Rychlá zpověď - Alžběta Jungrová: Život je pár momentů štěstí, zbytek si většina lidí protrpí
Alžběta Jungrová je mezi fotografy známé jméno. Tato odvážná žena se nebojí pro dobrou fotku odjet do zemí, kde lidský život nic neznamená. Dostala se mezi překupníky drog v Pákistánu, fotila ozbrojené děti v pásmu Gazy, brodila se ropným bahnem na největším vrakovišti tankerů v Bangladéši i největší skládkou odpadu v Kambodži. Teď je doma na pražské Letné. V rozhovoru pro LP-life.cz se svěřila, proč už se do nebezpečí vydat nechce a na jakých projektech nyní pracuje.
Alžběta je hrozně hezké jméno…
To byl kompromis mých rodičů mezi Kristýnou a Sárou. Mámina rodina chtěla Sáru, táta Kristýnu. Nedohodli se a vznikl z toho kompromis.
Hodně fotíte, jste hodně v zahraničí a jednáte s cizinci. Jak vyslovují vaše jméno?
Elizabeth. Alžbětu už se jim vůbec nesnažím vysvětlovat a nenutím je to říkat, protože to zkomolí a nejsou schopní si to zapamatovat.
Jak je to dlouho, co jste byla v zahraničí něco fotit?
Nějakou reportáž? Dlouho.
Proč?
Protože jsem byla strašně unavená po devíti letech. Ono to vyčerpá, všechno vejde ve stereotyp, ať je to jakýkoliv extrém. Ač to může pro ostatní vypadat zajímavě, je to stejně vždycky letiště, levný hotel a špína. Mnohem víc mě teď baví dělat věci doma a být v pohodě, mít koupelnu a splachovací záchod a normálně bydlet. Navíc to samozřejmě přijde s věkem.
Více se bojím, než jsem se bála v pětadvaceti. Rozumím kultuře, zázemí a mentalitě lidí tady mnohem víc, než když někam přiletím na čtrnáct dní a tam mám rychle něco vytvářet. Tady můžu jít mnohem víc do hloubky než kdekoliv venku.
Jak to funguje? Vy fotíte reportážní fotografii ve válečné zemi, je to nebezpečné. Kdo si to u vás objednává?
Teď už to tak nefunguje. Je to věc, která se stala v rámci onlinového vydávání, globalizace, tištěné noviny se neprodávají a podobně. Doba, kdy Honza Šibík byl v Reflexu a jezdil, je taky pryč, to už dnes není. Já jsem spolupracovala s Demotex, britskou agenturou, která původně vznikla pod Reuters jako takové odvětví, které nemělo dělat deníkové zpravodajství, ale reportáže na zakázku.
Nakonec jsme jeli v režimu, kdy začali oslovovat v každé zemi lokální fotografy, berou to od nich. Dává to logiku, tím jsme zpátky u toho, že tu práci dokážu dělat nejlíp tady doma, protože mám zázemí, kontakty, dokážu se dostat na místa, kam se zahraniční novinář nedostane. Začalo se to dělat tak, že se najímají místní fotografové, všichni mají digitály a pak to jen pošlou.
I kdybyste se teď tedy chtěla vrátit třeba do Pásma Gazy, tak už by to bylo složitější?
Rozhodně. Dělá se to minimálně a nikdo to nechce platit. Jsou fotografové, kteří se najímají, dá se to všechno koupit přes ně mnohem jednodušeji, než tam vést mě. Velké noviny to dělají, je jich ale pár. Nebo to musí mít něco speciálního, nebo mají požadavek na kvalitu. Pořád by to šlo, ale je to úplně jiné než před patnácti lety, tehdy byl digitál více méně na vzestupu.
Na čem jste začínala?
Kinofilmu. Když jsem nastoupila do novin, prvních pár let jsem fotila na filmy, digitál přišel až v procesu.
Vždyť nejste tak stará…
Nejsem, ono to hrozně utíká. Pamatuju si, že noviny tenkrát koupily první digitál, který stál čtvrt milionu, to byl úplný úlet. Karta, co měla 32 MB, stála třeba dvacet sedm tisíc. Všichni jsme říkali, že to je blbost, že to do půl roku umře, že je to nekvalitní. Tenkrát jsem jela na Kubu a brala jsem si filmy, protože jsem věděla, že fotky z digitálu budou nepoužitelné. Začínali jsme na filmu s laborantkami a prosvětlovákem.
To už si dneska asi nikdo neumí představit.
