkala, že už jsem velká. V těch jedenácti jsem si připadala hrozně dospělá, že všechno zvládnu. Pro mě to nebyl problém, spíš si myslím, že rodiče museli mít strach.

Máte čtyři sourozence, jste nejmladší z nich?

Ano, jsem nejmladší.

A co oni na to říkali? Neměli o vás strach a neměli tendenci vás ochraňovat v Praze, nebo alespoň na dálku?

Já jsem si toho nijak nevšimla. Sice jsem v Praze jednoho brášku měla, takže jsem se s ním stýkala, což bylo určitě přínosné, protože mi vozil jídlo. Nebo když jsem něco zapomněla doma. Ale jinak si nemyslím, že by se nějak strachovali, jelikož jsem každý den volala domů, že jsem v pořádku. Takže rodiče i sourozenci věděli, že jsem naživu.

Jak jste se potom dostala do Národního divadla?

V osmém ročníku, po Novém roce, začne takový strašný úsek života, kdy se musíme učit na maturitu i absolutorium, a k tomu máme konkurzy. To znamená, že skoro všechny víkendy, které máme volné, trávíme po různých divadlech, kde jsou masivní konkurzy, kam přijede třeba sto lidí, a doufáme, že si nás baletní mistři nebo šéfové všimnou. A že nás přijmou. V Národním divadle nás myslím bylo sto padesát – a nakonec to vyšlo.

Kolik lidí nakonec vybrali?

Asi devět.

A mezi nimi jste byla vy. Jaký to byl pocit?

Já jsem z toho byla tak strašně nadšená, uspěla jsem tam jako jediná Češka. Pro mě to byl cíl, dostat se do Národního divadla, protože je to skvělý soubor a zároveň to není daleko od domova. Mohla jsem taky skončit někde v Americe.

Což by taky nebylo špatné…

Nebylo by to špatné, ale tohle se mi líbí víc, protože jsem pořád doma a v klidu. Je to hezké.

V jakých inscenacích vás můžeme vidět?

Teď v inscenaci Timeless, která se hraje v lednu a v únoru. Tam tančím v Serenádě od George Balanchina.

Jak často vystupujete a jak často musíte trénovat? Máte nějaký volný čas, který jste na konzervatoři neměla?

Musím říct, že se mi čas uvolnil. Na konzervatoři jsme byli od osmi do sedmi zavření, kdežto tady je to tak, že ráno od desíti máme trénink, a poté až do šesti jsou rozepsané zkoušky. Když na zkoušce nemusíte být, tak máte volno. Někdy se tak stane, že máte ráno jenom trénink, a pak celý den volno. Jindy se také stane, že máte celý den zkoušky, pak jdete bez energie domů, jdete si lehnout a spát. A druhý den zase nanovo.

Dá se tím uživit, nebo k tomu musíte mít další práci?

Dá se tím uživit.

A už nebydlíte u jeptišek, předpokládám…

Nebydlím, jsem v jednom menším bytečku. Nájem zvládám platit v pohodě, hlady netrpím. Finančně to není žádná sláva, ale člověk se tím uživí.

Vy musíte být permanentně fit a zdravá. Jak řešíte nemoci?

Většinou se je snažíme přecházet.

To vůbec není zdravé.

Vůbec to není zdravé, ale omluvit se, že máme horečku, u nás moc neexistuje.

Takže jdete na trénink i s horečkou? I na to vystoupení?

Přesně.

To přece musí jít poznat na tom výkonu.

Asi to jde poznat, ale prostě zatneme zuby a jedem.

Momentálně trpíte jakým zraněním?

Mám přetržený vaz. Musím mít nohu v sádře. Chce to tak pět týdnů klidu a pak rehabilitace. Není to samozřejmě můj první úraz, v prvním ročníku jsem si zlomila zánártní kost v chodidle, a dva roky jsem měla problémy s kolem, které jsem vyřešila rehabilitacemi a posilováním. Abychom se mohli vrátit zpět na sál a jeviště, musíme nejdřív trpělivě čekat, aby se nám úraz dobře zhojil. To může být někdy velmi frustrující, když jsme zvyklí se hýbat tolik hodin denně. Po rehabilitacích máte v divadle týden tréninků a poté se vrátíte zpět do normálního pracovního procesu. 

Funguje mezi tanečnicemi rivalita? Já si to představuji trochu jako mezi modelkami, že si například podřežou podpatek – aby druhá upadla a první vyhrála. Nebo dostala další práci.

V Národním divadle jsem si toho nevšimla. Přijde mi, že se tam všichni držíme a snažíme se podporovat. Je to hezké prostředí. Ale slyšela jsem, co se dělo v Rusku, pravděpodobně to byly věrohodné události, baletky si dávaly střepy do špiček.

Takže tady v Česku se to neděje?

Nesetkala jsem se s tím. Nějaká rivalita bude vždy, budeme si závidět, ale to je taková ta zdravá soutěživost, která nás žene dál.

Vy tam musíte být jedna z nejmladších.

Je tam ještě jedna osmnáctiletá holka.

Ale vy vypadáte tak na patnáct!

Děkuji. (smích)

Jak to vnímají vaši kolegové? Mají tendenci vás peskovat, nebo vám naopak až mateřsky předávají zkušenosti?

Trochu jo. Je vidět, že nás stále mají za taková miminka oproti ostatním, co tam jsou už déle. Ale vědí, že jsme dospělí všichni.

Co zranění?

Zranění bývají a každodenně nás něco bolí.

To musíte žít v permanentní bolesti.

