Rychlá zpověď - Anna Julie Slováčková: Rakovina ze mě udělala jiného člověka

Začalo léto, je teplo. Jak se cítíš?

Zpoceně. (smích) Cítím se strašně dobře. Jsem letní živel, miluju léto. Léto je doba, kdy mě opouští veškeré chmury, a mám pocit, že je všechno zalité sluncem. Nicméně s teplem se teď kvůli mému zdravotnímu stavu pojí různé věci. Nikdy jsem nenatékala, neotekla mi ruka a podobné věci, co najednou člověk řeší. Člověk si na to ale podle mě zvykne, takže jsem nadšená, že je léto.

Jak dlouho už bojuješ se svou nemocí?

Od začátku října.

Jak tě to změnilo?

Diametrálně. Myslím si, že jsem v jistém smyslu úplně jiný člověk, než jsem byla předtím. Samozřejmě budu vždycky šílená, trhlá a budu dělat blbosti, ale v nějakém pohledu na svět, na život, vazby a komunikaci s lidmi mě to změnilo strašně moc.

Pronájem luxusní vily 7+1, Praha - Západ – 373,

Zobrazit nemovitost

Mně právě vůbec nepřijde, že se bavím se čtyřiadvacetiletou trhlou Aničkou, ale po mentální stránce s čtyřicetiletou ženou.

Já si tak taky připadám, i vizuálně. (směje se)

Nejsi unavená?

Jsem hrozně unavená. Prakticky když mám možnost, tak spím. Po tom celém koloběhu je to tělo strašně unavené, ještě po operaci. Někde jsem četla, že úplná rekonvalescence je po půl roce až roce. Myslím si, že dozvuky tam teď ještě budou, přeci jen to byl náročný zásah do těla, které bylo do té doby oslabené sem tam nějakými antibiotiky, ale ničím takhle závažným.

Samozřejmě to není sranda, bojovat s takovou nemocí. Vždycky říkám, že jsem měla nejlepší formu rakoviny, protože se všechno zachytilo včas. Bylo to samozřejmě tak, že člověk neví, na čem je, než přijdou výsledky. Nikdy nevíš, jestli se to nevrátí.

Přemýšlela jsi někdy, proč se ti to stalo? Věříš třeba na osud, karmu? Mně vždycky, když se něco stane, přemýšlím, jestli jsem někomu někdy neublížila.

Já doufám, že jsem nikomu neublížila, minimálně si toho nejsem vědoma. Samozřejmě někdy někomu řekneš v hádce něco hnusného, ale to bych musela být svatá, abych se nikdy s nikým nepohádala. Určitě jsem se s někým pohádala, nikdy jsem ale nebyla člověk, který by někomu provedl něco hnusného nebo mu něco hnusného přál.

Věřím spíš v psychosomatiku. Mám svoje věci, kvůli kterým si myslím, že se to stalo, ale hlavní je si neříkat, proč se mi to stalo. Proč se narodí děti s leukémií, rakovinou, proč lidi umírají na nemoci? Nikdy si nemůžeš říkat, že se ti něco stalo, protože jsi hnusná, tak to není. Člověk si nemůže říkat, proč se to stalo zrovna mně, protože zlým lidem se třeba nikdy nic špatného nestane. Na karmu – dá se říct – věřím, ale ne co se týče takových osudových momentů.

V rychlé zpovědi jsem se tě ptala, co ti rakovina dala a vzala, a ty jsi řekla přátele. To znamená, dala i vzala?

Hodně jsem se utvrdila v tom, kdo je opravdu můj přítel a komu na mně záleží, a komu ne. Kdo byl schopný za mnou dojet ve dne v noci, když jsem to potřebovala. Naopak jsem si řekla, že u lidí, se kterými se snažím setkat, sejít se s větší partou lidí nebo s lidmi, kteří se ti neozývají, a tebe to mrzí, tak ti nemají v tvém životě co dělat. Nějak ti proběhli životem, měla jsi je poznat, měli jste být přátelé, pak se znova uvidíte, ale nemůžeš na tom lpět a chtít po někom se mermomocí sejít, když ten člověk nechce.

