Rychlá zpověď - Karla Šlechtová : Do politiky jsem se dostala omylem

Kdy jste se rozhodla, že vstoupíte do politiky? Kdy přišel ten první impuls?

U mě to nebylo úplně standardní, jak to bývá u těch zarputilých politiků, kteří vyrůstají na těch pozicích v komunálních volbách, krajských a po té parlamentních. Já jsem pracovala dlouhodobě v zahraničí. Po té přišla práce ve velké konsultační společnosti Deloitte. A ten zlom přišel právě tam. Moje pozice byla senior konsultant pro státní zakázky. Já si pořád říkala, že stát má tolik úředníků, proč to dávají takhle drahé konzultační firmě. Došla trpělivost i mně. Řekla jsem si dost a přešla jsem na druhou stranu. Takže moje další cesta směřovala na Ministerstvo pro místní rozvoj, kde jsem prošla výběrovým řízením. Nastoupila jsem na referentskou pozici, asi tak se čtvrtinovým platem a začala jsem budovat kariéru státního zaměstnance a to úplně od píky. Na Ministerstvu pro místní rozvoj mi dokonce říkali „Tsunami“. Asi jsem na ně byla „až moc“. Je neskutečné, jakou byrokracii musí úředníci podstupovat. Už se nedivím tomu, že nemají čas na tu strategickou práci. A proto se zadávají zakázky ven. Takže to byl můj zlom, kdy jsem si řekla, že přejdu na stranu státní správy. Pokud jde o post ministryně, tak to už potom bylo o dohodě s Andrejem Babišem, který tehdy potřeboval někoho, kdo uměl evropské fondy. Takže když to úplně shrnu, tak jsem se do politiky dostala tak trochu omylem. (smích)

Přesto, když se teď podíváte zpětně, byl to správný krok?

Já bych neměnila. A rozhodně bych neudělala nic jinak. Jsem hrozně ráda za to, jaké tlaky jsem ustála. Být v takto exponované pozici na úrovni ministra, když jdete z pozice začínajícího úředníka, je dost náročné. A nikdo už nekouká na to, odkud jste přišla nebo jestli jste byla na vysoké pozici v Deloittu. Pro mnoho lidí jsem zůstala takovou tou úřednicí. Přitom mě absolutně neznali. Já si myslím, že ty naše výstupy na Ministerstvu pro místní rozvoj a teď na Ministerstvu obrany odpovídají přesně tomu, jak by měl pracovat každý ministr.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Chápu to dobře, že musíte mít v politice hodně ostré lokty?

Ano, velmi. Já je teda mám. Nejsem žádnou ovcí a nebudu nikdy součástí nějakého davu. I když pár jedinců na vyšších pozicích, kteří si mysleli, že zapadnu, by se našlo. To ale není můj styl. Já to vnímala a stále to vnímám jako poslání pro naše občany. Z mé strany to rozhodně není žádný kýč.

Nemají to ženy v politice trochu těžší?

Já osobně to příliš nerozlišuji. Pokud je muž neschopný, skončí. Stejně tak to platí u ženy. Je ale fakt, že na Ministerstvu obrany jsem to trochu pocítila. To víte, když jste mezi samými muži... Tam jsem opravdu musela dokázat, že na to buď mám, nebo nemám. Nic mezi tím nebylo. Ale jinak bych řekla, že politika je pro každého. Záleží na jednotlivci, jak se k čemu postaví.

Vy jste ustála dost velké tlaky. Jak se to dělá, jak se s tím bojuje, aby to člověka nepoložilo?

Někdy jsem měla opravdu těžké chvíle. Zvlášť, když nemáte podporu své strany, svého hnutí. Je všeobecně známo, že já jsem podporu hnutí ANO nikdy neměla. A v podstatě se mě snažili několikrát sesadit. Nějak se jim to nepodařilo a na posledním postu Ministerstva obrany to dopadlo, jak to dopadlo. Všichni vědí, jak jsem skončila. Myslím, že je naprosto trapné, že na mě nedokázali najít nic lepšího než VIP salónky, fotku mého pejska na pietním místě, kde byl ten věnec deset dní starý. To, co prostě tvrdila média, byla lež. Takže buď se tomu postavíte a děláte tu práci, v kterou opravdu věříte nebo to nemá smysl.

Pokud jde o některé politiky, zdá se mi, že jejich jediným zájmem jsou peníze. Peníze, které si mohou „nahrabat bokem“…

Proto říkám, že já jsem takovým tím omylem v politice. Pro mě je na prvním místě veřejný zájem. To bohužel u některých postrádám. Zajímají mě občané České republiky, po ní Evropa a svět. A já prostě chci světový mír, a pokud k tomu můžu nějak přispět, tak přispěju. Bohužel mě sesadili. To je cena za to, když nechcete jít s davem.

Jak vypadá takový běžný pracovní den Karly Šlechtové?

Pokud půjdu do ministerských dnů, tak jsem začínala kolem sedmé hodiny a končila kolem desáté, jedenácté večer. Takže můj byt, byla taková ubytovna, akorát tak na přespání. Je to náročná disciplína. Jela jsem opravdu minutu po minutě. Je třeba si uvědomit, že jsem pod sebou měla několik desítek tisíc lidí, spoustu státních podniků a mým úkolem bylo postavit všechno do pozoru, postavit je na nohy. Což se některým nelíbilo.

Dokážete oddělit práci a soukromí? Jinými slovy, dokážete zavřít dveře od kanceláře a jít domů s čistou hlavou?

