Známá ekonomka Markéta Šichtařová se nikdy nebála své názory říkat otevřeně a bez zbytečných vytáček. Možná proto má nejen mnoho příznivců, ale zároveň také kritiků, kteří ji zkrátka nemohou „skousnout“. Neméně zajímavý je ale také její osobní život. Společně s manželem Vladimírem Pikorou, který je také ekonom, mají šest dětí a založili analytickou firmu Next Finance. V rozhovoru pro LP-Life.cz prozradila, že bez pečlivého plánování by nic nezvládla, i to, že ji část rodiny zavrhla kvůli domácím porodům.
Docela obyčejné věci, třeba když mi některé z dětí přinese nakreslené srdíčko. Materiální věci na prvních místech nefigurují.
Vysloveně plánované nebylo ani jedno, jestli myslíte takové to „a teď si pořídíme miminko“. Vždy jsme, pokud šlo o děti, nechávali věcem volný průběh. Buď miminko přijde, nebo nepřijde.
Plánuju naprosto všechno, jde-li o pracovní záležitosti, zásobování rodiny a podobně. Je to nutné kvůli optimalizaci času. Svým způsobem vlastně plánuju i svůj vlastní volný čas, protože kdybych to nedělala, k některým činnostem bych se vůbec nedostala. Spontánnost platí spíš v mezilidských vztazích.
Vzhledem k tomu, že moje děti po manželovi zdědily celiakii, tedy nesnášenlivost lepku, vaření doma je naprosto automatické a samozřejmé. Vařím tudíž i na dovolené. Vařím vlastně každý den dvakrát až třikrát denně. Třikrát tehdy, pokud dělám o víkendu i teplou snídani.
Však si ji taky občas rozbijí! (smích) Zrovna tuhle za mnou brzy ráno, ještě za tmy, přišel syn s brekem do postele. A jak ho tak konejším, říkám si: „Co je to tady mokrého?“ A ukázalo se, že mu z hlavy teče krev, protože dělal lumpárny a spadl ze schodů. Ale příště zase děti vědí, že tu a tu věc nemají dělat. Nikdy to nedošlo tak daleko, aby z toho byl vážný úraz, který by skončil u doktora.
S dětmi žádnou pomoc nemám, tedy když samozřejmě nepočítám to, že je vychováváme s manželem. Jestli ale myslíte něco jako chůva, babička a podobně, tak to ne.
Už jsem se s ní narodila. Není to moje zásluha.
Manžel mi sice brnká na nervy neustále, ale ne kvůli tomu, že spolu pracujeme. Většinou se i ve volném čase bavíme o ekonomii.
Ale mě přijde velmi romantické bavit se při večeři o ekonomice… O čem jiném byste čekali, že si budou povídat dva ekonomové? Leda ještě tak trochu o politice.
Samozřejmě. Když si dva lidé nenajdou čas sami pro sebe, tak jejich vztah nemůže existovat. Povídání si o běžných banalitách je nezbytné v každém vztahu.
Můj manžel na velkou romantiku není. A popravdě, já ještě méně. Když mi jednou přinesl květiny, přiznám se, že jsem ho s nimi vyhodila, aby příště přinesl něco praktického. Od té doby už nosí jen věci typu šunka.
Na jejich narození. Obzvláště narození nejmladší dcerky bylo mimořádně krásným zážitkem.
Nejsem emotivní typ a vše, co dělám, mám racionálně zdůvodněné. Proto jsem měla nastudovány i statistiky komplikací. A věděla jsem, že u ženy s takovými zdravotními „parametry“, jako mám já, vychází statisticky nějaký problém u dítěte stejně doma jako v porodnici. A u žen to vychází doma dokonce nepatrně lépe ohledně poporodních poranění. Čili strach jsem neměla. Strach je emoce pojící se k něčemu neznámému. Já šla vědomě do známého.
Jsou na to mizerné podmínky. Zakázat to nelze, to by bylo ve sporu s mezinárodním právem. Ale stát se rozhodl, že když to tedy nemůže zakázat, aspoň to zkomplikuje tím, že ztíží život porodním asistentkám.
