Rychlá zpověď - Dita Charanzová: Jsem normální máma s teniskami

Vystudovala jste doktorát, mluvíte čtyřmi jazyky. Nejste na politiku trochu moc chytrá a vzdělaná?

(směje se) Já si naopak myslím, že je fajn, že politika není řemeslo, které člověk vystuduje, a potom se mu celý život věnuje. Vždycky se mi líbilo, když třeba lékaři přišli do politiky. Beru to tak, že přináším do politiky to, co jsem se naučila v diplomacii.

Jak ženy mění politiku?

Je dobré, když jde o mix mužů a žen. A jak vidíme z různých průzkumů v privátní sféře, osvědčuje se to. My ženy máme trochu jiný způsob vyjednávání.

Máte to jako žena jednoduší, nebo složitější?

Nemyslím si ani jedno, ani druhé. Může to mít své výhody, ale narážím i na to, že politika je převážně mužský svět. A když do toho vpluju já, tak se muži chovají jinak. Možná by si to mezi sebou „ufackovali“ rychleji, ale to nutně neznamená, že lépe.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Stává se, že na vás muži nahlížejí s předsudky? Nebo si myslí to klasické „jste žena, vy tomu nerozumíte“?

Když jsem tady začala pracovat, tak jsem cítila, že na mě někdy koukali jako na mladou holku, dokonce chtěli ukázat badge (identifikační karta, pozn. red.), jestli jsem opravdu europoslankyně. Ale teď už mě zastavují kolegové a vědí, že jsem aktivní a že jsem něco dělala. Takže jsem svůj obraz změnila, ale startovací pozice nebyla taková, že bych měla na růžích ustláno.

Mají z vás muži někdy strach?

To necítím. Mám respekt mezi kolegy, ale v tom dobrém slova smyslu. Vědí, že jednání se mnou nebude jednoduché.

Měly by ženy více mířit do politiky?

Je to individuální a cítím, že pro ženy, které mají děti, je těžké se do politiky ponořit. Ta práce není taková, že pracujete „od 8 do 16“, pak můžete jít s čistou hlavou domů a věnovat se rodině. Zasedání jsou kolikrát pozdě do večera, schůzuje se přes noc, odcházela jsem i ve tři ráno. Není to jednoduché a není to ideální práce pro ženu. Ale i tak by bylo skvělé, pokud by se nás do politiky zapojovalo více.

Dostala jste se kariérně velmi vysoko. Rozhodovala jste se někdy mezi kariérou a rodinou?

Možná to začalo už těhotenstvím. Když jsem byla těhotná, předsedalo Česko Evropské unii a já jsem předsedala výboru pro obchodní politiku. Měla jsem takové netradiční těhotenství, v podstatě jsem skončila práci v Bruselu a za měsíc a půl jsem rodila. Pak jsem měla půl roku oddech, a během toho jsem pochopila, že nejsem člověk, který dokáže být jen doma. Začala jsem si hledat příležitostnou práci, psala jsem nějaké odborné texty.

Jsem ten typ člověka, který k rodině potřebuje ještě práci. Navíc mám velkou oporu v mém muži, který chápe, že bych nebyla šťastná, pokud bych se vedle rodiny nemohla věnovat také nějaké profesi, kariéře chcete-li.

Už se vám stalo, že jste nestihla besídku ve škole? Jak často se vám to stává?

Zrovna nedávno se mi to stalo, bylo závěrečné vystoupení dcery ve škole, a já jsem tam nemohla být. Není to často, ale stane se to a není to nic příjemného. Jsou to ty momenty, kdy člověk přemýšlí, jestli to všechno dělá dobře a jestli je spokojený.

Ale jinak jsem si našla rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Ořezala jsem svůj osobní život, kdy jsem měla čas věnovat se sama sobě a svým koníčkům. To je skoro na nule, všechen volný čas dávám rodině.

Kolik je dcerám?

Mladší sedm a starší bude v září deset.

