Rychlá zpověď - Kateřina Neumannová: dcera mi vrátila chuť a energii sportovat

Katko, po ukončení kariéry, užíváte si cestování i soukromě nebo se stále jedná o pracovní záležitost?

Je cestování a cestování. Já cestuji velmi ráda, na druhou stranu hodně cestuji v momentech, kdy bych cestovat třeba ani nechtěla. Kvůli práci najezdím spousta kilometrů v autě a vždy to není úplně příjemné. I během roku párkrát organizuji v Itálii nebo v Rakousku akce pro klienty, a to je to cestování, které mě baví.

Kam nejraději cestujete, když chcete vypnout?

Já jsem sportovně vyrostla na Šumavě, takže s tou jsem propojená. Jinak s chutí vyrážím do severnější oblast Itálie, Dolomity, regionu Trentino, to je kraj, se kterým jsem spjatá, tam jezdím v létě i v zimě, pracovně i soukromě. Je to region, ve kterém jsem našla všechno, co miluji - přírodu, dobré jídlo, víno, úžasnou atmosféru, takže tam cestuji několikrát do roka a vždycky se tam těším. Mám ráda zimu, ale čím jsem starší, tím mám radši teplo. Samozřejmě, když je krásní zima s prašanem, dobrými sněhovými podmínkami na horách, nedá se to s ničím srovnat. Na druhou stranu, zimu ve městě, bez sněhu, takové to sychravo, to naopak nesnáším. Když cestuji v létě, tak hodně často přibaluji kolo, i chození po horách jsem si za poslední roky dost oblíbila. Náročnější túry v Dolomitech s krásnými výhledy, těch míst je tam nespočet, to miluji a takhle odpočívám.

V zimě volíte spíš běžky nebo sjezdové lyže?

Na běžkách jezdím na Šumavě, takže když jedu do Itálie, tak se sjezdovými lyžemi. Ty sjezdovky jsou tam trochu na jiné úrovni než u nás. O víkendech jezdím na Šumavu na běžky. Šumava je krásná celá, já mám blízko k té části mezi Lipnem a Zadovem, kde mám chalupu. I Železná Ruda stojí za návštěvu. Když bych měla vypíchnout nějakou oblast, tak je to asi Modrava, Kvilda, Knížecí pláň, to je to srdce Šumavy, kam já to mám nejblíž a často tam jezdím právě na lyže nebo na kolo.

Dokážete třeba na dovolené odpočívat?

Nejsem blázen, který by musel pořád sportovat, ale určitě nikdy nepojedu na dovolenou si lehnout na lehátko mezi turisty. To není dovolená, kterou bych vyhledávala. Vyhovuje mi dovolená, kdy je půl dne aktivní, kolo nebo procházka a druhou polovinu dne ráda strávím u jezera nebo u bazénu koupáním. A co se týká exotických krajů, tak ještě před dvěma lety jsem s dcerou jezdila. Tato dovolená byla spojena s poznáváním nových zemí, ale teď jsme to museli přerušit, protože hraje tenis, kterému věnuje veškeré volno. Byli jsme například v Kostarice, je to nádherná země, kterou jsme projeli od Atlantiku k Pacifiku. Byli jsme na Srí Lance, v Africe, takže když už exotickou dovolenou, tak určitě poznávací, cestovatelskou, s přírodou a na závěr zůstáváme dva, tři dny u moře.

A jezdíte jen s dcerou nebo už třeba vyrazíte sama nebo s kamarádkami?

Jezdívala jsem s dcerou, která teď hodně jezdí za teplem na tréninkové tenisové kempy, takže já za ní třeba přijedu. V posledních dvou letech jsme hodně limitováni tím, jak dcera trénuje, takže to spíš spojujeme s tenisem, nebo jedeme tam, kde může trénovat.

Luxusní vila na Hanspaulce 940m, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Je třeba tenis i pro vás sport, který nově objevujete?

Dcera je už samozřejmě lepší než já. Mě vždycky bavilo se dívat na tenis v televizi, byl to jeden z mých oblíbených sportů, co se týká sledování turnajů v televizi, ale samozřejmě jsem díky ní do toho sportu zabředla podstatně hlouběji, získala jsem na tento sport úplně jiný pohled, znám ho daleko víc a dokážu lépe ohodnotit, co hráči na kurtu předvádí.

