Rychlá zpověď - David Kraus: Bojoval jsem o svou existenci

Davide, potkáváme se na komerční akci, což u vás nebývá zvykem. Navázal jste novou spolupráci s Gurmetem. Proč?

Propůjčil jsem se hlavně limonádám, protože mám Schweppes limonády rád. Moc nepiju alkohol. Vadilo mi to už jako mladému, ale čím jsem starší, tím je to ještě horší. Chodím v podstatě do barů, kde mají dobré limonády. Myslím si, že lidí v mém věku přibývá, nejsem sám, kdo tu limonádu na baru pije.

To říká umělec, že nerad pije?

Já bych rád. Každý si rád občas vyhodíme z kopýtka. Ale dva dny potom to nestojí za to, je mi hrozně, moje tělo to neumí spalovat. Ani pivko, dám si malé pivo po obědě a není mi dobře.

Myslíte, že je to věkem?

Věkem a geneticky. U nás v rodině to nikdo neděláme, protože nám z toho není dobře. Piju jako začátečník, je mi z toho zle.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

To jste takhle měl vždycky?

Ano, musel jsem se i často vymlouvat. Bohužel neřídím, takže na to jsem se vymluvit nemohl, často jsem se ale někde omlouval, že jsem třeba nemocný, protože už jsem nevěděl, co dělat. Lidi vás pořád nutí, ať si s nimi dáte panáka.

Teď budou ještě Vánoce, takže svařáčky…

Svařáček jsem si dal zrovna včera. Mám rád takovéhle sladké věci jako je třeba Campari. Mám rád teda i slivovici, abych nevypadal jako úplný blázen, co nepije. Když je slivovice domácí, tak si s chutí dám. To je jediný alkohol, po kterém se mi neudělalo nikdy špatně. Tu mám rád. A ty opilé stavy potom taky.

Dokážete pořád v téhle době žít bez auta a bez řidičáku?

Nachodím se hodně na vlak nebo na autobus, ale přiznám se, že jezdím i taxíkem. Nebo mě někdo sveze. Nemám auta rád. Už jsem několikrát řidičák dělal, ale ne proto, že bych chtěl řídit auto. Říkal jsem si, že by bylo dobré ho mít, aby když někde jste a někomu se něco stane, mohl jste ho odvést do nemocnice. Jednou se mi to stalo, je to hrozně nepříjemné. Z toho důvodu bych ho chtěl mít, abych mohl pomoct, kdyby se stal nějaký průšvih.

Stejně ale musíte trénovat, po letech už do auta asi nesednete.

Když si váš partner rozbije hlavu, tak si do toho auta stejně sednete a odvezete ho, i když už jste několik let neřídila. Mám s tím problém, hrozně moc kamarádů se mi zabilo v autě. Často jsem v autě, když jezdím na koncerty, takže už jsem byl několikrát velmi blízko bouračky. Stane se to i zkušenému člověku a musíte neustále předvídat, co se může stát.

Pro mě je to zatěžkávadlo, co se týká stresu, navíc tam, kde bydlím, jsou ráno obrovské zácpy. Naštěstí ráno do práce nechodím. Auto chci mít spíš jako přibližovadlo k vlaku a používat tuhle kyvadlovou dopravu, jako ji používá dnes plno lidí, co bydlí za Prahou. V Praze už nemáte kde zaparkovat a dostat se do ní je utrpení, pak máte akorát zkaženou náladu, že nejste někde včas.

Pojďme k vaší tvorbě. Koncertujete s kapelou, hrajete v Show vašeho tatínka…

Tím, že jsem byl v taťkově show, si plno lidí myslí, že když jste v televizi, tak nevíte co s penězi a jezdíte ve ferrari, ještě když to děláte s tatínkem. Vidí vás tam tolik lidí a právě to je hlavní, co o vás lidi vědí. A je strašně těžké to překonat. Tehdy jsem hrál v divadle a dělal hudbu, ale nešlo to ničím přebít.

Lidi se pak i diví, mají pocit, že nechcete dělat koncerty, když jste v televizi, že je nepotřebujete. Já jsem ale celý život dělal všechno proto, abych dělal tohle, abych svoji muziku se svojí kapelou hrál lidem, ne abychom hráli doprovod v tátově pořadu. Je to v pořadu jenom doplněk, byli jsme tak i osloveni. A taky že asi budu dělat hudbu, která tátovi nebude vadit. (směje se)

Nenapadlo mě, že reakce na to budou takhle podivné. Pak čekáte deset let, skoro třináct, než přijde nějaká změna. Až ta Tvář (pořad Tvoje tvář má známý hlas, pozn. red.) mi pomohla a vyléčila mě z toho. Je to stejné, jako to měl můj táta, který byl do čtyřiceti ušatý kluk ze Saxany, a až ve svém pořadu se toho zbavil. Asi už vždycky budu synem svého otce, což mi nevadí, nestydím se za něj, mám ho moc rád a jsem na něj pyšný. Ale přeci jenom jsem toho udělal v životě dost, čím bych se mohl prezentovat, nejenom tenhle pořad. Byl jsem pak nucen dělat hudbu k reklamám, které nebyly závislé na tom, kdo jsem.

