Rychlá zpověď - bojovník MMA Makhmud Muradov: Vzít se kvůli papíru není to hlavní
Říká se mu Mach. Makhmud Muradov je uzbecko-český profesionální bojovník smíšených bojových umění. Střídavě žije v Praze, v uzbecké Buchaře a nevadském Las Vegas. Svými výkony si vysloužil smlouvu v UFC, což z něj dělá žhavou hvězdu tohoto nebezpečného a oblíbeného sportu. Nedávno se stal otcem dcery Rumii, jejíž matkou je zpěvačka Monika Bagárová. V rozhovoru pro LP-Life.cz se svěřil, v jaké životní fázi se nachází, jak se mu stýská po rodičích, kteří kvůli koronaviru ještě nespatřili vnučku, a jaké jsou jeho plány v zápasení i v životě.
Jak ti říkají?
Mach. Říkají mi Mach, protože u nás Makhmud zkráceně Mach.
Prožíváš šťastné období, můžeš se rozpovídat o otcovství?
Hodně lidí mně říkalo, že se nevyspím a budu měnit smradlavé plínky. To největší, co v životě zažívám, je tohle, a myslím, že každý by si to měl zažít. Rozhodně mi nevadí dceři vyměňovat plínky nebo ji koupat. Je úžasná a baví mě úplně všechno, co s ní můžu dělat. Nedá se to ani slovy popsat.
Takže nemáš problém s přebalováním?
Nemám. Jsem šťastný, že máme malou doma. Když brečí, je mi špatně, chtěl bych to, co ji trápí, vzít na sebe. Je to moje dcera, takže bych pro ni udělal cokoliv.
Hodně trénuješ, kolik času tedy trávíš s rodinou?
Málo. Buď přes den, když mám pauzu, nebo večer. Bohužel nemám moc času. Když jsem ale doma, chci být s malou. Nechci si nechat utéct její dětství jen proto, že musím pracovat. Opravdu dělám maximum, abych s rodinou byl.
Jak vypadá tvůj typický den?
Je to práce jako každá jiná. Ráno vstanu a jdu na trénink, potom mám nějaké schůzky, oběhám sponzory, do toho mám firmu a večer další trénink. Takhle žije většina profesionálních zápasníků. Náš život je v podstatě hlavně o tréninku, jídle a regeneraci.
Jaké tréninky máš?
Ráno máme silový kruháč a večer wrestling, box a podobně. Někdy jsou tréninky lehčí, jindy náročnější, ale jistota je, že dva nebo tři denně mám.
Jsi vzrostlý, někdo by mohl říct, že z tebe jde strach. Měl jsi to vždycky tak? Zažil jsi třeba šikanu?
Šikanu jsem nikdy nezažil, byl jsem spíš takový hajzlíček a hodně se rval. I teď se peru vlastně pořád. Akorát teď je to domluvené dopředu. (směje se)
A za peníze…
To jo. U nás to ale není jako tady… Ve škole tam musíš být trochu tvrdý, pokud nechceš být šikanovaný. V soukromí jsem ale úplně jiný než v kleci. To jsem takový hodný medvídek. (směje se)
Jak vznikla ta myšlenka, že budeš MMA bojovník?
V osmnácti letech jsem jím chtěl být, ale neměl jsem tu možnost a Česká republika mně nabídla to, co mně nenabídla žádná jiná země. Přijel jsem sem, dostal jsem se k Petrovi Monsteru Knížeti a začal jsem bojovat. Já si nevybral MMA, MMA si vybralo mě.
Co na to rodiče?
Táta v mých patnácti letech naboural a potom už se do mého života nemíchali. Já musel pracovat s bráchou a živit rodinu. Okolnosti si to žádaly. Velmi rychle jsem musel dospět. Rodina je nejdůležitější, takže podle toho jsem jednal a rodiče věděli, že dělám, co můžu, takže mi do ničeho nemluvili.
Co jsi dělal za práce?
Uklízel jsem, dělal na stavbě dělníka, cokoliv.
To bylo ještě zpátky v Uzbekistánu?
V Uzbekistánu, v Rusku, tady v Čechách, abych měl nějaké korunky na jídlo. Není to jednoduché se dnes uživit. Navíc když jsi cizinec.
Co ti na to říkali kolegové dělníci, že chceš být slavným profesionálním MMA bojovníkem? A co říkali, když se ti to podařilo?
Kluci z Uzbekistánu říkali, že to nevyjde a smáli se mi, když jsem říkal, že se tím sportem budu živit. Kde jsou ale teď oni, a kde jsem já…
Jsi s nimi v kontaktu?
Jo.
Fandí ti?
Někdo ano, někdo ne. Vypadá to, že fandí, ale nevíš, co si doopravdy myslí. Hodně lidí je falešných a závistivých. Neříkám všichni, ale hodně z nich. Já ale nemám s nikým problém. Ať si každý dělá, co chce. Razím teorii, že se k lidem chovám tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně. Nikomu nedělám nic zlého a očekávám, že mě každý nechá na pokoji.
Jsi cizinec a Češi bývají často xenofobní. Setkal ses s nějakými urážkami?