Vy jste se vždycky zaměřovala spíše na individuální sporty. Je nějaký kolektivní sport, který máte ráda?

Já jsem od malička byla hodně individuálně založená, ale vždycky jsem měla ráda partu okolo toho sportu. Nikdy jsem nebyla samotář, měla jsem ráda kamarády sportovce, ale uměla jsem trénovat i sama. Na kolektivních sportech se mi líbí ta sdílená radost, kterou já jsem nikdy nezažila. Těmto sportům se nevyhýbám, například beach volejbal na dovolené v partě je super, ale když jsem se těmto sportům věnovala, tak jen pro zábavu. Nikdy jsem žádný kolektivní sport nedělala na úrovni.

Když mluvíte o sdílené radosti, hned si vybavím fotku, na které vám Lucka po výhře zlaté olympijské medaile běží naproti. Vzpomenete si na to někdy a máte v očích slzy?

Nevím, jestli slzy, ale určitě mám mrazení v zádech. Jedná se o nejsilnější okamžik mé kariéry a na ten se nezapomíná, naopak, je stejně živý, jako byl těsně po olympiádě. Je to to nejvíc, co jsem ve sportu zažila. Na druhou stranu člověk žije dál, už má jiný život a k tomuhle se tak často nevrací, ale když si vzpomenu, tak velmi intenzivně a ty pocity jsou stejné.

Vy nyní předáváte sportovní zkušenosti dceři. Byla i vaše maminka, profesorka tělovýchovy ta, která vás přivedla ke sportu?

U nás byla celá rodina založená sportovně, ale ne na té vrcholové úrovni. U nás bylo sportovní normální, díky rodičům i staršímu bratrovi jsem začala chodit do dvou oddílů, mezi lyžaře a mezi kanoisty. Spíš jsem kopírovala sporty, které dělal právě můj bratr. Byl o osm let starší a v těch sportech byl daleko zkušenější. Ačkoli jsme se jako malí hodně prali a bojovali jsme spolu, tak to byl starší bratr mým vzorem. Styl naší rodiny byl takový, že se v zimě jezdilo na hory a v létě na vodu. Díky rodičům jsem ke sportu měla blízko.

A měli rodiče něco v záloze? Ne vždy se všechno zadaří.

Veškerý volný čas byl spojený se sportem, ale minimálně do patnácti u mě byla hlavní škola. U nás v rodině bylo na prvním místě vzdělání a teprve pak zábava, kterou byl právě sport. Můj koníček. Vůbec by mne nenapadlo, že by mě jednou měl živit. Zálohou bylo to, že jsem normálně plnohodnotně chodila do školy a připravovala jsem se na to, že půjdu na vysokou.

Vy jste ale nakonec na vysokou šla, bylo nedávno a kvůli pracovním aktivitám.

Ze začátku bylo motivací jít na vysokou to, že jsem to potřebovala i formálně ke své práci. Má pracovní pozice byla tabulkově vysokoškolská, takže já jsem po ukončení kariéry musela po nějaké době začít studovat. Jsem typ člověka, který, když něco začne, tak neutíká. Musím se přiznat, že ze začátku, to byl spíš stres. Jsem člověk, který všechno dělá poctivě a neumí jít na zkoušku to jen tak zkusit. Vždycky jsem na zkoušky chodila s tím, že jsem věděla, že to umím, a že mě nikdo nevyhodí. Kladla jsem na sebe velké nároky, v té době jsem měla relativně malé dítě, k tomu spoustu práce. Později se v tom ten student naučí chodit, získá kontakty, kamarády, postupně jsem se sžila a našla si na tom studiu i věci, které mne začaly velmi bavit. Dokonce jsem studovala obor, se kterým jsem částečně na olympijském výboru spojila svou budoucnost, nebo spíš svou současnou práci, což je duální kariéra sportovců. Postupně jsem si v tom tedy našla to, co je mi velmi prospěšné a co mi rozšířilo obzory.