Ne. Fasovali jsme jeden film na akci, to bylo třicet šest oken, a to bylo všechno. Cokoliv se fotilo, bylo na jeden film o třiceti šesti políčkách, teď člověk může dělat několik snímků za sekundu. Fotila jsem takhle třeba hokej, kde byla tma a ti hokejisti byli rychlý, takže jsem vždycky cestou do redakce brečela v autě a modlila se, aby tam bylo aspoň jedno okýnko, kde budou zaostření dva hráči a puk. Byla to úplně jiná doba.
Byl to ale super trénink, vždycky říkám, že to byla skvělá škola. Jednak exponovat, aniž by se člověk musel dívat na displej, taky výběr a editace. Začínala jsem v Lidovkách a potom v Mafře, kde bylo deset fotografů, jeden prosvětlovák, jedna lupa. Laborantka mi dala film, já si sedla k prosvětlováku a musela si vybrat jednu výšku a jednu šířku s tím, že za mnou stálo pět dalších lidí a čekalo na ten prosvětlovák. Vrátila jsem to laborantce, ta mi za dvě hodiny dala dvě fotky, já vyběhla o tři patra výš a tam to dala editorům. To je pro lidi dneska nepředstavitelné.
Dnes jsme vlastně všichni fotografové s chytrými telefony.
To je přesně to, proč se tohle celé změnilo. Navíc v médiích není tlak na kvalitu fotky tak velký. Většina čtenářů nepozná rozdíl mezi dobrou a špatnou fotkou, jde primárně o tu informaci. Pak je lepší vzít fotky od někoho, kdo to udělá hned na telefon, když je na místě, než tam posílat fotografa.
Co si myslíte o Instagramu a podobných trendech? Focení si jídla a vlastně všeho?
Ať si to fotí, ať si každý dělá, co chce. Já to neberu jako fotku, pro mě je to nějaká forma deníku, kdy mají všichni potřebu sdílet konstantně svůj život. A to z pro mě nějakého nepochopitelného důvodu. Přijde mi to bizardní, nikoho nezajímá, že jsem měla rohlík se šunkou, ten trend ale takový je.
Dřív měli fotografové problém nafotit místní lidi, museli je třeba uplácet. Dneska si každý ochotně udělá selfíčko…
Podle mě to přišlo s tou možností. Jsem ještě generace, že když se fotilo, tak táta vytáhl foťák, seřadil děti od nejmenšího po největšího, řekl „všichni se usmívejte“, a to byly jediné fotky. Pro mě focení bude takové už asi nadosmrti. Nejsem ten typ, že bych fotila sama sebe. Ve škole nám říkali, že pokud nejsme striptérky, tak ať se nefotíme, že to nikoho nezajímá, což je pravda.
Nestouplo ale procento dobrých fotografů, podle mě je to úplně stejné, jako když přišel první kinofilm po skleněných deskách. Když přišel Kodak, všichni fotografové, co se tahali s tím obrovským vybavením a plachtou, museli být zničení, že teď bude fotit každá rodina, a stejně jich nepřibylo. Lidi cvakají nesmysly, neumí to vybrat. Všichni občas udělají hezkou fotku, o tom žádná, dobrý editor by z Instagramu vyselektoval super soubory. Většinou ale lidi neumí uvažovat v tom, že by měli dělat soubor. Oni cvakají kolem sebe, ale z toho příběh nepostaví.
Co filtry? Používáte je?
To se dělalo vždycky, aby to bylo víc nebo míň barevný, v komoře se mohou udělat tvrdší nebo měkčí fotky. Myslím si, že úprava k tomu nějakým způsobem patří. Pokud to dává smysl v rámci toho, co těmi fotkami chci říct, tak ano, nemá ale smysl plácat to na každou fotku. To je zase o tom konceptu a přemýšlení, to ale v sobě Instagram vůbec nenese.
Říkala jste, že jste chtěla být od dětství fotografka. Kde se to vzalo?
Moje babička studovala fotku za první republiky. Nikdy se fotkou neživila, byla zavřená kvůli době, ale fotila. Dostala jsem od ní za vysvědčení v první třídě foťák, který jsem si strašně přála, z obchodního domu Máj, a šla jsem fotit. Bylo to pro mě takové samozřejmé.
Jak je těžké vybudovat to, co jste si vybudovala vy? To jméno?
