Rychlá zpověď – architektka Eva Jiřičná: Nejen o lásce ke Kaplickému

Jste patronkou festivalu Open House Praha, který se nedávno uskutečnil. V čem se ten pražský liší od toho londýnského?

Já si myslím, že jsou v podstatě oba dva stejné. Začátky v Londýně byly velice podobné tomu, co se teď odehrává v Praze. Nikdo nechtěl přispět a instituce, které by tu akci měly podporovat se zdržují jakékoliv finanční podpory, majitelé nechtějí otevřít dveře. Než tito všichni pochopí, že to má určitý smysl, tak vždycky ty začátky budou bolestné. Myslím, že organizátoři do toho dávají hrozné množství energie, vlastního času, fyzické síly. Já jim držím palce a doufám, že jim to vydrží.

Jak byste festival Open House stručně popsala?

Festival přináší příležitost seznamovat se architekturou, se starými i novými budovami, nalézat řešení našich předků, podívat se na to, co moderní architektura přináší, nebo kde moderní architektura chybí. Architektura se stává důležitou součástí toho, jak řešit životní prostředí a vůbec naše životy.

Zmínila jste, jak je důležité zajímat se o podobu města, ve kterém žijeme. Čím přimět obyvatele měst, aby se o architekturu zajímali? Mohou namítnout, že mají svých starostí dost.

Letos v červenci to bude 50 let, co žiju v Anglii. To je půl století, dost dlouhá doba. Můžu srovnat, jak Anglie vypadala, když jsem přišla s tím, jak vypadá po 50 letech. Londýn se změnil diametrálně.

Anglie byla po válce zdevastovaná a teprve v roce 1968 se začala vzpamatovávat. Byly tu vybombardované oblasti, Londýn byl neupravený, v některých částech nebylo topení. Když jsem přijela, ještě tam byl smog. Žluté mlhy zaplavily celé město, že se nedalo dýchat a nebylo ani pořádně vidět. Během 50. let se všechno změnilo. A změnilo se to tím, že se lidé začali o své prostředí zajímat. Vynaložili energii a dělali menší úpravy na tom svém písečku. A těmito malými projekty nastala změna. Londýn se stal také finančním distriktem, centrum začalo jít nahoru a dnes připomíná víc New York, nežli ten starý Londýn.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Já nebyla v Praze 22 let. Když jsem sem po té době přijela, tak ta změna k horšímu byla drastická. Dvacet pět let okupace a komunismu vzalo v poslední fázi lidem energii, byl zde nedostatek investic, životní prostředí se dramaticky zhoršilo. Čili, může to jít doleva nebo doprava. Pokud se ale nebudeme snažit na tom našem malém písečku aspoň málo, tak ten pokrok nikdy nenastane. Od roku 1990, kdy jsem přijela poprvé, nastaly změny. Praha je úplně jiná a mění se k lepšímu. Týká se to nás všech. Na festivalu Open House Praha byly otevřené různorodé budovy a každý si mohl najít něco, co ho zajímá a ujasnit si ve své vlastní hlavě, jak by on sám mohl k té změně k lepšímu přispět.

Souhlasíte s trendem stavět moderní budovy i v historických částech města?

Rozhodně. Vývoj od primitivní architektury až do dneška představuje víceméně pořád ten samý proces. Kreativní pud člověka věci tvořit, zlepšovat a měnit je tu pořád. Historická architektura nám dává svědectví o tom, co se dělo nebo jak přemýšleli naši předkové. A ta současná architektura ukazuje, co jsme my z toho udělali a jakým způsobem to posuneme dál. Někdy se nám to povede, někdy se nám to katastrofálně nepovede, ale všichni se snažíme a čím víc se budeme snažit, tím lepší ta naše společnost bude.

Jak se podle vás bude žít v budoucnu, za takových 100 let?

Strašně těžko odhadnout. Jak říká Woody Allen: „Když chceš rozesmát pána boha, tak mu řekni své plány do budoucna.“ Takže ta budoucnost bude rozhodně jiná, než si teď vymyslím. Osobně si myslím, že budeme mít míň a míň věcí, kterými se budeme obklopovat. Měla jsem babičku, která měla všechno v pořádku a vždy uklizeno, ale věcí, které za život nastřádala, těch bylo hodně. Pořád si myslela, že se ještě jednou ta doba vrátí a ty svatební šaty se budou hodit.

