Rychlá zpověď – herečka Denisa Nesvačilová: "Chlapi? To je prostě moje smečka!"

Kdysi jsi dělala moderní gymnastiku, chtěla jsi v ní být naprostou „jedničkou“, ale po úraze jsi musela skončit. Jak tě tento moment v životě zasáhl a co jsi tehdy prožívala?

Zasáhlo mě to hodně, protože mi bylo patnáct let, což je dost křehký věk. Myslím, že duše teenegera je velmi křehká. A ještě se v té době rozváděli rodiče. Takže to pro mě byl takový velký restart. Nejdřív jsem to brala jako obrovskou prohru a jako konec světa, ale pak jsem to začala vnímat jako restart a začal mi úplně nový život. Ale trvalo mi to tak dva roky, než jsem se s tím vyrovnala jak zdravotně, tak i psychicky. Dneska jsem za to už ráda, ale tehdy jsem to opravdu brala jako něco, co si nezasloužím, co je nespravedlivé a nefér. Přišlo mi to prostě: „Proč, já?!“

Kde se v tobě v tomto okamžiku vzala touha po herectví?

Přišlo to tak trochu plíživě už před tím, protože jsme chodili s rodiči často do divadla a hodně jsme koukali na filmy a tak… Věděla jsem o herectví, že existuje jako profese, a pokukovala jsem po něm. Ale vlastně ten nápad jako takový se zrodil až později. Vlastně až dva tři roky potom, co jsem skončila s gymnastikou. Přemýšlela jsem, co najednou budu dělat, když už jsem na tom byla zdravotně tak, že už jsem se mohla rozletět do světa. Bylo to tak až někdy kolem osmnácti. V tomto věku jsem začala hrát i v takovém studentském divadle, odkud vzešel například Vojta Dyk, Martin Písařík, Lenka Zahradnická a další lidé. Už jsem se s nimi znala, protože už tehdy jsme točili a hráli v divadlech. Vyhmátnul si mě tam můj pozdější vedoucí ročníku a říkal mi: „Deniso, přihlaste se na DAMU.“ No, a tak jsem se přihlásila.

Pronájem luxusní vily 7+1, Praha - Západ – 373,

Zobrazit nemovitost

Pracovala jsi i ve finanční sféře. Proč padla tato volba?

No to je jednoduché. Protože jsem nedostávala moc velké kapesné od mamky, která na mě byla sama a bylo to těžké. Takže jsem si různě přivydělávala. Když už jsem byla na DAMU a byla jsem už fakt velká holka, sháněla jsem nějaký přivýdělek, abych mámě také pomohla. Potřebovala jsem, aby nebyl časově náročný, protože DAMU je opravdu od sedmi do sedmi, každý den, víkendy i svátky. Na to se tam moc nehraje, je to vlastně stejné jako potom v té profesi. Sháněla jsem tedy něco, co bude časově flexibilní. Poštěstilo se to u mámy v práci, takže máma byla mojí šéfovou. Vlastně jsem se zaměřovala na obchod s klienty. Bylo to tam tak, jak jsem si nastavila schůzky. Takže jsem dost často pracovala po večerech, o víkendech, nebo v pauze na oběd, kdy jsem si rychle odskočila někam do kavárny blízko školy. Vlastně jsem to dělala asi tři nebo čtyři roky.

Hrála jsi v jednom z nejsledovanějších seriálů Slunečná. Jaký je rozdíl hrát v „nekonečném“ seriálu oproti krátkodobým projektům či ve filmu?

Je to rozdíl už v tom, že nevíš odkud kam jdeš jako postava. Já jsem vlastně před tím točila hlavně filmy, anebo seriály, které byly uzavřené, takže jsem předem věděla nějaký vývoj té postavy, nějaký herecký oblouk. To se daleko lépe hraje, než když nastoupíš a nevíš, co bude za rok. U Slunečné jsme dostala informace, že skončím zhruba po čtvrt roce či čtyřech měsících, že ta postava zase odcestuje do Irska. Ale protože postava Karolíny nějak dobře zafungovala nejen v seriálovém kolektivu, ale i divácky, tak tam zůstala. Potom už jsem vlastně netušila žádný další rámec. To pak prostě hraješ nějak intuitivně. Snažila jsem se tvořit tu postavu tak, že už jsem věděla, co je zač. Že to je holka z děcáku, jakou prožila první eskapádu, kterou lidé viděli a jak jí to třeba změnilo. Ale kam může směřovat, to už jsem jenom odhadovala, protože jsem nevěděla, jestli se z ní nakonec třeba nevyklube vražedkyně. Tam fakt nevíš, kam to půjde. Tak jsem si tak říkala, že jí budu dělat tak, aby prostě vždycky bylo uvěřitelné vše, co udělá. Na druhou stranu to skýtalo obrovskou svobodu. Protože kromě té linky, co mi napsali scénáristé, jsem si hledala místo, kde se třeba může projevit nějaká lehká podlost nebo naopak třeba nějaká obrovská lidskost, která byla nad rámec té linky, aby to stále ještě bylo uvěřitelné. Nakonec se mi asi podařilo vytvořit tu postavu tak nějak barevně, protože bavila diváky a myslím, že je pořád ještě baví. A bavila i mě. Podle toho, co diváci píšou, tak pochopili všechny její povahové „seky“, které se jí tam staly. Ale musím říct, že mi více vyhovuje práce, která je soustředěnější. Znamená to, že mám raději, když předem vím, jak ta postava dopadne. Teď se třeba těším, že budu dělat věci, kde je ten příběh prostě uzavřený a já si to mohu tak jako ošperkovat.