Třicet let práce od té první třídy. Je to strašná práce. Mám velkou disciplínu, to máme asi v rodině, vstanu v sedm hodin ráno, ať se děje, co se děje, a začínám pracovat. Práce je pro mě všechno, strašně mě to baví. Nemám soukromý život. (směje se)
Na soukromí jsem se vás chtěla zeptat. Nikde jsem se nedočetla o manželovi nebo dětech, jen že máte kočku.
Ta kočka je chudák, natož manžel a děti… (směje se) Partner v průběhu vždycky nějaký je, oni moc dlouho nevydrží. Děti jsem nikdy nechtěla, nikdy jsem neměla tu potřebu. Ta práce mě tak strašně baví, nechtěla bych být matka napůl, mít chůvu, to by bylo moje sobectví mít dítě, abych nějaké měla. Práce mě tak naplňuje a baví, že mi to takhle vyhovuje.
Kde všude jste byla, co byste vypíchla? Četla jsem například o drogových kartelech v Pásmu Gazy.
To jsou ty nejprovařenější.
O čem se nemluvilo, o čem se nepsalo?
Konfliktní zóny jsou pro lidi vždycky zajímavé. Pro mě byla bezesporu nejdrsnější Afrika.
Proč?
Tam lidský život nemá hodnotu.
Kde konkrétně?
Etiopie, Súdán. Je to pro mě kultura nebo mentalita, která už je pro mě nepochopitelná. Nepřemýšlí, co bude za týden, nepřemýšlí, co bude zítra. Přemýšlí se tam tak, že zítřek nebude, což je strašné v rámci toho, co jsou pak lidé schopní udělat. Lidský život tam nemá vůbec žádnou hodnotu.
Je pro mě těžké tam fungovat, těžké přijmout, že nechají zemřít nejmladší dítě, protože mají nejmenší šanci na přežití. To jsou věci, které jsou pro naši kulturu a mentalitu těžko stravitelné.
Byla jste někdy zraněná během focení?
Ne.
Četla jsem příběh, jak jste neměla neprůstřelnou vestu a nějaký novinář vám dal tu svou. Ale když šlo do tuhého, chtěl ji zpět, kdyby skutečně zemřel, aby se vědělo, že to je skutečně on. Jak oni poznají, že to byl ten daný novinář z Británie?
To poznají, ale on se rozjel do rozbombardované nemocnice v Gaze a chtěl zpátky tu vestu, že je jeho… Zpanikařil. Pro něj to bylo poprvé v takové zemi, oblasti, každý reagujeme jinak a nedokážeme odhadnout, jak se budeme chovat. Jedna věc je nějaký výcvik a pak realita. Člověk neuvažuje, ale reaguje impulzivně, reflexivně. Viděla jsem chlapy skákat šipku do příkopu a viděla jsem chlapy, kteří se ani nehnuli a fotili, když kolem nich létaly střepy. To člověk podle mě neovlivní.
Jak jednáte vy?
Někde mezi tím.
Prošla jste si také nějakým mentálním nebo fyzickým výcvikem?
Dvěma kurzy na přežití, vyjednávání, co dělat, když vypadne elektrický proud a podobně.
Kurz na to, jak přežít pod lavinou taky máte?
Ne, protože nenávidím zimu. Měla jsem jednou fotit, jak táhnou sobi někde na Sibiři, a vyměnila jsem to s kolegou za Pásmo Gazy, protože jsem odmítala jít do zimy. Lavinu nepotřebuji, ale nikdy neříkej nikdy. Až se uvidíme příště, možná vám řeknu, že jsem byla půl roku na Severním pólu.
Na jak dlouho býváte na cestách?
Tři týdny, měsíc.
Kdo se vám stará o kočku?
Tu jsem ještě neměla v době, kdy jsem takhle jezdila. Teď mám hezký byt, takže když někam jedu pryč, některá z kamarádek se nastěhuje a postará se o ni. Ta kočka je tak rozmazlená, že by nepřipadalo v úvahu, že by se ona někam stěhovala. Svět se točí kolem tlustého kocoura.
Jaké byly vaše pocity, když jste fotila v koronavirovém infekčním prostředí ve VFN?
Rozhodně se nebojím o sebe. Nejsem ve věkově rizikové skupině, jsem zdravá a mám dobrou imunitu. Jestli tam chytnu horší chřipku, tak to týden vyležím. A když umřu tak umřu, potom mě to už ale bolet nebude.
Vy se opravdu ničeho nebojíte?