Když se s tebou člověk chce vidět, tak si ten čas prostě najde. Uvědomila jsem si, že se nezavděčíš každému. Ty, u kterých jsem byla už předtím přesvědčená, že jsou opravdoví přátelé a jsou mojí druhou rodinou, tak u těch jsem se utvrdila v tom, že jimi jsou. 

Byla jsi vyloženě zklamaná z některých kamarádů?

Ne. Smířila jsem se s tím, že to tak je. Samozřejmě tě to chvíli mrzí. Můj hlavní problém vždycky byl, že všechnu vinu dávám sobě. Tudíž jsem se musela naučit přemýšlet o tom jinak. Vždycky jsem třeba měla problém navázat konverzaci s někým, koho neznám.

Ty?

Jo. Ačkoliv vypadám jako extrovert, tak jsem vevnitř docela introvertní. Přijít do nového kolektivu nebo bavit se s člověkem, když vedeš rozhovor, je něco úplně jiného. Kdybychom se ale potkaly někde na párty a měly bychom si povídat, tak mám hrozný strach z toho, že nastane trapný ticho. A já mám potřebu tu konverzaci nějak vést. Moje terapeutka mi řekla, že na to nejsem sama, že v té konverzaci je i ten druhý. Že se nemůžu obviňovat, není to jenom můj boj, ale i toho druhého. Já mám ale pořád pocit, že je to můj problém, že to ticho je, a já nemám co říct. Uvádím se tím do úplně šílených situací, kdy si zbytečně vytvářím barikády a bloky. Uvědomila jsem si, že ne všechno na světě je moje vina.

K terapeutce chodíš kvůli rakovině?

Já už jsem chodila předtím.

Pomáhá to?

Strašně.

Tvoji rodiče jsou slavní, navíc jsou zdraví. Říkala jsi, že největší oporou ti byl táta s bráchou…

Ano.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Sblížilo vás to?

Dalo by se to tak říct, my jsme s tátou ale měli vždycky hezký vztah, byli jsme parťáci.

Vy spolu i vystupujete…

Vystupujeme spolu, hrajeme tenis, jezdíme na dovolenou. Táta je pro mě bůh všeho, strašně ho miluju.

I s Luckou?

Lucku respektuju, pro mě je hlavní, aby byl táta šťastný, zdravý a v pořádku. Je pro mě alfou a omegou úplně všeho, je to můj záchytný bod. Mámu miluju nadevšechno, samozřejmě mě taky podporuje, vím, že kdybych jí zavolala, tak se postará.

Brácha už má dvě děti. Hlídáš je a vídáš se s nimi?

Když jsem k nim poprvé přišla, neměla jsem vlásky a měla jsem roušku. Koukali na mě, co se stalo a kde je teta Aní. Vysvětlili jsme jim, že jsem nemocná, vlasy mi zase narostou a je to jen takové období.

Ten starší za mnou přišel, sednul si ke mně, obejmul mě kolem krku a řekl mi, že už si strašně přeje, abych byla zdravá a že se nemusím bát, že mě vždycky bude mít rád i takhle plešatou a starou. Že se těší, až mně vlasy narostou, ale že se nemusím bát, že jsem hezká i stará a plešatá.

Kolik mu je?

Je ve druhé třídě. To bylo tak krásný, když ti to řekne malý dítě, přišel sám od sebe. To samé ten menší, ten za mnou vždycky letí a úplně cítím, jak mi ty děti dávají energii. To je jedna z věcí, kterou si vyčítám, že jsme spolu netrávili víc času, to bych chtěla ještě změnit a zapracovat na tom. Abych se s nimi vídala víc a nenechala si jejich dětský život proklouznout mezi prsty. Když se vidíme, tak cítím, jak strašně je miluju a že bych za ně dýchala. Dítě ale samozřejmě potřebuje kontakt.

Vlásky už ti rostou, proč jsi zvolila tuhle barvu?

