Je jí teprve devatenáct let, ale už poznala, jak v životě vypadá pořádná dřina. Pavlína Kopecká je totiž profesionální baletkou v Národním divadle. Co jí tento sport dal a vzal? A co může dívka s tímto náročným povoláním jíst? I to se dočtete v následujícím rozhovoru pro Luxury Prague Life.
Ani omylem. Když jsem byla malá, chodívali jsme vždy za tatínkem do nemocnice a já jsem se chtěla stát chirurgem. Chtěla jsem být po tatínkovi, ale tak nějak se stalo, že jsem se dostala na konzervatoř, kam mě doporučila paní učitelka Kymplová z baletu v Chrudimi.
Ne, paní učitelky, rodiče s tím úplně nesouhlasili. Mysleli, že mě to přestane bavit a že ze školy odejdu. A pak budu dělat nějaké smysluplnější povolání. Takže je to tak trochu omyl. (smích)
Ano, složila jsem zkoušky, přijali mě a studovala jsem tam pak osm let.
Od šesti let jsem chodila na gymnastiku, od sedmi jsem začala dělat balet a v jedenácti byly zkoušky na konzervatoř.
Řekli mi, ať to zkusím, protože mi nechtěli způsobit trauma tím, že to zakáží. Čekali, kdy mě to přestane bavit, ale to se nějak nestalo. Osm let jsem tak studovala na konzervatoři, až jsem teď dostudovala a dostala se do Národního divadla.
Tohle bylo vždy. Ale tím, že jsme na to byly zvyklé odmalička, nám to nepřišlo nějak zvláštní, protože jsme nic jiného nepoznaly. Furt jsme musely makat, každý den stát u tyče, šoupat sto tendu (prvek, kdy se vysouvá noha vpřed, stranou a vzad, pozn. red.). A to se opakovalo mnohokrát, protože tam pořád bylo něco špatně. Tak jsme to musely zopakovat znova, a pak jsme šly k dalšímu prvku. Takto jsme na škole osm let „šoupaly nohama“ s tím, že se to nějak zdokonalí, ale nikdy to není perfektní.
Ne, těch prvků je spousta a nejde je udělat dokonale. Pořád je co zlepšovat. To je na tom to krásné, protože nás něco žene kupředu. Chceme jít za tím perfektním cílem, kterého nemůžeme dosáhnout.
Prvních pět let jsem byla normálně na základce, takže myslím, že dva lyžáky jsem stihla. Ale co jsem přešla na konzervatoř, tak to nešlo. Zakazovali nám jezdit na hory, i když jsme občas jezdili… Potajmu.
Tak to by byl problém.
To je pravda, protože nejsem z Prahy. Přátele, co jsem měla dřív, jsem celkem opustila, a vídala je jen o prázdninách. Ve škole se ale z naší třídy stala jedna velká rodina, protože jsme tam trávili většinu dne. Byli jsme tam od osmi ráno do sedmi večer.
Přešla jsem v jedenácti letech.
Na internátě.
Ano.
Já nechápu, že mě rodiče pustili. (smích)
Obědy jsme měli ve škole, jinak snídaně a večeře byly zajištěné na internátu. Bydleli jsme na náměstí Míru u svaté Ludmily. Tam se o nás starali hezky, dobře nás vychovali, naučili nás uklízet.
Dá se to tak říct.
Děje se to většinou po představení, ale dost často jsme tak unavený, že jdeme prostě zpátky domů a spát.
Maturita se skládala z českého jazyka, z anglického jazyka, z dějin tance a baletu. A pak jsme měli praktickou ukázku, což znamenalo právě techniku, to „šoupání nohama“. Potom jsme měli scénickou praxi, kde se ukazují různé variace z baletu, nebo pas de deux, tanec ve dvou. Partneřinu jsme také měli.
Ano.
Ne, ti měli internát naproti. Ale hodně spolužáků bylo z Prahy, takže to nemuseli řešit. Měli to o něco snazší.