My se přeci jenom dnes daleko častěji stěhujeme a na materiálních věcech nám méně záleží. Vždy jsem tvrdila, že všechno se dá vyhodit, jenom ne knihy. Ale teď jsou knihy na internetu, takže ani ty knihy už nebudou zabírat tolik místa.

Jaký je život architektky? Máte nějakou profesní deformaci na místech, která s vaší prací nesouvisí?

Měli jsme jednoho rodinného přítele, doktora, který říkával, že pořád ve společnosti dělá diagnózu. Že se dívá na lidi a přemýšlí, jestli mají třeba ledvinové kameny. A architekti, ať chtějí nebo nechtějí, dělají něco podobného. Celý život pracuji s klienty. Architekt nemůže udělat nic, pokud mu to někdo nezadá. Tudíž neustále jednáte s těmi, co si od vás něco objednávají, a musíte dedukovat z mnohdy velice skoro nepochopitelných zadání, o co vlastně těm lidem jde.

Čili vy se víceméně podíváte a vidíte. Někdo je úzkostlivě pořádný, někdo příšerně nepořádný. A pro vás to samozřejmě něco znamená. Já se neubráním tomu, abych tu diagnostiku neaplikovala na budovy nové i staré, ale také na lidi v tramvaji. Když sedím v tramvaji, tak se dívám a říkám si, co asi tenhle člověk dělá. Ale já jsem ohromě tolerantní, já to nekritizuju, já se to spíš snažím pochopit, takže myslím, že to je s tou profesí nerozlučitelné, tomu se nevyhneme.

Sedíme v architektonickém studiu AI DESIGN, které jste dala dohromady s panem Vágnerem. Kde jsou začátky té vaší spolupráce?

Petr za mnou přijel na přednášku do Brna, ukázal mi pár svých prací a já pokud můžu říct ano, tak nikdy neřeknu ne. Nastoupil do londýnského studia v době, když jsme pracovali na Tančícím domě. Potom se vrátil do Čech, protože musel na vojnu a mezi tím jsme dostali projekt pražského hotelu Josef, který jsme ještě dělali s londýnskou kanceláří. Jenomže bylo potřeba, aby někdo každý den kontroloval stavbu, takže u toho projektu jsme založili v Praze kancelář. Příští rok spolu budeme už 20 let.

Jsou zakázky, které byste nikdy nevzala?

Něčemu, co by mělo nějaký vyloženě politický smysl, bych se vyhnula jako čert kříži. A také kdyby mě někdo požádal udělat něco, s čím ideologicky naprosto nesouhlasím. Zatím se to ale nestalo.

Na jakou vaší stavbu jste nejvíce pyšná?

Pyšná nejsem myslím vůbec na nic. Já měla maminku, která měla hrozný strach, že nás rozmazlí. Když jsem třeba řekla, že jsem dostala jedničku, odpověděla: "No a co?" Všichni si myslí, jaká to byla hrozná maminka, ale já jsem za to strašně ráda. Já mám opravdu velice kritický pohled na všechno, co udělám, takže nikdy nemám pocit, že bych ten hřebíček uhodila přímo na hlavičku.

Ale na druhé straně, doba je taková, že architekt sám o sobě toho udělá docela málo. Vždy záleží na celém kolektivu a to nejsou jen vaši kolegové, ale to jsou klienti, ti kteří to vyrobí, to je celá armáda lidí, se kterými spolupracujete. A pak se dostaví výsledek. Když se to někomu nebude líbit, nebo když to nebude dobře fungovat, tak to bude úplně k ničemu, i když já se můžu pyšnit, že podle architektonických principů je tam symetrie, dokonalost detailu a podobně.

Možná je to také věkem a takovou tou tolerancí, která k věku přísluší. Mě jde o to, jakým způsobem ta celá cesta probíhá a co je na konci té cesty výsledkem. Lidé se v tom prostoru musí cítit dobře.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Máte nějaký pracovní sen? Na čem byste chtěla spolupracovat?

