Milovníci sportu jméno Lucie Pudilové znají. Bojovnice smíšených bojových umění je šampionkou organizace GCF a jako první Češka bojuje v nejprestižnější organizaci na světě UFC. Přestože by někdo mohl říct, že jde z příbramské rodačky strach, ve skutečnosti je to milá holka, která je menší, než se v televizi zdá. Ve svých dnech plných náročných tréninků si udělala čas na rozhovor pro Luxury Prague Life.
Jsem tu na dva dny, mají tu soustředění volnostylaři. Volnostylařký zápas je podobný jako řecko-římský zápas, ale volný styl se zaměřuje na nohy, je to komplexnější. Snažíte se soupeře dostat na lopatky. Ono je to dobrou kombinací právě k mému sportu.
Tak nějaké se tady vyskytují, nejlepší v tom jsem asi já. (smích)
To bylo tím, že tu bylo UFC. Asi proto. Jinak byste o mně asi taky nevěděla.
Myslím si, že pro každého je to, na co se cítí. Když chce nějaký kluk tančit nebo je baleťák, tak ho to taky baví, že jo. Mě baví tohle.
Byla jsem hodně klidná, když jsem byla mladší. Na základce byl nábor a já jsem tam šla s kamarádkou jenom tak, něco zkusit a zasportovat. Hodně mě to bavilo a zůstala jsem u toho.
Navíc si mě tam vyhlídl můj trenér Ladislav Erdélyi. Podchytil si mě tam, viděl ve mně dravost. Věděl, že to mohu dotáhnout daleko, když pořádně zaberu a budu se tomu s pílí věnovat. On vlastně založil MMA v Příbrami a byl první, co to začal trénovat. A vybral si mě! Jsem za to vděčná, díky němu jsem také tam, kde jsem.
Asi už deset let to bude.
Takový běžný den sportovce, no… Ráno vstanete, jdete si dát nějakou rozcvičku. Já už si třeba dávám sama na zahradě malou rozcvičku, ať se trochu rozhýbu. Pak nasednu do auta a jedu na trénink. Tam odtrénuji, pak jedu domů, mám volno. Koukám třeba na televizi, čtu si a podobně. A pak mám další trénink.
Večer, když přijdu unavená a jsem přetažená, tak nespím, nemůžu usnout. Když nejsem přetažená, jdu si lehnout, spát. Chodím tak kolem jedenácté, dvanácté. Vím, že bych měla v deset, ale moc to nedávám.
Kolem osmé, někdy dřív, někdy později. Jak potřebuji, jak se cítím.
Trošičku.
No, nemůžu, ale taky se mi někdy nechce. (smích)
Mně máma často říká, ať na ten trénink raději jdu, jelikož mi pak začne vždy hrabat, začnu nad vším moc přemýšlet. Takhle když si to odtrénuji, tak se hodně vybiju a jsem pak přes den v klidu. Na tom tréninku si člověk vše vybije.
Je to různé, buď mám silovou přípravu, posilování, nebo jsou rychlostně vytrvalostní přípravy, to zase běhám a nemůžu tolik zvedat. Pak taky ještě musím hubnout, protože u tohoto sportu se musí hubnout. Potom jsou sparingy, box, to občas dostanu velkou ránu, druhý den to pak bolí, motá se mně hlava, ale stejně musím znovu na trénink. Potom přijdou zápasy, špatně padnu, může se mi stát například něco s loktem… Ale jinak je to úplně bezpečné. (smích) Řekla bych, že když člověk ví, co dělá, a dělá to s rozumnými lidmi, tak to zas tak nebezpečné není.
Ono to tak vypadá, že to hodně teče, ale to je všechno. To není tak, že jsem úplně zmlácená.
Teď jsem dlouho nic neměla z tréninku. (smích) Ale jinak už mě lidé znají, takže vědí, že to asi bude z tréninku.
To ne, ale ve škole se mi někdy smáli, když jsem třeba měla obalenou nohu a pajdala jsem. Potom jsem měla přebalený ucho. To už bylo na pováženou, to se mi smáli, ale to jsem se smála i já sama sobě. Jinak nic.
Co jsem měla kamarádky dřív, tak to se mnou jedna zkusila. Ale ty kamarádky, co to nedělají, jsou normálně moje kamarádky pro mě. Teď mám i hodně kamarádek, co dělají tenhle sport, takže jim nepřijdu divná.
