Denisa Pfauserová se od útlého věku projevovala jako talentovaná a nadaná žena, která vždy měla smysl pro humor a zábavu. Pravidelně se účastnila recitačních soutěží a dramatických kroužků, věnovala se latinskoamerickým tancům, klasickému tanci i street dance. Jejím snem bylo stát se zpěvačkou, a později také novinářkou či spisovatelkou. Pro herectví se rozhodla už na gymnáziu, kdy se přihlásila na DAMU, ale nebyla přijata. Nakonec absolvovala hereckou školu na Vysoké odborné škole herecké, což pro ni bylo náročné období, které sama označila za svého osobního strašáka. Dnes je však s touto částí svého života smířená a věří, že vše se děje tak, jak má. Denisa se prosadila v několika významných rolích, včetně hlavní postavy Sofie ve filmu Prázdniny v Provence a různých princezen. Přiznává, že herectví ovlivňuje i její osobní život, ale v soukromí se necítí být dobrá herečka. Její přístup k životu je pozitivní, energický a upřímný, ačkoli lituje, že lidé v Česku nejsou více otevření. Denisa se navíc rozhodla otevřeně hovořit na téma porodu a chystá velkou osvětu.
Vedlo mě k tomu to, že když jsem to probírala už v té porodnici se svou porodní asistentkou a ptala jsem se jí plná slz co s tím. Já to nechci nějak dramatizovat, ale prostě ano, bylo to těžké období a říkám si, proč se to stalo a proč si tím musím procházet. Tak mi na to říkala, smiř se s tím, už to nezměníš a musíš se smířit s tím, že jsou někteří lidé na světě zlí. Ale co můžeš udělat, je pomoc dalším holkám tím, že napíšeš stížnost. A já jsem s tím počkala těch 7 měsíců proto, že jsem si to sama v sobě potřebovala zpracovat a srovnat se s tím. O to víc, když se následně stala mediální vlna okolo toho, když jsem to napsala, tak být to čerstvé, tak to určitě nedám.
Na tom bylo právě zajímavý to, že já do chvíle, než se propsalo do médií, tak já jsem tam snad neměla jediný negativní komentář, jen samou podporu. A bylo to krásné, jak jsem jim dodala odvahu, protože sami si něčím takovým prošly a zvažovaly co s tím. Ale tím, že se to dostalo do těch médií, tak sama víte, jaké ty komentáře tam jsou. Mě přišlo, že když jsem se pak dívala na nějaký jiný článek, tak to bylo úplně to samé. Jediné, o co šlo, že se můžeme všichni vyřvat a jen jsem si říkala jedno. Já, když něčemu nerozumím, nemám informace o daném tématu, nevím o tom nic, tak alespoň mlčím. Tam mě nejvíce trápilo, že lidé neví, k čemu bonding je, ani jak je důležitý. Mě přišlo, že ti lidé si ten článek ani pořádně nepřečetli a pouze nadávají.
Jsme v kontaktu. Mě samozřejmě to napadlo, ale vůbec jsem nečekala, jak velkou vlnu to způsobí a musím říct, že mě hodně potěšilo, že se semnou začali spojovat odborníci, unie porodních asistentek, různé porodnice a porodníci samotní, kteří proti tomu chtějí bojovat. Už mě začínají zvát na různé události a akce. I já sama mám plán rozjet to ve větším, ale zatím to nebudu říkat, to poté uvidíte.
Vzpomínám, já tam ještě pořád točím, ale je pravda, že mnohem méně. Asi už se s tou postavou nedá nic moc dělat nebo ji rozvinout někam dál. Navíc mám to malé miminko, takže jsem ráda, že se tam párkrát do měsíce mohu přijet podívat. Ale mě to bavilo, tím, že to byla taková karikaturní postava, že prostě tam s ní byla sranda, pořád byla někde opilá nebo se svlékala, tak to bylo fajn. My jsme se u toho hrozně nasmáli a vždy, když mi přišel scénář, tak jsem se nejprve začala smát.
Těžko říct. Já, když je to jako přesně pro mě, tak se na to samozřejmě těší. Ale na druhou stranu, když je to něco jako nějaká výzva, tak o to spíše to člověka láká, protože je to překročení komfortní zóny.
Já jsem byla vždy takové předvádivé dítě, ale že bych hrála, to úplně ne. Já jsem chodila do dramatického kroužku a hrála jsem dětem ve školce divadlo. Profesně jsem se tomu začala věnovat až po nástupu na DAMU. Já jsem vždy chtěla být novinářka nebo spisovatelka, mě bavilo psát. Ale na gymplu jsem začala chodit do dramaťáku a díky tomu jsem se přihlásila na DAMU a dělám tuto profesi.
Moc děkuji.