Co ti Slunečná přinesla do života? Bylo jen to pozitivní, anebo i něco, co už bys prožít nechtěla?

Určitě mi to přineslo hodně pozitivního a také velké množství dalších diváků, kteří mi fandí. Zakládají fanpage a se zájmem sledují, co mám a nemám ráda. Dostávám od nich v divadle dárky, které jsou opravdu dost osobní, což je strašně hezké. A to mám určitě díky Slunečné. Ví o mě v této branži mnohem více lidí, a to je další přínos. Ale asi bych už znova nepotřebovala zažít ty strašné „haty“, které na začátku přišly. Mluvila jsem o nich už milionkrát, protože to bylo fakt nepříjemné. Různě mi vyhrožovali, a to bych už nechtěla. Doufám, že se mi to už nestane. Ovšem vím, že brzy půjde v televizi věc, kde nejsem úplně sympatická, tak se trochu bojím. Ale diváci už mě více znají a vědí, že jsem jiná než postavy, které hraju. Tak snad to bude „dobrý“.

Dost často jsi obsazována do rolí žen, které mají silnou životní energii a jsou svým způsobem neotřelé. Jak se ti hrají a jsou ti typy těchto žen charakterově blízké?

Tak hrají se mi dobře, vlastně hrají se mi skvěle, protože je tam co hrát. Už jsem těch pro mě jakoby mdlých a nevýrazných holek hrála hodně a tam není moc čeho se chytit. Takže ty silné ženské nebo ženy, které mají svým způsobem pohnuté osudy nebo třeba charakterové vady, mě baví moc a vždycky se na tom vyřádím. A jestli jsou mi podobné? Možná nějakou tou životní energií. Proto je možná tak často dostávám, že tu velkou a silnou energii ve mně asi režiséři a scénáristé vidí, což je hezké. A díky tomu se mi to asi i dobře hraje. Ale, že bych byla podobná Karolíně ze Slunečné nebo té holce, co jsem nyní hrála v Půlnoční zpovědi, to doufám, že ne, proboha! Myslím, že nejsem tak vztahově nestálá a takový psychopat. Ale rozumím té otázce. Máme asi podobenství v té energii a v té nějaké až jako mužské síle.

Co tvá zmínka, že jsi duší chlap? Cítíš se ve společnosti mužů lépe než mezi ženami?

Stoprocentně. Takhle, některé ženské mám ráda a v mém životě je pár žen, které jsou opravdové přítelkyně. Věřím jim a mohu se o ně opřít. Ve skutečnosti jich však není mnoho. A chlapi? To je prostě moje smečka. Cítím se s nimi dobře a bezpečně. A asi je to i tím, že mám ráda takový drsnější humor a nejsem úplně taková princezna. Teď kolem té třicítky se začínám stávat taková křehčí, hodně mi to říkají i kamarádi. Ale také mohu křehnout tím, že mám okolo sebe armádu super silných chlapů, kteří už mě asi znají. Mohu si dovolit být ženská a cítím se vedle nich v bezpečí. Mně je s chlapy prostě dobře. Tedy ne, že bych s nimi chodila na fotbal, ten nesnáším, ale třeba spolu hrajeme na playstationu po síti, nebo na pivo chodím zásadně s chlapy. I na výlety jezdím zásadně s kamarády. Jsem fakt takový jakoby klučičí typ.  

Působíš dojmem, že jsi naprosto samostatná, není to při seznamování trochu překážka?

