Rychlá zpověď - cestovatel časem Maxim Havlíček: Dětský život mám tady, dospělý život v Americe

Loni jsi zde udělal výstavu, letos znovu, ale trvalo ti to dvacet let. Proč ses rozhodl vrátit do Prahy?

Narodil jsem se tu. Až teď jsem to přivezl, protože čas uzrál. Když jsem před dvaceti lety přijel do Ameriky, musel jsem se nějak živit. Nikdo na mě nebyl zvědavý. Přijel jsem tam za kamarády, u nich jsem byl chvilku, a pak jsem odjel. Ani jsem neuměl anglicky, neměl jsem peníze, byl jsem tam na turistickém vízu. Prvních, řekl bych, deset let to bylo opravdu o tom se nějakým způsobem ustálit, udělat si tam nový život, to chvíli trvá. Hlavně když je to jiná země, jiná kultura, nemáš tam žádné zázemí a jsi tam sám za sebe.

Dvacet let je dlouhá doba. Kdy jsi začal vyloženě tvořit?

Před devíti, skoro deseti lety.

To je deset let. A ty jsi přijel do Prahy teprve loni…

Soustředil jsem se hlavně na Ameriku, chtěl jsem to udělat nejdřív tam. Měl jsem svůj sen, že bych chtěl mít výstavy v Los Angeles a New Yorku. To už jsem udělal, tak jsem si říkal, že dalším krokem pro mě bude Praha. Ta mi přišla jako nejjasnější volba, narodil jsem se tu, mám tu rodinu. Po dvaceti letech, co jsem byl pryč, jsem to chtěl přivézt zpátky.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Jak často ses vracel?

Prvních pár let, čtyři nebo pět let, jsem se nevrátil. Pak jsem ale jezdil každý rok za rodinou, ale spíše jako turista.

Američani a Evropané jsou jiné nátury. Jak vnímali tvé první výstavy?

Musím říct, že skvěle. Největší poctou pro mě bylo, že za mnou lidi chodili a říkali, že nic takového předtím neviděli. Byli zvyklí na díla určitého stylu, a ta moje jim přišla úplně jiná.

Čím je tvá práce speciální?

Já jenom nemaluji, nejdřív na to tvaruji věci. Používám materiály, které si normálně člověk s malováním obrazu nespojí, například mramor, drcený štěrk, písek, polymery, alkydy. To všechno míchám dohromady, zkouším, hledám formu, která bude pro každý ten obraz fungovat.

Každý obraz něco vyjadřuje?

Ano. Každý obraz je zrcadlem okamžiku, kdy obraz vzniká. To znamená, čím si v tu chvíli procházím, co mě ovlivňuje a zajímá. Mě třeba zajímá kvantová fyzika, když o tom čtu, tak nad tím pořád přemýšlím. Pár obrazů jsem udělal na základě toho, že mě ty znalosti a vědomosti kvantové fyziky, černé díry a podobně, fascinují. Přijde mi, že v kvantové fyzice jsou odpovědi na všechny otázky, které máme ohledně toho, jak jsme se sem dostali, co tady děláme, proč a jak všechno vzniklo. Když se člověk zastaví a uvědomí si, jak do sebe všechno zapadá, jak unikátní je svět, ve kterém žijeme, to nejde ani pochopit.

Viděla jsem záběry toho, jak tvoříš obraz. Z toho jsem pochopila, že dopředu nevíš, co z toho ve finále vznikne. Stejně to má ale vyjadřovat pocity, které máš, když u toho tvoříš…

Samozřejmě, protože pocity nedovedu kolikrát ani slovy popsat. Je to vyjádření jinými prostředky než slovy. Když tvořím, mám představu, jak něco, třeba v tom vesmíru, může vypadat, a to dávám do toho obrazu.

Je fakt, že jeden obraz mně trvá udělat třeba měsíc, protože se to vyvíjí. Je to zajímavé, když se třeba vrátím druhý den do ateliéru, jsem v jiné náladě, což také ovlivňuje ten proces. Je to záznam toho, čím si procházím, když ten obraz vzniká.

Je to tedy všechno o tobě, a pak to chceš prodat. Říkáš si dopředu, jestli někoho zajímá, jak se cítíš?

O tom to není, je to jako když básník píše básně. Taky vychází z vlastních pocitů, z toho, jak vidí svět, a lidé to čtou. Také je to intimní věc člověka, který to stvořil, to samé knihy. Lidé si vymýšlejí příběhy, ale ty vycházejí z nějakých jejich snů, představ nebo částečně ze zkušeností. Je to taky jejich intimní zpověď, i když to s nimi zdánlivě nemá nic společného.

S obrazem je to stejné, pro spoustu lidí to nejde tolik do hloubky, a přesto se jim to líbí. Nechci, aby to byla dekorativní záležitost, aby se jim obraz líbil, protože barvy obrazu se jim budou hodit do obýváku. Kdyby mi tohle někdo řekl, nevím, jestli bych jim ten obraz prodal.

