Třiadvacetiletá prsatá blondýnka může působit všelijak. Dominika Myslivcová alias česká Barbie, která se proslavila hlavně tím, že nosí pouze růžovou barvu a na internetu prostřednictvím videí radí ženám i mužům v nejrůznějších oblastech života, to má ale dost srovnané. Na rozhovor pro Prague Luxury Life přišla krásná mladá byznysmenka, která zkrátka a dobře ví, co veřejnost chce. Tak jí to dává, a to ji nadstandardně živí.
Ano, to bylo moje vysněné místo už od mala. A díky tomu, že vystupuji na internetu, natáčím videa z různých krásných míst a sleduje mě na sociálních sítích hodně lidí, tak mě oslovila cestovní kancelář – jmenuje se luxusní dovolená a ta mi to zprostředkovala.
Můj největší úspěch byl, když jsem natočila video Barbie Girl a to má 70 milionů zhlédnutí, to je nejvíce z celé České republiky, díky tomu jsem se dostala do podvědomí lidí. Navíc to tehdy byla spontánní akce, nic promyšleného, netušila jsem, že to bude mít takový úspěch. Tak jsem si řekla proč ne, lidi to zajímá, baví. Ta růžová a tak. Tak se toho držím.
No hele, to bych ani neřekla, dneska je těch youtuberů tolik, že to ani nestíhám sledovat. A já už tolik videí taky netočím. Snažím se jít trošku jiným směrem. Chci fungovat víc na youtube.
Ano, ale já začala už ve třinácti, vlastně jsem musela být jedna z prvních. Tehdy jsem si založila blog, začala jsem točit právě různá videa, různé fotoromány – dělala jsem chvíli i pro Bravogirl, psala jsem jim tam i poradnu. Takže tehdy skutečně nikdo takový nebyl. Hlavně nebyl ještě žádný Facebook ani Instagram.
Nevím, tenkrát jsem závodně tancovala. Osm let, každý den tréninky, o víkendu soutěže. Takže jsem pořád někde byla a přišlo tak nějak samo, že jsem jednou seděla doma u počítače, nudila jsem se, vyskočil mi tam nějaký blog a mně se to tak líbilo, že deníček, co jsem si psala na papír, jsem začala psát na internet. Dávala jsem k tomu různé fotky, třeba hlavně z těch soutěží, pak začaly ty fotoromány, pak poradnu, kde jsem malým holkám radila, jak se mají například nalíčit. A už mi to zůstalo.
To už je tak dané. Jednou jsem to někde omylem řekla, a lidem se to tak líbí… asi se to se mnou potáhne celý život.
No ano. Lidé se mě hodně ptají, čím si vlastně vydělávám, tak odpovídám, že dělám internetovou reklamu, točím videa. Nechápou, že mě to může uživit, ale je to skutečně tak. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale teď mě to živí a dobře. Navíc většina firem inzeruje na internetu, přijde mi to i účinnější než v nějakém časopise, takže doufám, že to ještě bude chvíli trvat.
No právě, jenže já si myslím, že dneska je ten internet tak přehlcený, že jsem zvědavá, jak dlouho to tak bude trvat.
To samozřejmě ano. Už když jsem začínala, byla jsem malá, tak mě dost lidí hejtovalo. Tehdy jsem z toho byla špatná. Nechci říct, že jsem se hroutila, ale bylo to nepříjemné a nepochopitelné. Když nějaký člověk, kterého jsem nikdy neviděla, se naváží do mě a mé rodiny… hrůza. Ale musím říct, že za tu dobu mám už hroší kůži. Už mě jen tak něco nerozhodí. Zažila jsem si toho dost.
Tak třeba když jsem letěla někam na dovolenou, tak mi lidi psali, ať se mnou spadne letadlo.
Opravdu a na moji rodinu… moje rodina už to nečte, ale když jsem byla malá, tak z toho byla špatná. Nelíbilo se jí tolik kritiky na svou dceru. Ale teď už to nečte a je to dobré. Když kdokoliv řekne cokoliv na moji osobu, tak jsem s tím v pohodě, nerozhodí mě nic, ale jakmile někdo říká něco na mou rodinu, na lidi, které mám ráda, tak úplně šílím.
Je jí 43 let, je to moje nejlepší kamarádka. Teď jsme si ještě bližší, když žiju v Praze. Jsem tu dva roky. Voláme si denně.
Ano, marketing v kreativním průmyslu.
Možná to jednou skončí, ale já si myslím, že jsem tak cílevědomá osoba, že si myslím, že vymyslím něco jiného a půjdu dál. Nesmířila bych se s tím, že bych musela udělat krok dozadu.
Děkuji. No to asi někdy jsou, ale to, co se kolem mě občas točí, to je hrůza.