Asi ne, my jsme museli rychle dospět. Prostě nám nic jiného nezbývalo.
Rodiče to asi vnímali, ale pro mě to bylo dost přirozené. Já jsem si říkala, že už jsem velká. V těch jedenácti jsem si připadala hrozně dospělá, že všechno zvládnu. Pro mě to nebyl problém, spíš si myslím, že rodiče museli mít strach.
Ano, jsem nejmladší.
Já jsem si toho nijak nevšimla. Sice jsem v Praze jednoho brášku měla, takže jsem se s ním stýkala, což bylo určitě přínosné, protože mi vozil jídlo. Nebo když jsem něco zapomněla doma. Ale jinak si nemyslím, že by se nějak strachovali, jelikož jsem každý den volala domů, že jsem v pořádku. Takže rodiče i sourozenci věděli, že jsem naživu.
V osmém ročníku, po Novém roce, začne takový strašný úsek života, kdy se musíme učit na maturitu i absolutorium, a k tomu máme konkurzy. To znamená, že skoro všechny víkendy, které máme volné, trávíme po různých divadlech, kde jsou masivní konkurzy, kam přijede třeba sto lidí, a doufáme, že si nás baletní mistři nebo šéfové všimnou. A že nás přijmou. V Národním divadle nás myslím bylo sto padesát – a nakonec to vyšlo.
Asi devět.
Já jsem z toho byla tak strašně nadšená, uspěla jsem tam jako jediná Češka. Pro mě to byl cíl, dostat se do Národního divadla, protože je to skvělý soubor a zároveň to není daleko od domova. Mohla jsem taky skončit někde v Americe.
Nebylo by to špatné, ale tohle se mi líbí víc, protože jsem pořád doma a v klidu. Je to hezké.
Teď v inscenaci Timeless, která se hraje v lednu a v únoru. Tam tančím v Serenádě od George Balanchina.
Musím říct, že se mi čas uvolnil. Na konzervatoři jsme byli od osmi do sedmi zavření, kdežto tady je to tak, že ráno od desíti máme trénink, a poté až do šesti jsou rozepsané zkoušky. Když na zkoušce nemusíte být, tak máte volno. Někdy se tak stane, že máte ráno jenom trénink, a pak celý den volno. Jindy se také stane, že máte celý den zkoušky, pak jdete bez energie domů, jdete si lehnout a spát. A druhý den zase nanovo.
Dá se tím uživit.
Nebydlím, jsem v jednom menším bytečku. Nájem zvládám platit v pohodě, hlady netrpím. Finančně to není žádná sláva, ale člověk se tím uživí.
Většinou se je snažíme přecházet.
Vůbec to není zdravé, ale omluvit se, že máme horečku, u nás moc neexistuje.
Přesně.
Asi to jde poznat, ale prostě zatneme zuby a jedem.
Mám přetržený vaz. Musím mít nohu v sádře. Chce to tak pět týdnů klidu a pak rehabilitace. Není to samozřejmě můj první úraz, v prvním ročníku jsem si zlomila zánártní kost v chodidle, a dva roky jsem měla problémy s kolem, které jsem vyřešila rehabilitacemi a posilováním. Abychom se mohli vrátit zpět na sál a jeviště, musíme nejdřív trpělivě čekat, aby se nám úraz dobře zhojil. To může být někdy velmi frustrující, když jsme zvyklí se hýbat tolik hodin denně. Po rehabilitacích máte v divadle týden tréninků a poté se vrátíte zpět do normálního pracovního procesu.
V Národním divadle jsem si toho nevšimla. Přijde mi, že se tam všichni držíme a snažíme se podporovat. Je to hezké prostředí. Ale slyšela jsem, co se dělo v Rusku, pravděpodobně to byly věrohodné události, baletky si dávaly střepy do špiček.
Nesetkala jsem se s tím. Nějaká rivalita bude vždy, budeme si závidět, ale to je taková ta zdravá soutěživost, která nás žene dál.
Je tam ještě jedna osmnáctiletá holka.