Jak se jmenuje letošní výstava a o čem je?

Letošní výstava se jmenuje Time Traveller, tedy cestovatel časem. Má to spojení s mými výlety zpátky do Prahy, do Čech. Vyrostl jsem tady, pak jsem odjel. To znamená, že ten dětský život je tady, a dospělý život v Americe. Čím jsem starší, tím víc se vytváří jasná čára mezi těmito životy. Občas mě to až mrzí, že bych je chtěl víc propojit. Nevím, jestli to takhle mají všichni, mně to skoro připadá, jako kdyby to byl život někoho jiného.

Co mě ale nejvíc dostane, když jsem tady, je, když jdu venku. Slyším zvuky a cítím vůně, které jsou specifické jen pro tohle místo, a vyvolává to vzpomínky na ten dětský život. Třeba když slyším létat vlaštovky.

Nikdy jsi nepřemýšlel, že by ses vrátil zpět sem žít?

Přemýšlel, ale mně už na tom celkem moc nezáleží, jestli žiju tady, nebo tam.

Máš tady přeci jen bratra, rodiče a zbytek rodiny…

Brácha za mnou jezdí vždycky na celou zimu a já sem na celé léto. Trávíme od sebe jenom podzimy a jara.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Jste jako dvojčata nějak extra propojení?

Určitě. Když jsme třeba někde sami dva, sedneme si a nemusíme spolu vůbec mluvit. Je důležité, že jsme si jeden druhému nablízku, jde o tu fyzickou blízkost bráchy, o napojení. To zase souvisí s těmi obrazy, můžu strávit v ateliéru několik hodin, a když vyjdu, mnohdy netuším, co jsem tam dělal. Tady je to nějaké napojení.

Vy umělci máte podle mě mnohem bohatší vnitřní život. Jak to vnímá tvoje okolí a tvoje žena? Třeba pro mě jako velkého pragmatika je velmi těžké tyhle věci pochopit.

Žena mě bere takového, jaký jsem. Asi by mě ani jiného nechtěla. Musíš si najít správného člověka, kterému to, ne že nevadí, ale třeba se mu to i líbí. Nemyslím si, že mě shrnuje jenom to, že dělám ty obrazy. Jako člověka mě tvoří spousta dalších věcí, přestože obrazy jsou část významná. Myslím si, že umím fungovat docela dobře v tom praktickém světě.

Když si třeba domluvíš schůzku s majitelem galerie, začneš pracovat…

To ne. Amerika mě vycvičila, tam je všechno byznys. Abych se tím uživil, musím k tomu taky přistupovat jako k byznysu. Nemůžu si tam hrát na bohéma. To je další rozdíl, když koukám na tuhle scénu. Lidi tu mají takové to umělecké ego, je to nezodpovědné. Nedokážu si představit, že bych někde žebral o peníze nebo se nechal vyživovat.

Jak to funguje v Americe, když chceš udělat vlastní výstavu? Musíš mít vlastní kapitál?

To ne, funguje to tam různými způsoby. Já to mám tak, že jsem zastupovaný galerií, která mně udělá výstavu. Ta to celé zaplatí a já jim dám provizi za každý prodaný obraz.

V jakých cenových částkách se tvoje obrazy pohybují? Některé jsou dost velké.

Samozřejmě v Americe jsou ty částky úplně jiné než tady.

A kupují Češi?

Kupují, lidi kupují tady i v Americe.

Je to vyvážené?

Je, až mě to překvapilo. Loni jsem sem přijel a o galerijní a sběratelské scéně jsem nic nevěděl. Lidi si tady pořád stěžují, že nemají peníze, tak jsem si říkal, že obraz si dneska moc lidí nekoupí. Byl jsem ale mile překvapen, kolik je tady lidí, kteří za kulturou jdou, zajímá je to, utratí za to peníze a nepřijde jim to nenormální. Podporují umělce, což mi přijde skvělé.

Obrazy, které tady letos prodáváš, jsou některé dovezené, jiné tu doděláváš. Jak převážíš obrazy obrovských rozměrů z Kalifornie do Prahy?

Blbě. I tahle praktická část je šílená. Mám dvojí občanství, to tady ale nikoho nezajímá. Obrazy, které jsem namaloval v Americe, je zboží, které je vyrobené mimo Evropskou unii a vztahuje se na ně DPH. Když to sem přivezu, musím všechny nechat proclít. Problém je, že celnice po mě chce patnáct procent DPH jenom za to, aby tady ty obrazy mohly zůstat, aniž bych je prodal.

Kdo je naceňuje? Oni, nebo ty?

