Rychlá zpověď: Bývalá primátorka Adriana Krnáčová: Do politiky už se nevrátím
Bývalá primátorka Prahy Adriana Krnáčová se po svém konci v politice vrhla na psaní. Nedávno vydala fascinující knihu Zpupnost, která odhaluje zákulisí pražské politiky, korupci i boje o moc. Ve fiktivním příběhu čerpala ze svých bohatých zkušeností a je to skutečně temné čtení. Jak přiznává v rozhovoru pro LP-Life.cz, politika je příšerné a neuvěřitelně stresující prostředí, takže je ráda, že už je mimo. Díky tomu má teď více času na rodinu, psaní i sport.
Na Wikipedii se píše, že se ztotožňujete s vaší přezdívkou Krnda, někdy se tak prý i podepisujete. Jak to vůbec vzniklo?
Já ani nevím, kdo to vůbec vytvořil. Jednou mi někdo řekl, že je to zkratka mezi krtkem a pandou. Ale nevím, proč to bylo přiřknuto mně. (smích)
A opravdu se tak někdy podepisujete?
Na přání určitě, proč ne? Člověk se musí se svými přezdívkami ztotožňovat. Říká se, že když je člověk bezvýznamný, žádnou přezdívku nemá.
Ještě když jste byla v politice, říkala jste, že poté se budete věnovat vnoučatům. Daří se vám to?
Opravdu se více věnuji rodině. Zanedbávala jsem je několik let, trochu mi to dávali „sežrat“, ale je to hodně milé, když se všichni sejdeme, je nás strašně moc. Život se chtě nechtě trošku zklidnil, a to mi více vyhovuje. A pokud jde o práci, nejprve jsem musela dokončit knížku, tomu jsem se po konci v politice věnovala nejvíce.
Máte jedno vnouče. Jaká jste babička?
Určitě ne hlídající! I tím, že v posledních měsících řádí ten čínský virus, jsme neměli moc příležitostí se vidět. Spíše jsme se stranili a nebyli jsme tolik v kontaktu, více jsme si telefonovali. Tento rok je prostě příšerný a doufám, že už nic horšího nepřijde.
A když jste s vnoučetem, co nejraději společně děláte?
Jelikož je malý, jsou mu tři a něco, tak s ním zatím moc neudělám. Navíc je takový samotář, rád si hraje sám, takže ho spíše pozoruju. (smích) Já to s malými dětmi moc neumím, i moje děti mi říkaly, že jsem to s nimi moc neuměla. Spíše se těším, až bude větší, to bude lepší. I počtem vnoučat se to určitě bude zlepšovat, nevidím jinou možnost.
Co děláte nejraději ve volném čase?
Sportuji, to nejvíce. Pak čtu, věnuji se rodině, vařím, peču. A pak kreslím.
Malby, nebo spíše nějaké črty?
Jen kresby, je to takový relax. Když mě něco napadne, tak kreslím.
Stále cvičíte každý den jógu?
Každý den ne, ale snažím se dělat deset nebo patnáct minut strečink.
Jak se ještě udržujete ve formě?
Nežeru! (smích) Snažím se jíst zdravě, jím průběžně přes den malé dávky. Nejím hromady věcí, snažím se spíš hlídat. Ale také jsem si nedávno dala hamburger, měla jsem na něj chuť. Dělám různé sporty, v podstatě každý den něco.
Jak se změnil váš režim poté, co jste skončila na magistrátu, kdy jste se stala zase „normálním“ člověkem?
Vždycky jsem se snažila být normálním člověkem a ne tzv. politikem, nesnášela jsem papalášské manýry. Ale co je hlavní, snížila se mi úroveň stresu. A to je velice dobře, protože stres je nejhorší, co může být. Politika je vysoce stresující prostředí a můžete dělat, co chcete, ale přesto na vás doléhá, i když hodně sportujete nebo se snažíte relaxovat. Ale moc času na to nemáte a dříve nebo později se to projeví na vašem zdraví.
Kde berete radost?
Radosti mám každý den. I maličkost může být radost, třeba když napíšu kapitolu v knize, když je hezké počasí a můžu vyběhnout. Mám ráda i setkání s kamarády, které jsem kvůli práci nemohla vidět, tak si skypujeme nebo telefonujeme. Mám stále své kamarády, které jsem měla už dříve, a nemíním to měnit.
Co vám pomáhá na smutek?
Dlouho jsem smutná nebyla, takže na to neumím odpovědět. Asi muzika… Někdy hip hop, jindy klasika. Pomáhá, když si člověk může doma „vybombovat“ nějakou pecku.
Podle toho, co jste napsala ve své knize Zpupnost, je politika dost nepěkná profese. Když na politiku vzpomínáte, dala vám něco pozitivního?
Vědomí, že se tam nikdy nechci vrátit. (smích)
To je velmi pozitivní!
Ano! (smích) Člověk by nikdy neměl říkat „nikdy“, ale pro mě je to tak nekreativní prostředí, které je nacpané egoismem, hloupostí, sebestředností. Lidé se často za něčím ženou, ani nemají zanalyzované, jestli to opatření má nějaký smysl. Ale protože to navrhuje jejich politická strana, tak to musí proboxovat za každou cenu. Není to užitečné.