Nevím. Na to bychom se museli zeptat těch, co se seznamují nebo se seznamovali. Ale asi ano, prostě je to asi pro ty kluky trošku nebezpečné. Nejen to, co dělám, ale i to, že jsem opravdu taková hodně samostatná jednotka. Vždycky jsem se o sebe postarala a doufám, že i nadále postarám. Umím si přivrtat poličku a spoustu věcí smontovat. Asi jsem prostě hrozba. Ale myslím si, že to není ani tak o té samostatnosti, ale spíš to bude opravdu tou prací. Myslím si, že úplně nejnebezpečnější pro ně je to, že se kolem mě motá strašně moc chlapů, kteří jsou známí a jsou nějakým způsobem zajímaví tím, co dělají. Když kluk nemá kontakt s tím, co moje práce obnáší, tak zrovna tohle dost často vidí jako obrovský problém. Zažila jsem to xkrát. Protože tuto situaci nezná, má k ní nějaké předsudky a dost často to pramení z jeho nedostatečného sebevědomí. Takže si myslím, že opravdu největším úskalím je práce, že to není ta samostatnost. I kdybych byla úplně bezradná chudinka ve světě filmu, tak pro ně budu jakoby nepolapitelná, anebo neustojitelná, protože to prostě nedají. Takže kluci, důležité je být sebevědomý, mít se rád a nežárlit.   

Máš už nějaké další nabídky, kde budeš hrát úplně jiný typ ženské postavy? Nebo čeká tě naprosto jiný projekt?

Ale ty víš, že já nemohu o těch věcech dost často mluvit. Natočila jsem seriál s názvem Půlnoční zpověď, který poběží letos na TV Prima. Tam jsem podle mě v roli, v níž mě ještě diváci neviděli. Pokud ano, tak asi jen jednou. Myslím, že takto hodně exponovaná ještě žádná moje postava nikdy nebyla, takže to pro ně bude asi úplná novinka. Sama jsem zvědavá, jak jsem to dala. Jsem tam diametrálně jiná a jsem za to ráda. Letos mě čeká natáčení seriálu, který bude hrozně pěkný. Alespoň v to doufám a zatím se to tak jeví. Protože o tom opět nemohu zatím mluvit, řeknu jenom to, že to bude o lásce a v moc hezkém prostředí. Bude to fakt přitažlivé pro oko a moc se na to těším. A čeká mě i projekt, to ses strefila hezky! Také o něm nemohu mluvit, ale zkusím si díky němu něco, co jsem ještě v životě nezkoušela a úplně vystoupím ze své komfortní zóny. Mám z toho strašný strach a už se to hodně blíží. Jsem už ve fázi jakési přípravy a asi to bude masakr. Až to budu moci říct, tak jistě všichni pochopí, proč z toho mám takový strach a nespím.

A co divadlo? Kde tě mohou diváci v současnosti vidět?

Hraju už asi pět let v divadle Radka Brzobohatého, kde jsem měla před pár dny jednu derniéru a druhá mě čeká v únoru. Ale stále mě tam diváci mohou vidět v dalších třech hrách. Koncem února máme premiéru v divadle Metro, které je teď nově zrekonstruované. Hraju tam v komedii Už tě mám dost a tímto na ni všechny také srdečně zvu. Je to o manželské krizi, která se prostě objeví za dveřmi ložnice asi v každém manželství po x letech. Hraju tam rozvernou sousedku, která docela nastavuje zrcadlo manželskému páru, který tento problém má. Hrají je Saša Rašilov a Lída Rašilovová. A já buď s Martinem Písaříkem, nebo s Martinem Krausem jsme sousedé, kteří to mají zrovna naopak. Takže jsme pro ně jistou inspirací. Je to jako velká legrace, tak tímto všechny moc zvu. A pak mě čeká letos v létě ještě jedno zkoušení v divadle, ale o tom zatím také moc nepovím. Jen snad to, že to bude další pražské divadlo a zase to bude věc, kterou jsem ještě nikdy nedělala.

Miluješ tanec a je tvou vášní. Budeš se realizovat i v tomto oboru?

Ano a hodně, jen bohužel nemohu nic moc říkat. Snad jen to, že chodím tancovat a má to svůj důvod.

Vím, že jsi ve skrytu duše strašně velký srdcař. Věnuješ se nějaké charitě nebo pomáháš někde?

Ano, věnuji. Hodně lidí to o mně ví a ten, kdo to neví, tak to teď zjistí. Je dobře, že se na to ptáš. Už několik let se věnuji úzké spolupráci s Nadačním fondem pro předčasně narozené děti a jejich rodiny, protože znám velmi blízce jeho zakladatelky. Kdykoliv to šlo, tak jsem jim s něčím pomohla. Letos jsem se stala ambasadorkou akce Helping dolls, což je krásná akce. Draží se panenky Barbie, které jsou oblečené od různých návrhářů a opravdu slavných. Výtěžek jde vždycky na konkrétní případ z Klokánka. A já jsem tak letos hrdou ambasadorkou a hrozně se těším. Už jsem některé panenky viděla a je to pecka. Přijde mi to jako moc hezká akce. Vím, že se panenky vždycky vydraží za docela hodně peněz. Takže se moc těším a doufám, že ten, kdo je stejný srdcař jako já, bude dražit. Je to v květnu.

Děkuji za rozhovor plný tajemství a budeme se těšit na všechna tvá překvapení.

Já moc děkuji za rozhovor a přeji všem krásný celý rok, hlavně zdraví a choďte do divadel.