Je na vás tatínek pyšný?

To nevím. Já jsem vychovaný tak, že si to doma moc neříkáme tyhle věci.

Každý to přeci potřebuje slyšet. Ptal jste se ho na to někdy?

Neptal a nikdy se ho na to nezeptám.

Co všechno tedy děláte kromě pořadu?

Přes léto jsme letos hráli naprosto rekordně. Hráli jsme tolik, že poprvé v životě bych teď nemusel nějakou dobu něco dělat, protože jsme toho nahráli dost. Vždycky to byl můj sen, musím ale říct, že mě zarazilo, jak je to náročné. Ne koncerty, ale to přejíždění, když máte dvoják nebo jedete přes celou republiku. Tak jsem si říkal „radši míň a pořádně“, než za každou cenu, jezdit na dva koncerty denně. To jsem ale chtěl, moje kapela to chce, tak jsem v podstatě nakrmil naši touhu, zahráli jsme si.

Teď máme až na nějaké výjimky přestávku, když třeba jako host zpívám s Českým národním symfonickým orchestrem, to jsou pro mě prestižní záležitosti, které jsou o Vánocích. Nebo třeba Jitce Zelenkové zazpívat na křtu… Rád si zazpívám, ale teď zase potřebuji volno, abych na příští rok udělal nové písničky, aby se zase nehrálo to samé. Když hrajete někde, kde jste hrála minulý rok, tak je to divný hrát úplně to samý. I pro tu kapelu potřebujete něco nového, aby nás to bavilo.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Zobrazit nemovitost

O čem budou nové písně?

Já teď sním o tom, že mě poprvé v životě poslouchá dospělé publikum, takže budu zpívat o čem chci. I to, z čeho jsem si dělal srandu, když jsem byl mladší. Dělal jsem písničky o holkách a všechno to bylo shozené, tak chci udělat vážnou písničku o lásce. Chybí mi to. Myslím, že je hodně elektronické hudby, sprostých a rapu, pro mě je to všechno dost podobné. Když je pak někde hezká písnička s klavírem a jednoduchou melodií s něžným textem, jsem spokojený. Spíše tedy slyším takové písničky od ženských než od chlapů.

Chci ale udělat to, co mně samotnému chybí, nebráním se ani spolupráci. Mám dvě šikovné textařky, takže bych to chtěl udělat napůl s nimi. Já mám vždycky potřebu, když napíšu něco milostného, udělat si z toho potom srandu. Byl jsem tak prostě vychovaný. Když už je to moc milostné, tak to shodíte.

Média vás „prala“ za váš nedávný milostný karambol. Řekl byste, že se z toho chcete vyzpívat?

Vyzpívávat se z toho nemusím, protože jsem se z toho dostal i bez zpívání. Když jsem se z toho chtěl vyzpívávat, napsal jsem mraky písní na tohle téma, ale nikdy jsem to nepoužil, protože to není na místě. Myslím si, že se z toho můžete vyzpívat, ale v té době jsem do toho vložil ty nejnegativnější emoce a ta písnička by byla negativní.

Myslím si, že se to nedělá – dělat o svých bývalých něco špatného. I když jsem v médiích uvedl na pravou míru, jak to bylo. Neřekl jsem nikdy detaily a taky neřeknu, ale mně vadilo, že se z toho udělal takový blud. Vadila mně její lež, proto jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval.

Chci dělat písničky o hezkých věcech, které mají nějakou budoucnost. Tohle je depresivní téma, o kterém bych nechtěl lidem zpívat.

Prožíváte teď šťastnější období?

Ano.

Tak můžete zpívat o nové rodící se lásce.

To můžu taky, ale já si myslím, že můžu zpívat o lásce, i když žádnou nebudu zažívat. To je na té hudbě hezké, můžete si snít o něčem, jaké to bude, nebo to můžete zažívat a dělat tu písničku o tom.