Ano, nabízí od rande, svatbu, po společný život… všechno. Přijde mi, že lidé na internetu ztrácí soudnost. Co mně chodí za zprávy? A za fotky? To je ještě horší! Nevím, co tím chtějí říct, co si myslí, když mi přijde fotografie přirození…
Ano. Jednou jsem fotila s Filipem Matušínským, dva roky zpátky jsme fotili charitativní kalendář. Byla jsem tam trošku odhalená, v prádle. A nějaký fanoušek, co je do mě hodně poblázněný, si na něho sehnal číslo a vyhrožoval mu, že jestli mě ještě někdy bude fotit v podprsence, že ho zabije. Vyhrožoval mu. My jsme to vůbec nechápali. Nahlásili jsme to.
A minulý rok, to jsem ještě měla takové růžové auto… Byla jsem k nepřehlédnutí. Tak další fanoušek, který mi píše už asi šest let, stál u toho auta, když jsem šla ze solárka. Poznala jsem ho z fotky, to jsem se zalekla, nechtěla jsem k němu jít. Tak jsem si sedla do restaurace a čekala, až odejde. Stál tam dvě hodiny!
Vyšly nějaké články, dokonce i s fotkou, jak společně snídáme. Byla z toho kauza, ale nechápu proč, když jsme naproti sobě seděli a jedli. Už dva roky mě zastupuje, takže se může stát, že spolu budeme viděni i v budoucnu. To je asi vše, co k tomu jde říct.
Jak říkám, mužů je kolem mě celkem dost, ale já čekám, až přijde ten nejlepší a až přijde, tak se to určitě všichni dozví.
Kamarádky, rodinu…
Když je člověk zamilovaný, tak je nejkrásnější dovolená s přítelem.
Ano, měla jsem čtyřletý vztah, takže jsme je trávili spolu.
To je pravda. Ale já sama si kolikrát říkám, jestli to nepřeháním, kamarádi mi občas řeknou, že provokuju už moc, ale když vidím, jak ti lidé to komentují, jak jsou závistiví… tak mě to ještě víc nakopne, abych napsala něco takového. Kdyby na to tak nereagovali, tak se možná také zklidním. (smích)
Ať si říká každý, co chce, hodně lidí mě odsuzuje, podle fotek na Instagramu mě prostě většina lidí zaškatulkuje, že jsem blbá blondýna, ale víš, jak to je, není všechno jasné na první pohled. A navíc, mně je to vážně jedno, co si o mně, kdo myslí. Pro mě je důležité, co si o mně myslí lidé, co znám osobně.
To ne, ale ve škole jsem vždycky byla v těchto testech nejlepší. K údivu všech, včetně učitelů. Ale určitě mám v plánu si ho udělat, mám takový nápad na jedno video…
Jsem sice strašná kariéristka, chtěla bych dělat to, co dělám, nebo mít vlastní pořad, nebo vlastní značku oblečení, mám soutěž pro holčičky Miss Princess, tak tu bych taky chtěla ještě někam posunout, ale za deset let se vidím s partnerem, který mě bude milovat a já jeho… a možná nějaké to miminko…
Jsou kolem mě muži, co si myslí, že jsem neschopná blondýna, a kteří by mi asi dali všechno, ale můj cíl je, si to všechno zařídit sama vlastními silami. Chci vydělávat svoje peníze, zatím se to daří.
Ano, odjakživa jsem empatická. Dokážu se vcítit do lidí a mám velký vztah k dětem. Moje maminka je fotografka, co fotí děti, těhotné maminky… No a nemocné děti? To mi rve srdce. Když jsem byla malá, nosila jsem hračky do dětských domovů. Snažila jsem se všemožně pomáhat, i když jsem nebyla známá. Dva roky zpátky jsem se dozvěděla o jedné holčičce, co potřebovala peníze na operaci a rehabilitace. Proto se dělal ten charitativní kalendář. Přemýšlela jsem, že bych si časem udělala třeba svou nadaci. Ale to je ještě daleko.
No… to nebyl úplně nejlepší nápad. Ze začátku mi to přišlo dobré. Říkala jsem si, že bych mohla pomáhat i touto cestou, že by se mladí lidé mohli začít zajímat o to, co se v tom světě děje. Nebylo to tak, že bych se chtěla nějak hrozně angažovat v politice. A nebylo to to pravé ořechové. Byla jsem ráda, že to skončilo, byl to hrozný nátlak. Ti lidé… neseděli mi.
Teď začnu konečně, k paní Janě Postlerové.
Zatím žádné nemám, jen nastavované vlasy.
Nedělám si předsevzetí, ale do dalšího roku chci určitě ještě hodně cestovat, více se věnovat charitě a pohnout s tím mým pořadem, který by měl být o mně.