Nevím, no. Asi tam bude nějaký respekt. Nebo se stydí.
Já jsem hodně klidná…To až si přečtou moji sparing partneři, že jsem klidná, tak se budou asi smát.
Jich se zeptejte. (smích) No, na tréninku, když mi to nejde, tak klidná nejsem. Jinak normálně na ulici jsem v pohodě. Vy se mě nebojíte, ne?
Když bych byla unavená a po tréninku, tak nevím, asi nic. Spíš bych na něj koukala – jako co? A zda se bláznil.
Nejdříve jsem začala v České republice. To jsem vyhrála nějaké zápasy. Asi jeden byl s Češkou, pak už mi přiváželi cizinky. Tady žádná jiná profesionální zápasnice nebyla, takže vždy přijela ta nejlepší z různých států. Pak jsem se stala skandinávskou jedničkou. No, a nakonec přišla nabídka do UFC, tak jsem šla do UFC. Teď se tam biji, změnila jsem váhovou kategorii, což je asi dobře…
Byla jsem šedesát jednička a teď jsem padesát sedmička.
To ne, když mám dietu, není se mnou řeč. Většinou říkám, že teď si to najím, a pak před zápasem to nějak vytrpím s dietou. Ale stále držet dietu, to bych ani nemohla pořádně podávat výkony.
To třeba zvládnu shodit za dva dny, vodou. Je to celkem jednoduché, jak víc cvičíte, tak se víc potíte. Ale už nesmíte dvacet čtyři hodin před vážením pít, tak si jen pocucáváte bonbóny.
Tak já to musím vydržet. Ale kdybych nemusela mít tu váhu, tak to nevydržím. Tohle normální zdravý člověk neudělá.
Nemám, já jinak nějakým zdravým stylem fungují v pohodě. To je takový rychlý brutál, pak jsem zase v pohodě.
Po vážení jdu hned pít, jíst a hned jsem zase zpátky.
Jo, všechno jím.
Bylo to super, hlavně jak mě lidé hodně podporovali, fakt fandili. I potom mě vlastně podporovali, že se jim to líbilo. Musím přiznat, že to bylo hodně náročné, protože nejsem zvyklá na takovou medializaci. Předtím toho bylo opravdu hodně – a ještě do toho shazovat, vydávat určitý výkon.
Pro mě je všechno velký, tak nemůžu říct, že je něco větší, menší. Teď přijde něco „jako“ hodně velkého pro mě.
Teď jsem byla na Kubě a všichni si mysleli, že jsem byla na dovolené. Všichni si říkají, jak jsem tam zevlovala…
Trénovala, že jo. Dvakrát denně.
Chtěla jsem zmizet po tom zápase, chtěla jsem být sama.
To bych zas neuměla.
Párkrát jsem na pláži byla, ale spíš mě zajímá a baví to trénování. Pro mě to byla taková zábava, ale dovolená, že bych jela někam na dva měsíce, to není pro mě. To není můj styl.
Jakože bych tam nic netrénovala, třeba?
Hmm, předtím jsem byla i na horách. Tam jsem jen lyžovala. Chodila jsem jen trochu lyžovat a do sauny. To jsem měla týden po zápase, což by bylo blbý, kdybych si po něm neodpočinula.
Jako mám toho hodně a ráda bych v tom vyšla, ale není pořádně příležitost. Když mám vypadat jako ženská, tak vypadám jako ženská. Ale většinou jdu do tělocvičny zatrénovat a nemusím mít šaty.
Moc nenakupuji. Hodně oblečení dostávám od sponzorů, Goldfingers mi například navrhují fanouškovské dresy. Teď nedávno jsem od nich dostala funkční trika. Podporuje mě i Hayashi, od nich mám zas sportovní výbavu, rukavice, bandáže a podobně. Takže vlastně ani moc po nákupech chodit nemusím.
Hlavně chodím nakupovat jídlo. (smích) A budete se divit, občas také zajdu ke kadeřníkovi. (smích)
Svíčkovou, klidně.
No jasně.
Jo, komukoliv, rodině vařím neustále. Každý den, přijdu z tréninku a vařím čtyři hodiny.
Možná… Žádná ženská není nikdy sama.