Vždycky je ten sen dělat něco, co by opravdu něco znamenalo, jakýsi počin v té "nominaci" lidskost. My jsme se pro primáře Kozu snažili navrhnout nástavbu na nemocnici v Plzni, ve které chtěl léčit své pacienty. Pracoval v oboru kostní dřeně.

Dcera jeho kamaráda zemřela na leukémii a on tady vybudoval skutečně jedno z největších světových center pro dárcovství kostní dřeně a příjemce. Měl vlastní peníze, nechtěl žádnou státní podporu, ale prostě umřel a bez té jeho iniciativy ten projekt narazil na ministerstvo financí a úředníky a na všecky možné překážky. A ten jeho projekt se po jeho smrti rozptýlil a skoro skomírá. Takový můj sen je, aby se tento projekt zrealizoval. A nemusíme to dělat my, klidně někdo jiný.

Vrátila bych se na začátek, do doby, kdy jste odjela do Anglie na stáž a nemohla se vrátit kvůli okupaci. Začátky byly určitě těžké. Musela jste dělat i jiné práce, abyste se uživila?

Mela jsem to štěstí, že jsem měla práci sjednanou dřív, než jsem do té Anglie odjela. Hned druhý den po příjezdu jsem začala pracovat ve velké projekční kanceláři, kde jsem byla rok. Ztratila jsem státní příslušnost a abych mohla požádat o anglický pas, musela jsem tam zůstat 3 roky. Ale já jsem na začátku vůbec nepředpokládala, že tam zůstanu tak dlouho! Já jsem myslela, že ta ruská invaze je něco, co bude trvat pár měsíců nebo let, že někdo přijde a vysvobodí nás, že se objeví princ a blaničtí rytíři vyženou Rusy ze země, ale to se samozřejmě nestalo a já jsem si na to pomalu zvykala.

Měla jste v té době v Anglii i mladšího bratra...

Ano měla jsem tam 17letého bratra, který sbíral borůvky, a který když zjistil, že mi vzali pas, tak řekl, že zpátky nepojede, protože by ho poslali na 3 roky na vojnu a už by nikdy nevystudoval. Takže zůstal v Anglii. Já jsem ze svého opravdu mizerného platu ještě pomáhala jemu. On se během dne učil anglicky a v noci uváděl lidi v biografu. Potom když šel na univerzitu, tak ta mu sice zaplatila jeho univerzitní poplatek, ale musel z něčeho žít. Těch prvních pár let jsem chodila balit do supermarketu v sobotu ráno maso, což aspoň zaplatilo ten můj pokoj. To jsem dělala asi dva roky.

Měla jste vůbec nějaké zprávy o tom, co se tady děje?

Noviny publikovaly zprávy prostřednictvím podobné organizace jako je ČTK. V té velké architektonické kanceláři v Londýně, kde jsem pracovala, byl úplně první fax vůbec. Byl velký tak jako tyhle dva velké stoly dohromady. Tam jenom běžely články z novin tak, jak se události děly, takže jsem si to tam chodila číst. No a jinak jsme četli noviny.

Můj tatínek byl v tu dobu v Japonsku, protože pracoval na návrhu českého pavilonu v Osace. Říkával: „Já si vás děti vyzvednu.“ Byl potom ale transportován přes Moskvu, nedostal výjezdní doložku do Anglie, takže ani nemohl požádat o anglické vízum. Vrátil se zpátky do Československa, pak dostal zánět žlučníku, operovali ho, po operaci dostal infekci. V 72. roce zemřel, takže už jsme ho ani neviděli.

To pro vás určitě muselo být těžké období...

Nechci to teď dramatizovat, ale lehké to nebylo, poněvadž ta životní nejistota... Nevěděla jsem, jestli nás přijmou. Strach před cizinci z komunistické země tam taky existoval. Takže já jsem opravdu musela pracovat a musela jsem spoléhat na to, že doporučení mých přátel mi dá možnost získat anglický pas. Ten jsem dostala v roce 1976 a můj bratr taky, ale až do té doby jsem nevěděla, co se stane.

Bylo v té době v Londýně hodně Čechů?