V baletu se říká, že když se člověk probudí s tím, že ho nic nebolí, tak umřel. Máme neustále natažené svaly, které protáhneme před tréninkem, pak zase cvičíme. A druhý den je to nanovo. Můžeme mít také natažené tříslo, což je ukrutná bolest. To pak bolí zvedat nohy kamkoliv, ale s tím se musíme nějak popasovat.

Hodí se vám to, že je váš tatínek lékař?

Určitě. Je to skvělá věc. Už mi mnohokrát zachránil zdraví.

Například jak?

Když jsem měla problém s kolenem a hrozila mi i operace, tak to by bylo asi na tři měsíce necvičení. Ale dostávala jsem různé injekce, přírodní, s kolagenem a tak dále. Po měsíci jsem už mohla cvičit, což bylo dost uspíšené, ale ve výsledku to bylo bez nějakých následků, takže jsem mohla cvičit dál.

Baletky chodí do důchodu poněkud dřív než obyčejní lidé. Na kolikátý rok to vidíte vy?

Bohužel, předčasné důchody nám zrušili. Tak doufám, že vydržím co nejdéle.

A to znamená co?

Aspoň do třiceti šesti, třiceti osmi let. Do čtyřiceti to, myslím, asi nedám, přes čtyřicet to určitě nezvládnu.

Co dělají baletky potom? Co budete dělat? V rychlé zpovědi jste zmínila, že budete hledat nějakou práci. Není dobré myslet už teď na zadní vrátka?

My máme vyšší odborné vzdělání, takže můžeme učit balet. Nebo můžeme zůstat v divadle a stát se baletními mistry, choreografy. Nebo si najít práci zcela mimo obor, rekvalifikovat se.

Vy jste nad tím ještě nepřemýšlela?

Napadla mě například fyzioterapie. Líbilo by se mi to, jelikož už vím, jak se tělo hýbe. Pro balet by bylo dobré, kdyby fyzioterapeut měl vlastní zkušenost s baletem, aby pochopil, co nás bolí.

Když jste se rozhodla v dětském věku věnovat takové dřině, víte už teď, jestli vám balet něco vzal?

Vzal mi dětství.

Nelitujete toho?

Trochu jo, ale tím, že jsem nic moc jiného nepoznala, tak mi to tak nechybí.

A co vám balet dal?

Samostatnost.

Jestli jednou budete mít dceru, možná řekne: „Maminko, chci být jako ty, chci jít dělat balet.“ Co jí odpovíte?

Určitě bych jí to nezakázala, ale snažila bych se jí to asi rozmluvit.

Říkala jste, že tanečníci jsou dobří milenci možná na jevišti. Předpokládám, že vy tanečníci se opravdu vídáte jen mezi sebou, protože potkat obyčejného člověka, který by pochopil takovou dřinu a disciplínu, je asi náročné. Ale kdyžtak mě vyveďte z omylu…

Tam jde o to, do jaké míry je člověk extrovertní a užívá si různé netaneční společenské události.

Jak je to ve vašem případě?

Já jsem spíše introvert. Moc mě nebaví chodit na party, většinou jsem unavená a pak stejně chci odejít. Takže je pravda, že znám většinou jen tanečníky. Tam je samozřejmě těžší si vybrat partnera, jelikož dost mužů, tanečníků, už má jiného muže.

Takže to, co se o nich říká, je aspoň z padesáti procent určitě pravda… Takže máte partnera?

Nemám partnera.

Předpokládám, že jednou byste chtěla rodinu?

Určitě, pro mě je rodina důležitější než kariéra.

Kdyby náhodou přišla nabídka do zahraničí, já teda doufám, že ne do Ruska, a budete starší, jelikož chápu, že teď v devatenácti letech chcete být blízko rodině, co nejblíže… Ale třeba jednou, nešla byste?

Určitě bych si to nezakázala. Jestli taková nabídka přijde, i do Ruska, tak půjdu. Rusko je přeci jenom v baletu neuvěřitelně vysoko na laťce. Mezi nejlepší státy, co se týče kultury a baletu, patří Amerika, Anglie, Francie a Rusko. Cokoliv z toho by přišlo, tak bych neváhala a jela. Ale nevím, jak dlouho bych tam vydržela.

Je nějaký tanečník, tanečnice, se kterými byste se chtěla setkat na jevišti?  

Určitě s Marianelou Núñez, ta je primabalerínou v anglickém Královském baletu, absolutně neuvěřitelná. S tou, kdybych sdílela jeviště, tak to bude obrovská pocta.

A z českých?

Z českých… No teď už se mi to plní. Je pravda, že o českém baletu se moc nemluví.

Právě vůbec, já nikoho neznám, kromě Vlastimila Harapese.

To je právě problém, možná ještě Dariu Klimentovou znáte, a to je vlastně vše. My máme neuvěřitelné tanečníky, máme Alinu Nanu, Nikolu Márovou, Miho Ogimoto, Magdu Matějkovou, Míšu Wenzelovou. To jsou úžasné tanečnice, a to, že s nimi mohu být na jevišti, je pro mě pocta, protože když jsem byla ve škole, tak jsem se na ně chodila koukat do divadla. Byli pro nás všechny hvězdami a inspirací. Teď jsem s nimi každý den u tyče a šoupeme tendu spolu. (smích)

Kde v nejbližší době vás mohou diváci spatřit?  

Právě připravujeme novou inscenaci Labutího jezera v choreografii Johna Crankoa. Premiéra bude 28. března a budu zde tančit labuť.

Moc děkuji za rozhovor.