Člověk by řekl, že se vrcholový sportovec spíše vydá směrem individuálního trenéra. O tom jste neuvažovala?

V momentě, kdy jsem skončila se sportem, tak jsem neměla potřebu v tom světě zůstávat. Chtěla jsem se hnout trochu jinam, chtěla jsem žít normální život. Dvacet let jsem cestovala a žila v napůl zabalené tašce. Tenhle svět jsem chtěla opustit, i přes to, že to byl krásný kus života. A když je člověk trenérem, tak je stále součástí. Dalším limitem byla Lucka. Já s ní jsem sama a na prvním místě pro mě je postarat se o ní. Tím pádem bych práci trenéra ani nemohla dělat, tahle práce je o flexibilním čase, cestování a dnech mimo domov. Je to stále věc, se kterou si rozumím nejvíc a určitě bych ráda předala zkušenosti někomu, kdo by si to zasloužil. Zatím dělám pro pár lidí konzultantskou činnost, ale není to nějaká náplň času.

Normální člověk, pocit při ukončení kariéry vrcholového sportovce asi nedokáže pochopit. Je právě dcera ten, kdo vám s touhle změnou pomohl?

V každém případě. To, že jsem věděla, že mě Lucka potřebuje doma, rostla a nebylo vhodné, abych ji stále vláčela sebou někde po světě, tak to byl jeden z důvodů. Ale já jsem skončila v okamžiku, kdy jsem vážně skončit chtěla. Cítila jsem, že se ten pohárek naplnil, já jsem si to užila, zažila jsem nejlepší roky, odcházela jsem na úplném vrcholu a bylo to nádherné. Ale už jsem cítila, že dál nechci tenhle život žít. Odchod pro mne nebyl složitý. Byl to dobrovolný odchod ze sportovního světa. Ale najít si nový život je samozřejmě těžké. Od nějakých patnácti let člověk žije sportem, tréninkem a nedělá skoro nic jiného a najednou musí začít úplně znovu, musí si začít hledat nové životní plány, nové životní cíle a novou životní náplň. Takže to je samozřejmě velmi těžké a spousta sportovců s tím má problém.

Stalo se vám v průběhu kariéry, že jste chtěla skončit, protože jste “vyhořela“?

To bylo období olympiády Salt Lake city, 2003. Tam jsem tenkrát získala dvě stříbrné medaile, byly tam problémy okolo doppingu. Člověka to dost znechutí a najednou má pocit, že mu sport už nemá co nového dát a že chodím na tréninky jako do práce. Vytratila se radost, která u dřiny, se kterou je sport spojený, být musí. Když to neděláte rádi a tu dřinu nepodstupujete rádi, nejde to. Naštěstí mi to tenkrát vyřešilo těhotenství a narození Lucky. Pak, když jsem se vrátila, tak jsem byla opět plná elánu a motivace, kterou jsem právě po olympiádě v Salt Lake city ztrácela.

Máte kromě sportu a cestování nějakou další zálibu?

Mám ráda dobré víno. Ale obecně není to jen o té skleničce nebo láhvi na stole. Velmi obdivuji umění vinařství. Líbí se mi, když s přispěním člověka příroda dokáže vyprodukovat něco tak geniálního, jako je víno. Asi bych nechtěla okopávat a jezdit s traktůrkem, a dělat práci okolo sadu, ale obdivuji ten proces. Být majitelkou by se mi určitě líbilo, ale tím nechci říct, že bych tomu rozuměla. Myslím si, že poznám dobré víno od průměrných a špatných, ale co se týká odrůd a pěstování, tak o tom samozřejmě vím velmi málo.

Máte před sebou ještě spoustu let. Jsou nějaké věci, které byste si chtěla splnit či zažít?

Já jsem teď hodně vytížená Luckou, chtěla bych jí pomoct, aby se dostala tam, kam chce. Chtěla by se sportem živit, což je velmi těžké. Nebudu ani trochu smutná, když se jí to nepovede, ale chtěla bych jí pomoct s tím, to zajistit. Organizačně, ekonomicky a tak dále, takže pro mě je skutečně takovým motorem to, aby dělalala, co chce a nemusela se ohlížet na podmínky okolo. Takže já vlastně dělám takový ten management vlastní dceři.