Vždycky když jsem médiím předvedl nějakou partnerku, pak nás sledují, kdy se rozejdeme, kdy se to pokazí, jsme takové dvě ovce. Kamkoliv přijdete, fotí si vás dohromady. Už to nedělám. Chodím do médií bez žen a budu to takhle praktikovat. Samozřejmě je to ženám někdy velmi nepříjemné, protože mají pocit, že se za ně stydíte, že je nevezmete na premiéru.

Udělal jsem to mnohokrát, že jsem ji oficiálně vzal na premiéru. Oni vás vyfotí, udělají hezkou fotku, ale pak vyjde spousta článků, většinou negativních. Že by někde bylo, jak nám to spolu sluší, toho je minimum. Většinou se použije ta fotka, kterou vyfotili před rokem, a napíše se k tomu něco hnusného. Nebo čekají, až vás uvidí s někým jiným, aby mohli napsat, že jsme se rozešli.

Mně to nevadilo, když jsem byl s někým, kdo byl taky mediálně známý. Měl jsem pocit, že jsem v bezpečí, že už mu nemám jak ublížit. Když jsem ale s někým, kdo mediálně známý není, nechci do toho zatahovat jeho rodinu a známé.

Sláva je v tomto případě na obtíž?

Je. Sláva… Tady žádná sláva není, tady je opravdu polní tráva a vždycky byla. Kdybyste byla venku, uděláte jednu písničku a už nemusíte do smrti nic dělat. Tady se všichni, kdo jsou v bulvárech, musí sakramentsky otáčet, aby se vůbec uživili. To není žádné vykoupení, že jste populární a máte se dobře.

Pár let dozadu mě všichni znali a bojoval jsem o svoji existenci. K tomu ještě nemáte soukromí, protože si všichni myslí, jak se mám, že jsem byl tam a tam, tatínek, maminka… Pak je z toho člověk frustrovaný, z toho důvodu jsem se i odstěhoval na venkov. Lidi tam pořád zůstávají stejní, nějak vás přijmou a tak už to zůstane. Kdežto v Praze pořád potkáváte někoho jiného.

Vaši rodiče prošli podobným karambolem, proběhla tam výměna partnerů.

Můj poslední mediální vztah nebyl ani výměna, ani rozchod. Byla to nevěra.

Nebyl jste už tím od rodičů poučen pro takové situace?

Ale jo. U nás ale bylo důležité, že přes to, co se stalo, se na rozdíl od mého případu všichni zachovali velice slušně a velkoryse. Proto taky spolu dál vycházíme v rodině velice dobře, i s novými přírůstky, které máme, jsme pořád rodina. To ale nebylo v mém případě, tady byla nevěra. Taky nejsem dokonalý, ale když se pak taková věc stane, člověk by měl být schopný se omluvit nebo se s tím nějak vypořádat. A ne se zachovat jako zbabělec.

Umíte si představit jiný a lepší svět?

Můj lepší svět by byl, kdybych si mohl vzít všechny svoje kamarády, kteří mě tu s rodinou drží, a odjet na Kostariku. A tím myslím kamarády, které znáte přes dvacet let a je to kus vás, to už se nedá nahradit. I do zahraničí na dovolené jezdím tam, kde nejsou Češi. Mám rád Čechy, ale když si válím na pláži šunky, chci si je válet tak, aby se nechtěl se mnou nikdo fotit.

Nemám s tím ale problém, když jsem v práci. Chtěl bych jet třeba do Chorvatska, ale to bych tam dělal selfíčka celé odpoledne. Dneska všichni díky sociálním sítím všechno fotí a natáčí. Všichni se fotí dvakrát, pak video a pak ještě pro dceru potřebují. A vy tam stojíte a fotíte se donekonečna.

Říkají vám také ženy, že jejich dcery jsou svobodné? Děje se to?

Děje se to, samozřejmě čím dál jsem od Prahy, tím víc se to děje. V Praze se to děje nejmíň. To je stejné jako v New Yorku, taky jsem tam potkal dvakrát Keitha Richardse a nikdo se s ním nefotil. A na rozdíl ode mě je Richards opravdová celebrita.

Tady to lidi tolik neřeší, v Praze se na vás usmějí, ale za Prahou už se fotí a cítíte, jak se lidi chovají jinak. Nevadí mi to, taky jsou lidi, před kterými se stydím, že je vidím. Já jsem se tedy ale nikdy s nikým nevyfotil nebo neřekl o podpis. Stejně je hezčí ta vzpomínka, když se na sebe třeba jen kouknete. To stačí, takovou vzpomínku si nikde nepověsíte nebo nevylepíte.

Moc děkuju za rozhovor, Davide.