Já. Hodnota obrazů přijde z Ameriky. To je další věc, hodnota v amerických dolarech je úplně jinde než v korunách. Existuje takové „vízum“ pro obrazy, jako cestovní pas, na které dostaneš povolení tu obrazy mít jeden rok, potom už musí být zpátky v Americe. Pokud je tu chci nechat déle, což jsem teď udělal, tak buď si musíš prodloužit ten pas, což stojí nějakých 1600 dolarů, nebo je necháš proclít. K proclení neplatíš clo, ale DPH, což je patnáct procent. Takže z těch čtyřiceti obrazů, co tu mám, bych státu musel platit patnáct procent, aniž by se zatím něco prodalo. To je nesmysl.

Takže sis prodloužil ten pas na obrazy?

Samozřejmě.

Když to tady prodáš, zaplatíš Americe, nebo České republice?

Zaplatím tady. To dává smysl, když něco prodám tady, samozřejmě zaplatím DPH, tak to funguje všude. Nechápu ale, že stát po mně chce tu daň předem, ještě než nějaký prodej proběhl, jen aby je mohli uvolnit do volného oběhu. To mě totálně vytočilo, strávil jsem hodiny na celnici, abych to nějakým způsobem vyřešil. Nechápu, jak po mně můžou chtít peníze, které před prodejem ještě nemám.

Cítíš se víc jako Čech, nebo jako Američan? Když už máš dvojí občanství…

Pro mě tohle vůbec není důležité.

Necítíš takovou tu českou hrdost?

Ne. Nemůžu za to, že jsem se tu narodil. Nemám problém s Českem, je to hrozně hezká země. Mám trochu problém se společností.

Myslíš politickou?

Politickou i kulturně-sociální.

Nechceš být konkrétní?

Můžu být konkrétní. Třicet let po revoluci a je to tady občas strašná „krakouža“. (výraz pro zemi, kde nic nefunguje, převzatý z filmu Terminál, kde hlavní hrdina pochází z fiktivní východoevropské země Krakozie, pozn. red.) Lidi tu jedou podle nějakých stanov a kvót, jakmile tam něco nepasuje, tak absolutně vypnou a nejede přes to vlak.

Přijel jsem například do Ostravy jako akreditovaný umělec. Měl jsem tam svoje jméno a průkaz totožnosti. Nemohli mě najít v systému, což se může stát. Snažil jsem se to s tím pánem vyřešit, ale pán nic nevěděl a nic řešit nechtěl. Nepomohl mi, prostě na všechno říkal „ne“.

A jak si to vyřešil?

Pak přišel kurátor, ten to vyřešil. Bez něj si ale nedovedu představit, jak by to dopadlo. Je to asi blbý příklad, ale nikdo tady ještě nepřišel na to, že s laskavostí to dotáhneš dál než s naštvaným obličejem. To mně vadí, že jsou tu lidi neochotní. Když se tu na tebe někdo usměje, lidi mají pocit, že jim za ten úsměv něco dlužíš.

Co děláš rád, když nepracuješ?

Cestuji.

Co děláte třeba s bráchou, když přijedeš do Čech?

My jsme půl roku spolu, půl roku od sebe. Čas spolu trávíme jakkoliv, jezdíme na motorkách, jedeme na výlet, za rodiči na chalupu, vyrazíme si někam po Evropě. To samé když on přijede do Ameriky. Hodně cestujeme.

I s manželkami, nebo sami?

Společně i sami. My třeba jedeme na motorkách a holky v autě. Nebo všichni na motorkách, nebo jen já se ženou. Pořád cestujeme.

Dokázal sis před svým odchodem do Ameriky představit, kam až to dotáhneš a co všechno si splníš za sny?

Já jsem to strašně chtěl, takže mě to napadlo.

Jak se stalo, že se to opravdu stalo?

Hrozně jsem si za tím šel, to je celé. Mně nikdo nikdy nic nedal, narodil jsem se do normální rodiny v komunismu. Odzvonili jsme si to osmadevadesátým, odchodil jsem si školu a odjel jsem. Každý měl tu možnost, není to asi pro každého, ale nikdy mně nepřišlo, že bych nějak trpěl. Takhle to mělo být.

Ani když jsi myl nádobí po restauracích? Neříkal sis, že tě to štve?

Ne, nikdy. Říkal jsem si, že je to skvělé, že mám práci. Že jsem zase o krok blíž. Pak jsem pracoval v baru, mluvil jsem s lidmi, vydělal si víc peněz. Potkal jsem skvělé lidi, měl jsem lepší práci, vydělal si víc peněz. Byl jsem zase blíž. Každý krok, který jsem udělal, pro někoho tady mohl znít jako otrava a šílenství. Pro mě to znamenalo další posun k tomu, za čím jsem si šel.

Na to není žádný recept. Když něco chceš, musíš si za tím jít. Je ale i hodně lidí, kteří jdou za něčím ze špatného důvodu. Když to chceš ze správného důvodu, protože cítíš, že to jsi ty, každý si může vytvořit takový život, po kterém touží.

Moc děkuji za rozhovor, Maxime. Těším se na výstavu.