On sám tvrdí, že nedokáže setrvat na jednom místě a musí se neustále někam posouvat. Možná právě to přineslo Jiřímu Kalfaři vlastní módní přehlídku na prestižním New York Fashion Week. O jeho obrovském úspěchu jste se už pravděpodobně dočetli, ale svět módy není jedinou oblastí, ve které talentovaný návrhář bodoval. Jeho dřívější láskou byl balet. Dočkáme se baletních prvků v některé z dalších kolekcí?
Když na to pomyslím a uvědomím si, že se to fakt stalo a povedlo se mi to, je to příjemný pocit, takové zadostiučinění. Ale jinak myslím, že mi to upřímně ještě nedochází. Tím, že už připravujeme novou kolekci, nový fashion week a máme další eventy, jsem v jednom kole. Možná až budu koukat jednou zpátky třeba za 10 let, co jsem dokázal…
Není to potvrzené. Máme teď plány v Evropě, v květnu děláme Monako, Monte Carlo. Samozřejmě bude Cannes Film Festival. Mám také v plánu jet na hory, jestli se to povede, dokud je ještě sníh. (smích) A v srpnu už vlastně začíná nová sezóna. Tak uvidíme.
Jsem člověk, který nedokáže dlouho zůstat na jednom místě. Pro mě osobně je důležité se někam posouvat, posouvat vlastní hranice. V čem tkví úspěch, nedokážu upřímně zhodnotit.
Příprava na přehlídku byla náročná a znamenala pro mě asi čtyři hodiny spánku denně. Ještě před přehlídkou jsme ve dvě ráno měnili hudbu. A hodinu před ní jsem čekal na FedExu, kde mi nechtěli vydat boty, protože ty se měnily pro změnu asi dvě hodiny před. Do přehlídky – a včetně té přehlídky samotné – to byl kolotoč. A až po ní, kdy jsem přišel do zákulisí, mi to všechno došlo. Doslova jsem se složil a brečel v koutě.
Myslím, že určitě. Za prvé, je to opravdu zadostiučinění toho, co dělám. A za druhé, je to prestiž. Jakmile se dostanete někam, jako je New York Fashion Week, lidé už na vás koukají jinak. Ty dveře se vám otvírají v podstatě mnohem líp. Pořád musíte nějakým způsobem zaťukat, ale lidé vám ty dveře otevřou. Ne že vám recepční řekne „přijďte si za měsíc nebo tak“. Dává to smysl? To měla být anekdota. (smích)
Alina mi šla první přehlídku, ještě když jsem předváděl v Kyjevě. Došlo k tomu, když jsme se setkali na sklence vína pár hodin do přehlídky v Cafeterii. Já jsem jí řekl, že mám přehlídku, a ona se šla podívat na kolekci. Řekla, že mi to půjde, a od té doby mi kromě jedné přehlídky šly všechny, za což jsem moc vděčný.
Pavlína mi šla druhou přehlídku. Jednou ji zavírala v Londýně, teď v New Yorku ji otvírala. Pavlína je legenda v byznyse a její roli nikdo nemůže popřít. Toho, že mi jde přehlídku, že jsme se skamarádili a vidí ve mně nějaký talent, si nesmírně vážím. Myslím si, že ony si mě nemusely získávat, to určitě ne. Já se naopak snažím, aby ony nemusely litovat toho, že propůjčily jméno mně.
Díky Instagramu. My jsme se osobně neznali, ale věděli jsme o sobě. Já jsem chtěl, aby ta přehlídka měla trochu českou stopu, proto také Preciosa a Tonak. Napsal jsem tedy Lindě, protože vím, že bydlí v New Yorku a mám ji nesmírně rád. Poprosil jsem ji, jestli by mě nepodpořila. A ona do toho šla.
Já tu tak vyrábím, žiju… V takovém ústraní. Přiznám se, že se ten módní svět a showbyznys vůbec snažím svým způsobem ignorovat – a žít si tady ten svůj šťastný malý život, kdy venčím psa, jezdím na chatu a pohybuju se mezi studiem a domovem. To mi tady stačí, mám to tu jako úkryt. České klienty tu ani nemám a byznys mám spíš hozený do zahraničí.
Ne v prodejích. (smích) Ten feedback a pozornost českých médií byla mnohem větší, než jsem očekával, a mile mě to překvapilo. Jsem rád, že se to dostalo i k lidem, kteří nejsou v tom módním byznyse. Všechno chce ale čas. Nevěřím, že uděláte jednu přehlídku, a najednou tady bude stát řada a budete korigovat, kdo smí dovnitř, a kdo ne.
Nepřijde mi to úsměvné, ale myslím si, že je to taková česká nátura. Máme to tak víceméně se vším. Není to, že by mě lidi tady neocenili, ale spíš určitá nedůvěřivost, kterou máme v sobě. My si málokdy dáme nebo vezmeme tu šanci.