Já to nedokážu. Já jsem v podstatě žila čtyři roky v ministerské bublině. Občané a stát byli pro mě na prvním místě. Moje rodina a přátelé mě samozřejmě tahali zpátky, pryč mimo tento svět. A asi to i chápu. Byla jsem tak zapálená do práce, že jsem nemyslela na sebe. Kolikrát jsem zapomínala jíst. Naštěstí mám pejska, dnes už je to národní celebrita (všichni víme), takže jsem měla aspoň tyto povinnosti a za to jsem teda i ráda. Hlava se opravdu těžko vypíná, pokud se o něco snažíte. Pokud se snažíte o něco, čemu věříte, ta hlava neustále jede. Já jsem pořád přemýšlela, jak a čemu pomoct. Ono je třeba si uvědomit, že do pozic nastupujete po někom. Takže nemůžete během jednoho měsíce nabourat celý systém. Řekněme, že půl roku vymýšlíte nový koncept, pak ho pomalu dostáváte do reality a veřejnost to kolikrát pocítí až po čtyřech letech, takže většinou až po vašem odchodu.

Minulý rok se hodně řešil incident, ke kterému došlo na MotoGP v Brně. Údajně jste si vynutila fotku s Valentinem Rossim. Jak to tenkrát opravdu bylo?

Děkuji, že se na to ptáte. Jste totiž první médium, které se opravdu zeptalo. Ministerstvo pro místní rozvoj přispívalo na tuto akci několika miliony, stejně jako tehdejší Sobotkova vláda a já jsem byla jediný ministr, který se jel na místo podívat. Podotýkám, že nemám řidičák na motorku. Závody mi nic neříkaly a rozhodně to není moje parketa. Byla jsem tam pozvaná i proto, že tam měl být pan Abrahám, který jezdil za Czech Tourism a v podstatě byl sponzorován agenturou, která spadala pod Ministerstvo pro místní rozvoj. Já jsem mu chtěla popřát hezkou cestu. On tam přijel, dal dolů rukavice, vyfotili jsme se, popřála jsem mu hlavně bezpečnou cestu a potom jsem popřála i ostatním jezdcům. Představila jsem se, kdo jsem a tak dále. A najednou se udělal hlouček u jednoho místa. Vůbec jsem netušila, že je tam nějaký Rossi. Pro mě to bylo číslo 46. Já se představila tomu týmu. Jeden z nich mi řekl, ať se domluvím s někým jiným a v tu chvíli se Rossi otočil s tím, že teď už ne. Že následuje modlitba, kterou podstupuje pokaždé, když závodí. Ve chvíli, kdy jsem odcházela, přišel za mnou jeden člen týmu, ať se nezlobím, nicméně že budou rádi, když přijdu do boxu poté, co dojedou. Takže já jsem si rozhodně nevynucovala fotku. Mým jediným cílem bylo, popřát všem závodníkům šťastnou cestu. To je celý. Nic víc, nic míň.

Není všechno tak, jak to vypadá…

Přesně tak. Myslím, že na tom dost zapracovala italská média. Rossi tenkrát nevyhrál a je evidentní, že to potřebovali na někoho hodit. A já jsem byla po ruce.

V minulosti jste na sebe upozornila i účesem, respektive barvou vlasů. Jaké byly reakce?

To bylo naprosto skvělé. Jela jsem totiž do Bruselu, kde byli všichni eurokomisaři a já jsem tam vystupovala v jednom panelu. Původně jsem chtěla vlasy v našich národních barvách. Bohužel se mi to nepovedlo a už nebyl čas na to, abych zašla ke kadeřnici. Účel to ale splnilo. Pozornost jsem získala i se zelenými vlasy. Všichni se chtěli fotit. Eurokomisaře to zaujalo a hlavně zjistili, kde je Česká republika. Ze začátku to vypadalo, že se tam jdu jen tak ukázat, ale poté, co jsem promluvila a postavila se proti vyřknutým nesmyslům vůči České republice, brzy zjistili, že v hlavě přece jen něco mám. Nejen tedy na hlavě. (smích)

Spousta lidí ve světě Českou republiku vůbec nezná. Setkala jste se s tím i vy osobně?

Setkala. A nejen u lidí. Bohužel jsem se s tím setkala i u politiků či velvyslanců a to už mi přijde dost smutné. Je to ostuda. Není tajné, že jsem kandidovala do OSN a skončila jsem tenkrát druhá. Přesto jsem měla podporu Evropské unie, dokonce i podporu Ruska. Pro naši zemi to byla velká prestiž. Tady to ale bohužel nikdo nepropagoval. Zřejmě proto, že šlo o moje jméno. Proč to ale říkám.. Právě v OSN jsem se setkala s takovými neznalostmi o naší zemi, a věřte mi, že mnozí stále žijí v tom, že jsme Československo, a to mě neskutečně vytáčelo. Takže jsem vždycky vytáhla slovenského ministra a všem jsem to jasně vysvětlila. Já jsem Čech a on je Slovák. Jsme dva. Ne jeden.

Má Evropská unie, i po těch letech, stále co nabídnout České republice?

Tak to můžu uvést na jednoduchém příkladu. Za jedno euro, které my dlužíme do evropského rozpočtu, dostaneme 2,8 eur zpět na evropských dotacích. To, že už neumíme dotace čerpat nebo že jsme si to zavinili vlastní korupcí, už je věc druhá. Nicméně, stále se nám to, že jsme součástí Evropské unie, vyplácí. Pokud někdo tvrdí, že evropské fondy jsou k ničemu, tak to je lež. Naše existence a naše členství v Evropské unii je nutné. Já jsem Evropan a rozhodně nejsem pro nějaké referendum o vystoupení z EU.