Děkuji. (smích)
Trochu jo. Je vidět, že nás stále mají za taková miminka oproti ostatním, co tam jsou už déle. Ale vědí, že jsme dospělí všichni.
Zranění bývají a každodenně nás něco bolí.
V baletu se říká, že když se člověk probudí s tím, že ho nic nebolí, tak umřel. Máme neustále natažené svaly, které protáhneme před tréninkem, pak zase cvičíme. A druhý den je to nanovo. Můžeme mít také natažené tříslo, což je ukrutná bolest. To pak bolí zvedat nohy kamkoliv, ale s tím se musíme nějak popasovat.
Určitě. Je to skvělá věc. Už mi mnohokrát zachránil zdraví.
Když jsem měla problém s kolenem a hrozila mi i operace, tak to by bylo asi na tři měsíce necvičení. Ale dostávala jsem různé injekce, přírodní, s kolagenem a tak dále. Po měsíci jsem už mohla cvičit, což bylo dost uspíšené, ale ve výsledku to bylo bez nějakých následků, takže jsem mohla cvičit dál.
Bohužel, předčasné důchody nám zrušili. Tak doufám, že vydržím co nejdéle.
Aspoň do třiceti šesti, třiceti osmi let. Do čtyřiceti to, myslím, asi nedám, přes čtyřicet to určitě nezvládnu.
My máme vyšší odborné vzdělání, takže můžeme učit balet. Nebo můžeme zůstat v divadle a stát se baletními mistry, choreografy. Nebo si najít práci zcela mimo obor, rekvalifikovat se.
Napadla mě například fyzioterapie. Líbilo by se mi to, jelikož už vím, jak se tělo hýbe. Pro balet by bylo dobré, kdyby fyzioterapeut měl vlastní zkušenost s baletem, aby pochopil, co nás bolí.
Vzal mi dětství.
Trochu jo, ale tím, že jsem nic moc jiného nepoznala, tak mi to tak nechybí.
Samostatnost.
Určitě bych jí to nezakázala, ale snažila bych se jí to asi rozmluvit.
Tam jde o to, do jaké míry je člověk extrovertní a užívá si různé netaneční společenské události.
Já jsem spíše introvert. Moc mě nebaví chodit na party, většinou jsem unavená a pak stejně chci odejít. Takže je pravda, že znám většinou jen tanečníky. Tam je samozřejmě těžší si vybrat partnera, jelikož dost mužů, tanečníků, už má jiného muže.
Nemám partnera.
Určitě, pro mě je rodina důležitější než kariéra.
Určitě bych si to nezakázala. Jestli taková nabídka přijde, i do Ruska, tak půjdu. Rusko je přeci jenom v baletu neuvěřitelně vysoko na laťce. Mezi nejlepší státy, co se týče kultury a baletu, patří Amerika, Anglie, Francie a Rusko. Cokoliv z toho by přišlo, tak bych neváhala a jela. Ale nevím, jak dlouho bych tam vydržela.
Určitě s Marianelou Núñez, ta je primabalerínou v anglickém Královském baletu, absolutně neuvěřitelná. S tou, kdybych sdílela jeviště, tak to bude obrovská pocta.
Z českých… No teď už se mi to plní. Je pravda, že o českém baletu se moc nemluví.
To je právě problém, možná ještě Dariu Klimentovou znáte, a to je vlastně vše. My máme neuvěřitelné tanečníky, máme Alinu Nanu, Nikolu Márovou, Miho Ogimoto, Magdu Matějkovou, Míšu Wenzelovou. To jsou úžasné tanečnice, a to, že s nimi mohu být na jevišti, je pro mě pocta, protože když jsem byla ve škole, tak jsem se na ně chodila koukat do divadla. Byli pro nás všechny hvězdami a inspirací. Teď jsem s nimi každý den u tyče a šoupeme tendu spolu. (smích)
Právě připravujeme novou inscenaci Labutího jezera v choreografii Johna Crankoa. Premiéra bude 28. března a budu zde tančit labuť.