Všechno špatné je k něčemu dobré. Nejsem člověk, který by nějakým způsobem držel zášť, nebo něco takového. Mně to pomohlo být dravější. A třeba kdybych předváděl tady, tak bych neměl odvahu vycestovat ven, protože bych tady zpohodlněl.
Ať vytrvají, dají si čas a věří tomu, co dělají. Ať se nesnaží být jako někdo, ale ať jsou sami sebou. Protože podle mě dřív nebo později někdo pozná jejich rukopis, pracovitost a píli. Tak ať jsou připravení!
Určitě bych jim to doporučil. Alespoň se naučí, jak to funguje v zákulisí. A jak vůbec funguje příprava přehlídky. To je vlastně jediný feedback, který dostáváte od okolního světa. Vy si půl roku tvoříte něco na koleni, nemáte vůbec žádnou zpětnou vazbu. A udělat jakýkoliv fashion week je vlastně vaše jediná srážka s realitou. Kromě prodeje tedy, což je asi tvrdší srážka s realitou. (smích)
Krásně. Já miluju balet a miluju divadlo. Neobdivuju nikoho víc než tanečníky. Když se na to podívám já jako umělec a designér nějakým způsobem, tak vlastně něco tvořím – a to něco jde za mě tu přehlídku. Kdežto tanečník to vytváří sám na sobě. Jeho instrumentem je jeho tělo, které musí permanentně vylepšovat a dostávat do pozic nebo do tréninku, na který není zvyklý. Pořád musí překonávat své hranice. A ještě větší paradox je, že tanečníci jsou ohledně vlastního těla často nejistí, a to je přitom to, co dávají na odiv celému světu. Vyžaduje to tedy obrovskou mentální stabilitu.
S baletem jsem začínal až v jedenácti letech na konzervatoři, předtím jsem chodil na kroužky, na dramaťák a disco tance. Do dneška se divím, ze mě na konzervatoř přijali, protože jsem o baletu nevěděl téměř nic. Byl jsem mrňavý a docela baculatý, ale řekl bych, že o to vice zapálený.
Podle mě byl nejlepším tanečníkem historie Rudolf Nureyev a Vaslav Nijinsky, oba změnili a posunuli balet do nových sfér. Z žen by to pak byla asi Sylvie Guillem. Z aktivních tanečníků miluji Alicii Amatriain a Daniela Camargo.
Vzhledem k tomu, že jsou to úplně jiná umělecká odvětví, myslím, že se na to nedá odpovědět. Možná ani nejsem správný člověk na tuto otázku, protože jak s módou, tak i s baletem jsem převážně působil a působím v zahraničí.
Ani ne tak baletní, jako spíš divadelní. Mně kdysi někdo řekl, že má tvorba je docela kostýmní. Nejen v divadle, ale také v každodenním životě, na sebe každý dáváme nějakým způsobem kostým. Ať už na sebe chceme upozornit, vypadat dobře, zapadnout nebo naopak hrát určitou roli. Já to mám možná ještě zveličené tím, že jsem fungoval v divadle.
Ne. Myslím, že to musí být uděláno tak strašně dobře, aby to nevypadalo jako kýč… Málokomu se to povede. Když už, tak potřebujete pořádnou scénu, a my momentálně jen předvádíme.
Není to vyloučené. Pokud si budu moct jednou postavit scénu, jako si staví Chanel, co čtvrt roku, tak určitě. Tam by se to vyplatilo. Ale do té doby na bílém mole s bílým pozadím asi ne.
Samozřejmě. Moc by mě bavilo navrhnout kostýmy pro balet, ať už znovuuvedení klasiky, jako je Labuti jezero či Giselle, nebo spolupracovat na nové produkci moderního celovečerního baletu. Mým oblíbencem je Wayne McGregor, jehož choreografie a produkce miluji.
Myslím, že bych byl šťastný. Jinak šťastný, ale šťastný.
Asi spíše povinností, ale já necestuju tak často, jak si lidi myslí. Nebo takhle, co je často?
To ne. Vidíte, já necestuju tolik. Hlavně záleží také kam. Cestu do Londýna nebo Milána nepovažuju za cestování. Když někdo bydlí v Bratislavě a pracuje v Praze, tak pro mě je tohle mnohem větší cestování a zabere víc času, než třeba od dveří ke dveřím v Londýně. Já se ale těším z každého dne a je jedno, jestli cestuju, nebo ne. Možná už se to pro mě stalo povinností, ale pořád se těším na ty lidi, se kterými se setkávám.
Plánuju zůstat v Česku. Ale stejně tak pět let zpátky jsem plánoval, že budu český návrhář, který bude předvádět v Čechách a české klientele. Takže asi takhle já plánuju.
Nic není vyloučené. Jak říkám, plánuju zůstat v Česku, ale Evropa je tak strašně malinká, že jste všude víceméně za dvě hodiny. Já se považuju za Evropana, nepovažuju se asi za Pražáka nebo Čecha.
Ne, já jsem Evropan. New York miluju nadevšechno, ale bál bych se, kdyby se třeba stalo něco s mojí rodinou. Na můj vkus je to až moc daleko.