Rychlá zpověď - europoslankyně Martina Dlabajová: Musela jsem se naučit zvládat mužský svět

Když jsem koukal na váš profil na Wikipedii, nejvíce mě zaujalo, že sbíráte knihy Malého prince. To mi musíte vysvětlit!

To je pravda. (smích) Sbírku rozšiřuji celý život, a dokonce jsem se podle této knížky učila jazyky. To, že sbírám Malého prince, se postupně rozšířilo mezi mé známé a ti pokaždé, když jedou do nějaké zajímavé země, tak mi nezapomenou dovézt dárek, tedy Malého prince v nějakém cizím jazyce, nářečí nebo dialektu.

Moje knihovna dnes i díky nim čítá už více než 200 různých vydání a neustále roste. Říká se, že je to jedna z největších sbírek Malého prince na světě. Nemohu to porovnat, protože nejsem v kontaktu s jinými sběrateli, ale už jsem zvládla uspořádat dvě výstavy. Za velmi cenný kousek v mé sbírce považuji originál Le Petit Prince ve francouzštině z roku 1948 nebo vydání v Braillově písmu. Unikátem jsou také knížky ve čtyřech různých indonéských nářečích, o kterých jsem netušila, že vůbec existují, Malý princ v khmerštině z Kambodže nebo vydání v sinhálštině ze Srí Lanky.

Sama nyní chystám jedno překvapení pro české čtenáře. Bude jím převyprávění Malého prince do brněnského hantecu. Pokud se vše podaří, můžete se na knížku těšit už velmi brzy.

Jakou hodnotu má úplně první vydání Malého prince?

Předpokládám, že vysokou. Získala jsem ho už před mnoha lety. Pro mě je ale velmi cenná celá sbírka. Už jen proto, že jsou to zmiňované dárky od mých blízkých a přátel, kterých si moc vážím.

Ovlivnila vás tato kniha v životě?

Když tak nad tím přemýšlím, tak kniha vystihuje mou životní cestu. Nikdy jsem se nesoustředila pouze na sebe a vždy se rozhlížela kolem. Zajímalo mě, jak jiní dělají různé věci a jak to funguje v jiných zemích. To přesně zažíval i Malý princ, který procestoval různé planety, aby zjistil, jak to na nich vypadá a aby poznal lidi s dobrými i špatnými vlastnostmi. Sám si z toho pak udělal závěry, které využil ve svém vlastním životě.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Co z Malého prince by se dalo najít v politice?

Napadá mě byznysmen, který na své planetě jenom počítal peníze a na nic jiného se neohlížel. Nebo smutný člověk, který zhasínal lampu a pracoval bez nějakého konkrétního cíle. Určitě bychom ale v politice našli i samotného Malého prince, který nad věcmi přemýšlí a snaží se je vidět z jiného pohledu.

Měla jste to jako žena v politice těžší?

Myslím, že ne. Přišla jsem do politiky z byznysu, kde jsem často byla jediná žena mezi samými muži a musela jsem se naučit prosadit. Obecně to ale ženy v politice těžší mají, a to kvůli tomu, že mají doma rodiny a musejí se starat o děti. Je to náročné, protože v Evropském parlamentu se často jedná dlouho do noci a hodně se cestuje. Na stranu druhou znám mnoho úžasných příkladů političek, které mají děti a zvládají obojí.

Setkávala jste se někdy s mužskou arogancí ve stylu „to je ženská, ta tomu nerozumí“ nebo se sexuálními narážkami?

Naštěstí jsem se s ničím takovým nesetkala. Je ale pravda, že muži se někdy snaží ženy nějakým nemístným vtípkem dostat do situace, aby si vyjednali, co potřebují. Musíte na to být jako žena připravena a asi nepomůže nic jiného než reagovat stejným způsobem.

Co vás v politice nejvíce štve?

Nejvíce mě rozčiluje politikaření. Často se stává, že se něco dohodne, ale pak to najednou neplatí, nebo se to i několikrát změní. Na druhou stranu to k politice asi částečně patří a musím to brát jako součást toho, co dělám.

Proč jste odešla z byznysu do politiky?

Ve chvíli, kdy jsem dostala nabídku, abych kandidovala do Evropského parlamentu, tak jsem za sebou měla už dvacet let podnikání v různých zemích Evropy. Věděla jsem, co funguje, co ne a co by potřebovalo zlepšit nebo zcela změnit. Chtěla jsem do politiky přinést své zkušenosti a nabídnout je ostatním. Připadalo mi proto logické, abych takovou příležitost přijala. Vnímala jsem to jako svou povinnost.

Navíc mám vystudované politické vědy a v rámci studia jsem se věnovala evropské integraci. Přišlo mi přirozené se k tomu vrátit.

Stihla jste toho opravdu hodně. Ale nemrzí vás, že jste se nezastavila a neměla rodinu a děti?