Jak trávíte volný čas? Kam nejraději jedete o víkendu?

S mužem jsme oba hodně sportovně založení, rádi cestujeme. Jsou to krátké jednodenní nebo víkendové výlety. A je to hodně o sportu, rádi jezdíme na kole, kolečkových bruslích, v zimě na lyžích, hrajeme všichni tenis.

Dříve jste cestovala jen s baťůžkem a dobrodružně. Jak se to změnilo s dětmi?

Změnilo se to hodně, protože se o děti bojím, a tak jsem zatím nenašla sílu vzít baťohy a jet s nimi. Nicméně naše poslední dovolená už byla dobrodružnější, byli jsme v Thajsku, neměli jsme dopředu domluvený žádný hotel, jeli jsme do džungle, kde jsme spali v takových „stanochatkách“, udělali jsme si výlet na kánoích. A setkalo se to s potleskem, holky byly nadšené. Takže možná budeme tímto stylem pokračovat.

S partnerem jste oba profesně diplomaté. Máte pro sebe pochopení? A jak často si mluvíte do práce?

My jsme se v práci poznali, na ministerstvu zahraničních věcí, takže začátky byly hodně o tom, že jsme se bavili o práci. Teď to hlavní, čím žijeme, jsou naše děti, a veškeré debaty o politice se snažíme dávat stranou. Samozřejmě na to někdy dojde řeč, ale spíš žijeme společnými koníčky.

Co kromě sportu ještě děláte?

Vaříme, pečeme, i s dětmi. Navštěvujeme zajímavá místa, věnujeme se dětem, sportujeme spolu, cestujeme, čteme, děláme s nimi domácí úkoly. Každodenní rodičovské starosti.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Někde jsem četl, že jste se naučila vařit kvůli svému muži…

Jo, jo. Když jsem ho poznala, tak jsem skoro vůbec nevařila, a on naopak vystudoval mimo jiné i hotelovou školu, takže umí vařit perfektně. A já jsem mu skočila na chyták – jeden večer mi udělal skvělé steaky, já mu řekla, že jsou úžasné a skvělé a že je skvělý kuchař. A on se zeptal: „Chceš být také skvělá kuchařka?“ Řekla jsem „jo“, druhý večer mě učil, jak ty steaky dobře připravit, a čtvrtý večer už jsem v kuchyni byla sama a ty úžasné steaky dělala já. (smích) Takže to řemeslo na mě trochu přenesl. Ale teď se k tomu trochu vrací a vaříme spolu.

Jakou kuchyni máte nejraději?

Já mám nejradši asijskou a italskou. Asijská mě hodně baví, mám různé kuchařky a snažím se mít k tomu i kvalitní potraviny. A italskou kuchyni obdivuju. Snažím se vařit i ze sezónních potravin, takže když je sezóna chřestu, jíme měsíc jenom chřest, pak plynule přejdeme na něco jiného. Teď zase děláme saláty.

V diplomacii se často stává, že když se někdo stane velvyslancem nebo jinak uspěje, je to na úkor kariéry toho druhého. Jak se vám podařilo to skloubit tak, že se tomu věnujete oba?

Začátek takový nebyl, nejdříve jsem do Bruselu odjela já sama, on zůstal v Praze. A když se stal velvyslancem ve Štrasburku, byla jsem na rodičovské dovolené.

Není úplně jednoduché skloubit kalendář našich akcí, oba hodně cestujeme. Ale máme to rozdělené. Já jsem třeba odpovědná za oblečení pro holčičky. Byla to podmínka mého muže – jestli chci opouštět dům, musím připravit holčičkám oblečení. Takže dělám na čtyři pět dní hromádky, co si která má vzít na sebe. Jinak bych nemohla odjet. (smích) Snažím se taky dopředu navařit, aspoň na pár dní.

Kde momentálně s rodinou žijete?

Máme základnu ve Štrasburku. Ale jsme hodně v Česku, já často pracovně, rodina se pak přidává ve volném čase. Takže je to život s kufrem na kolečkách.