Rozhodně ne smrti. Bojím se strašně o lidi, které mám ráda, o rodiče, bráchu, neteře, ale o sebe ne. To je nesmysl, my lidský život strašně přeceňujeme. Život zas tak skvělý a úžasný není, celkově moc nechápu, co nutí lidi k tomu zůstat na světě co nejdéle. Upřímně je to pár momentů štěstí a zbytek si většina lidí protrpí a přečká.
To je pravda, spousta lidí ten život vlastně nežije.
Nežije, život je tvrdý, není to žádná velká zábava. To, že lidé odmítají opustit tento svět, mi nedává smysl.
Jste pro eutanázii?
Jsem, stoprocentně. Když už nemáme právo rozhodnout o tom, jestli na svět přijdeme, měli bychom mít právo rozhodnout, že z něj odejdeme. Navíc jak dělám už od střední školy dobrovolníka v pečovatelských domovech, myslím si, že je to týrání nemohoucích lidí, za kterýma nikdo nechodí. V tomhle jsme jako Češi hrozní parchanti a o rodiče se nestaráme.
Asi to souvisí s komunismem, který tímto způsobem vychovával. Vidím tam ty babičky a dědečky, jak jenom čekají, až někdo přijde, a on nikdo nepřijde. Čekají roky, nemůžou chodit, nemůžou si číst nebo koukat na televizi, a fakt je to za trest. Pak je tu ještě moříme, bez toho, aby se o ně někdo zajímal, je nutíme žít dalších pět let, kdy jenom leží v posteli.
Kde na dobrovolničení berete čas?
Pátky od deseti do jedné. (směje se) Člověk to vždycky někam narve. Tím, jak opravdu vstávám každý den brzy, tak si na to ten čas najdu.
Získala jste spoustu ocenění. Je nějaké, na které ještě čekáte?
S cenami je to super a každému to udělá radost, všichni potřebujeme být platní a mít pocit, že máme nějakou zpětnou vazbu. Ceny mi nejsou jedno, potěší to každého, ale nikdy jsem neměla nějakou specifickou. Udělá mi radost, když mě pochválí fotograf, kterého si vážím. Sama jsem byla několikrát v porotách, je to souboj lidí. Ocenění od člověka, kterého si vážím, je také velké.
Vždycky jsem si přála být v Magnu, to je agentura, kterou v padesátých letech založili čtyři fotografové jako boj proti tomu, aby se v novinách používala samostatně jedna fotografie. Do té doby se dělaly příběhy, víc fotek. V Magnu je doteď asi sedmdesát fotografů celosvětově, ti nejlepší fotografové na světě. Z Čechů je tam Josef Koudelka. To bylo moje dětství, vyrůstala jsem na těchto fotografiích elity světa.
Pak ale trochu zamrzli, přestali přijímat lidi a vznikl Seven, který založil současný nejslavnější válečný fotograf. Ten založil svoji vlastní agenturu, protože ho podle mě pravděpodobně nepřijali do Magna. Být v takové agentuře by bylo skvělé, jenže já jsem se roztříštila, když jsem přestala jezdit. Dělám dokument a dlouhodobé projekty, kdy na tématu pracuji i rok. Do toho jsem začala dělat komerčně ženské akty, portréty, výtvarné věci. Asi už nejsem aspirant na Magnum.
Fotka, která získá nějaké ocenění, jde pak do prodeje?
Dokument ne. Nějaké konzultace máme, u toho dokumentu jsem ale dělala dost těžké věci, tak mi přijde neetické prodávat utrpení lidí. A asi bych nechápala toho, kdo by si to chtěl koupit a chtěl se na to koukat.
Kde jsou ty fotky, které se nikdy neprodají?
Některé jsou pod postelí. (směje se) Je to v počítači na harddiscích uložené po různých bytech, kdyby někdo vyhořel, aby to zůstalo. Už roky plánuji udělat knihu. Psala jsem mámě deníky, aby se o mě nebála, protože mi jí bylo líto, že ji takhle týrám. Každý den jsem jí ráno a večer psala deník z cest, takže za nějakých těch deset let mám deníky z každého dne.
Říkala jsem si, že bych vzala část deníků a nakombinovala to s fotkami, ale to by znamenalo přečíst si deset let svého života v deníku, do toho se mi strašně nechce. Chtěla bych mít nějakou tečku za tím světem venku, byl by to hezký závěr. Nemyslím si, že už bych se k tomuhle někdy vrátila. Ale nikdy neříkej nikdy. Raději bych dělala tyhle dlouhodobé projekty tady v Čechách, je to tu zajímavé stejně jako kdekoliv jinde.
