Rychlá zpověď - Anna Julie Slováčková: Jsem takový Ferda Mravenec
Zpěvačka a muzikálová herečka Anička Slováčková (21) se netají tím, že je multifunkční. Občas však má problém s tím, že neumí nic pořádně. „Hraní, zpěv, malování, psaní, focení, já to miluji vše, ale chtěla bych být ve všem hlavně dobrá,“ svěřila se v rozhovoru.
Zajímalo by mě, jaký je tvůj běžný den?
To samozřejmě závisí na tom, jestli je víkend nebo pracovní den. V pracovních dnech se probudím a dáme si snídani - a to většinou docela velkou, protože snídaně je základ dne, že jo. Je to asi jediné jídlo, které za den průběžně stíhám. Potom dám najíst kočkám, jdu se obléknout a případně namalovat, pokud jdu někam do společnosti - pokud ne, tak se nemaluji. Jdu zařídit to, co ten den zařídit mám, potom zamířím buď do posilovny, nebo za kamarády a nakonec domů, uvařit večeři a spát.
Když máš práci, kdy začíná tvá pracovní doba a kdy končí?
Záleží na tom, jakou práci. Pokud je to hraní muzikálu, tak to závisí na tom, jestli je to dopolední nebo odpolední představení. Většinou je to v devět hodin ráno nástup v divadle, to znamená, že v osm hodin vstávačka. Když je to „dvoják“, tak se domů dostanu kolem osmé hodiny večer.
Hraješ v muzikále Alenka v říši divů, sen každé dívky.
Pohádku mám hrozně moc ráda už odmala. Koukala jsem hlavně na disneyovskou Alenku - tu blonďatou hezkou, jak spadne do díry, ale četla jsem i knížku. O to víc jsem jí četla předtím, než jsme šli dělat muzikál a strašně mě baví to hrát. Je to moc hezké, všichni jsou strašně šikovní - od „kompačky“ po role, je to fakt skvělý muzikál.
Byla si jednou z výrazných tváří v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Překvapily tě některé z proměn?
Mě popravdě překvapila úplně každá proměna, protože najednou v tom zrcadle vidíte vážně někoho jiného. Své rysy tam sice pořád máte, tedy pokud nemáte nějakou velkou masku, ale už jen to, že si vyzkoušíte několik hlasových změn, stylů účesů, barev očí, barev pleti, je to prostě super. Je to neuvěřitelný zážitek, na který budu rozhodně vzpomínat celý život. Co se týče hudby, tak to samozřejmě záleží na vkusu a na stylu, co se mi líbilo a co ne, ale většinu z nich jsem měla ráda.
Změnila si sama v sobě i postoj k nějakému typu hudby?
Já jsem vždycky byla otevřená všem stylům. Jediné, co jsem nikdy moc nemusela - tímto asi urazím metalisty - byl metal. Ale všechny styly, kterýma jsem tam prošla, mi byly velmi blízké, takže jsem neměla s ničím problém.
Jsi všeobecně velmi kreativní, maluješ, píšeš, fotíš... Nechceš se něčemu věnovat víc?
Chtěla bych se popravdě věnovat úplně všemu, co dělám, což je hrozně těžké a nakonec se nevěnuji ničemu kromě zpěvu a hraní. Focení bych se chtěla věnovat víc, teď jsem na to neměla vůbec čas, stejné je to i s malováním. A hlavně víc než čas nebyla chuť, neměla jsem ani žádný impuls nebo něco, co bych chtěla vytvořit. Odjakživa mám dva takové sny - první je, že bych si chtěla otevřít restauraci nebo kavárnu a druhý: vydat knížku. Těma dvěma se teď nějak ubírá můj život, nic pro to sice nedělám, ale doufám, že se naskytne nějaký impuls, který mě začne trochu nakopávat.
Předpokládám, že knížka je trochu do šuplíčku, přesto píšeš?
Píšu už strašně dlouho jeden příběh, který mám vymyšlený asi od 13 let a pořád ho přepisuji. Vždycky to napíšu, jsem s tím nějak spokojená, ale pak to za měsíc otevřu, smažu to a píšu znovu. Teď ale tu verzi příběhu, který se snažím nějak rozvíjet, píšu asi popáté a myslím si, že je to ta konečná verze, kterou bych třeba potom chtěla někomu ukázat - ať už jenom kamarádům nebo i někomu, komu by se to tak líbilo, že by někomu navrhl, aby to vydal. Ale zas takové naděje si nedělám, takže když se to bude líbit mým kamarádům a rodině, tak mi to stačí.
O čem je?
Řekla bych, že je to takový psycho román. Hodně psychologicky tak i psycho, je tam docela krve a láska samozřejmě také, protože ta by podle mě měla být všude. Takže láska tam je, ale možná úplně jinak, než by měla být.
Tento sen není úplně nereálný, že?
Já myslím, že určitě není, akorát bych nesměla být tak líná a musela psát víc stran denně než jen jednu. Taky chci jednou svou kavárnu nebo restauraci, ale to tak za dvacet let, až si něco prožiju a získám více zkušenosti.
Říká se, že chlapa ženská uloví na jídlo - je to tak i u tebe?
U nás to podle mě bylo tak nějak vzájemné, protože my si s přítelem vyvařujeme dohromady nebo se střídáme.
Co máš ráda na mužích a co na nich naopak nesnášíš?
Mám ráda, když jsou zodpovědní, ambiciózní, vtipní, když umí vařit - to mám moc ráda. A také když jsou praktičtí do života - když se mě nezeptá, jak má otevřít střešní okno. Co naopak ráda nemám je nerozhodnost, protože myslím, že to by měla být spíš ženská vlastnost. A takový ten typický čecháčkovský styl, kdy přijde žena po práci domů, chlap si jde otevřít pivo a „čus“. Toho se trochu bojím, až budu starší.
Dokážeš odpovědět pár slovy, jaká jsi?
To bude víc záporů než kladů. Anička je strašně moc panovačný člověk. Není urážlivá, takže veškeré komentáře mě v podstatě naštvat nemohou - rozmrzí mě, ale nenaštvou mě. Myslím si, že má moc ráda zábavu, miluje hudbu, miluje všechny své přátele a rozkrájela by se pro ně. Myslím si, že je také zodpovědná. Teď skončím zápory: dost často se po ránu nechce hnout z postele, až moc ráda jí a někdy je jí až moc.