Celý život žiji naplno, mám úžasné rodiče a bratra s rodinou a jako rodinu vnímám i své skvělé přátele a samozřejmě svého přítele. Snažím se s nimi trávit co nejvíce času a jsem často se svými dvěma synovci, které miluji jako vlastní děti. Na všechno ostatní je ještě čas. Myslím si, že život nás dovede tam, kam má.

Takže děti s partnerem plánujete?

Není to plán jako plán, ale když to vyjde, budu moc ráda.

Pak ale budete muset v práci přece jen trochu zvolnit…

To si uvědomuji. (smích) Ale myslím si, že člověk musí umět skloubit věci, i když děti nemá.

Čím se váš partner živí?

Můj partner je architekt. Oba máme rádi architekturu, design a umění, a často za nimi společně cestujeme. Díky svému partnerovi objevuji zajímavé stavby a místa, o kterých bych se neměla šanci dozvědět.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A jak jste se poznali?

Občas je život o náhodách, které svedou dva lidi dohromady. To byl i náš případ. A odehrálo se jich tolik v jednom momentu, že to tak asi má být. Nejlepší věci na světě se většinou dějí díky nejrůznějším náhodám.

Čím jako architekt dokáže nejvíce obohatit váš život? Ukazuje jiný pohled na svět?

Je to zajímavý protiklad politice, kde vítězí pragmatismus a pracuje se s pojmy, jako je právo a legislativa. Politika vyžaduje ostré lokty a tvrdé vyjednávání. Architektura je více o rovnováze, umění a designu. Je v ní krása věcí a čistá forma.

Mám také ráda, když lidé vytvářejí něco kreativního. Asi i proto jsem zastáncem kreativních průmyslů, protože si myslím, že lidský talent v Evropě a Česku je důležitý. Je to něco, co bychom si měli chránit.

Hrozí zánik umění?

Nemyslím si, že hrozí zánik, jen je potřeba to více uznat a podporovat. I politici by se neměli bát říct, že také umění, talent a kreativita jsou hodnoty, kterých bychom si měli vážit.

Co děláte nejraději ve volném čase?

Trávím čas s rodinou a svými nejbližšími, protože jde o vzácné okamžiky. Snažím se svůj čas plánovat tak, abych se mohla vidět se všemi.

Když máte opravdu volnou chvíli a jste sama nebo s partnerem, co nejraději děláte? Jak vypadá ten vysněný den?

Každý můj den je vysněný, protože mě baví práce a všechno, co dělám. Moc ráda poznávám Českou republiku, protože jsem skoro celý život žila v zahraničí nebo cestovala do jiných zemí. Nyní jsem zase přes týden kvůli své práci v Bruselu nebo ve Štrasburku. O víkendu se proto snažím jezdit na místa, která jsem předtím neznala.

Dále ráda čtu. Miluji knížky a doma jich mám plné knihovny. Čtu i v letadle, protože svět knih a fantazie je pro mě hodně zajímavý. Ráda pracuji rukama, třeba na zahradě nebo kolem domu. A také moc ráda vařím.

Vaření je nějaká vaše skrytá vášeň?

Vaření mě jednoduše baví. Mám slabost pro italskou kuchyni, protože jsem půlku života prožila v Itálii. Díky tomu znám triky italské kuchyně a asi jsem se opravdu něco naučila, protože lidé o mně říkají, že jsem mistr v přípravě pravého italského rizota. Troufám si tvrdit, že umím uvařit rizoto s čímkoliv. Myslím, že jsem snad nikdy nikoho nezklamala. (smích)

Opravdu si Italové jídlo tolik užívají?

Ano, užívají. Umí naprosto geniálně spojit různé ingredience a zakládají si na tom, že jídlo připravují z čerstvých surovin. Snažím se o to samé a je dobře, že na českém trhu jsou čerstvé suroviny stále dostupnější.

Jaké to bylo žít a podnikat v Itálii? Jsou tam jiné zákony, navíc Italové jsou docela temperamentní…

Přiznávám, že to nebylo snadné. Když jsem začínala, byla jsem mladá osmnáctiletá holka ze střední Evropy, tedy ze země, která v té chvíli ještě nebyla členem Evropské unie. Věděla jsem ale přesně, co chci dělat, a to mi pomohlo. Mým cílem bylo pomáhat českým podnikatelům, kteří obchodují s Itálií, a italským investorům, kteří přicházeli do Čech. Musela jsem tvrdě pracovat a snažit se prosadit nejen v mužském světě, ale i mezi o dost staršími a zkušenějšími lidmi. To pro mne byla zkušenost k nezaplacení.

Pořád mi vrtá hlavou, jak se stane to, že osmnáctiletá dívka odjede založit firmu do Itálie…

Často si říkám, že jsem s řadou věcí ve svém životě začala brzy. Hodně se mi toho povedlo, ale i právě kvůli tomu, že jsem začala brzy, tak s tím bylo spojeno spoustu odříkání. Přišla jsem do Itálie jako studentka a musela jsem si sama vyřídit všechna povolení a vízum. Musela jsem se také sama uživit. Rozhodnutí, že jsem do toho šla, ale nelituji.