Chybí dědečkové a babičky?

My jsme v Česku poměrně často. Praha je ze Štrasburku 600 kilometrů, takže jezdíme na víkendy, holky jsou tam i často o prázdninách. A prarodiče rádi jezdí i za námi, takže to ani nepociťuju.

S partnerem máte dvě děti, ale nejste manželé. Myslíte si, že je svatba překonaná, nebo vám to prostě jen dobře funguje?

Nejsem člověk formálních svazků, takže pro mě svatba nikdy nebyla důležitá. Žijeme krásný život, jsme spolu třináct let a nikdy během toho období jsem neměla pocit, že mi chybí něco formálního. Je to někdy obtížnější pro úřady, ale nikdy to pro mě nebyl signál, abych se vydala k oltáři.

A nabídku k sňatku jste dostala?

Ta proběhla. Řekli jsme si, že spolu chceme žít, a tak to je. Udělali jsme první krok, možná časem…

Takže po třiceti letech, až děti vyrostou…

My máme hezký vztah, možná už se začínám bát, jestli bychom to tím nějak nenarušili. (smích)

Prestižní časopis Politico vás označil jako jednu z dvaceti nejvlivnějších žen, které hýbou Bruselem. Jak to vnímáte?

Mě to hodně potěšilo a beru to jako ocenění práce, protože se ji snažím dělat poctivě, s nasazením a pro Česko.

Co to znamená hýbat Bruselem?

To, že dokážete ovlivnit běh věcí a že dokážete věc někam posunout a stát si za svým. V mém případě to bylo vidět na celé řadě zákonů, kdy jsem si vzala něco do hlavy, a nakonec jsem mohla říct, že se mi něco podařilo prosadit. Hodně europoslanců dává tisíce pozměňovacích návrhů a pak za to mají čárky v různých hodnoceních. Ale není umění podat pozměňovací návrh, ale dostat ho do legislativy.

Chcete být političkou i za deset let, nebo se vrátíte k diplomacii?

Všechno je možné. Můj muž mi kdysi říkal, že bych se měla věnovat výrobě tiramisu. Tak uvidíme. (smích)

A schází vám vyrábění tiramisu? Prostě práce, která není hlavou…

Já to dělám a potřebuji to. Víkendy vařím, holčičkám pořád dělám palačinky a čokoládové dorty. Na to se po práci těším, dělám něco rukama a hned mám reakci. S malými dětmi je skvělé, že vám nelžou, nedělají intriky a rovnou vám řeknou „mami, toto mi nechutná“.

Jak se udržujete v kondici?

Potřebuju spát, to je můj lék na krásu (smích). A jinak sportuju. I když mám ráno cvrkot, snažím se pět nebo deset minut dělat cviky z jógy a trošku si zameditovat.

Máte strach ze stárnutí?

Každý o tom přemýšlí. Když jsem hodně v zápřahu a děti často nevidím, říkám si, jestli ve stáří nebudu vzpomínat na to, že mi děti nějak rychle vyrostly. Já sama si říkám, že vypadám pořád stejně, nalhávám si, že líp a líp… (smích) Ale to stárnutí vidím na dětech.

Jak vypadá výchova vlivné bruselské političky?

Jsem normální máma. Když přijdu domů, odhazuju podpatky, beru tenisky a jedu úplně jiný život. A věnuju se jim naplno, snažím se je nerozmazlovat, nemají zatím ani mobil, moc nechodí na internet, snažím se vybírat i pořady, na které se dívají.

Vnímají třeba to, že se objevujete v televizi?

Jo, to se jim líbí. Během kampaně jsem byla v nějakém časopise a dcery se na to dívaly. Najednou časopis zmizel a po dvou dnech ho ta mladší přinesla do školy. Tak jsem si říkala, to je fajn, chce ukázat maminku… Ale ona na té fotce chtěla ukázat sebe! (smích)

Děkuji vám moc za rozhovor!