Tím ale samozřejmě ženám ublížil, protože ty teď mají porodní asistentky hůř dostupné. Proto i porody potenciálně mohou být rizikovější. Tak to dopadá vždy, když se někdo rozhodne shora administrativním rozhodnutím „páchat dobro“.
Ne, polovina rodiny mě zavrhla kvůli místu narození mých dětí, a u toho zůstalo. Já to nijak neobhajuju, protože nemám potřebu se obhajovat. Nikomu do toho nic není.
Ano. Něco se vám na tom nepozdává? Znáte lepší hudbu? (smích)
Byl u všech. S výjimkou jednoho, který se mu podařilo zaspat.
Změnilo se to s narozením prvního dítěte. Najednou jsem zjistila, jak se mi to ohromně líbí.
Poslední slovo mám já, ale není v pravém slova smyslu poslední, je spíš jediné. Manžel domácí finance vůbec neřeší, prostě je nechává na mně. Nejsem si dokonce ani jistá, jestli vůbec zná přístup ke svému účtu. Máme naprosto socialistické finance – prostě jedeme na jednu společnou hromádku.
Nikdy. Tyhle věci neřešíme. Když si prostě někdo něco chce koupit, koupí si to. Spíš se jeden druhého ptáme na názor. Ne ohledně ceny, ale ohledně toho, zda se i tomu druhému daná věc líbí.
Ale na druhou stranu, žijeme překvapivě skromně. Hodně investujeme do nemovitostí, hodně si potrpíme na kvalitě jídla. A u těch běžných „provozních“ věcí nemáme potřebu nějakých drahých výstřelků. Snad jen kromě jediné věci – vynaložíme poměrně dost peněz za kulturu. Tedy koncerty, divadla.
Opravdu si nic takového nepamatuju.
Zrovna tuhle oblast vidím dost černě. Třeba takové ty klasické hlášky z reklam: „Tolik a tolik tisíc korun jen za 990 měsíčně!“ A lidé na to skáčou. Mnohé vůbec nenapadne zajímat se o RPSN… Anebo třeba důchodové připojištění. Kolik lidí si umí spočítat, že reálně prodělávají?
To zní jako velmi jednoduše položená otázka, ale odpověď jednoduchá není, protože to je hned několik věcí v sobě.
Tak zaprvé: Neříkejme krize, to je matoucí, ta nemá přesnou a obecně přijímanou definici. To se už mnohokrát stalo příčinou mnoha nedorozumění. Já například tvrdím, že krizi už dávno v Evropě máme, čehož nejlepší důkazem jsou záporné úrokové sazby Evropské centrální banky. Kdyby byly zvýšeny na normální „nekrizovou“ úroveň, možná 10 % firem to může zabalit. Já tipuju, že vy se ale ptáte spíš na recesi než krizi. A pokud jde o recesi, nejen že hrozí, ale už taky v některých místech nastala.
A zatřetí – pokud jde o koronavirus, ten není sám o sobě příčinou recese, ten je jejím katalyzátorem. Ekonomika zpomaluje dlouhodobě, koronavirus to jen urychlil. Vývoj by měl stejný trend i bez něj, ale mnohem pomalejší.
Určitě bude životní úroveň ještě o něco vyšší než dnes. Lidé mají pořád sklon přeceňovat to špatné a nedoceňovat to dobré, ale vývoj životní úrovně stále pokračuje!
Přijde na to, co myslíte těmi vyspělými státy. Průměr EU je pro nás snadno dosažitelný. Ale pokud myslíte třeba dotažení Německa, tak to bych moc optimisticky neviděla. Vždyť i v Praze a Ostravě máte jinou úroveň příjmů, a to jsme jedna země. Není tedy pravdou, že členství v eurozóně automaticky vyrovná příjmy ve všech jejích zemích.
Ne. Každá země, která si s něčím takovým začala zahrávat, ne jen teoreticky, ale prakticky, splakala nad výdělkem a musela to vzdát. Je to jen ideologický a teoretický konstrukt. Staví stejně jako komunismus a jiné utopie na nerealistických předpokladech o chování člověka. Řekněme, že tenhle konstrukt zcela podcenil přirozenou lidskou psychologii. Prostě to nefunguje.