Stalo se mi to. Někdo mi píše na sociálních sítích, proč zvedám dvě vlajky, že nejsem Čech. Jiní jim zase nadávají, že by to měli respektovat, že reprezentuji Českou republiku. Já respektuji to, co všechno mně Česká republika dala, tuhle příležitost, ženu a kamarády. Miluju Česko a Prahu, tak proč bych českou vlajku nezvedal? Myslím si, že by to byla neúcta, kdybych zvedal jenom uzbekistánskou vlajku, i když nějací Uzbekistánci mně zase píšou, proč zvedám českou vlajku. Nemůžu se holt zavděčit každému. (úsměv)
Máš ženu Češku. Kdy se vezmete?
Vzít se kvůli papíru není podle mě to hlavní. Já si užívám život, beru ji jako svoji ženu, matku mého miminka. Papír není důležitý. Důležité je to, co máš v srdci.
Jaká je situace s koronavirem v Uzbekistánu?
U nás je doteď karanténa. Je nás 35 milionů lidí, takže je to trochu těžší než tady, ale zvládají to. Všichni jsme to měli těžké, tady, tam i jinde. Musíme to ale společně zvládnout. Přes sociální sítě jsem je vyzýval, ať dodržují karanténu a jsou doma, protože lidi u nás moc nedodržují pravidla. Takže jsem zvědavý, jak dlouho to tam ještě bude trvat, než se to dá do pořádku.
A rodiče to zvládají?
Rodiče se mají dobře. Mají dvoupatrový byt, starám se o ně, mají všechno, co chtějí a potřebují. Dlouho jsem pracoval, abych se mohl postarat o rodiče natolik, aby měli všechno, co chtějí.
A co dělá brácha?
Brácha se stará o můj byznys.
On je tady taky?
Ne, ten je v Uzbekistánu. A neptej se mě, co je to za byznys, musím mít také nějaké tajemství. Ale neboj, není to nic nelegálního. (smích)
Tvoji rodiče vlastně ještě neviděli svou vnučku.
Viděli ji přes telefon. Čekáme, až otevřou hranice, pak určitě přijedou.
A kdy pojedete s Mončou vy tam?
Až malinká trochu vyroste. Koupil jsem tam luxusní byt v devatenáctém patře, byl to jeden z mých snů. Až tam udělám rekonstrukci a pokojíček pro malou, můžeme jet. Moc se na to těším.
Kvůli koronaviru se zrušilo několik zápasů. Co tě teď čeká za zápas?
Na sociálních sítích se něco rozjelo, vypadá to, že budu zápasit s Angličanem, ale dokud nebude podepsaná smlouva, tak nic neříkám.
Kolik zápasů máš za rok?
Minulý rok jsem měl šest zápasů. Letos myslím, že budu mít minimálně tři až čtyři.
Není těch zápasů málo?
Není to málo, někdo se může třeba zranit. Když jich je hodně za sebou, jsi náchylnější ke zraněním. Musíš mít řádnou přípravu a ta trvá dlouho. Takže je to otázka, co je pro koho hodně a málo, každý to má individuálně. Někomu stačí příprava měsíc, někomu tři, ale já vím, že nechci jít do zápasu s tím, že nejsem dostatečně připravený, to je téměř jasná prohra. A nikdo nechce prohrávat.
Co zranění? Měl jsi něco fakt velkého?
Měl jsem zlomenou klíční kost. Ale jinak nic vážného. Modřiny, monokly, natržené svaly už ani nepočítám.
S Monikou jsem dělala rozhovor ještě, než byla malá na světě. Mluvila o tom, jak to prožívá, když vidí svého muže, jak „dostává na držku“…
Já moc nedostávám, takže je to v pohodě. Ale chápu to, miluje mě. Já bych si nedovedl představit, že by moje holka bojovala. To nemám rád na holkách.
MMA bojovnice se ti nelíbí?
MMA bojovnice jsou skvělé, občas dělají lepší zápasy než chlapi, není to ale holčičí věc, bez urážky.
Monika je zpěvačka, jak jsi na tom ty se zpěvem?
Každý prý umí zpívat, já ale radši nebudu. (smích)
Ještě jsem se s Monikou bavila o žárlivosti, jak to máš ty?
V pohodě. Kolem ní se motá hodně chlapů, kolem mě hodně holek. Oba to chápeme, ale víme, na koho večer doma čekáme.
Žárlíš na ni?
Nežárlím, já jí věřím. Důvěra musí být, bez toho nemůže projít žádný vztah.
Máš mezi ostatními bojovníky kámoše? Jdete spolu třeba na pivko?
Pivo nepiju, ale kámošíme spolu, občas zajdeme na jídlo. Kamarádím se všemi.
Jaký je tvůj největší osobní sen?
Mít krásnou rodinu. Dceru mám, možná ještě jednu nebo kluka, hlavně zdravé dítě. Mít šťastné rodiče, ať jsou zdraví, šťastní a mají všechno. To samé moje děti. Dát mé rodině život, který si zaslouží a který jsem já neměl. Postarat se prostě o rodinu. To je můj sen a můj cíl.
Proto musím bojovat a vyhrávat. Chci se postarat i o Moniku, i když ona je samostatná. Kromě rodičů a dětí taky o kamarády. Když jsem neměl nic, tak mně pomáhali. Když jsem chodil do Albertu, měl jsem sto korun, neměl jsem co jíst a oni mně pomáhali. Takže jim to chci taky nějakým způsobem vrátit.