Vy jste se vlastně dostala do pozice, ve které byli vaši rodiče. Mluvila jste s nimi o tom?

Když jsem vyrůstala já, bylo to úplně jinak, než když vyrůstá Lucka. Na malém městě v Písku, jsem chodila do oddílů, lyžařského a kanoistického a rodiče, když mohli, tak mi vždycky vytvářeli podmínky. Dovezli mě, když to šlo, tak mi koupili lyže a maminka mi do zavařovací sklenice udělala polévku, abych si ve stanu na závodech měla co ohřát. Takže tenkrát ta doba byla jiná, ale bylo fajn, že fungovali sportovní oddíly. Lucka, to je něco úplně jiného a celé je to závislé na péči rodičů. Bohužel nezažívá to, co jsem zažívala já. Rodiče udělali dobře, že mě do ničeho nenutili a ty podmínky mi vytvořili, ale oni nepřemýšleli o tom, že by ze mě vychovávali vrcholovou sportovkyni. Kdežto Lucka to má v hlavě nastavené jinak, než jsem to měla já. V tom sportovním světě vyrůstá od narození. Co se narodila, tak jsem ji začala tahat po závodech a ona od mala zná velké akc,e jako jsou olympiády a mistrovství světa. Já jsem vyrůstala v přirozenějším prostředí. Ona od mala měla velké akce před sebou, já jsem k nim dospěla přirozeně.

Lucce bude čtrnáct. Kdy se dá vypozorovat, jak na tom dítě je? Přeci jen ta konkurence je velká. Zvláště v tenise.

Na to jsou různé názory. Z mého pohledu lajka a člověka, který o tom mluvil s mnoha zkušenými trenéry, je to mezi tím 14-16 rokem. V tomhle věku děti dospívají a každý jinak. Někdo je ve čtrnácti hotový, vyspělý, silově i biologicky, někdo je ve čtrnácti ještě dítě. A to je právě případ Lucky. Až se srovná dospívání a hlava, která v tomhle věku je taková rozvrkočená, tak si myslím, že okolo těch šestnácti let se u ní dá poznat, zda na vrcholové sportování má buňky.

Jak kloubí s tenisem školu?

Těžko. Sport, který dělá, vyžaduje daleko více času na trénink. Samozřejmě chodí normálně do školy, občas má drobné úlevy na tělocvik. Ale už se zná s celou řadou soupeřek, které do školy už nechodí, nebo tam chodí jen individuálně, a to já určitě nechci. Chci ji co nejdéle udržet ve škole, protože ta varianta, že ji sport živit nebude, je obrovská. Vzdělání je strašně důležité a vsadit všechno na sport je velká chyba.

V čem je šikovná mimo sport?

Učí se dobře, je spíše zaměřená humanitně. Baví ji angličtina a jazyky, plánuje, že by při nějakých pobytech v zahraničí přidala španělštinu. Bere školu tak, že do školy musí být připravená, ale určitě nedělá v nějakých předmětech víc, než musí. Spíše přidává v tréninku, po večerech skáče na švihadle, tam si přidává.

Co holčičí zájmy?

Samozřejmě, na obchody si ženské čas najdou vždycky. Já se to samozřejmě snažím limitovat, ona by nejradši stále chodila do Nike a kupovala si volnočasové sportovní boty, těch je pořád málo. Má jich plný botník. Já naopak úplně nenávidím trávit volný čas v nákupních centrech.

Před pár dny jste oslavila narozeniny. Slavíte ráda?

Jsem v tomhle nepovedený člověk. Oslavy, rodinné akce, narozeniny, to úplně nenávidím, takže už mě nikdo ani moc nezve. Vánoce jsou výjimka, ale ty další příležitosti, nechci říct povinné, to opravdu není můj šálek kávy. Spíše ty neplánované večírky a akce, když se sejde dobrá parta kamarádů, to mám daleko radši. Stejně tak se ráda potkám s rodinou mého bratra, ale směřovat to k určitému termínu kvůli narozeninám, to není nic pro mě.