Já jsem jich moc neznala. Samozřejmě jsem znala Jana Kaplického, ale můj bratr studoval v Berminghamu, tak ani nebyl v Londýně. Občas jsem se s někým setkala, ale Češi, kteří občas přijeli do Londýna, měli strach se s námi sejít. Třeba ani moji kamarádi mi nedali vědět. Měli strach, že když je někdo zpozoruje, že se baví s utečencem, tak je po návratu do Československa obviní. Moc jsem jich neznala, ne.

Zmínila jste Jana Kaplického, se kterým jste žila deset let. Proč jste nebyli manželé?

Já jsem se rozvedla s mým prvním mužem, který se jmenoval Martin Holub a který, když jsem přijela do Londýna, tak už měl jinou kamarádku, které se tam podařilo dostat výjezdní doložku dřív. Manželství se rozpadlo okamžitě po mém příjezdu v 68. roce. No a s Kaplickým jsme se potkali na ulici. Já jsem ho znala už od roku 1961, deset let jsme spolu žili a pak když to přestalo fungovat, tak jsem si vzala svých pár švestek, odešla jsem a všechno jsem mu nechala, protože jsem se nechtěla s nikým hádat.

V žádném případě jsem se nechtěla znovu vdávat, poněvadž rozvod s mým prvním mužem byla taková patálie.. Já jsem nemohla mít děti, protože jsem měla mimoděložní těhotenství. Dnes by to asi problém nebyl, ale tenkrát ano. Věděla jsem, že žádné děti mít nemůžu. A projít novým rozvodem, to jsem už nikdy v životě nechtěla.

Považujete Jana Kaplického za muže svého života?

Nevím, jestli bych řekla „muže svého života“, ale rozhodně to byl můj nejzajímavější partner, kamarád a přítel.

Jaký byl váš život s ním?

On byl víceméně velice rozmazlený hoch, protože byl jedináček a rodiče byli postarší, když se narodil. Byl zvyklý, že se všechno točilo kolem něho. To byla jedna jeho stránka. Takový ten pohled na svět, že on je centrem všeho, v každém případě existoval.

Ale na druhé straně byl neobyčejně velkorysý. Vůbec nebyl materiálně založený. Co měl, o to se dělil. Na jedné straně byl úžasný životní partner, na druhé straně byl ten nejhorší životní partner. Prostě osciloval tak, jak mu to jeho určitá genialita ve směru, ve kterém vyvíjel svůj talent, určovala. On měl opravdu obrovské výkyvy. Zase to bylo zajímavý, rozhodně to nebylo nudný.

Ale od prvního okamžiku, což bylo na Silvestra v roce 1960, jsme si naprosto rozuměli v jakékoliv debatě o architektuře. Byli jsme na nějaké chatě, slavili Silvestra, zpíval tam Pavel Bobek.. Já jsem tam byla se svým budoucím mužem a on tam byl se svou dívkou Terezkou, ale přesto jsme tam strávili večer povídáním si o architektuře, a to nám vlastně vydrželo, takže to bylo skutečné přátelství. Těch 10 let společného života bylo více méně takovou vložkou v té dlouhé lince přátelství.

Jaký jste měli vztah po rozchodu?

My jsme byli skutečně do posledního dne přáteli. Volal mi ještě večer před tím, než se měla narodit Johanka, že si udělal seznam lidí, kterým dá vědět, až se narodí. Když šel ale z nemocnice, tak na cestě umřel.

I když jsme se rozešli, tak jsme spolu nikdy nepřestali komunikovat. Kdykoliv měl pocit, že je v tísnivé situaci, tak zavolal. Neustále potřeboval někoho, kdo by ho podpořil v tom, že všechno udělal dobře. Stejně jako všichni tito geniální lidé, tak i on měl strašné množství neúspěchů, protože neustále dělal něco, co nebylo pochopeno a on ty neúspěchy strašně těžce nesl. Neměl maminku jako já, která mu říkala: „No a co?“.

Když se něco nepříjemného stalo, tak to pro něj bylo těžké. Třeba jako s tou soutěží s národní knihovnou, to strašně těžce nesl. Já když něco prohraju, tak se oklepu a jedu dál. To ta maminka!