Jak na to tehdy koukali vaši rodiče? Přece jen bylo krátce po revoluci, znamenalo to hodně neznáma, museli mít strach…

Měli obrovský strach mě pustit, ale zároveň byli velmi odvážní, že s tím souhlasili. Jsem jim za to dodneška vděčná. Uzavřeli jsme však tehdy dohodu. Rodiče chtěli, abych se přihlásila také na školy v České republice. Musela jsem jim slíbit, že pokud to nebude v Itálii fungovat a já se nezvládnu během jednoho roku uživit, tak tam nezůstanu a vrátím se. Na dvě české vysoké školy jsem se opravdu dostala a požádala jsem o roční odklad. Nikdy jsem však na ně nenastoupila a dostudovala jsem univerzitu v italské Padově.

Musí na vás být hrdí…

Říkají to, tak doufám, že jsou. Mám velmi mladé rodiče, měli mě brzo, a máme velmi krásný a přátelský vztah.

Byt s terasou a výhledem na řeku Praha 8 - 91m, Praha 8

Zobrazit nemovitost

Jak pečujete o své zdraví?

Třeba tak, že když jsem promrzlá, protože je venku pod nulou, tak nechci jít natáčet rozhovor ven a potřebuji se nejprve chvíli zahřát u čaje. (smích u horkého čaje) Samozřejmě o své zdraví pečuji pravidelnou stravou a snažím se dodržovat pitný režim, a to hlavně při dlouhých jednáních, na která si pořád nosím láhev s vodou. Mám ráda chození, a když to jde, tak na jednání chodím pěšky. Ráda chodím také po horách a před nedávnem jsem si pořídila kolo. Když mám čas, tak se ho snažím provětrat, aby nestálo moc dlouho opřené o zeď v garáži.

Nebojíte se toho, že si svým životním a pracovním tempem uženete nějakou nemoc?

Uvědomuji si, že mé pracovní tempo je vysoké, a párkrát v životě jsem se opravdu snažila zpomalit. Třeba když jsem se vrátila z Itálie do Zlína, a byla jsem zvolená předsedkyní krajské hospodářské komory. Můžete namítnout, že pracovní tempo o tolik nekleslo, ale aspoň jsem zůstala nějakou dobu na jednom místě a necestovala jsem. Upřímně si však myslím, že je to otázka povahy. Můžete si stokrát opakovat, že uberete, ale nakonec stejně zjistíte, že naplno děláte jakoukoliv práci.

Když porovnáte život v Itálii a Česku, co vás napadne?

Italové si umějí užívat života. Itálie si podobně jako Česko prošla vývojem a změnami a já tam žila v době, kdy se toho dělo nejvíc. Italové se v devadesátých letech měli hodně dobře, protože jejich ekonomika šlapala výborně. Dnes už to neplatí, italské hospodářství už na tom tak dobře není. Když se nyní do Itálie vracím, tak ten klid z devadesátých let sice necítím, ale i přesto si troufám říct, že Italové dovedou žít život naplno.

Čím by se Češi mohli u Italů inspirovat? A co naopak na Češích máte ráda?

Inspirovat bychom se mohli tím, že budeme mít jako Italové větší nadhled. My Češi máme v povaze, že si některé věci příliš bereme, neustále nad nimi přemýšlíme a pořád se kvůli tomu točíme v kruhu. To Italové nedělají. Jedno italské přísloví dokonce říká: „Zítra je taky den, tak se to vyřeší zítra.“ To by nám, myslím, občas prospělo. (smích)

Na druhou stranu já nedám dopustit na český smysl pro humor. A přestože umím žertovat i v italštině, tak český humor je něco specifického, co se může srovnávat snad jen s britským humorem. Na Češích si nesmírně vážím toho, že si umíme udělat ze všeho legraci. Možná jen, že bychom si ji měli dělat častěji i sami ze sebe.

Kdy se u jednání v Bruselu nejvíce projevuje to, že i politici jsou jen lidé?

Každý den. Často si říkám, že někdo je při jednání nepříjemný třeba kvůli tomu, že má osobní problémy a třeba zrovna nevstal tou správnou nohou, a proto se to snaží kompenzovat v práci. Politici nejsou stroje, můžou mít stejně jako kdokoliv jiný dobrou nebo špatnou náladu, mohou být smutní nebo se jim mohlo něco stát. Na druhou stranu politik by to neměl dávat najevo. Neočekáváte proto od něj, že vám řekne: „Promiňte, dneska jsem vůbec nespal.“ Svou práci dělá pro lidi a měl by na to myslet.

Když jste hodně smutná nebo vás něco trápí, co děláte?

Pomáhají mi knížky. Tím, že se začtu do příběhu, tak zapomenu na problémy a moje nálada je hned lepší. A samozřejmě v takových případech nejraději utíkám k rodině, ke svým přátelům a lidem, se kterými se o tom můžu bavit. Někdy se stačí pouze vypovídat, nemusí se nutně najít řešení.

Děkuji moc za rozhovor.