Přijde mi, že po ukončení sportovní kariéry naopak zrajete jako víno. Čím to je?

Myslím si, že je to kombinace všeho. Nejdůležitější jsou určitě geny, moje maminka ve svém pokročilém věku vypadá dobře, takže nemáme tendenci k nějakému přibírání, to je určitě dar. Dále je to životní styl, stále se snažím sportovat. Během sportovního života jsem si zajela zdravý životní styl, ale nějak se nestresuji, nehlídám se a jím tak, jak to zrovna cítím. Na člověku se hodně odrazí pobyt na čerstvém vzduchu a taková ta vnitřní pohoda. Neříkám, že ji mám pořád, také na tom jsem jednou lépe a jindy hůř, ale to, že je člověk nějakým způsobem srovnaný se svým životem, se na něm odráží. A samozřejmě i ta kosmetika je doplňkem toho, jak žijeme. Je především důležité nikdy a nic nepřehánět.

4 TIPY NA DOVOLENOU OD KATEŘINY NEUMANNOVÉ

K pramenům Vltavy ...

Na Šumavě bych doporučila třeba trasy kolem Kvildy, Bučiny, Modravy, Březníku nebo třeba Knížecích Pláních. Kromě pohraničí se dá už všude zaparkovat, koupit si občerstvení a délku tras lze přizpůsobit chuti a schopnostem. Sama má nejraději trasu k pramenům Vltavy. Jde však o stopu pro trénované lyžaře a lidi zvyklé na delší trasy. Namiřte to na Horskou Kvildu, dále na Filipovu Huť a Modravu. Trať bývá pěkně upravená, jede se po ní pěkně. Na Modravě si dejte oběd a přes Březník, Černou horu, prameny Vltavy dojedete na Kvildu. Tam určitě sundejte na chvíli lyže a zajděte do místní pekárny, mají tu skvělé pečivo a různé jiné dobroty. K návratu na Zadov vám chybí okolo 10 kilometrů. Celkem má trasa něco přes třicet kilometrů.

Ve Špindlu kombinuji běžky se sjezdovkami ...

Jezdím ráda také do Krkonoš. Oblíbené mám Horní Mísečky a Špindlerův Mlýn, které mají vždy skvěle upravené tratě a je tam téměř vždy jistota sněhu. Běžky tam zkombinujete i se sjezdovkami, sjezdy jsou tam určitě nejlepší v Čechách. Mám ráda trasu po hřebeni Krkonoš. Vyráží se přímo ze Špindlerova Mlýna, zdatnější po svých po krkonošské magistrále od Dolské boudy, ti začínající se mohou vyvézt lanovkou ze Svatého Petra. Od Klínové boudy už pokračují všichni po trati k Luční boudě. Na větrném hřebeni vyvažují méně kvalitní stopy úžasné výhledy na celé Krkonoše. Od Luční boudy pojedete k chatě Špindlerovka a pak už vás čeká sjezd dolů, do Špindlu.

Hurá na Vysočinu ...

Menší jistota sněhu, ale spousta pěkných tras je v okolí Nového Města na Moravě. Na své si tu přijdou méně zdatní lyžaři stejně jako ti vytrvalí, krásnou přírodu Vysočiny si vychutnají úplně všichni. Převýšení necelých 200 metrů vás čeká na trase Studnický okruh. Je dlouhý osmnáct kilometrů a vede z Nového Města přes Studnici a zpět. V prvních dvou kilometrech se připravte na stoupání, od poloviny trasy se můžete těšit na postupné sjezdy. Občerstvit se můžete třeba v Maršovicích.

Za hranice k sousedům ...

Kdo má rád hlavně běžky a chtěl by zkusit terény v zahraničí, doporučuji dojet do rakouského Ramsau pod ledovcem Dachstein. Sama nejraději jezdím do italského Trentina, do střediska Val di Fiemme v Dolomitech. Najdete tam krásné a příjemné lyžování na sjezdovkách i běžkách, dobré jídlo a víno, přijatelné ceny a milé lidi. Osobně si nenechám ujít trasu tradičního závodu Marcialonga.