Ona byla původně fialová, to je moje oblíbená barva. Moje kadeřnice Péťa z Vlasy od Petry, kam už chodím několik let, byla jednou z prvních, komu jsem volala. Řešily jsme to spolu, věděla, že jdu na biopsii, znáš to, u kadeřnice, tam se říká všechno. Volala mi hned, jak to dopadlo, a já se jí rozbrečela do telefonu, že o ty vlásky, o které jsme pečovaly a konečně byly krásné a zdravé, přijdu.

Když jsem tam teď byla, říkala jsem jí, že mám další chemoterapii, u které by už vlasy slézt neměly, ale že už potřebuju být v péči kadeřníka. Už mi chyběly ty dámské věci, zajít si na vlasy a masáž, mají tam totiž masážní křeslo.

Tak jsem řekla, pojďme udělat něco bláznivýho. Když potřebuju, tak mám paruku, v divadle nebo Ordinaci, a moje vlasy nikdo nevidí, takže si s nimi konečně můžu dělat, co chci. Dohodly jsme se, že jakmile zmizí růžová, dáme to na modrou, potom zelenou. Má nějaké barvy s včelím voskem a vlasy jsou po nich super. Tu barvu jsem měla, už když jsem měla mikádo, a vlasy jsem tehdy měla snad nejzdravější. A to jsem je měla modré. Ona to sama vymyslela, sama dobře ví, co udělat, aby mně to slušelo. Úplně jsem se jí oddala a jsem vždycky spokojená.

Když mně oznámili, že mám rakovinu, nejdřív jsem se složila z toho, že přijdu o vlasy. Ne kvůli tomu, že budu ošklivá a plešatá, ale hrozně jsem se bála, že přijdu o práci. Bála jsem se, jak na to bude reagovat okolí, a to je podle mě hlavní strašák všech žen, které o vlasy přijdou, že je okolí nepřijme a společnost se jim bude stranit. Proto tu nemoc třeba nepřiznají, nebo nikdy nesundají šátek nebo paruku.

Při natáčení mého klipu jsem paruku rozhodně neměla. (odkaz na videoklip: https://youtu.be/DLt5L9PtHKw )

Proto jsem se taky rozhodla, že se kvůli tomu nebudu schovávat. Samozřejmě když zpívám třeba pro děti, tak si tu paruku vezmu. Řekla jsem si, že paruku nosit jinak nebudu. Chci podporovat ženy tím, že tu hlavu budu hrdě nosit, a ony si třeba řeknou, proč by taky nemohly.

Jak zvládáš jizvy? Kolik jich máš?

Mám je, ale nijak je moc neřeším. Hojí se dobře. Mně ale vůbec nevadí, zní to blbě, ale jsem s nimi spokojená, jizvy k člověku patří. Když mi bylo osmnáct, začala jsem s tetováním. Pojmula jsem to tak, že si vždycky nechám vytetovat nějaký mezník mého života. Mám jich spoustu a každé má pro mě velký význam.

To samé mám s jizvami. Neberu je jako vady na kráse, ale jako něco, co sis prožila, patří to k tvému životu a nikdy to už nesmažeš. Můžeš si z toho vzít ale ponaučení.

Budeš mít i tetování k rakovině?

Mám ho už vymyšlené. Všechna tetování mám od jedné tatérky a kamaráda. Bude to hodně jemné a ženské. Představ si duben nebo květen, jsou rozkvetlé jabloně nebo třešně a vítr sfoukne jejich lístky. To bych chtěla udělat realisticky kolem prsa, kvítky jabloní a třešní. Jemně, téměř neviditelně. Možná bych z těch jizev udělala větvičky, to ještě uvidíme.

Nehrozí ti, že přijdeš o prsa?

Ne. V tomhle směru mi vyšla dobře genetika, že nemám to, co měla třeba Angelina Jolie. Zatím mi to nehrozí a myslím, že ani hrozit nebude.

Aničko, držím ti palce. Děkuji za rozhovor.