Vidíme to i nyní v době korony – jedno opatření střídá druhé, každý den je něco nového. Politici si za tím stojí, jindy nestojí, často to nemají ověřené čísly, daty. Takto se přece nedá v krizové situaci pracovat, to je amaterismus. Povede to jen k tomu, že se sníží důvěra v jakoukoliv instituci v tomto státě, což je v podstatě začátek konce. A pokud to někteří političtí představitelé chtějí, tak Bůh s námi, jak se říká.
V politice jste se pohybovala už dříve, když jste vedla Transparency International. To jste přece musela vidět a tušit, že je to takové, jak povídáte…
Když něco tušíte, tak ještě pořád nevíte. Nikdy nevíte, co se nakonec stane. Do komunálu jsem nechtěla a být primátorkou, to bylo to poslední, po čem jsem toužila. Je to hrozně nevděčné. Ale když se mě lidi později ptali, proč jsem tedy v půlce neodešla, tak jsem říkala: „Nejsem srab!“ Neodcházím v půlce práce, i když je nepříjemná nebo těžká, nikdy jsem to nedělala. Dobojovala jsem to do konce.
Co bylo nejhorší?
Neustále na mě někdo útočil, i když jsem za něco nemohla. Vůbec jsem nevěděla proč, ale potom jsem pochopila, že právě to je ta politika. Nesměla jsem to brát osobně, je to prostě politika. Naučila jsem se s tím žít, sice těžce, ale naučila.
Jak to vnímala rodina a partner?
Hrozně. Moje děti mě za to skoro nenáviděly, protože si na Facebooku musely číst hlouposti o mně. Pro ně to bylo velice nepříjemné, hlavně když je v práci spojovali se mnou. Vždycky mi říkali: „Kdy už s tím konečně praštíš? Dej už si s tím pokoj, odejdi!“ Pak se s tím děti smířily, ale naše vztahy se moc nezlepšily. Až teď je to lepší, možná i proto, že jsem se odstřihla od hnutí.
Měla jste někdy o sebe nebo o rodinu strach?
O sebe možná trošku, ale ne tak reálně. Že by mě někdo sejmul? To ne, ta pozice je tak bezvýznamná, je to reprezentativní pozice a jen se zdá, že je mocná. A v tom je ten paradox – za všechno můžete, i když reálně nic přímo ovlivnit nemůžete.
Vždycky jsem měl pocit, že jste hodně drsná ženská a že chlapy v politice musíte hrozně štvát. Jak vás „dávali“?
Nedávali mě. Ze začátku mě pomlouvali, že jsem vulgární, drzá, nekomunikuji. Potom říkali, že příliš mluvím, pak že málo mluvím. A tak to pokračovalo, ale když viděli, že se nic nezmění, tak přestali. Pro mužskou část to bylo hodně těžké.
Měly by ženy do politiky vstupovat více?
Ale jo, proč ne. Ať si to každá zkusí. Ale pro ženu to není příjemné prostředí. Kdyby se stal zázrak a přes noc se polovina mužů vyměnila za ženy, tak by se to změnilo. Ale vzhledem k tomu, že na vrcholných pozicích jsou většinou ženy osamocené, tak je to jako když máte smečku malých psů – udolají i predátora. Uštvou ho, uhryžou ho, udolají ho. A tak to přibližně vypadá, když se žena dostane do silné pozice. Když se brání, tak si to potom „vyžere“ na sociálních sítích a v médiích. A dočte se o sobě věci, o kterých ani netuší, že je dělá.
Prožíváte teď lásku?
Ano, mám skvělého partnera.
Byla jste s ním už v době politiky?
Ne, až poté, co jsem odcházela z radnice. To se nedalo, kdybych tehdy vystavila nějakého partnera takovému stresu, tak by mě opustil za pět minut. Žádný partner by to nevydržel, nechtěla jsem ho vystavovat takové pozornosti.
Co je pro vás nyní ve vztahu nejdůležitější?
Čas, který věnujeme sobě a do kterého se nikdo nemíchá. Snažím se nás udržet mimo všechno dění.
Co nejraději děláte společně ve volném čase?
Sport. Ale moc to s ním nejde, protože on je triatlonista. (smích) Takže když jdeme plavat do bazénu, on si plave svoje a já svoje.
Co vás momentálně nejvíce rozesmívá?
Tiskové konference vlády. (smích) Česká televize by je měla dát do archivu a za 20 let pouštět s dodatkem: „Takto se řešila krize!“ Dokáží pobavit, ale je to spíš takový gogolovský smích přes slzy.
Baví vás stále Praha?
Je to nejkrásnější město. A kdybychom se nebáli zpátečnických a zbabělých lidí, kteří nedovolí, aby se město rozvíjelo, tak bych byla úplně spokojená. Asi to čeká na další generaci, která dokáže něco prosadit. Praha by neměla zůstat skanzenem, já zastávám jiný názor. Mohli jsme tady mít Kaplického knihovnu, krásný most od Calatravy, mohli jsme mít další věci. Možná příště.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo?
Stromovka. Tam kdykoliv vejdu, tak už nic jiného není důležité.
